LEE CHILD

LEE CHILD

NEZVANÝ HOST

OBSAH

Ten vrah je natolik chytrý, že nezanechává žádné stopy, ba ani soudní lékař si není jistý příčinou smrti obětí. Jejich další společné rysy pomáhají vyšetřovatelům FBI zúžit okruh podezřelých: obětmi jsou zásadně ženy s vojenskou kariérou za sebou. Z armády odešly poté, co vyhrály žaloby o sexuálním obtěžování proti svým kolegům v uniformě. Do okruhu podezřelých se vejde i Jack Reacher. Jack Reacher zavražděné ženy znal, dokonce se jako bývalý vojenský policista podílel na vyšetřování jejich konfliktů v armádě. I on už se rozloučil s uniformou, avšak policie ho teď staví před nesnadnou volbu: buď být podezřelý z několikanásobné vraždy, nebo jí pomoci najít vraha. A FBI, která jej zase až tolik nepodezřívá, dobře ví, kterou alternativu si vybere. Reacher nevěří motivu, jaký nejvíc láká federální vyšetřovatele, že totiž jde o vraha nenávidícího ženy, a pouští se do vyšetřování
podle vlastního úsudku. Tuší však, že jej čeká nepříjemná konfrontace s armádou. Mrtvé ženy nad ní ve svých kauzách zvítězily a zdá se, že armáda jim to nedokázala prominout. Jako by v tom byla temná symbolika, že mrtvé ležely ve vaně naplněné khaki barvou. Co věděly tak nebezpečného, že musely zemřít, a na koho?

Reacher nachází mnoho stop, které by mohly vést k pachateli – od zpronevěřeného vojenského materiálu až po plejádu psychopatických typů v uniformách. A když se konečně výběr motivů zúží na jediný, i sám otrlý a drsný detektiv nestačí žasnout nad mírou zla, jaká se skrývá v člověku.

KAPITOLA PRVNÍ

LIDÉ TVRDÍ, ŽE VE ZNALOSTI SPOČÍVÁ SÍLA. ČÍM VĚTŠÍ ZNALOST, TÍM VĚTŠÍ síla. Řekněme, že byste znali správná čísla loterie? Všechna? Nehádali byste ‘je, nesnili o nich, prostě je znali? Co byste udělali? Nic jiného, než že byste běželi do první podatelny. Označili je na výherním tiketu. A vyhráli.

To samé platí o burze. Řekněme, že byste opravdu věděli, které akcie půjdou nahoru. Nemluvím o předtuše a o instinktu. Ani o trendu, procentuální pravděpodobnosti, šeptandě nebo typu. Mluvím o znalosti. Skutečné, hluboké znalosti. Kdybyste ji měli? Co byste udělali? Nic jiného, než že byste zavolali makléřovi. Nakoupili. Později prodali a zbohatli.

Stejné je to s košíkovou, koňmi, s čímkoliv. Fotbalem, hokejem, příštím Světovým pohárem, s jakýmkoliv sportem. Když dokážete předpovědět budoucnost, jste za vodou a v suchu. Jasná zpráva. Stejné platí pro Oscary, Nobelovu cenu, první sníh roku. Platí to pro úplně všechno.

Platí to i pro zabíjení.

Řekněme, že byste chtěli zabíjet lidi. Museli byste dopředu vědět, jak to udělat. Tahle část není obtížná.

Existuje mnoho možností. Některé jsou lepší než ty druhé. Většina z nich má nevýhody. Takže využijete svou znalost a vymyslíte nový způsob. Přemýšlíte, přemýšlíte, a přijdete na dokonalou metodu.

Velkou pozornost budete věnovat plánu. Protože dokonalá metoda není snadná metoda, a pečlivá příprava hraje velice důležitou roli. To vám však přináší rozkoš. Pečlivá příprava pro vás není žádný problém. Vůbec žádný. Jak by také mohla, při vaší inteligenci? A veškerém tréninku?

Velké problémy přijdou až potom. Jak zařídíte, aby na vás nepřišli? Ne jinak, než že použijete svou znalost. O práci policajtů víte víc než většina lidí. Viděli jsteje při práci, mnohokrát, občas velice zblízka. Víte, po čem pátrají. Takže po sobě nezanecháte nic, co by mohli najít. Všechno zvážíte, velice podrobně, velice přesně a velice opatrně. Se stejnou opatrností, s jakou byste vyplnili výherní tiket, o kterém bezpečně víte, že vám přinese miliony.

Lidé tvrdí, že ve znalosti je síla. Čím větší znalost, tím větší síla. Což z vás činí nejmocnějšího člověka na Zemi. Když přijde na zabíjení. A po něm aby vás nechytili.

Život je plný rozhodnutí, úsudků a odhadů a jednou se dostanete do bodu, kdy si na ně tak zvyknete, že je činíte,

aniž byste je přímo potřebovali. Mozek se nastaví do polohy co kdyby a začnete uvažovat, jak byste se zachovali, kdyby se daný problém netýkal někoho jiného, ale vás. Stane se to zvykem. Zvykem, který v sobě měl zakořeněný Jack Reacher. Proto také seděl sám v restauraci, zíral na záda dvou chlápků dvacet stop od sebe a uvažoval, jestli by je stačilo zastrašit, nebo jestli si bude muset míli zajít a zlomit jim ruce.

Byla to otázka dynamiky. Dynamika velkoměsta spočívá od prvního okamžiku v tom, že zbrusu nová italská restaurace v Tribece, jako ta, ve které Reacher seděl, zůstane prázdná, dokud o ní nenapíše gurmán z New York Times nebo v ní sloupkař z Observeru nepotká nějakou celebritu dva večery za sebou. Nic z toho se však zatím nestalo a restaurace zela prázdnotou, což osamělému strávníkovi, toužícímu po večeři kousek od bytu přítelkyně, pracující pozdě do noci, plně vyhovovalo. Dynamika velkoměsta. Reacher se tady ocitl jejím nevyhnutelným řízením. Stejně jako se zde nevyhnutelně octli dva chlápkové, které pozoroval. Protože dynamika znamenala, že každý nový podnik navštíví dříve nebo později někdo, kdo bude požadovat pevnou cenu tři sta lupenů týdně za to, že do něj neza-jdou jeho poskokové a nerozmlátí ho baseballovými pálkami a sekerami na padrť.

Dva chlápci, které Reacher pozoroval, stáli těsně u baru a tiše promlouvali k majiteli. Bar byla okázalá záležitost

přes celý roh místnosti. Na koncích sedm, osm stop od stěny v ostrém úhlu zahnutá. Nepatřil k barům, ke kterým byste si sedli a pili. Sloužil jako ohnisko, kde skladujete lahve s lihovinami. Stály vyrovnané v zástupu po třech na skleněné polici před matovaným zrcadlem. Pokladna a přístroj na kreditní karty stály na spodní polici. Majitel byl malý nervózní mužík, který zacouval do ostrého trojúhelníku baru a tiskl se zadkem na zásuvku s hotovostí. Paže měl v obranném gestu zkřížené na hrudi. Reacher mu viděl do očí. Zračilo se v nich cosi mezi úžasem a panikou a těkal jimi po celé místnosti.

Byl to rozlehlý prostor, klidně šedesát stop na šedesát, přesně čtvercový. Strop měl vysoký, zhruba dvacet pět stop. Z lisovaného matně se lesknoucího plechu. Budova pamatovala již sto let a místnost během té doby určitě sloužila ke všemu možnému. Možná začínala jako továrna. Okna byla vysoká a rozhodně dostatečně početná, aby osvětlovala nějakou průmyslovou operaci za časů, kdy město znalo jen pět podlaží. Potom se z ní možná stal sklad. Třeba dokonce automobilová výstavní síň. Prostor by stačil. Nyní v ní sídlila italská restaurace. Nikoliv s červeně kostkovanými ubrusy a domácími omáčkami, ale podnik, do kterého majitel investoval tři sta tisíc dolarů na učesanou avantgardní výzdobu. Podávali v něm osm ručně vyrobených raviol na obrovském talíři, kterým říkali celý chod. Reacher tady za poslední čtyři týdny jedl desetkrát a vždycky odcházel hladový. Ale chutnalo mu tak, že o svém zžitku vyprávěl, což už něco znamenalo, protože jinak nebyl žádný labužník. Restaurace se jmenovala Most-ro’s. Domníval se, že v italštině to znamená monstrum. Proč jí dali takové jméno, nevěděl. Kvůli monstrózním porcím určitě ne. Vyzařovalo z ní však určité kouzlo a světle javorové a bílé stěny a matné hliníkové odlesky jí dodávaly na přitažlivosti. Zaměstnanci byli přátelští a důvěryhodní. Z vysoce kvalitních reproduktorů umístěných vysoko na stěnách se linuly nezkrácené verze oper. Reacher podle svého neodborného názoru sledoval zrod legendy s velkou pověstí.

Ta legenda se však očividně šířila jen pomalu. Do velkého avantgardního prostoru šedesát stop na šedesát se hodilo jen dvacet stolů, za čtyři týdny však nezažil obsazené víc než tři. Jednou byl během celé devadesátiminutové večeře jediným zákazníkem. Dnes večer jedl v restauraci jen jeden pár, pět stolů od něj. Seděli obličeji naproti sobě, po jeho boku. Muž byl středně velký a pískově nazrzlý. Krátké nazrzlé vlasy, světlý knírek, světle hnědý oblek, hnědé boty. Žena byla hubená a tmavá, v sukni a saku. Po pravé straně měla o nohu stolu opřenou aktovku z imitace kůže. Oběma bylo zhruba třicet pět a vypadali unaveně, opotřebovaně a trochu ošuntěle. Cítili se spolu zjevně dobře, ale mnoho nemluvili.

Chlápci u baru mluvili. Zcela jasně. Horní půlkou těla se nakláněli dopředu, slova ze sebe sypali rychle a útočně. Majitel se opíral o pokladnu a nakláněl se o stejný kus dozadu. Vypadali, jako by se do nich opřel prudký poryv větru. Chlápci byli o hodně víc než středně velcí. Na sobě měli stejné tmavé vlněné kabáty a působili v nich rozložitě a udělaně. V matných zrcadlech za lahvemi s lihovinami se odrážely jejich obličeje. Olivová pokožka, tmavé oči. Italové to nebyli. Možná Syřané nebo Libyjci, arabské rysy zjemněné generací žijící v Americe. Zaujatě zdůrazňovali jeden bod za druhým. Chlápek napravo opsal rukou oblouk. Bylo jasné, že naznačuje pálku klátící lahve na polici. Pak máchnul nahoru a dolů.

Předváděl, jak budou police roztříštěny. Jedna rána je smete všechny k zemi. Majitel zbledl. Otočil hlavu a podíval se na police.

Potom levý chlapík zvedl zápěstí, poklepal na hodinky a obrátil se k odchodu. Jeho parťák se narovnal a vykročil za ním. Rukou přejel po nejbližším stole a srazil talíř. Ten se roztříštil o dlaždičky, hlasitě a kakofonicky v lehké operní hudbě. Nazrzlý chlapík a tmavá žena zůstali tiše sedět a dívali se stranou. Vyděrači zamířili ke dveřím, hlavy sebevědomě vztyčené. Reacher je sledoval pohledem až na chodník. Majitel vyšel zpoza baru, klekl si a pustil se konečky prstů do sbírání střepů.

„Všechno v pořádku?” křikl na něj Reacher.

Jakmile to vyslovil, uvědomil si, že se zeptal hloupě. Mužík jen pokrčil rameny, zatvářil se nešťastně a začal hranou dlaně smetat talíř na hromádku. Reacher se postavil, přešel k němu, rozložil na zem kapesník a začal do něj sbírat střepy. Pár pět stolů od nich je pozoroval.

„Kdy se vrátí?” zeptal se Reacher.

„Za hodinu,” odpověděl majitel.

„Kolik chtějí?”

Mužík znovu pokrčil rameny a hořce se usmál.

„Dostal jsem zaváděcí slevu. Dvě stě týdně. Až se podnik rozjede, tak čtyři sta.”

„Chcete zaplatit?”

Majitel udělal další smutný obličej. „Chtěl bych zůstat v kšefte. Ale dvě stovky týdně mi nabourají rozpočet.”

Nazrzlý host s tmavou ženou se dívali opačným směrem, ale poslouchali. Opera přešla do molové árie a diva se rozezpívala hlubokým truchlivým hlasem.

„Co to je za lidi?” zeptal se Reacher tiše.

„Italové ne. Nějací začátečníci.”

„Můžu použít váš telefon?”

Majitel přikývl.

„Je tady v okolí takhle pozdě otevřený obchod s kancelářskými potřebami?” chtěl vědět Reacher.

„Na Broadwayi. Dva bloky odtud. Proč? Musíte ještě pracovat?”

Reacher přikývl.

„Ano, ještě mám něco na práci.” .

Vstal a protáhl se za bar. Nový telefon stál vedle nové knihy na rezervace. Vypadala zcela netčeně. Zvedl sluchátko, vytočil číslo a čekal, až ho dvě míle odtud a o čtyřicet pater výš zvedne ona.

„Haló?” ozvala se po druhém zazvonění.

„Ahoj, Jodie.”

„Ahoj, Reachere. Co se děje?”

„Už budeš končit?”

Slyšel, jak si povzdechla.

„Ne. Ztvrdnu tady celou noc. Komplikovaný případ a vyjádření potřebovali nejpozději včera. Moc mě to mrzí.”

„Nic se neděje. Mám ještě nějakou práci. A potom nejspíš pojedu zpátky do Garrisonu.”

„Dej na sebe pozor,” řekla. „Miluju tě.”

Právnické dokumenty zašustily a v telefonu cvaklo. Zavěsil, vyšel zpoza baru a vrátil se ke stolu. Zasunul pod šálek od espressa čtyřicet dolarů a vykročil ke dveřím.

„Hodně štěstí,” zavolal.

Majitel shrbený na podlaze chabě přikývl a pár u vzdáleného stolu pozoroval, jak Reacher odchází. Vyhrnul si límec, zachumlal se do kabátu, rozloučil se s operní árií a vyšel na chodník. Byla tma a ve vzduchu mrazil lezavý podzim. Kolem světel se převalovaly prstence mlhy. Zamířil na východ k Broadwayi a pátral po neonu obchodu s kancelářskými potřebami. Našel úzký přeplněný krámek se zbožím označeným cenovkami na velkých hvězdách vystřižených ze svítivého kartonu. Všechno měli zlevněné, což mu vyhovovalo. Koupil malý strojek na vyrážení štítků a tubu vteřinového lepidla. Potom se opět schoulil do kabátu a vydal se na sever k Jodieině bytu.

Své terénní vozidlo měl zaparkované v garáži pod domem, ve kterém bydlela. Vyjel po rampě na ulici a zahnul nejprve na jih na Broadway a potom na západ zpátky k restauraci. U ní zpomalil a podíval se velkými okny dovnitř. Byla ozářená halogenovými světly odrážejícími se od bílých stěn a světlého dřeva. Žádní zákazníci. Stoly zely prázdnotou a majitel seděl na stoličce za barem. Reacher objel blok a proti předpisům zaparkoval u ústí průchodu vedoucího ke dveřím od kuchyně. Vypnul motor, zhasl světla a čekal.

Dynamika velkoměsta. Silní terorizují slabé. Pokračují tak dlouho, až narazí na někoho silnějšího, kdo se je z náhlého humánního popudu rozhodne zastavit. Na někoho jako Reacher. Neměl důvod pomáhat chlápkovi, kterého sotva znal. Nic takového neplánoval. Rozhodně ne ve velkoměstě se sedmi miliony obyvatel, kde existují stovky, možná tisíce silných lidí zraňujících slabé. Právě teď, v tuto chvíli. Nehodlal je všechny hledat. Nechystal válečné tažení za lidská práva. Stejně tak si však nehodlal nechat něco takového líbit přímo před nosem. Nedokázal se sebrat a odejít. To nebyl jeho styl.

Vyndal z kapsy strojek na štítky. Odstrašit ty dva týpky byla jen polovina úkolu. Záleželo na tom, kdo si budou myslet, že je odstrašil. Osamělý uvědomělý občan bojující za práva majitele restaurace by se minul účinkem, i kdyby zasáhl sebeefektněji. Osamocený jedinec nenažene strach, protože ho může přemoci pouhá početní převaha a dříve či později zemře, odtáhne nebo ztratí zájem. Působivá je organizace. Usmál se, podíval se na strojek a začal zkoumat, jak funguje. Na zkoušku vytiskl své jméno, uštípl pásku a podíval se na ni. Reacher. Sedm písmen vytlačených bíle do modré umělohmotné pásky, o kousek víc než palec dlouhé. Což znamená, že štítek pro prvního chlápka bude zhruba pět palců dlouhý. A mezi čtyřmi a pěti pro druhého. Optimální. Ještě jednou se usmál, vytiskl štítky a položil je vedle sebe na sedadlo. Pod ochranným papírkem měly na rubové straně lepicí vrstvu, potřeboval však něco l
epšího. Proto koupil Vteřinová lepidlo. Odšrouboval víčko, propíchl umělohmotným hrotem kovovou fólii a vytlačil lepidlo do hubičky. Pak tubu zase zašrouboval a i se štítky si ji vložil do kapsy. Připravený k akci vystoupil z auta, postavil se do stínu a čekal.

Dynamika velkoměsta. Jeho matka se velkoměst bála. Patřilo to k jeho výchově. Velkoměsta jsou nebezpečná, říkávala. Plná zlých, drsných chlapů. Sám byl jako kluk drsný, ale věřil jí. A viděl, že má pravdu. Lidé chodí po ulicích velkoměsta vystrašeně, pokradmu a připraveni k úprku. Udržují si odstup a přecházejí na druhý chodník, aby se vám vyhnuli. Dělají to tak okatě, že došel k přesvědčení, že nebezpeční chlapi jsou mu neustále v patách. Potom si uvědomil, že to není pravda. To ty jsi nebezpečný chlap. Oni se bojí tebe. To poznání znamenalo průlom. Pozoroval svůj odraz ve výkladních skříních a začínal chápat, jak je to možné. Přestal růst v patnácti, když už měřil šest stop pět palců a vážil sto dvacet liber. Obr. Jako většina výrostků jeho věku se oblékal jako pobuda. Opatrnost, kterou mu matka vštípila, se mu odrazila v obličeji a nečitelném lhostejném pohledu. Bojí se mě. Při
šlo mu to legrační, usmál se, a lidé se ještě víc odtáhli. Od toho okamžiku věděl, že velkoměsta jsou stejná jako kterákoliv jiná místa a na každého obyvatele, ze kterého musí mít strach, připadne devět set devadesát jiných, kteří se daleko víc bojí jeho. Tuto znalost přetavil ve svou taktiku a chladná sebedůvěra vyzařující z jeho chůze a pohledu ještě zvýšila dojem, kterým na lidi působil. Dynamika velkoměsta.

Pět minut před celou vyšel ze stínu, postavil se na roh, opřel se o cihlovou stěnu restaurace a stále čekal. Oknem za jeho zády k němu doléhaly tiché tóny opery. Ve výmolech na ulici duněla a skřípala auta. Bar na protějším rohu pulzoval životem, okenní tabule zamžené lidským dechem a kouřem. Byla zima a chodci kolem něj pospíchali s obličeji zabořenými do šál. Ruce měl zastrčené v kapse, opíral se ramenem o zeď a pozoroval přijíždějící auta.

Chlápci dorazili načas v černém mercedesu. Zaparkovali o blok dál s jednou pneumatikou těsně u chodníku. Světla zhasla a přední dvířka se otevřela. Souběžně vystoupili, otevřeli zadní dvířka, sáhli na zadní sedadlo a vytáhli baseballové pálky. Zastrčili si je pod dlouhé rozevláté kabáty, rozhlédli se a vykročili. Museli ujít deset yardů po chodníku, přejít ulici, potom dalších deset yardů. Kráčeli uvolněně. Velcí chlapi mašírující dlouhými sebevědomými kroky. Reacher se odlepil od stěny a zastoupil jim cestu.

„Do uličky,” přikázal.

Zblízka působili impozantně. Jako dobře sehraný tým. Mladí, něco málo přes třicet. Zavalití, obalení masem, které nesestává jen ze svalů, ale má stejnou účinnost. Široké šíje, hedvábné kravaty, košile a obleky nepocházející z katalogu. Pálky drželi svisle po levém boku pod kabátem, držadla sevřená v pěstích zastrčených v kapse.

„Kdo, sakra, jste?” zeptal se pravý chlap.

Reacher se na něj podíval. Kdo promluví jako první, je v týmu dominantní, a v situaci dva proti jednomu vyřídíte nejdřív vůdce.

„Kdo, sakra, jste?” zopakoval chlap.

Reacher ustoupil doleva, pootočil se, zablokoval chodník a nechal jim volnou cestu jen do průchodu.

„Obchodní záležitost,” oznámil. „Chcete peníze, a já bych pro vás nějaké měl.”

Chlap se zarazil. Potom přikývl. „Dobře, ale na průchod zapomeňte. Půjdeme dovnitř.”

Reacher zavrtěl hlavou. „Chodit dovnitř postrádá, příteli, logiku. Zaplatíme vám, abyste zůstali venku, tímto okamžikem počínaje.”

„Peníze máte?”

„Jasně. Dvě stě papírů.”

Stoupl si před ně a vykročil do uličky. Z kuchyňského větráku k němu zavanula vůně italského jídla. Pod nohama mu křupaly odpadky a štěrk a ozvěna jeho kroků se odrážela od starých cihlových stěn. Zastavil se, otočil a tvářil se jako netrpělivý muž pobavený jejich váhavostí. Černě se rýsovali na pozadí červených světel aut čekajících na semaforu za nimi. Podívali se na něj, potom na sebe a bok po boku vykročili. Vešli do průchodu. Proč také ne. Sebevědomí udělaní chlapi, baseballové pálky pod kabáty, dva proti jednomu. Reacher okamžik počkal a potom překročil ostrou šikmou hranici světla a stínu. Pak opět počkal. Udělal krok dozadu, jako by naznačoval, aby ho následovali. Jako zdvořilé pozvání. Posunuli se. Šli k němu.

Pravého chlapa udeřil loktem do spánku. Měl k tomu spoustu dobrých biologických důvodů. Lidská lebka je tvrdší než ruka. Při nárazu se ruka zlomí jako první. Loket je lepší. A spánek citlivější než čelo nebo zátylek. Lidský mozek vydrží ránu zezadu nebo zepředu desetkrát lépe než ze strany. Díky složitému evolučnímu vývoji. Takže použil loket a zamířil jím do spánku. Krátká, tvrdá, dobře umístěná rána. Chlápkovi se podlomila kolena, ale zůstal ještě dlouhou vteřinu stát. Potom upustil pálku. Vyklouzla mu zpod kabátu a dopadla s dřevěným zaduněním na zem. Pak ho Reacher udeřil ještě jednou. Stejným loktem. Na stejný spánek. Se stejnou silou. Chlápek se skácel, jako by se mu pod nohama otevřelo propadliště.

Druhý chlap si už připravil pálku. Popadl ji pravou rukou za držadlo a potom levou. Vytáhl ji zpod kabátu a rozmáchl se. Dopustil se ale chyby, kterou dělá většina lidí. Zvedl ji příliš vysoko a zamířil příliš nízko. Chystal se Reachera zasáhnout v úrovni pasu. Což v sobě skrývá dvě nevýhody. Rozmáchnout se nahoru zabere příliš mnoho času a rána na pas se dá lehce odrazit. Lepší je zamířit výš na hlavu nebo níž na kolena.

Ránu pálkou zachytíte tak, že přistoupíte blíž a uděláte to včas. Síla úderu spočívá ve váze pálky znásobené rychlostí rozmachu. Matematická záležitost. Hmotnost krát rychlost rovná se pohybová energie. S váhou pálky nic nezmůžete. Bude vážit stejně, i kdybyste se postavili na hlavu. Takže potřebujete zbrzdit rychlost. Musíte přistoupit blíž a zachytit ji, když je ještě nahoře. Když nabírá v prvním zlomku vteřiny zrychlení. Když se ještě pohybuje pomalu. Proto je rozmáchnutí se dozadu a nahoru špatný nápad. Čím víc dozadu se s ní rozmáchnete, tím později s ní můžete švihnout dopředu. Tím víc času ztratíte.

Reacher stál stopu daleko, když se začala sklánět k zemi. Pozoroval oblouk, který opisovala, a zachytil ji oběma rukama, nízko před svým žaludkem. Švih o poloměru jedné stopy v sobě nemá vůbec žádnou sílu. Jenom neškodné plácnutí do dlaně. Potom se pohybová síla, kterou se do ní soupeř pokusil vložit, obrátí proti němu. Reacher jím trhl, vymrštil držadlo nahoru a připravil ho o rovnováhu. Kopl ho do kotníků, vyrval mu pálku a vražil ji do něj. Šťouchnutí je správný pohyb. Nikoliv švih. Chlápek padl na kolena a hlavou uhodil o stěnu restaurace. Reacher ho kopnutím obrátil na záda, přidřepl a přimáčkl mu pálku příčně na hrdlo, jednu nohu na držadle a pravou ruku vší silou na hlavici. Levou rukou mu prohledal kapsy. Vytáhl automatickou pistoli, tlustou náprsní tašku a mobilní telefon.

„Ke komu patříte?” zeptal se.

„K panu Petrosianovi,” zasípal chlapík.

To jméno Reacherovi nic neříkalo. Slyšel o sovětském šachovém šampionovi, který se jmenoval Petrosjan. A znal nacistického tankového generála podobného jména. Ani jeden z nich však neřídil vyděračskou organizaci v New Yorku. Nedůvěřivě se usmál.

„Petrosian, říkáte? Neděláte si ze mne náhodou legraci?”

Pronesl to se zavrčením, jako by se Petrosian nacházel na šéfově seznamu obtížných rivalů tak nízko, že byl takřka neviditelný.

„Snažíte se nás vodit za nos? Petrosian? Kdo to je, nějaký šílenec?”

První chlápek se pohnul. Zahrabal rukama a nohama jako pes. Reacher na vteřinu přimáčkl pálku, potom pustil hrdlo druhého chlápka a klepl prvního do temene hlavy. Za vteřinu a půl ji zase držel na původním místě. Druhý chlápek začal pod tíhou dřeva na svém hrdle chroptět. První chlápek ležel bezvládně na zemi. Ne jako ve filmech. Po třech ranách na hlavu nikdo nebojuje. Ještě týden je vám špatně, točí se vám hlava a obrací žaludek. Sotva dokážete stát.

„Mám pro Petrosiana vzkaz,” pravil Reacher tiše.

„Jaký vzkaz,” zalapal druhý chlápek po dechu.

Reacher se ještě jednou usmál.

„Vás dva,” odpověděl.

Sáhl do kapsy a vyndal štítky a vteřinové lepidlo.

„Teď se nehýbejte,” přikázal.

Chlápek zůstal skutečně klidně ležet. Rukou si zajel k hrdlu, ale jinak se nehýbal. Reacher odtrhl z pásky ochranný papírek, vymáčkl na ni silný proužek lepidla a připlácl ji na chlapíkovo čelo. Z jednoho konce na druhý a zpátky ji uhladil prsty. Na štítku stálo: Mostro’s už má ochranu.

„Nehýbejte se,” přikázal ještě jednou.

Zvedl pálku, popadl prvního chlápka za vlasy a otočil ho obličejem nahoru. Za použití štědré dávky lepidla mu na obočí přilepil druhý štítek. Na něm stálo: Nepouštějte se s námi do války o rajony. Zkontroloval kapsy a našel stejný úlovek. Automatickou pistoli, náprsní tašku a telefon. Plus klíček od mercedesu. Počkal, až se chlápek opět pohnul. Potom se podíval na druhého. Plazil se po kolenou a snažil si strhnout štítek z čela.

„To se vám nepodaří,” křikl na něj Reacher. „Rozhodně ne bez kusu kůže. Vyřiďte mé srdečné pozdravy panu Petrosianovi a jeďte do nemocnice.”

Otočil se zpátky. Vymáčkl zbytek lepidla prvnímu chlápkovi do dlaní, přimáčkl je k sobě a počítal do deseti. Chemická pouta. Postavil ho za límec na nohy a držel tak dlouho, až byl schopen stát bez pomoci. Potom hodil druhému chlápkovi klíček od auta.

„Předpokládám, že jste řidič. Takže odjezd.”

Chlápek tam jen stál a klouzal očima zprava doleva. Reacher zavrtěl hlavou.

„Zapomeňte na to. Nebo vám urvu uši a přinutím vás je sníst. A nevracejte se. Nikdy. Nebo pošleme někoho mnohem horšího. V tuto chvíli jsem váš nejlepší kamarád. Jasné?”

Chlápek jenom zíral. Potom opatrně přikývl.

Chlap se slepenýma rukama měl problémy s chůzí. Byl vyřízený. Druhý chlápek mu nedokázal pomoct. Neměl volnou paži, za kterou by ho chytil. Chvíli uvažoval, co si počít, potom se před ním sehnul, protáhl se mezi slepenýma rukama a hodil si ho na záda. Klopýtavé vyrazil na cestu z průchodu. U ústí se zastavil, tmavá silueta proti světlům z ulice. Naklonil se dopředu, posunul si váhu na ramena a zmizel z dohledu.

Pistole byly beretty M9, armádní devítimilimetry. Reacher používal stejnou zbraň třináct let. Sériové číslo na M9 je vyryto do hliníkového rámu, hned pod nápisem Pietro Beretta na závěrce. Čísla na obou pistolích byla vyškrábána. Někdo je opracoval pilníkem s kulatou špičkou od hlavně až po chránič spouště. Ne příliš pohledná práce. Oba zásobníky byly plné zářivých měděných nábojů. Reacher zbraně v temnotě rozebral a hlavně, závěrky a náboje odhodil do popelnice před kuchyňskými dveřmi. Potom položil rámy na zem, nabral do střelného zařízení štěrk a mačkal spoušť tak dlouho, až štěrk mechanismus zadřel. Potom je upustil do popelnice, rozbil pálkou telefony a nechal je ležet.

Náprsní tašky ukrývaly karty, řidičské průkazy a hotovost. Celkem zhruba tři sta papírů. Sroloval si bankovky do kapsy a odkopl náprsní tašky do rohu. Potom se narovnal, otočil a vyšel s úsměvem na chodník. Podíval se na ulici. Po černém mercedesu ani stopy. Vrátil se do opuštěné restaurace. Orchestr vyhrával a jakýsi tenor kvílel v hrdinském vzepětí. Majitel seděl za barem, ztracen v myšlenkách. Vzhlédl. Tenor nasadil finále a housle, cella a basy se k němu připojily. Reacher oddělil od ukořistěného svazku desetidolarovku a položil ji na pult.

„Za ten rozbitý talíř,” oznámil. „Změnili smýšlení.”

Majitel se na desetidolarovku mlčky podíval. Reacher se otočil na patě a vyšel na chodník. Na druhé straně ulice zahlédl pár z restaurace. Stáli na protějším chodníku a pozorovali ho. Nazrzlý chlápek s knírkem a tmavá žena s aktovkou. Stáli tam, zachumlaní v kabátech, a sledovali, co dělá. Přešel ke svému terénnímu autu a otevřel dvířka. Nastoupil a nastartoval. Ohlédl se přes rameno na přijíždějící auta. Stále ho sledovali. Zařadil se do provozu a sešlápl plyn. O blok dál se podíval do zpětného zrcátka a zahlédl, jak tmavá žena s aktovkou vstoupila do vozovky, natáhla krk a dívá se za ním. Potom nad její hlavou zhasl neon a ona se ztratila v temnotě.

KAPITOLA DRUHÁ

GARRISON LEŽÍ NA VÝCHODNÍM BŘEHU ŘEKY HUDSON, NAHOŘE v okrese Putnam County, asi padesát osm mil severně od Tribecy. V pozdním podzimním večeru nepředstavuje provoz žádný problém. Jedno placené náměstí, prázdná dálnice, průměrná rychlost tak vysoká, jak se odvážíte. Reacher ale řídil opatrně. Nebyl na pravidelné cesty z bodu A do bodu B zvyklý. Dokonce ani nebyl zvyklý nějaký bod A nebo B mít. Připadal si jako cizinec v osídlené krajině. A jako každý cizinec měl snahu nedostat se do potíží. Takže jel dostatečně pomalu, aby si ho nikdo nevšimnul, a nechal se z obou stran předjíždět rychlými sedany s lidmi vracejícími se pozdě z práce. Padesát osm mil mu trvalo hodinu a sedmnáct minut.

Ulice, ve které bydlel, byla velice tmavá, protože se skrývala hluboko v nitru neobydleného venkova. Ke křiklavému jasu velkoměsta vytvářela dokonalý kontrast. Zahnul na příjezdovou cestu a pozoroval, jak paprsky reflektorů poskakují po neúhledných záplatách v asfaltu. Listy začínaly dostávat suchou hnědou barvu a v elektrickém světle vypadaly živě a neskutečně. Vybral poslední zatáčku a světla přelétla po vratech garáže a zalila dvě auta čekající předky dopředu před ní. Polekaně šlápl na brzdu, reflektory aut se rozzářily, posvítily mu do obličeje a ve zpětném zrcátku ho oslepilo jasné světlo zezadu. Odvrátil hlavu do stínu a zahlédl, jak k němu ze strany přibíhají lidé se silnými baterkami. Otočil se a zjistil, že za ním zastavují dva sedany s rozsvícenými reflektory. Jeho auto bylo uvězněno v oslepující koupeli bílého jasu. Světlem k němu přicházeli lidé. Obestupovali auto. Viděl, že některé
baterky jsou přivázané na hlavních zbraní. Zezadu ozařovaly dav ostré proudy světla aut. Z řeky stoupala mlha a zůstávala viset ve vzduchu. Válela se v kuželích světla v bizarních cárech.

K autu přistoupila postava. Na okénko zaklepala zaťatá pěst. Pěst se otevřela. Byla malá, bledá a drobná. Ženská ruka. Dopadl na ni paprsek světla a ozářil odznak, který držela. Odznak ve tvaru štítu. Třpytivě zlatý. Nahoře se zlatým orlem sklánějícím hlavu doleva. Baterka se přiblížila a Reacher na zlatém podkladu zahlédl zlatá písmena. Zíral na ně. Hlásala: Federální vyšetřovací úřad. Ministerstvo spravedlnosti Spojených států. Žena z FBI přitiskla odznak na okénko. Kovově zazvonil. Křikla na něj. Slyšel, jak k němu její hlas panovačně proniká.

„Vypněte motor,” žádala.

Viděl jen kužele světla, které na něj mířily. Vypnul motor a v mlze převalující se ve vzduchu neslyšel nic jiného než křupám netrpělivých nohou na příjezdové cestě.

„Položte obě ruce na volant,” zavelela žena.

Položil obě ruce na volant a tiše seděl, hlavu otočenou, oči upřené na dvířka. Otevřela se, rozsvítilo se světlo a zalilo tmavou ženu z restaurace. Nazrzlý chlapík s knírkem stál za ní. V jedné ruce držela odznak FBI, v druhé zbraň. Zbraní mu mířila na hlavu.

„Ven z auta,” řekla. „Hezky pomalu.”

Ustoupila dozadu a zbraní sledovala pohyb jeho hlavy. Otočil se, vyhoupl nohy z prostoru s pedály a zarazil se, jednu ruku na opěrce sedadla, druhou na volantu, připravený položit nohy na zem. Ve světle reflektorů před sebou viděl půltucet mužů. Za nimi budou další. Možná ještě víc u domu. A u ústí příjezdové cesty. Žena ustoupila o krok dozadu. Postavil se před ní.

„Otočte se,” rozkázala. „Ruce na auto.”

Udělal, co mu řekla. Kov karoserie byl studený a vlhký večerní rosou. Všude po těle cítil ruce. Z kabátu mu vzaly peněženku a z kapsy kalhot ukradenou hotovost. Někdo se mu protáhl přes rameno, sklonil se a vytáhl klíčky ze zapalování.

„Teď běžte k autu,” křikla žena.

Ukázala na ně odznakem. Pootočil se a viděl ve světle reflektorů válející se mlhu, yard od své nohy. Jeden ze sedanů u garáže. Vykročil k němu. Za sebou slyšel volat prohledejte auto. Vedle auta u garáže čekal chlap v tmavomodré neprůstřelné vestě. Otevřel zadní dvířka a ustoupil. Ženina aktovka stála na zadním sedadle. Imitace kůže, s ošklivě hrubým povrchem. Nasoukal se vedle ní. Chlap v neprůstřelné vestě za ním zabouchl dvířka a ve stejný okamžik se otevřela dvířka na druhé straně a vklouzla k němu tmavá žena. Kabát měla otevřený a pod ním vykukovala její sukně a blůza. Sukně byla popelavě černá a krátká. Zaslechl zapraskání nylonu a opět zahlédl zbraň, stále namířenou na jeho hlavu. Otevřela se přední dvířka a nazrzlý chlápek si klekl na sedadlo a natáhl se po aktovce. Reacher zahlédl světlé chloupky na jeho zápěstí. A řemínek od hodinek. Chlápek otevřel aktovku a vytáhl svazek pap
írů. Posvítil na ně baterkou. Byly hustě popsány a v záhlaví první stránky se tiskacími písmeny zřetelně skvělo Reacherovo jméno.

„Povolení k prohlídce,” oznámila žena. „Vašeho domu.”

Nazrzlý chlapík vyklouzl ven a zabouchl dvířka. V autě se rozhostilo ticho. Reacher zaslechl v mlze kroky. Vzdalovaly se. Ženu na okamžik zezadu osvítila záře zvenku. Natáhla se dopředu a stiskla stropní světlo. Bylo ostře žluté. Seděla zády opřená o dvířka, kolena natočená k němu, paži se zbraní položenou na opěradle. Měla ji ohnutou, loket pohodlně na úložném prostoru, takže zbraň směřovala zlehka dolů, přímo na něj. Byl to SIG-Sauer, velký, účinný a drahý.

„Přitiskněte chodidla na zem,” přikázala.

Reacher přikývl. Věděl, co chce. Opřel se zády o svá dvířka a zasunul chodidla pod přední sedadlo. Tělo se mu dostalo do tak nepohodlného úhlu, že kdyby se chtěl pohnout, stačila by mu ustřelit hlavu dřív, než by se na cokoliv zmohl.

„Ruce, abych na ně viděla.”

Natáhl paže, položil dlaně na opěrku sedadla před sebou a bradu si opřel o rameno. Z boku se díval na ústí SIG-Saueru. Ani se nepohnulo. Za ním viděl prst na spoušti. A za ním její obličej.

„Fajn. Teď klidně seďte,” poručila.

Tvářila se neproniknutelně.

„Ani jste se nezeptal, o co jde,” řekla.

0 to, co se stalo před hodinou a sedmnácti minutami, určitě ne, pomyslel si. Za hodinu a sedmnáct minut by něco takového v žádném případě nestačili zorganizovat. Mlčel a nehýbal se. Dělala mu starosti bělost ženina kloubu na spoušti SIG-Saueru. Nehody se stávají.

„Nechcete vědět, o co jde?” zeptala se.

Bezvýrazně se na ni podíval. Nenasadili mi pouta, uvažoval v duchu. Proč? Žena pokrčila rameny. Jak myslíte, naznačila mu svým gestem. Potom se její obličej ustálil do upřeného pohledu. Nepatřil k hezkým obličejům, nechyběla mu však jistá zajímavost. Bylo jí zhruba třicet pět, což není žádné stáří, pokožku však měla zbrázděnou vráskami, jako by ji často stahovala do prudkých grimas. Patrně spíš zamračených než veselých, napadlo ho. Vlasy měla černé jako uhel, ale řídké. Prosvítala pod nimi lebka. Bíle.

To jí dodávalo unavený, nemocný vzhled. V očích se jí však zračila inteligence. Dívala se za něj, do temnoty za okýnkem auta, tam, kde mu její muži prohledávali dům.

Usmála se. Přední zuby měla křivé. Pravý jí uhýbal do strany a o kousek překrýval levý. Zajímavá ústa. Naznačovala jistou rozhodnost. Rodiče jí nenechali zuby srovnat a později to neudělala ani ona sama. Musela k tomu mít příležitost. Rozhodla se však držet přírody. Patrně správná volba. Vypadala jinak. Dodávalo jí to na osobitosti.

Pod neforemným kabátem byla štíhlá. Měla na sobě černé sako, které patřilo k sukni, a béžová blůza jí plandala na malých ňadrech. Blůza vypadala jako mnohokrát praný polyester. Krabatila se do pásku sukně. Seděla k němu natočená bokem a sukně se jí vyhrnula do poloviny stehen. Nohy v černém nylonu měla hubené a vypracované. Kolena tiskla k sobě, ale stehna k sobě nedoléhala.

„Smím vás požádat, abyste toho nechal?” ozvala se.

Prohlásila to ledovým tónem a zbraň se pohnula.

„Čeho mám nechat?” zeptal se Reacher.

„Přestaňte mi čučet na nohy.”

Podíval se jí do obličeje. „Když na mne někdo míří zbraní, nemám právo prohlédnout si dotyčnou osobu od hlavy k patě?”

„Děláte to rád?”

„Co mám dělat rád?”

„Prohlížet si ženy.”

Pokrčil rameny. „Raději než dívat se na jiné věci.”

Zbraň se přiblížila. „To není žádná legrace, mrzáku. Vůbec se mi nelíbí, jak se na mne díváte.”

Upíral na ni pronikavý pohled.

„Jak se na vás dívám?” zeptal se.

„Moc dobře víte, jak.”

Zavrtěl hlavou.

„Ne, nevím.”

„Jako byste mě svlékal do naha. Uvědomujete si, že jste nechutný?”

Naslouchal opovržení v jejím hlase a civěl na její řídké vlasy, úšklebek, křivé zuby a vysušené trénované tělo ve směšné, levné pracovní uniformě.

„Vy si myslíte, že vás svlékám do naha?”

„Copak to není pravda? Nechtěl byste?”

Opět zavrtěl hlavou.

„Za nic na světě,” odpověděl.

Dvacet minut seděli v nepřátelsky napjatém tichu. Potom se k autu vrátil nazrzlý chlápek s knírkem a vklouzl na přední sedadlo pro spolujezdce. Otevřela se dvířka řidiče a nastoupil další chlap. V ruce držel klíčky. Díval se do zpětného zrcátka a čekal, až žena kývne, pak nastartoval, projel kolem Reacherova terénního vozidla a zamířil na silnici.

„Mohu si zavolat?” zeptal se Reacher. „Nebo FBI něco takového neumožňuje?”

Nazrzlý chlápek upíral pohled přes přední sklo.

„Během prvních dvaceti čtyř hodin,” pronesl. „O vaše zákonná práva vás nepřipravíme.”

Žena držela ústí SIG-Saueru Reacherovi těsně u hlavy celou cestu zpátky na Manhattan, padesát osm rychlých mil v temnotě a mlze.

KAPITOLA TŘETÍ

ZAPARKOVALI V PODZEMÍ KDESI NA JIH OD CENTRA A PŘINUTILI HO vystoupit do bíle vymalované garáže plné jasného světla a tmavých sedanů. Žena se otočila kolem své osy a boty jí zaskřípěly na betonové podlaze. Kontrolovala celý prostor. Byla opatrná. Potom ukázala do vzdáleného rohu k černým dveřím od výtahu. Čekali u něj další dva chlápci. V tmavých oblecích, bílých košilích a s decentními kravatami. Sledovali, jak se k nim žena a nazrzlý chlapík blíží. Tvářili se podřízeně. Na služebním žebříčku stáli na nižší příčce. Zároveň se jim však v obličejích zračila jistá uvolněnost a nepatrná stopa pýchy. Jako by byli hostitelé. Reacherovi v tu chvíli došlo, že žena a nazrzlý chlápek nepatří k newyorským agentům. Přijeli odjinud. Pohybují se na cizím území. Žena si neprohlédla garáž z opatrnosti. Udělala to proto, že nevěděla, kde najde výtah.

Postrčili Reachera do středu kabiny a obstoupili ho. Žena, nazrzlý chlápek, řidič a oba místní agenti. Pět lidí, pět zbraní. Čtyři muži se postavili do rohů a žena zůstala ve středu těsně u Reachera, jako by ho prohlašovala za své vlastnictví. Jeden z místních zmáčkl tlačítko, dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu.

Stoupal dlouhou dobu vzhůru, a když se rozsvítilo číslo 21, s trhnutím se zastavil. Dveře se otevřely a místní agenti vykročili do liduprázdné chodby. Měla šedou barvu. Šedý tenký koberec, šedá malba, šedé světlo. Panovalo v ní ticho, jako by všichni kromě skalních nadšenců odešli již dávno domů. Po stranách ji lemovaly řady zavřených dveří. Chlápek, který řídil sedan z Garrisonu, se zastavil před třetími dveřmi a otevřel je. Reachera do nich přistrčili a on zahlédl prázdný prostor, zhruba dvanáct stop na šestnáct, betonová podlaha, stěny ze škvárobetonových tvárnic, vše přetřeno silnou vrstvou šedé barvy jako bok válečné lodi. Strop ještě nestačili dokončit a bylo na něm vidět vedení a hranaté trubky z tenkého skvrnitého kovu. Na řetězech visely zářivky a vrhaly do šedi mdlé světlo. V rohu stála osamělá umělohmotná zahradní židle. Jediný kus nábytku v celé místnosti.

„Posaďte se,” přikázala žena.

Reacher minul židli, přešel do opačného rohu a posadil se na zem, zády vmáčknutý do úhlu stěn. Škvárobetonové tvárnice byly studené a barva slizká. Složil si paže na prsou, natáhl nohy a překřížil kotníky. Opřel si hlavu o zeď, čtyřicet pět stupňů nad ramenem, takže se díval přímo na lidi stojící u dveří. Ti vycouvali do chodby a zavřeli za sebou. Zámek nezarachotil, nebylo to však třeba, protože z vnitřní strany chyběla klika.

Dolehla k němu slabá ozvěna kroků vzdalujících se chodbou. Pak se rozhostilo ticho rušené jen sykotem vzduchu z ventilátorů na stropě. Pět minut tiše seděl a potom se venku opět ozvaly kroky, dveře se otevřely, do místnosti nakoukl mužský obličej a upřeně se na něj podíval. Byl to starší obličej, velký, červený, odulý vypětím a vysokým krevním tlakem, plný nepřátelství. Jako by tím pronikavým pohledem říkal: takže vy jste ten chlap? Díval se na něj čtyři dlouhé vteřiny a potom zase zmizel, dveře se zabouchly a místnost se ponořila do ticha.

To samé se opakovalo o pět minut později. Kroky v chodbě, obličej ve dveřích, pronikavý pohled. Takže vy jste ten chlap. Tentokrát se jednalo o užší a tmavší obličej. Mladší. Košile a kravata, ale bez saka. Reacher pohled čtyři vteřiny vracel. Potom obličej zmizel a dveře se s bouchnutím zavřely.

Nyní trvalo ticho déle, zhruba dvacet minut. Potom se přišel podívat třetí obličej. Kroky, zarachocení kliky, otevřené dveře, pronikavý pohled. Takže vy jste ten chlap? Třetí obličej byl opět starší, okolo padesáti let, kompetentní výraz, kštice šedých vlasů. Na nose silné brýle a za nimi chladné oči. Zračily se v nich závažné myšlenky. Majitel obličeje působil jako člověk se zodpovědností. Možná jeden ze šéfů Úřadu. Reacher mu pohled unaveně vracel. Nepadlo ani slovo. Nedošlo k žádnému rozhovoru. Chlápek ho jen omračoval pohledem, potom zmizel a dveře se opět zavřely.

Ať už se venku dělo cokoliv, trvalo to celou hodinu. Reacher seděl sám v místnosti, pohodlně usazený na podlaze, a čekal. Nakonec čekání skončilo. V chodbě se rozdusaly kroky, jako nedočkavé stádo se vracela celá skupina lidí. Dveře se otevřely a do místnosti vkročil šedovlasý chlápek s brýlemi. Druhou nohu nechal na prahu a naklonil se tělem dopředu.

„Je na čase, abychom si promluvili,” oznámil.

Za ním se vmáčkli dva agenti a zaujali postavení jako stráž. Reacher okamžik počkal, potom se vztyčil a odlepil od stěny.

„Chci si zavolat,” požádal.

Šedovlasý chlápek zavrtěl hlavou.

„Telefonovat můžete později. Nejprve si promluvíme.”

Reacher pokrčil rameny. Když máte dokázat, že vám někdo upřel zákonná práva, potřebujete svědky. Svědky, kteří něco viděli. A dva mladí agenti u dveří byli slepí. Nebo se možná právě dívali na Mojžíše předčítajícího články zákona z velkých kamenných desek. To by třeba později odpřísáhli.

„Tak pojďme,” zavelel šedovlasý chlápek.

Reacher se nechal vyvést do šedé chodby, kde se tísnila početná skupina lidí. Žena, nazrzlý muž s knírkem, starší chlap s vysokým krevním tlakem a mladík s úzkým obličejem bez saka. Neskrývali vzrušení. Bylo pozdě večer, rozpalovalo je však nadšení. Vznášeli se v oblacích, opojeni pokrokem. Reacher ten pocit znal. Už si ani nevzpomínal, jak často ho zažil.

Nebyli však jednotní. Jasně tvořili dva týmy. Panovalo mezi nimi napětí. Prokázalo se to, když vykročili. Žena se ho těsně držela po levé straně a nazrzlý knírek a vysoký tlak se drželi těsně u ní. To byl jeden tým. Po pravé straně měl mladíka s úzkým obličejem. Ten patřil k druhému týmu. Opuštěnému, v menšině a kvůli tomu nešťastnému. Reacher cítil, jak mu drží ruku kousek od loktu, připravený usápnout svou kořist.

Prošli úzkou šedou chodbou připomínající útroby válečné lodi a vhrnuli se do šedé místnosti s dlouhým stolem zaplňujícím téměř celou podlahu. Stůl byl na obou dlouhých stranách zakulacený a na koncích rovně seříznutý. Podél jedné dlouhé strany stálo zády ke dveřím sedm umělohmotných židlí, pečlivě vyrovnaných kolem zakulacené hrany, takže všechny směřovaly k osamělé umělohmotné židli uprostřed opačné strany.

Reacher se zastavil ve dveřích. Rozeznat, která židle patří jemu, nebylo těžké. Protáhl se kolem konce stolu a usadil se. Židle nepatřila k nejbytelnějším. Nohy se pod jeho vahou prohnuly a umělá hmota se mu zabořila pod lopatky. Místnost byla podobně jako předešlá ze škvárobetonových tvárnic, natřená šedou barvou, strop však stihli dokončit. V

pokřiveném rámu se skvěl akustický panel. Na něm byla přišroubovaná bodová světla s velkými nálevkovítými stínítky nasměrovanými dolů na něj. Deska stolu z levného mahagonu se silnou vrstvou lesklého laku mu odrážela světlo do očí.

Dva mladí agenti zaujali pozice u stěny na opačných koncích stolu. Saka měli rozepnutá a v podpaží zahlédl Reacher náramenní pouzdra. Ruce si pohodlně opřeli v bok. Natočili hlavy a pozorovali ho. Naproti němu se formovaly oba týmy. Sedm židlí, pět lidí. Šedovlasý chlap se usadil na prostřední židli. Světlo mu dopadlo na brýle a proměnilo je v neprůhledná zrcadla. Místo po jeho pravé straně zaujal vysoký tlak, vedle něj si sedla žena a po jejím boku nazrzlý knírek. Mladík s úzkým obličejem bez saka seděl sám na prostřední ze tří levých židlí. Nevyvážená dychtivá inkvizice, nezřetelná v oslepující záři světla.

Šedovlasý chlápek se naklonil na předloktích autoritativně dopředu. A bezděčně tak oddělil frakce po své pravici a levici.

„Kvůli vám jsme se pohádali,” pravil.

„Jsem zatčený?” zeptal se Reacher.

Chlápek zavrtěl hlavou. „Zatím ne.”

„Mohu tedy odejít?”

Chlápek se na něj podíval přes okraj brýlí. „Dali bychom přednost tomu, kdybyste zůstal a promluvili jsme si jako civilizovaní lidé.”

Rozhostilo se dlouhé ticho.

„Chovejme se tedy jako civilizovaní lidé,” řekl Reacher nakonec. „Já jsem Jack Reacher. Kdo jste, sakra, vy?”

„Prosím?”

„Představme se. To přece civilizovaní lidé dělají. Nejprve se představí. A potom si zdvořile povídají o Yankees, burze nebo o něčem podobném.”

Další ticho. Potom šedovlasý chlápek přikývl.

„Já jsem Alan Deerfield,” představil se. „FBI, pomocný ředitel. Vedu newyorskou pobočku.”

Potom otočil hlavu doprava, podíval se na nazrzlého chlápka na konci řady a čekal.

„Zvláštní agent Tony Poulton,” řekl nazrzlý chlápek a podíval se doleva.

„Zvláštní agentka Julia Lamarrová,” představila se žena a sklouzla pohledem doleva.

„Vedoucí agent Nelson Blake,” pravil chlap s vysokým krevním tlakem. „My tři jsme přijeli z Quantica. Mám na starosti jednotku hromadných zločinů. Zvláštní agenti Lamarrová a Poulton pracují pode mnou. Chceme si s vámi promluvit.”

Rozhostilo se ticho a chlap jménem Deerfield se otočil na druhou stranu a podíval se na muže po levici.

„Vedoucí agent James Cozo,” představil se mladší muž. „Organizovaný zločin tady v New Yorku. Zabývám se gangy poskytujícími ochranu.”

Opět ticho.

„Spokojený?” zeptal se Deerfield.

Reacher mhouřil oči do oslepující záře. Všichni se na něj dívali. Nazrzlý Poulton. Julia Lamarrová. Hypertenzní Blake. Tři agenti z jednotky hromadných zločinů z Quantica. Přijeli si s ním promluvit. Deerfield, šéf z New Yorku, velké zvíře. Štíhlý Cozo z jednotky organizovaného zločinu zabývající se gangy poskytujícími ochranu. Pomalu přejel pohledem zleva doprava a zpátky a zastavil se na Deerfieldovi. Potom přikývl.

„Dobře,” oznámil. „Velice mě těší. Tak co si myslíte o Yankees? Domníváte se, že potřebují výměnu?”

Pět odlišných lidí, pět různých výrazů podráždění. Poulton trhl hlavou, jako by dostal políček. Lamarrová si odfrkla, znechucené zabublání v nose. Blake stiskl ústa a ještě víc zčervenal. Deerfield do něj zabodl pohled a povzdechl si. Cozo požádal Deerfielda očima o zakročení.

„Nebudeme se bavit o Yankees,” pravil Deerfield.

„Co tahle Dow Jones? Zažijeme v dohledné době velký krach?”

Deerfield potřásl hlavou. „Nedrážděte mě, Reachere. V tuto chvíli jsem váš nejlepší kamarád.”

„Nikoliv,” opáčil Reacher. „Nejlepším kamarádem je Ernesto A. Miranda. Miranda versus Arizona, rozhodnutí nejvyššího soudu z června 1966. Dospěli k závěru, že byla porušena jeho práva vyplývající z Pátého dodatku ústavy, protože ho policajti nevarovali, že může mlčet a obstarat si právníka.”

„No a?”

„Takže než si se mnou promluvíte, musíte mi přečíst Mirandova práva. A nepromluvíte si se mnou ani potom, protože mému právníkovi může nějakou dobu trvat, než dorazí, a mluvit s vámi mi stejně nedovolí.”

Tři agenti z hromadných zločinů se široce usmáli. Jako by jim Reacher právě něco dokazoval.

„Váš právník je Jodie Jacobová?” zeptal se Deerfield. „Vaše přítelkyně?”

„Co víte o mé přítelkyni?”

„Víme o ní úplně všechno,” odpověděl Deerfield. „Stejně jako víme všechno o vás.”

„Proč si se mnou potřebujete promluvit?”

„Pracuje u Spencera Gutmana, souhlasí?” odtušil Deerfield. „Těší se skvělé pověsti. Víte, že mluví o tom, že ji udělají partnerem?”

„Slyšel jsem o tom.”

„Možná velice brzy.”

„Slyšel jsem o tom,” zopakoval Reacher.

„Známost s vámi jí ale moc nepomůže. Nepatříte k ideálním právnickým manželům.”

„Nejsem vůbec žádný manžel.”

Deerfield se usmál. „Jenom obrazné vyjádření. Ale Spencer Gutman má svou úroveň. Na takových věcech jim záleží. A jedná se o finanční firmu.

Ve světě bankovnictví vyhlášenou. Ale s trestním právem mají pramalou zkušenost. Jste si jistý, že ji chcete jako svého právního zástupce? Ve vaší situaci?”

„V jaké situaci?”

„V situaci, ve které jste se octl.”

„V jaké situaci jsem se octl?”

„Ernesto A. Miranda byl trouba, víte o tom?” řekl Deerfield. „Vylízaný mozek. Proto s ním jednal nejvyšší soud tak shovívavě. Šlo o podprůměrného člověka. Potřeboval ochranu. Jste, Reachere, trouba? Podprůměrný člověk?”

„Nejspíš ano, když mě krmíte takovými kravinami.”

„Práva jsou kromě toho pro ty, co se provinili. Tvrdíte, že jste se provinil?”

Reacher potřásl hlavou. „Netvrdím vůbec nic. Nemám, co bych vám řekl.”

„Ernesto stejně skončil ve vězení, víte o tom? Lidé na to rádi zapomínají. Přehodnotili jeho případ a zároveň ho odsoudili. Strávil ve vězení pět let. A víte, co se s ním stalo potom?”

Reacher pokrčil rameny. Mlčel.

„Pracoval jsem tenkrát v Phoenixu,” pokračoval Deerfield. „Na jihu v Arizoně. Jako detektiv v oddělení

vražd. Krátce před tím, než jsem se dostal do Úřadu. V lednu 1976 jsme dorazili do baru. Na podlaze tam ležel pomačkaný hadr a ze zad mu trčel obrovský nůž. Známý Ernesto A. Miranda a krvácel jako zapíchnuté prase. Nikdo se neobtěžoval zavolat doktora. Zemřel několik minut po našem příchodu.”

„No a?”

„Takže přestaňte mrhat naším časem. Hodinu jsme už ztratili tím, jak jsme se o vás hádali. Takže mi něco dlužíte. Odpovězte na jejich otázky a já vám řeknu, jestli potřebujete právníka.”

„Čeho se ty otázky mají týkat?”

Deerfield se usmál. „Čeho se týkají všechny otázky? Věcí, které potřebujeme vědět.”

„Co potřebujete vědět?”

„Potřebujeme vědět, jestli jste pro nás zajímavý.”

„Proč bych pro vás měl být zajímavý?”

„Odpovězte na otázky a zjistíme to.”

Reacher o tom uvažoval. Položil ruce dlaněmi vzhůru na stůl.

„Dobře,” souhlasil. „O jaké otázky se jedná?”

„Znáte také případ Brewer versus Williams?” zeptal se Blake. Byl starý, s nadváhou a nemocný, ale ústa mu pracovala dostatečně rychle.

„Nebo Duckworth versus Eagan?” připojil se Poulton.

Reacher se na něj podíval. Bylo mu zhruba třicet pět, vypadal ale mladší. Patřil k lidem, kteří působí mladě až do konce života. Jako zakonzervovaný maturant. Jeho oblek měl v oranžovém světle příšernou barvu a knírek působil falešně, jako by si ho právě nalepil.

„Znáte Illinois versus Perkins?” zeptala se Lamarrová.

Reacher na ně zíral. „O co, sakra, jde? O hodinu práva?”

„Co takhle Minnick versus Mississippi?” zeptal se Blake.

Poulton se usmál. „McNeil versus Wisconsin?”

„Arizona versus Fulminante?” navrhla Lamarrová.

„Víte, čeho se všechny ty případy týkají?” zeptal se Blake.

Reacher se snažil přijít na chyták, žádný ho ale nenapadal.

„Další rozhodnutí nejvyššího soudu,” řekl. „Následující po Mirandovi. Brewer je z roku 1977, Duckworth z roku 1989, Perkins z roku 1990, Minnick z roku 1990, McNeil z roku 1991, Fulminante z roku 1991 a všechny modifikují a nově formulují původní rozhodnutí týkající se Mirandy.”

Blake přikývl. „Výborně.”

Lamarrová se naklonila dopředu. Světlo odrážející se od lesklé desky stolu ji osvětlilo zespoda, takže její vyzáblý obličej vypadal jako lebka kostlivce.

„Znal jste Amy Callanovou dobře?” zeptala se.

„Koho?” zatvářil se Reacher překvapeně.

„Slyšel jste dobře, mrzáku.”

Reacher na ni zíral. Vzpomínka na Amy Callanovou se vynořila z minulosti, dostatečně pomalu, aby se Lamarrová stihla spokojeně usmát.

„Moc rád jste ji ale neměl, že je to tak?” řekla.

Rozhostilo se ticho. Stahovalo se kolem něj jako bouřkové mračno.

„Dobře, teď jsem na řadě já,” vložil se Cozo. „Pro koho pracujete?”

Reacher přejel pohledem pomalu doprava a zabodl ho do Coza.

„Nepracuju pro nikoho,” odpověděl.

„Nepouštějte se s námi do války o rajony,” odcitoval Cozo. „S námi je množné číslo. Víc než jedna osoba. Koho jste, Reachere, myslel?”

„Žádné množné číslo neexistuje.”

„Blbost, Reachere. Petrosian si na tu restauraci brousil zuby, vy jste byl ale rychlejší. Kdo vás poslal?”

Reacher neodpovídal.

„Co Caroline Cookeová?” vykřikla Lamarrová. „Souhlasí, že jste ji také znal?”

Reacher se k ní zvolna otočil. Stále se usmívala.

„Ale pokud se nemýlím, ani ji jste neměl rád.”

„Callanová a Cookeová,” zopakoval Blake. „Radši se, Reachere, hned přiznejte.”

Reacher se na něj podíval. „K čemu se mám přiznávat?”

Opět ticho.

„Kdo vás poslal do té restaurace?” zeptal se Cozo. „Když mi to řeknete, mohli bychom se možná dohodnout.”

Reacher se k němu opět otočil. „Nikdo mě nikam neposlal.”

Cozo zavrtěl hlavou. „Kecáte, Reachere. Žijete v domě za půl milionu dolarů u řeky v Garrisonu a jezdíte půl roku starým sportovním vozem za čtyřicet pět tisíc. Pokud je IRS dobře informovaná, nevydělal jste za poslední tři roky ani cent. A když chce někdo poslat nejlepší Petrosianovi muže do špitálu, objevíte se vy. Což znamená, že pro někoho pracujete, a já chci vědět pro koho.”

„Pro nikoho nepracuju,” zopakoval Reacher.

„Takže jste samotář?” nadhodil Blake. „To tím chcete říct?”

Reacher přikývl. „Nějak tak.”

Otočil hlavu. Blake se spokojeně usmíval.

„Myslel jsem si to,” řekl. „Kdy jste odešel z armády?”

Reacher pokrčil rameny. „Před třemi lety.”

„Jak dlouho jste v ní působil?”

„Celý život. Nejprve jako dítě důstojníka, potom sám důstojník.”

„U vojenské policie, správně?”

„Byl jsem majorem.”

„Nějaká vyznamenání?”

„Pár by se jich našlo.”

„Stříbrná hvězda?”

„Jedna.”

„Prvotřídní rejstřík?”

Reacher mlčel.

„Nebuďte zbytečně skromný,” vyzval ho Blake. „Povězte nám o tom.”

„Ano, měl jsem dobrý rejstřík.”

„Tak proč jste odešel?”

„Do toho vám nic není.”

„Nějaké tajemství?”

„Nerozuměli byste tomu.”

Blake se usmál. „Takže tři roky. Co jste celou tu dobu dělal?”

Reacher opět pokrčil rameny. „Moc toho nebylo. Většinu času jsem si užíval.”

„Pracoval jste?”

„Ne příliš často.”

„Jenom jste se poflakoval?”

„Něco na ten způsob.”

„Z čeho jste žil?”

„Z úspor.”

„Ty jste vyčerpal před třemi měsíci. Ptali jsme se ve vaší bance.”

„To se s úsporami stává.”

„Takže nyní žijete na účet slečny Jacobové? Vaší přítelkyně, která je také vaším právníkem? Jaký z toho máte pocit?”

Reacher přimhouřil oči do světla a podíval se na ošoupaný snubní prsten vmáčknutý do Blakeova tlustého růžového prstu.

„O nic horší než vaše žena žijící na váš účet,” poznamenal.

Blake zavrčel a odmlčel se. „Takže jste odešel z armády a od té doby nic neděláte?”

„Správně.”

„Většinou na vlastní pěst.”

„Většinou.”

„Jste se svým životem spokojený?”

„Docela ujde.”

„Protože jste samotář.”

„Blbost, pro někoho pracuje,” ozval se Cozo.

„Doprčic, vždyť tvrdí, že je samotář,” vyštěkl Blake. Deerfield otáčel hlavou doprava a doleva jako divák na tenisovém turnaji. Světlo se mu blýskalo na sklech brýlí. Zvedl ruce, aby je umlčel, a probodl Reachera klidným pohledem.

„Povězte mi o Amy Callanové a Caroline Cookeové,” požádal.

„Co chcete slyšet?” zeptal se Reacher.

„Je pravda, že jste je znal?”

„Jasně, kdysi dávno. V armádě.”

„Tak mi o nich povězte.”

„Callanová byla malá a tmavá, Cookeová vysoká a blondýna. Callanová byla seržantka, Cookeová nadporučice. Callanová pracovala v zásobovací správě, Cookeová ve válečných plánech.”

„Kde působily?”

„Callanová ve Fort Withe u Chicaga, Cookeová na velitelství NATO v Belgii.”

„Souložil jste s nimi?” zeptala se Lamarrová.

Reacher se na ni podíval. „Co je to za otázku?”

„Přímá otázka k věci.”

„Ne, nesouložil.”

„Nebyly obě hezké?”

Reacher přikývl. „Rozhodně hezčí než vy.”

Lamarrová uhnula pohledem a zmlkla. Blake znachovatěl a prolomil ticho. „Znaly se navzájem?”

„Pochybuju. V armádě pracuje milion lidí a sloužily v různou dobu čtyři tisíce mil od sebe.”

„A ani s jednou jste neměl pohlavní styk?”

„Ne, neměl.”

„Pokoušel jste se o to?”

„Nepokoušel.”

„Proč ne? Bál jste se, že by vás odmítly?”

Reacher zavrtěl hlavou. „Při obou příležitostech jsem měl někoho jiného a jedna ženská mi obvykle stačí.”

„Byl byste se s nim rád vyspal?”

Reacher se pousmál. „Dokážu si představit horší věci.”

„Souhlasily by?”

„Možná ano, možná ne.”

„Která možnost je pravděpodobnější?”

„Byl jste někdy u armády?”

Blake zavrtěl hlavou.

„Tak nevíte, jak to v ní chodí. Většina lidí u armády by se vyspala s čímkoliv, co se hýbe.”

„Takže si nemyslíte, že by vás odmítly?”

Reacher se Blakeovi podíval zpříma do očí. „Ne, nemyslím si, že by něco podobného hrozilo.”

Následovala dlouhá odmlka.

„Souhlasíte se službou žen v armádě?” zeptal se Deerfield.

Reacher sklouzl pohledem na něj. „Prosím?”

„Odpovězte mi, Reachere. Souhlasíte se službou žen v armádě?”

„Co znamená nesouhlasit?”

„Považujete je za dobré bojovnice?”

„Hloupá otázka,” odtušil Reacher. „Sám dobře znáte odpověď.”

,Já že znám odpověď?”

„Copak jste nebyl ve Vietnamu?”

„Proč si to myslíte?”

„Samozřejmě že byl. Detektiv v oddělení vražd v Arizoně v roce 1976? A hned potom do Úřadu? To by se v té době na takovém místě mnoha zběhům od odvodu nepovedlo. Takže jste sloužil, nejspíš v roce 1970, 1971. S vašima očima jste se pilotem nestal. Díky brýlím jste se nejspíš dostal přímo k pěchotě. Takže vás rok honili po džungli a polovina lidí, kteří vás kopali do prdele, byly ženy. Dobré ostřelovačky, že ano? Velice zapálené, jak jsem slyšel.”

Deerfield pomalu přikývl. „Takže se vám ženy bojovnice líbí?”

Reacher pokrčil rameny. „Když je zapotřebí bojovníků, ženy to zvládnou stejně dobře jako kdokoliv jiný. Ruská fronta za druhé světové války? Ženy si na ní vedly velice dobře. Byl jste někdy v Izraeli? Tam také ženy bojují na frontové linii a nechtěl bych nasadit příliš mnoho amerických jednotek proti izraelské obraně, pokud by bylo šlo o rozhodující střetnutí.”

„Takže s ženami v armádě nemáte žádné problémy?”

„Osobně ne.”

„Vidíte jiné problémy než osobní?”

„Ano, taktické problémy. Zkušenosti z Izraele ukazují, že pěšáci desetkrát častěji přeruší útok a pomohou zraněnému kamarádovi, jestliže je zraněným žena. Přestanou prostě postupovat. Musí se to odnaučit.”

„Vy si nemyslíte, že by si lidé měli pomáhat?” zeptala se Lamarrová.

„Samozřejmě že si mají pomáhat. Ale ne, když se nejprve musí zmocnit cíle.”

„Takže kdybychom postupovali spolu, nechal byste mě prostě ležet, kdybych utrpěla zranění?”

Reacher se usmál. „Ve vašem případě bez rozmýšlení.”

„Jak jste se seznámil s Amy Callanovou?” zeptal se rychle Deerfield.

„Určitě to už víte,” odpověděl Reacher.

„Přesto mi to povězte. Do protokolu.”

„Vy náš rozhovor nahráváte?”

„Samozřejmě.”

„Aniž byste mi přečetli má práva?”

„Záznam prokáže, že se vám dostalo práv kdykoliv, kdy to potvrdím.”

Reacher mlčel.

„Povězte mi o Amy Callanové,” vyzval ho Deerfield znovu.

„Přišla za mnou s problémem, který měla ve své jednotce.”

„S jakým problémem?”

„Sexuální obtěžování.”

„Projevil jste účast?”

„Ano, projevil.”

„Proč?”

„Protože mě nikdo kvůli mému pohlaví ještě nepronásledoval. Neviděl jsem důvod, proč by měli pronásledovat ji.”

„Co jste tedy podnikl?”

„Zatkl důstojníka, kterého obvinila.”

„A co jste udělal potom?”

„Nic. Pracoval jsem jako policista, nikoliv jako prokurátor. Další události nespadaly do mé pravomoci.”

„Co se stalo?”

„Důstojník svůj případ vyhrál. Amy Callanová odešla ze služby.”

„Kariéra toho důstojníka však byla v troskách.”

Reacher přikývl. „Ano, to byla.”

„Jaký jste z toho měl pocit?”

Reacher pokrčil rameny. „Smíšený. Pokud vím, nebyl ten důstojník špatný chlap. Nakonec jsem však věřil Callanové a ne jemu. Podle mého názoru se provinil. Takže jsem byl rád, když odešel. Ale v ideálním případě by to mělo fungovat jinak. Rozsudek o zproštění viny by neměl zničit kariéru.”

„Co Caroline Cookeová?”

„Cookeová byla odlišný případ.”

„V jakém směru odlišný?”

„Stalo se to v jinou dobu na jiném místě. V zámoří. Spala s jedním plukovníkem. Táhli to spolu přes rok. Podle mého názoru z její svobodné vůle. Ze sexuálního obtěžování ho obvinila až později, když nebyla povýšena.”

„V čem spočívá rozdíl?”

„Ty dva aspekty spolu neměly nic společného. Plukovník ji šukal, protože se jí to líbilo, a nepovýšil ji, protože nebyla profesně dost dobrá. Nic víc.”

„Možná ten rok v posteli chápala jako nevyřčenou dohodu.”

„Potom se jednalo o smluvní záležitost. Jako šlapka, která si nechá utéct zákazníka bez placení. To není sexuální obtěžování.”

„Takže jste nic nepodnikl?”

Reacher potřásl hlavou. „Podnikl. Plukovníka jsem zatkl, protože tak zní pravidla hry. Pohlavní styk mezi rozdílnými šaržemi byl nezákonný.”

„A dál?”

„Plukovníka s ostudou vyhodili, manželka ho opustila a on spáchal sebevraždu. A Cookeová stejně odešla.”

„A co se stalo s vámi?”

„Já jsem se přesunul z vedení NATO.”

„Proč? Zklamání?”

„Ne, potřebovali mě jinde.”

„Potřebovali? Proč zrovna vás?”

„Protože jsem byl dobrým vyšetřovatelem. V Belgii jsem mrhal časem. Moc se tam toho nedělo.”

„Setkal jste se potom ještě se sexuálním obtěžováním?”

„Samozřejmě. Stala se z něj velká záležitost.”

„Spousta dobrých mužů se zničenou kariérou?” zeptala se Lamarrová.

Reacher se k ní obrátil. „Pár ano. Připomínalo to hon na čarodějnice. Většina případů byla podle mého názoru nefalšovaná, ale spadlo do toho i několik nevinných lidí. Na veřejnost se najednou dostala spousta normálních vztahů. Předpisy je rázem změnily. K některým nevinným obětem patřili muži. Nechyběly ale ani ženy.”

„Takže pěkný malér?” podotkl Blake. „A všechno začalo pár otravných bezvýznamných žen jako Callanová a Cookeová?”

Reacher neodpovídal. Cozo bubnoval prsty o mahagonovou desku stolu.

„Rád bych se vrátil k té záležitosti s Petrosianem,” prohlásil.

Reacher po něm střelil pohledem. „Žádná záležitost s Petrosianem neexistuje. Nikdy jsem o někom takovém neslyšel.”

Deerfield zívnul a podíval se na hodinky. Posunul si brýle na čelo a promnul si oči.

„Víte, že je po půlnoci?” upozornil.

„Choval jste se ke Callanové a Cookeové slušně?” zeptal se Blake.

Reacher zamžoural skrz oslňující záři na Coza a potom se otočil zpátky k Blakeovi. Pronikavé žluté světlo od stropu se odráželo od červeného mahagonu a dodávalo jeho odulému obličeji nachovou barvu.

„Ano, choval jsem se k nim slušně.”

„Setkal jste se s nimi ještě, když jste jejich případy předal prokurátorovi?”

„Jednou nebo dvakrát. Jen zběžně.”

„Věřily vám?”

Reacher pokrčil rameny. „Nejspíš ano. Vyvolat v nich důvěru patřilo k popisu mé práce. Musel jsem z nich dostat spoustu intimních podrobností.”

„Vyšetřoval jste podobným způsobem hodně žen?”

„Vynořily se stovky případů. Odhaduju, že jsem vyšetřoval tak dva tucty. Po tom ustanovili zvláštní jednotku.”

„Jmenujte mi tedy další ženu, jejímž případem jste se zabýval.”

Reacher ještě jednou pokrčil rameny a procházel ve vzpomínkách kanceláře v horkých podnebích, chladných podnebích, s velkými stoly, malými stoly, sluncem za oknem, zamračenou oblohou, zraněné a rozhořčené ženy, koktající ze sebe podrobnosti své zrady.

„Rita Scimeca,” řekl. „Jako namátkový příklad.”

Blake se odmlčel a Lamarrová sáhla na zem a vytáhla z aktovky tlusté desky. Posunula je po stole. Blake je otevřel a začal otáčet stránky. Přejel tlustým prstem po dlouhém seznamu a přikývl.

„Ano,” řekl. „Co se stalo s paní Scimeca?”

„Nadporučice Scimeca,” opravil ho Reacher. „Fort Bragg v Georgii. Ti chlapi tomu říkali šikana, ona hromadné znásilnění.”

„A jaký byl výsledek?”

„Vyhrála svůj případ. Tři muže zavřeli do basy a s potupou propustili.”

„Co se stalo s nadporučicí Scimeca?”

Reacher znovu pokrčil rameny. „Ze začátku z toho měla radost. Cítila se pomstěná. Potom došla k závěru, že armáda pro ni ztratila cenu. Takže z ní odešla.”

„Kde žije nyní?”

„Nemám tušení.”

„Dejme tomu, že byste se s ní ještě jednou setkal. Třeba byste na ni narazil v obchodě nebo restauraci? Jak by se zachovala?”

„Nevím. Nejspíš by mě pozdravila. Možná bychom si chvíli povídali, šli na panáka nebo něco podobného.”

„Viděla by vás ráda?”

„Předpokládám, že ano.”

„Protože si vás pamatuje jako sympaťáka?”

Reacher přikývl. „Jedná se o hrozný zážitek. Nejenom samotná událost, ale také vyšetřování. Takže vyšetřovatel si musí vybudovat pouto. Musí být přítelem a oporou.”

„Takže z obětí se stanou vaši přátelé?”

„Když svou práci děláte dobře, tak ano.”

„Co by se stalo, kdybyste u nadporučice Scimeca zaklepal na dveře?”

„Nevím, kde bydlí.”

„Dejme tomu, že byste to věděl. Pustila by vás dovnitř?”

„Nevím.”

„Poznala by vás?”

„Patrně ano.”

„A pamatovala by si vás jako přítele?”

„Domnívám se, že ano.”

„Takže kdybyste u ní zaklepal, pustila by vás k sobě? Otevřela by dveře, uviděla svého starého přítele, pozvala ho dovnitř, nabídla mu kávu nebo něco k pití. Chvíli byste si povídali a vzpomínali na staré časy.”

„Možná,” souhlasil Reacher. „Nejspíš ano.”

Blake přikývl a odmlčel se. Lamarrová mu položila ruku na paži. Sklonil se, aby slyšel, co mu šeptá do ucha. Znovu přikývl, otočil se k Deerfieldovi a také zašeptal. Deerfield se podíval na Coza. Tři agenti z Quantica se zatím opřeli o opěradla, jen nepatrný pohyb, ale dostatečně jasný, aby svými těly naznačili ano, máme zájem. Cozo vrhl po Deerfieldovi poplašený pohled. Deerfíeld se předklonil a podíval se brýlemi upřeně na Reachera.

„Octli jsme se ve velice spletité situaci,” oznámil. Reacher nic neřekl. Jen seděl a čekal.

„Co přesně se stalo v té restauraci?” zeptal se Deerfield.

„Nic se nestalo,” odtušil Reacher.

Deerfield zavrtěl hlavou. „Sledovali jsme vás. Moji lidé vám byli v patách celý týden. Dnes večer se k nim připojili zvláštní agenti Poulton a Lamarrová. Všechno viděli.”

Reacher si ho pronikavě měřil. „Vy jste mě týden sledovali?”

Deerfield přikývl. „Osm dní, abych byl přesný.”

„Proč?”

„K tomu se dostaneme později.”

Lamarrová se zavrtěla a opět sáhla po aktovce. Vytáhla další desky. Otevřela je a vyndala svazek papírů. Pět listů sepnutých svorkou. Hustě popsaných. Ledově se na Reachera usmála, obrátila papíry a přisunula je k němu. Opřel se do nich průvan a rozevřel je. Svorka se zachytila o stůl a zastavila je přímo před ním. O Reacherovi mluvily jako o objektu. Na stránkách bylo uvedeno všechno, co dělal a kde se pohyboval v uplynulých osmi dnech. Nevynechali jedinou vteřinu. S přesností do poslední podrobnosti. Reacher vzhlédl do usmívajícího se obličeje Lamarrové a přikývl.

„Vidím, že agenti FBI jsou zatraceně dobří,” poznamenal. „Ničeho jsem si nevšiml.”

Odpovědělo mu ticho.

„Tak co se stalo v té restauraci?” zeptal se Deerfíeld znovu.

Reacher se zarazil. Upřímnost je nejlepší taktika, pomyslel si. Zvažoval to. Polkl. Potom přikývl směrem k

Blakeovi, Lamarrové a Poultonovi. „Odborníci by to patrně nazvali zbytečnou nutností. Spáchal jsem malý zločin, abych zabránil většímu.”

„Jednal jste sám?” zeptal se Cozo.

Reacher přikývl. „Ano, sám.”

„Tak co mělo znamenat to prohlášení nepouštějte se s námi do války o rajony?”

„Chtěl jsem, aby moje akce působila přesvědčivě. Aby ji bral Petrosian vážně, ať je kdokoliv. Jako by měl proti sobě další organizaci.”

Deerfíeld se natáhl přes stůl a vzal si od Lamarrové záznam sledování. Otočil ho k sobě a procházel stránky.

„Žádná zmínka o kontaktu s někým jiným než se slečnou Jodie Jacobovou. Ta ochranářské gangy neřídí. Jak vypadá odposlech telefonu?”

„Vy jste mi odposlouchávali telefon?” zeptal se Reacher.

Deerfield přikývl. „Také jsme vám prohledali odpadky.”

„Telefonáty jsou čisté,” oznámil Poulton. „Mluvil jenom se slečnou Jacobovou. Vede poklidný život.”

„Je to pravda, Reachere?” chtěl vědět Deerfield. „Vedete poklidný život?”

„Obvykle ano,” odpověděl Reacher.

„Takže jste jednal sám,” odtušil Deerfield. „Jako angažovaný občan. Bez kontaktu s gangstery, bez pokynů po telefonu.”

Tázavě se podíval na Coza. „Stačí vám to, Jamesi?”

Cozo pokrčil rameny a přikývl. „Musí mi to stačit.”

„Angažovaný občan, řekl jsem to správně?” pokračoval Deerfield.

Reacher kývl hlavou. Mlčel.

„Můžete nám to dokázat?” zeptal se Deerfield.

Reacher pokrčil rameny. „Mohl jsem si vzít jejich zbraně. Udělal bych to, kdybych pracoval pro organizaci. Nevzal jsem si je ale.”

„Ne, odhodil jste je do popelnice.”

„Před tím jsem je zničil.”

„Štěrkem v mechanismu. Proč jste to udělal?”

„Aby je nikdo nemohl použít.”

Deerfield přikývl. „Angažovaný občan. Stal jste se svědkem nespravedlnosti a rozhodl jste se ji napravit.”

„Nějak tak,” souhlasil Reacher.

„Někdo to udělat musí, v tom duchu?”

„Nějak tak,” zopakoval Reacher.

„Vy nemáte nespravedlnost rád?”

„Nemám.”

„A umíte rozlišit mezi dobrem a zlem.”

„Doufám, že ano.”

„Nepotřebujete zásah příslušných úřadů, protože dokážete dospět k vlastnímu rozhodnutí.”

„Obvykle.”

„Spokojený se svým vlastním morálním kodexem.”

„Ano.”

Rozhostilo se ticho. Deerfield se díval do světelné záře.

„Tak proč jste jim ukradl peníze?” zeptal se.

Reacher pokrčil rameny. „Válečná kořist. Něco jako trofej.”

Deerfield přikývl. „Součást kodexu?”

„Ano.”

„Řídíte se svými vlastními pravidly, správně?”

„Většinou.”

„Neokradl byste starou dámu, ale připadá vám v pořádku vzít peníze dvojici drsňáků.”

„Ano.”

„Když překročí hranici toho, co považujete za přijatelné, dostanou za vyučenou?”

„Správně.”

„Osobní kodex.”

Reacher znovu pokrčil rameny. Nic neříkal. Ticho houstlo.

„Víte něco o profilování zločinců?” zeptal se Deerfield nečekaně.

Reacher se zarazil. „Jenom jsem něco četl v novinách.”

„Je to věda,” poučil ho Blake. „Vyvíjeli jsme ji mnoho let v Quanticu. Zvláštní agentka Lamarrová je v současné době naší největší odbornicí. Zvláštní agent Poulton je jejím asistentem.”

„Prohlédneme si místo zločinu,” vložila se Lamarrová. „Prozkoumáme dostupná psychologická vodítka a vypracujeme typ osobnosti, která by mohla zločin spáchat.”

„Studujeme oběti,” pokračoval ve výkladu Poulton. „Snažíme se zjistit, vůči komu by mohly být nejvíc zranitelné.”

„Jaké zločiny?” zeptal se Reacher. „Jaké místo činu?”

„Vy mrzáku,” procedila Lamarrová mezi zuby.

„Amy Callanová a Caroline Cookeová,” oznámil Blake. „Obě zavražděny.”

Reacher na něj zůstal zírat.

„Nejdřív Callanová,” řekl Blake. „Velice zvláštní způsob provedení, ale jedna vražda zůstává jednou vraždou. Potom zemřela Cookeová. Naprosto stejným způsobem. Čímž jsme se dostali do oblasti hromadných vražd.”

„Pátrali jsme po pojítku,” objasňoval Poulton. „Mezi obětmi. Nebylo ho těžké najít. Obě žalobkyně ve věci sexuálního obtěžování, které posléze odešly z armády.”

„Extrémní organizace na místě činu,” doplnila Lamarrová. „Naznačující armádní preciznost. A bizarní, symbolické provedení. Pachatel po sobě nezanechal žádné stopy. Jakékoliv vodítko. Očividně se jednalo o důsledného člověka obeznámeného s postupem vyšetřování. Možná sám dobrý vyšetřovatel.”

„Žádné známky násilného vstupu,” řekl Poulton. „Oběti zřejmě pozvaly vraha dál.”

„Takže ho obě musely znát,” ozval se Blake.

„Šlo o někoho, komu věřily,” řekl Poulton.

„O přátelského návštěvníka,” dodala Lamarrová.

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Přesně o takového člověka se muselo jednat,” prohlásil Blake. „O návštěvníka. Kterého považovaly za přítele. Vázalo je k němu pouto.”

„Přítel, který přišel na návštěvu,” řekl Poulton. „Zaklepal na dveře, ony mu otevřely a řekly nazdar, to je hezké zase tě vidět.”’

„Vešel dovnitř,” ozvala se Lamarrová. „Bez problémů.”

Opět se rozhostilo ticho.

„Podívali jsme se na ten zločin z psychologické stránky,” řekla Lamarrová. „Proč ty ženy rozzuřily někoho natolik, aby je zabil? Hledali jsme vojáka s nevyrovnaným účtem. Možná takového, komu vadily otravné ženské, které zničily kariéry dobrých chlapů a potom samy odešly. Frivolní ženské dohánějící zdatné vojáky k sebevraždě.”

„Někoho se smyslem pro dobro a zlo,” přisadil si Poulton. „Člověka přesvědčeného o svém vlastním kodexu natolik, že vzal spravedlnost do svých vlastních rukou.”

„Někoho, kdo obě ženy znal,” řekl Blake. „Někoho, komu věřily natolik, aby ho jako starého přítele pustily bez vyptávání k sobě do domu.”

„Někoho rozhodného,” doplnila Lamarrová. „Tak schopného, že se například na okamžik zamyslí, a potom jde

koupit strojek na štítky a tubu lepidla, aby vyřešil malý ad hoc problém.”

Opět ticho.

„Armáda je prohnala počítačem,” oznámila Lamarrová. „Měl jste pravdu, neznaly se. Měly jen velice málo společných známých. Velice málo. Vy jste ale jedním z nich.”

„Víte, co je zajímavé?” zeptal se Blake. „Pachatelé hromadných zločinů jezdili v německých broucích. Většina z nich. Bylo to neuvěřitelné. Potom přesedlali na dodávky. A nakonec na terénní vozy. Na velké obludy s náhonem na čtyři kola, přesně jako vaše. Což už něco znamená.”

Lamarrová se naklonila a vzala si ze stolu před Deerfieldem svůj svazek papírů. Poklepala na ně prstem.

„Žijí osaměle. Většinou se nestýkají s víc než jednou osobou. Straní se lidí, často i příbuzných, přátel a žen. Nevykonávají běžné činnosti. Nevybavují se po telefonu, chovají se tiše a nenápadně.”

„Jsou právničtí nadšenci,” doplnil Poulton. „Znají spoustu věcí. Jako například obskurní soudní případy vymezující jejich práva.”

Ticho.

„Profilování je exaktní věda,” ozval se Blake. „Ve většině amerických států je považována za dostatečný důkaz na vystavení zatykače.”

„Nikdy se nemýlí,” prohlásila Lamarrová. Spalovala Reachera pohledem a potom se opřela a ukázala ve spokojeném úsměvu pokřivené zuby.

„No a?” prolomil mlčení Reacher.

„Někdo zabil dvě ženy,” řekl Deerfield.

„Co s tím mám společného?”

Deerfield kývl napravo na Blakea, Lamarrovou a Poultona. „Tihle agenti si myslí, že to udělal někdo přesně jako vy.”

„Aha?”

„Tak jsme se vás vyptali.”

„A k čemu jste dospěli?”

„Domnívám se, že mají stoprocentní pravdu. Byl to někdo přesně jako vy. Možná jste to byl dokonce vy.”

KAPITOLA ČTVRTÁ

„NE, NEBYL JSEM TO JÁ,” OPÁČIL REACHER. Blake se usmál. „Tihle všichni si to myslí.” Reacher si ho upřeně prohlížel. „Kecáte nesmysly, Blakeu. Nemáte nic jiného než dvě ženy. Ta souvislost s armádou je patrně náhodná. Existují stovky, možná tisíce žen, které vyštípali z armády. Proč se držet zrovna této shody?”

Blake nic neříkal.

„A proč chlap jako já?” zeptal se Reacher. „Také se jedná o dohad. Právě k takovým dohadům vede ta hovadina s profilováním. Tvrdíte, že to udělal někdo jako já, protože si to namlouváte. Bez jediného důkazu.”

„Žádný důkaz není,” odtušil Blake.

„Ten chlap po sobě žádný důkaz nezanechal,” ozvala se Lamarrová. „A přesně takhle pracujeme. Pachatel byl očividně inteligentní, tak jsme hledali někoho inteligentního. Nedomníváte se, že jste inteligentní?”

Reacher ji probodl pohledem. „Existují tisíce chlapů stejně inteligentních jako já.”

„Nikoliv, jsou jich miliony, nafoukanče,” odsekla. „Začali jsme však jejich okruh zužovat. Inteligentní člověk, samotář, armádní minulost, znal obě oběti, neustále v pohybu, brutální násilnická osobnost. Tím jsme se dostali z milionů na tisíce, stovky, desítky až k vám.”

Rozhostilo se ticho.

„Já?” zeptal se jí Reacher. „Musela jste zešílet.”

Obrátil se na Deerfielda, který seděl tiše a netečně.

„Vy si myslíte, že jsem to udělal?”

Deerfíeld pokrčil rameny. „Jestli jste to nebyl vy, musel se vám pachatel zatraceně podobat. A vím, že jste poslal dva chlapy do špitálu. Už kvůli tomu jste si zavařil. Co se týče té druhé záležitosti, nejsem s ní obeznámen. Ale Úřad věří svým odborníkům. Proto je ostatně zaměstnává.”

„Mýlí se,” namítl Reacher.

„Můžete to dokázat?”

Reacher se na něj upřeně podíval. „Musím to dokazovat? Co takhle presumpce neviny, dokud není prokázána vina?”

Deerfield se jen usmál. „Buďte tak hodný a zůstaňte v reálném světě.”

Opět ticho.

„Data,” požádal Reacher. „Uveďte mi data a místa.”

Ticho. Deerfield upíral pohled do prázdna.

„Callanová zemřela před sedmi týdny,” oznámil Blake. „Cookeová před čtyřmi.”

Reacher pátral v minulosti. Před čtyřmi týdny začal podzim, před sedmi týdny pozdní léto. V pozdním létě nedělal vůbec nic. Jen zápasil se zahradou. Tři měsíce nekontrolovaného růstu ho vyhnaly ven s kosou, motykou a ostatním nářadím, které nikdy neměl v ruce. Některé dny ani neviděl Jodie. Byla zaměstnána právními případy. Jeden týden strávila v Londýně. Nepamatoval si přesně, který. Žil osaměle, utopený v boji s přebujelou přírodou.

Na počátku podzimu přesměroval svou energii do domu. Byla v něm spousta práce. Dělal ji však sám. Jodie zůstávala ve městě a budovala svou kariéru. Čas od času spolu strávili noc. Víc ale nic. Žádné cesty, žádné ústřižky vstupenek, žádné zápisy v hotelových knihách hostů, žádná razítka v pase. Neměl alibi. Podíval se na sedm agentů sedících proti němu.

„Teď bych chtěl svého právníka,” oznámil.

Dvě místní stráže ho odvedly zpátky do první místnosti. Jeho status se změnil. Tentokrát zůstaly uvnitř, každá po jedné straně zavřených dveří. Reacher se usadil na umělohmotnou zahradní židli a nevšímal si jich. Naslouchal neúnavnému bzučení ventilace v odhalených trubkách na stropě, čekal a na nic nemyslel.

Čekal téměř dvě hodiny. Obě stráže stály trpělivě u dveří, nedívaly se na něj, nemluvily, nehýbaly se. Seděl na židli, nakláněl se dozadu a zíral na potrubí nad hlavou. Sestávalo ze dvou systémů. Jeden foukal do místnosti čerstvý vzduch a druhý odsával vydýchaný. Jasné jako facka. Sledoval očima průtokové trubky a představoval si líné větráky na střeše otáčející se pomalu v opačných směrech. Budova díky nim dýchala jako plíce. Viděl dech svého těla mizící noční manhattanskou oblohou k Atlantiku. Vlhké molekuly se pohupují a rozpouštějí v atmosféře, neseny větrem. Za dvě hodiny mohou být dvacet mil od pobřeží. Nebo třicet. Možná čtyřicet. Záleží na povětrnostních podmínkách. Nepamatoval si, jestli večer foukal vítr. Patrně ne. Vzpomněl si na mlhu. Vítr by ji rozehnal. Takže noc byla klidná, a proto jeho dech nejspíš visel ve vzduchu přímo nad lenivými větráky.

Na chodbě se ozvaly kroky, dveře se otevřely, stráže ustoupily stranou a vešla Jodie. Zářivě se odrážela od šedých stěn. Měla na sobě pastelově broskvové šaty a vlněný kabát o několik odstínů tmavší. Vlasy stále světlé od letního slunce. Oči jasně modré a pokožku medově zlatou. Bylo již dávno po půlnoci a ona vypadala stále svěže jako čerstvě vyloupnuté ráno.

„Nazdar, Reachere,” pozdravila.

Kývl hlavou a nic neříkal. V obličeji se jí zračily starosti. Přistoupila k němu, sklonila se a políbila ho na rty. Voněla květinami.

„Mluvila jsi s nimi?” zeptal se.

„Nejsem na něco takového správná osoba,” odpověděla. „Finanční právo ano, ale o trestním nemám páru.”

Čekala před jeho židlí, vysoká a štíhlá, hlavu nakloněnou na stranu, váhu těla na jedné noze. Pokaždé, když ji viděl, mu připadala krásnější. Vstal a unaveně se protáhl.

„Vůbec nemusíš být správná osoba. O nic nejde.”

Zavrtěla hlavou. „Ale jde. O zatraceně hodně.”

„Ty ženské jsem nezabil.”

Dívala se na něj. „Samozřejmě že nezabil. To je mi jasné. A jim je to také jasné, jinak by ti nasadili pouta a řetězy na nohy a odvezli tě rovnou do Quantica. Musí jim jít o tu druhou věc. Viděli tě. Poslal jsi před jejich očima dva chlapy do špitálu.”

„O to jim nejde. Reagovali příliš rychle. Připravili se, ještě než jsem to udělal. Ta druhá záležitost je jim ukradená. Nepracuju pro ochranářskou organizaci. A to je jediné, co Coza zajímá. Organizovaný zločin.”

Přikývla. „Cozo je štěstím bez sebe. Skáče radostí. Dostal z ulice dva gaunery a nemusel pro to hnout ani prstem. Ale ocitli jsme se v Hlavě 22. Abys Coza přesvědčil, musíš ze sebe udělat osamělého násilníka, a čím víc budeš vystupovat jako osamělý násilník, tím přesněji zapadneš do profilu z Quantica. Takže ať už tě zadrželi z jakéhokoliv důvodu, jsi pro ně zajímavý.”

„Ten profil je kravina.”

„Oni jsou jiného názoru.”

„Musí to být kravina. Ukazuje na mne.”

Zavrtěla hlavou. „Ne, ukazuje na někoho podobného tobě.”

„Každopádně bych se měl sebrat a odejít.”

„To nemůžeš. Vězíš ve velkém maléru. Viděli, jak jsi zmlátil ty chlapy. Agenti FBI a k tomu ještě ve službě.”

„Zasloužili si to.”

„Proč?”

„Tyranizovali člověka, který byl slabší.”

„Vidíš? Teď jim nahráváš na ruku. Násilník s vlastním morálním kodexem.”

Pokrčil rameny a podíval se stranou.

„Nejsem na něco takového správná osoba,” zopakovala. „Nezabývám se trestním právem. Potřebuješ lepšího právníka.”

„Nepotřebuju právníka,” odpověděl.

„Ale ano, Reachere. Potřebuješ právníka. Bezpochyby. Tohle je vážná věc. Panebože, vždyť máš proti sobě FBI.”

Dlouhou dobu mlčel.

„Nepodceňuj je,” snažila se ho přesvědčit.

„Nemůžu je brát vážně. Celé je to blbost. Ty ženské jsem nezabil.”

„Ale choval ses tak, že zapadáš do profilu. A dokázat nyní opak bude těžké. Dokazování neviny je vždycky těžké. Takže potřebuješ pořádného právníka.”

„Také tvrdili, že ohrožuju tvou kariéru. Prý nejsem ideálním právnickým manželem.”

„V tom případě další blbost. A i kdyby měli pravdu, je mi to jedno. Nesnažím se tě přemluvit, aby sis našel jiného právníka kvůli sobě. Dělám to kvůli tobě.”

„Nechci žádného právníka.”

„Tak proč jsi mě zavolal?”

Usmál se. „Myslel jsem si, že bys mě mohla trochu potěšit.”

Vklouzla do jeho rozevřené náruče, natáhla se na špičky a zprudka ho políbila.

„Miluji tě,” řekla. „Upřímně a z celého srdce, což moc dobře víš. Ale potřebuješ lepšího právníka. Já ani nechápu, o co jim jde.”

Rozhostilo se hluboké ticho, rušené jen hučením ventilace na stropě. Vzduch procházející kovovými trubkami, tichý zvuk odpočítávající čas. Naslouchal mu.

„Dali mi kopii záznamu sledování,” ozvala se.

Přikývl. „Myslel jsem si, že to udělají.”

„Proč?”

„Protože mě eliminuje z vyšetřování.”

Jak to?”

„Nejde o dvě ženy.”

„O kolik tedy?”

„O tři. Musí jít o tři ženy.”

„Proč?”

„Protože ať už je zabil kdokoliv, pracuje podle časového plánu. V třítýdenním cyklu. První zabil před sedmi týdny,

druhou před čtyřmi, takže třetí už musí být mrtvá. Zabil ji v uplynulém týdnu. Nechali mě sledovat, aby mě eliminovali z vyšetřování.”

„Tak proč tě zadrželi? Když jsi mimo podezření?”

„Nevím.”

„Možná žádný časový plán neexistuje. Třeba se zastavil u dvou.”

„Nikdo neskončí u dvou. Když vrah zabije víc než jednu oběť, pokračuje dál.”

„Možná onemocněl a vynechal. Do další vraždy mohou uplynout měsíce.”

Mlčel.

„Třeba ho zatkli kvůli něčemu jinému,” navrhla. „Čas od času se to stává. Kvůli něčemu, co s tímhle případem nemá nic společného. Mohli ho zavřít na deset let. A nikdy nevyjde najevo, že ty vraždy spáchal on. Potřebuješ, Reachere, dobrého právníka. Lepšího, než jsem já. Tohle nebude snadný případ.”

„Nezapomněla jsi, že mi máš zvednout náladu?”

„Ne, přišla jsem ti poradit.”

Díval se na ni a v očích se mu najednou objevila nejistota.

„Je tady také ta druhá záležitost,” řekla. „Ti dva chlapi. S těmi sis to zavařil.”

„Měli by mi za ně být vděční.”

„Takhle neuvažují.”

Neodpovídal.

„Reachere, už nejsi v armádě. Nemůžeš odtáhnout dva chlapy za hangár a zmlátit je, aby přišli k rozumu. Žijeme v New Yorku. V civilizovaném světě. Kvůli něčemu se o tebe zajímají a nemůžeš strkat hlavu do písku.”

„Nedopustil jsem se ničeho špatného.”

„Dopustil. Poslal jsi dva chlapy do špitálu. Pozorovali té při tom. Jedná se sice o grázly, přesto však platí jistá pravidla. Ty jsi je porušil.”

V chodbě zaduněly těžké kroky. Nejspíš tři muži, kteří mají naspěch. Dveře se otevřely. Do místnosti vstoupil Deerfield. Dva místní agenti mu udělali místo. Deerfield přehlédl Reachera a obrátil se přímo na Jodie.

„Rozhovor s klientem je u konce, slečno Jacobová.”

S tím Deerfield zamířil zpátky do místnosti s dlouhým stolem. Dva místní agenti vzali Reachera mezi sebe a vyrazili za ním. Jodie je následovala.

Vstoupila do jasného světla a zamrkala. Na druhé straně stolu se objevila druhá židle. Deerfield se zastavil a ukázal na ni. Jodie se na něj podívala, protáhla se kolem konce stolu a posadila se vedle Reachera. Ten ji vzal pod mahagonovou deskou za ruku a stiskl.

Dva místní agenti zaujali postavení u stěny. Reacher se díval do oslňující záře. Proti sobě měl stejné uspořádání jako při prvním výslechu. Poulton, Lamarrová, Blake, Deerfield a Cozo sedící osaměle mezi dvěma prázdnými židlemi. Nyní ležel na stole malý černý magnetofon. Deerfield se natáhl dopředu a zmáčkl červené tlačítko. Oznámil datum, čas a místo. Představil devět účastníků v místnosti. Položil ruce před sebe.

„Toto je Alan Deerfield hovořící s podezřelým Jackem Reacherem,” zahájil. „Zatýkám vás na základě dvou následujících bodů.”

Odmlčel se.

„Za prvé kvůli těžkému ublížení na zdraví a loupežnému přepadení,” oznámil. „Dvou osob, které ještě nebyly plně identifikovány.”

James Cozo se předklonil. „Za druhé kvůli napomáhání zločinecké organizaci provozující vyděračství.”

Deerfield se usmál. „Nemusíte odpovídat. Cokoliv řeknete, bude zaznamenáno a může být použito proti vám. Máte nárok na právního zástupce. Pokud si nemůžete právního zástupce dovolit, poskytne vám ho stát New York.”

Natáhl ruku a stiskl tlačítko „stop”. „Řekl jsem to správně? Je odborník na Mirandu spokojený?”

Reacher neodpověděl. Deerfield se ještě jednou usmál, zmáčkl červené tlačítko a magnetofon se rozběhl.

„Rozumíte svým právům?” zeptal se.

„Ano,” odpověděl Reacher.

„Chtěl byste se vyjádřit?”

„Ne.”

„Nemáte, co byste řekl?”

„Ne,” zopakoval Reacher.

Deerfield přikývl. „Zaznamenáno.”

Předklonil se a vypnul nahrávací zařízení.

„Žádám kauční slyšení,” prohlásila Jodie.

Deerfield zavrtěl hlavou.

„Nebude ho třeba. Propustíme ho na písemnou záruku.”

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Co ta druhá záležitost?” zeptala se Jodie. „Ty ženy?”

„Vyšetřování tohoto případu pokračuje,” odpověděl Deerfield. „Váš klient může odejít.”

KAPITOLA PÁTÁ

DOSTAL SE VEN KRÁTCE PO TŘETÍ RÁNO. JODIE BYLA ROZRUŠENÁ a nevěděla, jestli má zůstat s ním, nebo se vrátit do kanceláře a dokončit celonoční úkol. Přesvědčil ji, aby se uklidnila, a jela do práce. Jeden z místních agentů ji vzal autem do Wall Street. Vrátili mu veškeré osobní vlastnictví, až na peněženku s ukradenou hotovostí. Druhý místní agent ho odvezl zpátky do Garrisonu. Spěchal a padesát osm mil jim trvalo čtyřicet sedm minut. Na palubní desce měl šňůrou k zapalovači připojený červený maják a celou cestu jím blikal. Červený paprsek prorážel mlhu. Uprostřed tmavé studené noci byly silnice vlhké a kluzké. Agent mlčel. Jen řídil a potom s trhnutím zastavil na konci příjezdové cesty v Garrisonu a rozjel se, jakmile se zabouchla dvířka. Reacher pozoroval, jak blikající světlo mizí v mlze od řeky, pak se otočil a vykročil ke svému domu.

Zdědil ho po Leonu Garberovi, Jodieině otci a svém bývalém velícím důstojníkovi. Na začátku léta zažil týden plný překvapení, radostných i smutných. Opět se setkal s Jodie, zjistil, že se vdala a rozvedla, dozvěděl se, že Leon zemřel a odkázal mu dům. Jodie miloval patnáct let, od prvního okamžiku, co ji spatřil na základně na Filipínách. Bylo jí tenkrát patnáct let, přímo v rozkvětu nádherného ženství a byla dcerou jeho velícího důstojníka. Potlačil své city jako provinilé tajemství a nikdy jim nedovolil vyplout na povrch. Měl pocit, že by se na ní a Leonovi dopustil zrady, a zradit Leona byla poslední věc, kterou by chtěl udělat, protože Leon byl nekorunovaným králem drsných a spolehlivých mužů, a miloval ho jako svého otce. Díky čemuž ho k Jodie vázalo sourozenecké pouto a na sestru se podobným způsobem nemyslí.

Potom ho osud zavál na Leonův pohřeb a opět se s ní setkal. Dva dny se rozpačitě oťukávali a potom Jodie přiznala, že k němu cítí úplně to samé a své pocity skrývala z přesně stejného důvodu jako on. V letním týdnu plném překvapení zažil omračující příval nečekaného štěstí.

Takže setkání s Jodie bylo příjemným překvapením a Leonova smrt nepříjemným, v tom měl jasno. Ale zdědit dům v sobě skrývalo obojí. Jednalo se o komfortní nemovitost za půl milionu dolarů tyčící se hrdě na břehu Hudsonu proti West Pointu. Ale svazovala ho způsobem, kterého se děsil. Neměnnost ho vyváděla z rovnováhy. Až do té doby se neustále pohyboval a nebyl zvyklý setrvávat na jednom místě. Nikdy předtím v domě nežil. Znal služební bungalovy a motely. Měl je v sobě zakořeněné.

A představa majetku v něm vzbuzovala nepokoj. Celý život mu nepatřilo víc, než co by se vešlo do kapsy. Jako

kluk vlastnil pouze baseballový míč. A jako dospělý sedm let jenom pár bot, které mu vyhovovaly víc než erární od ministerstva obrany. Potom mu jedna žena koupila peněženku s plastikovým okénkem, do kterého zastrčila svou fotografii. Ztratil s ní kontakt a fotografii vyhodil, peněženku však používal dál. Zbývajících šest let služby prožil ve svých botách a s peněženkou. Po odchodu z armády k nim přidal kartáček na zuby. Umělohmotný, který se dal v polovině zlomit a zastrčit do kapsy jako tužka. Měl náramkové hodinky. Patřily původně armádě, ale když o ně nepožádala, zůstaly jemu. A to bylo vše. Boty na nohách, oblečení na zádech, malé bankovky v kalhotách, velké v peněžence, kartáček v kapse a hodinky na zápěstí.

Nyní vlastnil dům. A dům je spletitá záležitost. Velká, komplikovaná a fyzická. Začíná ve sklepě. Obrovský tmavý prostor s betonovou podlahou, betonovými stěnami a trámy rýsujícími se na stropě jako kostra. Plný trubek, kabelů a přístrojů. Jako třeba kotel. Kdesi v útrobách se skrývala nádrž na naftu. A studna. Velké kulaté trubky vedly stěnami k septiku. Byl to složitý nezávislý stroj a on nevěděl, jak pracuje.

Horní patra vypadala normálněji. Bludiště místností, všechny útulně sešlé a neudržované. Každá však měla své tajemství. Některé vypínače nefungovaly. Jedno okno nešlo otevřít. Sporák v kuchyni byl tak přetechnizovaný, že ho nedokázal používat. Dům v noci vrzal a skřípal, svými zvuky ho upomínal, že je skutečný a musí na něj myslet.

Život domu přesahuje hranici fyzična. Je také byrokratický. Poštou mu došlo cosi o vlastnických právech. Potom tady číhá pojištění. Daně. Obecní daně, školní daně, inspekce, výměr. Účet za odvoz odpadků. A cosi o plánované dodávce propanu. Všechny písemnosti ukládal do zásuvky v kuchyni.

Jediné, co do domu koupil, byl zlatý kuželovitý filtr do Leonova starého kávovaru. Měl pocit, že je to snazší než běhat do obchodu pro papírové. Deset minut po čtvrté do něj nasypal z plechovky kávu, přidal vodu a stiskl vypínač. Spláchl sedlinu v dřezu. Sedl si na stoličku, opřel se o lokty a pozoroval, jak tmavá tekutina prská do konvice. Byl to starý kávovar, pomalý a možná uvnitř trochu zanesený. Káva byla za pět minut. Během čtvrté minuty zaslechl na silnici u domu brzdit auto. Zasyčení pneumatik na vlhkém povrchu. Zapraskání asfaltu na příjezdové cestě. Jodie se nedokázala soustředit na práci, napadlo ho. Ta naděje vydržela vteřinu a půl, potom auto vyjelo ze zatáčky a přes okno kuchyně se mihl červený paprsek. Proťal mlžný opar od řeky, pak zhasl a motor zmlknul. Otevřela se dvířka a země se dotkly nohy. Dva lidé. Dvířka se zabouchla. Vstal a zhasl světlo v kuchyni. Podíval se z okna a zahlédl v mlze dv
a nejasné obrysy pátrající po chodníčku vedoucím k předním dveřím. Klesl zpátky na stoličku a naslouchal praskání kroků na štěrku. Zastavily se. Rozezněl se zvonek.

Ve vstupní hale byly dva vypínače. Jedním se rozsvěcela lampa na verandě. Nevěděl kterým. Zkusil to, zvolil správný, a okno nade dveřmi se rozzářilo. Otevřel dveře. Lampa bylo bodové světlo v nažloutlém cylindru ze silného skla. Vrhala úzký pruh světla napravo dolů. Jako první se v něm objevil Blake a potom nezastíněná půlka těla Julie Lamarrové. V Blakeové obličeji se zračilo pouze napětí. Lamarrová se stále tvářila nepřátelsky a pohrdavě.

„Jste ještě vzhůru,” pravil Blake. Konstatování, nikoliv otázka.

Reacher přikývl.

„Pojďte dál,” vybídl je.

Lamarrová zavrtěla hlavou. Žluté světlo se jí odrazilo ve vlasech.

„Raději ne,” odmítla.

Blake přešlápl z nohy na nohu. „Nemohli bychom si někam zajít na snídani?”

„V půl páté ráno?” podivil se Reacher. „Tady v okolí ne.”

„Co kdybychom si promluvili v autě?” navrhla Lamarrová.

„Ne,” odpověděl Reacher.

Dostali se do slepé uličky. Lamarrová se podívala stranou a Blake šoupal nohama.

„Pojďte dál,” pozval je Reacher znovu. „Právě jsem udělal kávu.”

Obrátil se a zamířil do kuchyně. Otevřel skříňku a našel další dva hrnky. Spláchl z nich prach a naslouchal, jak na podlaze v chodbě zavrzaly Blakeovy kroky. Potom se ozvaly lehčí kroky Lamarrové a vstupní dveře se zavřely.

„Mohu vám nabídnout jen černou,” zavolal. „Mléko a cukr nemám.”

„Černá stačí,” přijal Blake.

Objevil se ve dveřích do kuchyně, natočený bokem do haly, jen neochotně vstupující na cizí území. Lamarrová se držela těsně vedle něho. S neskrývanou zvědavostí se rozhlédla po kuchyni.

„Já si nic nedám,” oznámila.

„Káva ti, Julie, prospěje,” vybídl ji Blake. „Máme ze sebou dlouhou noc.”

Pronesl to napůl rozkazovačně a napůl ochranitelsky. Reacher se na něj překvapeně podíval a nalil do tří hrnků kávu. Jeden si vzal, opřel se o pult a čekal.

„Musíme si promluvit,” zahájil Blake.

„Kdo je ta třetí žena?” zeptal se Reacher.

„Lorraine Stanleyová. Byla zásobovací seržantkou.”

„Kde?”

„Sloužila kdesi v Utahu. Našli ji dneska ráno v Kalifornii.”

„Stejné provedení?”

Blake přikývl. „Stejné do poslední podrobnosti.”

„Stejná historie?”

Blake opět přikývl. „Sexuální obtěžování, vyhrála svůj případ, ale přesto odešla.”

„Kdy?”

„K sexuálnímu obtěžování došlo před dvěma roky, odešla před rokem. Takže už máme tři. Ta souvislost s armádou není náhodná.” Reacher usrkával kávu. Chutnala slabě a vyčpěle. Kávovar musí být zanesený vodním kamenem. Nejspíš existuje nějaký způsob, jak ho vyčistit.

„Nikdy jsem o ní neslyšel. V Utahu jsem nesloužil.”

Blake přikývl. „Můžeme si někde promluvit?”

„Vždyť mluvíme.”

„Někde, kde bychom si mohli sednout?”

Reacher kývl hlavou, odlepil se od pultu a zavedl je do obývacího pokoje. Postavil hrnek na konferenční stolek, vytáhl žaluzie a odhalil černou tmu za okny. Okna vedla na západ k řece. Bude trvat ještě hodiny, než se slunce vyhoupne tak vysoko, aby prosvětlilo oblohu.

U studeného krbu stály vyrovnány do obdélníku tři pohovky. Krb byl plný popela z minulé zimy. Vzpomínky na poslední hřejivé chvíle, které u něj Jodiein otec strávil. Blake se usadil čelem k oknu, Reacher naproti němu. Pozoroval, jak si Lamarrová sedá čelem ke krbu a zápasí se svou krátkou sukní. Její pokožka měla stejnou barvu jako starý popel.

„Trváme na svém profilu,” oznámila.

„Jak si přejete.”

„Udělal to někdo přesně jako vy.”

„Považujete to za přijatelné?” zeptal se Blake.

„Co mám považovat za přijatelné?” opáčil Reacher.

„Že pachatelem může být voják?”

„Vy se mě ptáte, jestli je voják schopen spáchat vraždu?”

Blake přikývl. „Jaký je váš názor?”

„Podle mého názoru se ptáte naprosto hloupě. Jako kdybyste chtěl vědět, jestli žokej dokáže jezdit na koni.”

Rozhostilo se ticho. Jediným zvukem bylo zahučení kotle ve sklepě a potom zabublání v trubkách od topení v podlaze pod jejich nohama.

„Takže jste přijatelným podezřelým,” řekl Blake. „Alespoň co se těch prvních dvou týče.”

Reacher neodpovídal.

„Než jsme vás začali sledovat,” pokračoval Blake.

„Mám to považovat za omluvu?” zeptal se Reacher.

Blake přikývl. „Nějak tak.”

„Tak proč jste mě zadrželi? Když už jste měli důkaz, že jsem to nebyl já?”

Blake se zatvářil rozpačitě. „Potřebovali jsme ukázat pokrok.”

„Tím, že zadržíte nevinného? Tomu nevěřím.”

„Už jsem se omluvil,” namítl Blake.

Opět ticho.

„Máte někoho, kdo znal všechny tři?” zeptal se Reacher.

„Zatím ne,” přiznala Lamarrová.

„Domníváme se, že předchozí osobní kontakt nemusí být podstatný,” vysvětlil Blake.

„Před pár hodinami jste tvrdili něco jiného. Vykládali jste mi, že jsem jako velký kamarád zaklepal na dveře a ony mě pustily dovnitř.”

„Vy ne,” řekl Blake. „Jenom někdo vám podobný. A teď si myslíme, že jsme se možná mýlili. Ten vrah zabíjí určitou skupinu. Žalobkyně ve věci sexuálního obtěžování, které potom odešly z armády. Takže je možná nezná osobně, ale zná jejich skupinu. Jako někdo od vojenské policie.”

Reacher se usmál. „Takže mě opět považujete za pachatele?”

Blake zavrtěl hlavou. „Ne, nepovažujeme, protože jste nebyl v Kalifornii.”

„Chybný závěr, Blakeu. Nebyl jsem to, protože nejsem vrah.”

„Nikdy jste nikoho nezabil?” zeptala se Lamarrová významně, jako by již znala odpověď.

„Jen ty, kteří si to zasloužili.”

Lamarrová se usmála. „Jak jsem už řekla. Trváme na svém profilu. Pachatelem je stejně pokrytecký mrzák jako vy.”

Blake se na ni podíval, napůl povzbudivě, napůl káravě. Zezadu ji osvětlovalo světlo z kuchyně a vypadala v něm

jako kostlivec s chmýřím na lebce. Blake si poposedl dopředu a pokusil se upoutat Reacherovu pozornost na sebe. „Pouze se domníváme, že pachatel sloužil nebo slouží u vojenské policie.”

Reacher spustil pohled z Lamarrové a pokrčil rameny.

„Možné je všechno,” odtušil.

Blake přikývl. „A svým způsobem chápeme, že vzhledem k vaší loajalitě vůči vojenským silám je pro vás podobná možnost těžko přijatelná.”

„Spíš vzhledem ke zdravému rozumu.”

„V jakém směru?”

„Protože předpokládáte, že při způsobu, provedení hrají klíčovou roli důvěra a přátelství. Vojenské policii nikdo nevěří. Nebo ji alespoň nemá rád.”

„Říkal jste nám, že Rita Scimeca na vás vzpomínala jako na přítele.”

„To je něco jiného. Snažil jsem se. To mnoho jiných nedělá.”

Opět ticho. Mlha ležela na domě jako deka a tlumila veškeré zvuky. Voda v radiátorech hlasitě bublala.

„Máme svůj postup,” oznámil Blake. „Jak Julia říkala, držíme se své metody práce – a ta ukazuje na někoho z armády. Skupina obětí je příliš malá, než aby mohl být jejich výběr náhodný.”

„Což znamená?”

„Úřad a armáda spolu nevycházejí nejlépe.”

„Tomu říkám objev. Najde se někdo, s kým vycházíte}”’

Blake přikývl. Měl na sobě drahý oblek, který ještě neviděl čistírnu. Působil v něm škrobeně, jako univerzitní fotbalový trenér na srazu absolventů.

„Nikdo spolu nevychází,” podotkl. „Víte, jak to při veškeré rivalitě chodí. Když jste sloužil, spolupracoval jste někdy s civilními úřady?”

Reacher neodpověděl.

„Takže víte, jaké to je,” zopakoval Blake. „Armáda nesnáší Úřad, Úřad nesnáší CIA, každý nesnáší toho druhého.”

Odpovědělo mu ticho.

„Takže potřebujeme prostředníka,” oznámil Blake.

„Koho?”

„Poradce. Někoho, kdo nám pomůže.”

Reacher pokrčil rameny. „Nikoho takového neznám. Jsem už příliš dlouho ze hry.”

Ticho. Reacher dopil kávu a postavil prázdný hrnek na stůl.

„Vy byste nám mohl pomoct,” pravil Blake.

„Já?”

„Ano, vy. Ještě pořád máte přehled.”

„V žádném případě.”

„Proč ne?”

Reacher zavrtěl hlavou. „Protože nechci.”

„Mohl byste.”

„Mohl, ale nechci.”

„Známe váš rejstřík. Byl jste zatraceně dobrým vyšetřovatelem.”

„To patří minulosti.”

„Možná máte pořád přátele na správných místech. Lidé, kteří si vás pamatují a dluží vám laskavost.”

„Možná ano, možná ne.”

„Mohl byste nám pomoct.”

„Možná mohl, ale nepomůžu.”

Blake se zabořil do pohovky, rozhodil paže na opěradlo a natáhl nohy.

„Copak nic necítíte?” zeptal se. „Vůči těm zabitým ženám? Nebylo na nich snad spácháno bezpráví?”

„V armádě pracuje milion lidí,” odpověděl Reacher. „Strávil jsem v ní třináct let. Za tu dobu se spousta lidí vystřídala. Zhruba dvojnásobná fluktuace. Takže existují dva miliony lidí, kteří sloužili se mnou. Což už je takový počet, že několik z nich pravděpodobně zahyne násilnou smrtí a několik vyhraje v loterii. Nemůžu si lámat hlavu kvůli každému z nich.”

„Callanovou a Cookeovou jste znal. Měl jste je rád.”

„Měl jsem rád Callanovou.”

„Tak nám pomozte chytit jejího vraha.”

„Ne.”

„Prosím.”

„Ne.”

„Prosím vás o pomoc.”

„Ne.”

„Mrzáku,” ozvala se Lamarrová.

Reacher se podíval na Blakea. „Vy si vážně myslíte, že bych s ní chtěl pracovat? Když nedokáže přijít na jiné oslovení než mrzáku}”

„Julie, běž ještě uvařit kávu,” požádal Blake.

Lamarrová zčervenala a stiskla rty, ale zvedla se z pohovky a odešla do kuchyně. Blake se naklonil dopředu.

„Je hrozně nervózní,” vysvětlil tiše. „Musíte ji brát trochu s rezervou.”

„Opravdu?” podivil se Reacher. „Proč, proboha? Sedí si tady, pije mou kávu a nadává mi.”

„Skupina obětí je velice specifická. A možná menší, než si myslíte. Zalobkyně ve věci sexuálního obtěžování, které následně odešly z armády.

Řekl byste stovky, možná tisíce, ale podle ministerstva obrany odpovídá těmto parametrům jen devadesát jedna žen.”

„A co má být?”

„Domníváme se, že vrah se je chystá postupně všechny zlikvidovat. Bude pokračovat, dokud ho nechytíme. Jestli se nám to podaří. A na svědomí má už tři.”

„No a?”

„Juliina sestra je jednou z těch osmdesáti osmi.”

Opět ticho, až na domácké harašení z kuchyně.

„Má strach. Nikoliv panický, protože jedna z osmdesáti osmi není špatný poměr, ale dostatečně velký, aby si to brala osobně.”

Reacher pomalu přikývl.

„Tak by na tom případu neměla pracovat,” namítl. „Je na něm příliš zainteresovaná.”

Blake pokrčil rameny. „Chtěla na něm pracovat. Vyžádal jsem si ji. A jsem se svou volbou spokojený. Tlak může vést k výsledkům.”

„Ne v jejím případě. Pochodují jí nervy.”

„Je nejlepším profilistou, jakého mám. Zatím si vedla velice dobře. Takže ji potřebuju, zainteresovanou nebo ne. Ona potřebuje vás jako prostředníka a já potřebuju výsledky, takže ji musíte brát s rezervou.”

Opřel se o opěradlo a pronikavě se na Reachera podíval. Tlustý starý muž, nejistý ve svém obleku, potící se v nočním chladu, ve tváři vepsáno cosi nekompromisního. Potřebuju výsledky. Lidé potřebující výsledky Reacherovi nevadili. Nic však neříkal. Rozhostilo se dlouhé ticho. Potom se vrátila Lamarrová s konvicí z kávovaru. Obličej měla opět bledý. Podařilo se jí uklidnit.

„Na svém profilu trvám,” prohlásila. „Vrah se vám přesně podobá. Možná ho znáte. Třeba jste s ním pracoval.”

Reacher k ní vzhlédl. „Vaše osobní situace mě mrzí.”

„Váš soucit mi k ničemu není. Musím chytit toho chlapa.”

„V tom případě hodně štěstí.”

Sklonila se, nalila Blakeovi kávu a potom přešla k Reacherovi.

„Děkuju,” řekl.

„Pomůžete nám?” zeptala se.

Zavrtěl hlavou. „Ne.”

Ticho.

„Co takhle úloha poradce?” navrhl Blake. „Čistě konzultativní? Znáte pozadí.”

Reacher opět zavrtěl hlavou. „Ne, nemám zájem.”

„A co zcela pasivní role?” nevzdával se Blake. „Jenom hledání nových nápadů? Domníváme se, že máte k vrahovi blízko. Nebo alespoň k typu toho vraha.”

„To není moje parketa,” odmítl Reacher.

„Souhlasil byste s hypnózou?” zeptal se Blake.

„S hypnózou? Proč?”

„Mohlo by se vám vybavit něco zasunutého v paměti. Třeba chlap, který vyhrožoval nebo utrousil nepřátelskou poznámku. Něco, čemu jste v té době nevěnoval pozornost. Možná byste si vzpomněl. A pomohl nám najít chybějící část skládačky.”

„Vy pořád ještě provádíte hypnózu?”

„Občas,” potvrdil Blake. „Může pomoct. Julia je na ni odbornicí.”

„V tom případě s díky odmítám. Přinutila by mě pochodovat nahého po Páté avenue.”

Opět ticho. Blake stočil pohled stranou a potom se na Reachera opět podíval.

„Naposledy, Reachere,” prohlásil. „Úřad vás prosí o pomoc. Poradce zaměstnáváme běžně. Dostávají zaplaceno a těší se i jiným výhodám. Ano, nebo ne?”

„Proto jste mě zadrželi?”

Blake přitakal. „Někdy to funguje.”

„Jakým způsobem?”

Blake se zarazil a potom se rozhodl odpovědět. Reacher měl před sebou muže, který se v zájmu přesvědčování odhodlal k upřímnosti.

„Zadržení lidmi otřese. Myslí si, že jsou hlavní podezřelí, a když jim sdělíme, že nejsou, probudí se v nich vděčnost. Chtějí nám pomoct.”

„To opravdu funguje?”

Blake znovu přitakal. „Ve většině případů.”

Reacher pokrčil rameny. „Psychologií jsem se nikdy příliš nezabýval.”

„Psychologie je náš denní chleba,” odvětil Blake.

„Nepřipadá vám to kruté?”

„Úřad jen plní svou povinnost.”

„Moc hezká povinnost.”

„Takže ano, nebo ne?”

„Ne.”

Ticho v místnosti.

„Proč ne?”

„Protože vaše psychologická houpačka v mém případě nešlape.”

„Můžete nám uvést oficiální důvod do zápisu?”

„Oficiálním důvodem je paní Lamarrová. Leze mi na nervy.”

Blake rozhodil bezmocně paže. „Leze vám na nervy jen proto, aby šlapala ta houpačka. Jedná se o způsob práce.”

Reacher se zašklebil.

„Na můj vkus je příliš přesvědčivá. Stáhněte ji z případu a možná změním názor.”

Lamarrová se nasupila a Blake zavrtěl hlavou.

„To neudělám,” prohlásil. „Sám jsem ji povolal a nenechám si diktovat podmínky.”

„V tom případě zní moje odpověď ne.”

Ticho. Blake stáhl koutky úst.

„Než jsme za vámi jeli, mluvili jsme s Deerfieldem,” oznámil. „Víte proč? Z laskavosti. Máme vám vyřídit, že když budete spolupracovat, Cozo stáhne žalobu z organizovaného vyděračství.”

„Žaloby z organizovaného vyděračství se nebojím.”

„Měl byste. Uvědomujete si, že ochranářské gangy smrdí? Ničí obchod a životy. Jestli ji Cozo správně podá, místní porota obchodníků z Tribecy vám půjde po krku.”

„Ani toho se nebojím,” zopakoval Reacher. „Přesvědčím ji během vteřiny. Vyděračství jsem zabránil. Porota

obchodníků z Tribecy na mne bude pohlížet jako na Robina Hooda.”

Blake přikývl, sklonil hlavu a přejel si prsty po rtech. „Problém spočívá v tom, že žaloba nemusí obsahovat jen vyděračství. Jeden z těch chlapů zůstává v kritickém stavu. Právě nám to oznámili z Bellevue. Proražená lebka. Jestli zemře, vezete se ve vraždě.”

Reacher se zasmál. „Dobrý pokus, Blakeu. Dneska večer však nikdo proražení lebky neutrpěl. Když chci prorazit lebku, vím, jak na to. Náhodou by se to nestalo. Takže mi povězte zbytek.”

„Zbytek čeho?”

„Velkých hrozeb. Úřad plní svou povinnost, že? Jdete za svým cílem. Takže vyklopte, jaké hrozby jste si pro mě ještě připravili.”

„Jenom chceme, abyste spolupracoval.”

„To je mi jasné. A chci slyšet, jak daleko jste ochotni zajít.”

„Tak daleko, jak bude nutné. Zastupujeme Úřad, Reachere. A jednáme pod tlakem. Nehodláme marnit čas. Žádný nám nezbývá.”

Reacher upil kávy. Chutnala lépe než jeho. Možná jí použila víc. Nebo méně. „Tak ven se špatnými zprávami.”

„Audit IRS.”

„Vy si myslíte, že se bojím auditu IRS? Nemám co skrývat. Jestli přišli na nějaký zapomenutý příjem, budu jedině nesmírně vděčný. Trocha peněz by se hodila.”

„Pak je tady vaše přítelkyně.”

Reacher se ještě jednou zasmál. „Panebože, Jodie pracuje jako právnička na Wall Street. Ve velké firmě. Takřka jako partnerka. IRS roznese na kopytech.”

„Myslíme to, Reachere, vážně.”

„Zatím to tak nevypadá.”

Blake se podíval na podlahu. „Cozo má na ulici špicly. Petrosian se bude vyptávat, kdo má jeho hochy na svědomí. Cozovi agenti mohou nadhodit vaše jméno.”

„No a?”

„Můžou prozradit, kde bydlíte.”

„A to mi má nahnat strach? Podívejte se na mě, Blakeu. Uvažujte reálně. Na světě existuje zhruba deset lidí, kterých se musím bát. Je velice nepravděpodobné, že k nim budou patřit Petrosianovi chlapi. Jestli si sem pro mě přijdou, pošlu je do města v bedně po vodě.”

„Slyšel jsem, že je pěkně drsný grázl.”

„O tom nepochybuju. Je ale dostatečně drsný?”

„Cozo tvrdí, že je také sexuální deviant. Jeho trestům nikdy nechybí sexuální prvek. A mrtvoly vždycky vystaví na odiv. Ať muže či ženy. Deerfield nám to potvrdil. Bavili jsme se o tom.”

„Dám si pozor.”

Blake přikývl. „S takovou odpovědí jsme počítali. Lidskou povahu dokážeme dobře odhadnout. Patří to k našemu řemeslu. Tak nás napadlo, jak byste reagoval na následující. Představte si, že Cozovi agenti neprozradí Petrosianovi vaše jméno a adresu. Co kdyby uvedli jméno a adresu vaší přítelkyně?”

KAPITOLA ŠESTÁ

„CO PODNIKNEŠ?” ZEPTALA SE JODIE. „Nevím,” odpověděl Reacher. „Nevěřím, že by se takhle mohli zachovat.”

Seděli v Jodieině kuchyni čtyři patra nad Broadwayi dole na Manhattanu. Blake s Lamarrovou odjeli z Garrisonu. Po dvaceti neklidných minutách se rozjel na jih do města. Jodie přišla domů v šest hodin ráno natěšená na snídani a sprchu a našla ho, čekajícího v obývacím pokoji.

„Myslí to vážně?”

„Nevím. Nejspíš ano.”

„Krucinál, nemohu tomu uvěřit.”

„Jsou zoufalí. A nafoukaní. Neradi prohrávají. Patří k elitě. Podle toho se také chovají. Už jsem to zažil. Pár kluků od nás bylo úplně stejných. Hnali se přes mrtvoly.”

„Kolik ti dali času?”

„Mám jim zavolat v osm. A sdělit rozhodnutí.”

„Co jim řekneš?”

„Nevím,” zopakoval. Kabát si přehodila přes opěradlo kuchyňské židle. Nervózně přecházela ve svých broskvových šatech. Byla už na nohách a v pohotovosti dvacet tři hodin, kromě lehkého modrého nádechu kolem vnitřních koutků očí však nejevila nejmenší stopy únavy.

„To jim přece nemůže projít,” namítla. „Nemohou svou hrozbu myslet vážně.”

„Možná ji vážně nemyslí. Vsadili však na jednu kartu. Hrají vabank. V každém případě je ale nesmíme ignorovat.”

Klesla na židli a zkřížila nohy. Zvrátila hlavu a setřásla si vlasy na ramena. Oplývala vším, co Lamarrové chybělo. Návštěvník z kosmu by je možná obě označil za ženy, se stejnými částmi těla, vlasy, očima, ústy, pažemi a nohama, ale zatímco jedna připomínala sen, druhá noční můru.

„Zašel jsem prostě příliš daleko. Absolutně moje chyba. Napínal jsem je na skřipec, protože mi ta ženská od počátku lezla na nervy. Takže jsem si říkal, že je trochu potrápím, a nakonec možná přijmu. Než jsem to ale stačil udělat, vytasili se s touhle hrozbou.”

„Tak je přinuť, ať ji odvolají. Začněte nanovo. Spolupracuj s nimi.”

Zavrtěl hlavou. „Ne, ať mi klidně vyhrožují. Ale přijít s tebou je rána pod pás. Jestli jsou jenom schopni uvažovat takovým směrem, můžou táhnout k čertu.”

„Mysleli to ale opravdu vážně?” zeptala se ještě jednou.

„Nejbezpečnější taktikou je předpokládat, že ano.”

Přikývla. „Takže mám strach. A nejspíš se budu trochu bát, i když svou hrozbu odvolají.”

„Přesně tak,” souhlasil. „Už to nemohou odčinit.”

„Ale proč? Proč jsou tak zoufalí? Proč vyhrožují?”

„Z historických důvodů. Víš, jak to chodí. Všichni se navzájem nenávidí. Blake mi to potvrdil. A měl pravdu. Kdyby Quantico hořelo, vojenská policie by byla poslední, kdo by přijel hasit. Kvůli Vietnamu. Tvůj táta by ti býval mohl vyprávět. Byl zářným příkladem.”

„Co se stalo ve Vietnamu?”

„Platila čistě praktická zásada. Osoby vyhýbající se vojenské povinnosti spadaly pod Úřad a dezertéři pod nás. Dvě různé skupiny. A my jsme věděli, jak s dezertéry naložit. Někteří putovali do vězení, vůči některým jsme však projevili shovívavost. Džungle nebyla pro pěšáky žádná procházka růžovou zahradou a náborová střediska zrovna nepraskala ve švech. Takže vojenská policie ty hodnější uklidnila a poslala zpátky. Ale Úřad devět z deseti opět zadržel, při cestě na letiště. Dováděl vojenskou policii k šílenství. Hoover byl nesnesitelný. Rozpoutala se mezi námi neuvěřitelná válka o pravomoci. A výsledkem bylo, že i tak rozumný chlap jako Leon až do konce života s nikým z Úřadu nepromluvil. Odmítal brát telefony, nenamáhal se odpovídat na dopisy.”

„A to se nezměnilo?”

Přikývl. „Instituce mají dlouhou paměť. Jako by se to stalo včera. Rána se nezacelila, zášť trvá.”

„I přes to, že jsou ohroženy ženy?”

Pokrčil rameny. „Netvrdím, že instituční uvažování je racionální.”

„Takže skutečně někoho potřebují?”

„Pokud se chtějí pohnout z místa.”

„Proč si ale vybrali tebe?”

„Z mnoha důvodů. Pracoval jsem na několika případech sexuálního obtěžování. Zjistili si, na jakých místech. Zastával jsem dostatečně vysokou funkci, abych věděl, kde hledat. Dostatečně vysokou, aby mi současná generace ještě něco dlužila.”

Přikývla. „Takže když to sečteme, myslí svou hrozbu pravděpodobně vážně.”

Nic neříkal.

„Co podnikneme?”

Stále mlčel.

„Můžeme myslet laterálně,” odpověděl nakonec do ticha.

„Jak?”

„Pojeď se mnou.”

Zavrtěla hlavou. „Nenechali by mě jet s tebou. A stejně nemůžu. Vyšetřování potrvá týdny. Musím pracovat. Rozhodnutí o partnerství je na spadnutí.”

Přikývl. „Tak to uděláme jinak.”

„Dobře, ale jak?”

„Můžu Petrosiana zlikvidovat.”

Upřeně se na něj dívala. Mlčela.

„Bude po hrozbě,” řekl. „Vyrazím jim eso z ruky.”

Obrátila pohled ke stropu a potom pomalu zavrtěla hlavou.

„Máme ve firmě jedno pravidlo. Říkáme mu ,další možnost’. Například když se dostaneme na kobylku bankrotáři, podáme si ho a zjistíme, že ztopil peníze, o kterých nám neřekl. Schoval je před námi. Podvedl nás. Jako první potom zjišťujeme co ještě. Co ještě provedl? Co ještě tají?”

„No a?”

„O co jim skutečně jde? Třeba vůbec ne o ty ženy. Možná je hlavním důvodem Petrosian. Údajně je mazaný a kluzký jako had. Nemají mu co přišít. Chybějí důkazy, chybějí svědci. Takže Cozo využívá Blakea a Lamarrovou, aby se Petrosiana zbavil. Profilovali tě. Z psychologického hlediska. Znají tvůj způsob uvažování. Ví, jak budeš reagovat. Stačí, aby mi Petrosianem pohrozili, a ty ho bez zaváhání zlikviduješ. Tím ho budou mít z krku, bez procesu, který by nejspíš stejně nevyhráli. A Úřad zůstane čistý. Možná tě chtějí použít jako úkladného vraha. Něco jako řízenou střelu. Rozčílí tě a ty vykonáš, co potřebují.”

Mlčel.

„Nebo mají v plánu něco jiného. Vrah těch žen je podle všeho také chytrý. Ani on po sobě nezanechal jedinou stopu. Nebude mu snadné něco dokázat. Takže si tě vybrali, abys ho zneškodnil. Důkazy by soudu nestačily, tobě ale stačit budou. V tom případě ho

odděláš, kvůli ženám, které jsi znal. Vyřízeno, rychle a bezbolestně, bez spojitosti s Úřadem. Používají tě jako kouzelnou kulku. Vystřelí ji v New Yorku a ona zasáhne cíl na správném místě.”

Reacher nic neříkal.

„Možná tě nikdy nepodezírali. Možná nehledali vraha. Jen někoho, kdo ho zabije.”

V kuchyni se rozhostilo ticho. Zvenku k nim zaznívaly první zvuky probouzející se ulice. Tma za okny se pomalu rozpouštěla a provoz houstl.

„Může jim jít o obojí,” ozval se Reacher. „O Petrosiana i o vraha těch žen.”

„Nejsou hloupí,” podotkla Jodie.

Přikývl. „To rozhodně nejsou.”

„Tak co podnikneš?”

„Nevím. Jsem si jistý pouze jedním. Nemohu se usídlit v Quanticu a nechat tě samotnou s Petrosianem ve městě.”

„Možná to ale nemyslí vážně. Copak by FBI skutečně něco takového udělala?”

„Pohybuješ se v kruhu. Nevíme, čeho je schopna. A v tom spočívá vtip. Účinek, který chtěli vyvolat. Stačí jim, že nevíme.”

„A když tam nepojedeš?”

„Tak zůstanu tady a budu tě hlídat tak dlouho, až mi rupnou nervy a Petrosiana zlikviduju, bez ohledu na to, jestli svou hrozbu mysleli vážně či ne.”

„A když pojedeš?”

„Budou mě držet v šachu tou hrozbou proti tobě. A jak dlouho? Dovolí mi přestat, až toho chlapa najdu? Nebo mě přinutí dotáhnout celou záležitost do konce a zlikvidovat ho?”

„Nejsou hloupí,” zopakovala.

„Proč mě nepožádali přímo?”

„Nemohli tě požádat přímo. To by bylo nezákonné. A stejně bys nesměl jejich prosbě vyhovět.”

„Nesměl?”

„Ani v jednom případě. Nesměl bys zasáhnout ani proti Petrosianovi, ani proti tomu vrahovi.”

„Proč ne?”

„Protože potom by se stali tvými dlužníky. Dvě vraždy spáchané uvědomělým občanem? Přímo jim pod nosem? S jejich požehnáními Úřad by ti byl zavázán do konce života.”

Opřel se o okenní rám a díval se na ulici pod sebou.

„Vězíme v tom až po uši,” řekla. „Oba dva.”

Mlčel.

„Tak co podnikneš?” zeptala se.

„Budu přemýšlet. Mám čas do osmi.”

Přikývla. „Přemýšlej pečlivě. Neudělej nic, čeho bys později litoval.”

Jodie se vrátila do práce. Vábila ji vidina partnerství. Reacher osaměl a třicet minut usilovně přemýšlel. Potom dalších dvacet minut telefonoval. Blake řekl možná znáte lidi, kteří vám stále dluží laskavost. Za pět minut osm vytočil číslo, které mu dala Lamarrová. Zvedla telefon po prvním zazvonění.

.,To jsem já,” ohlásil se. „Nerad, ale přijímám.”

Následovala krátká odmlka. Představoval si, jak Lamarrová odhaluje v úsměvu křivé zuby.

„Vraťte se domů a zabalte si,” přikázala. „Vyzvednu vás přesně za dvě hodiny.”

„Ne, chci se ještě rozloučit s Jodie. Setkáme se na letišti.”

„Neletíme letadlem.”

„Proč ne?”

„Zásadně nelétám. Pojedeme autem.”

„Do Virginie? Jak dlouho nám to bude trvat?”

„Pět, šest hodin.”

„Šest hodin? V jednom autě s vámi? To nevydržím.”

„Ale vydržíte. Udělejte, co jsem vám řekla. Sejdeme se za dvě hodiny v Garrisonu.”

Jodieina kancelář byla umístěna ve čtyřicátém patře šedesátipodlažní věže na Wall Street. Vstupní halu střežila dvacet čtyři hodin bezpečnostní služba a Reacher dostal od Jodie propustku, se kterou mohl v kteroukoliv denní či noční dobu dovnitř. Našel ji samotnou u jejího psacího stolu, jak prochází ranní informace z londýnských trhů.

„Jsi v pořádku?” zeptal se jí.

„Jenom unavená.”

„Měla bys jet domů.”

„Stejně bych neusnula.”

Přešel k oknu a zadíval se na stříbro rozednívající se oblohy.

„Uklidni se,” vyzval ji. „Nemáš se čeho bát.”

Neodpověděla.

„Rozhodl jsem se, co udělám.”

Potřásla hlavou. „Nic mi neříkej. Nechci to vědět.”

„Půjde to. Slibuju.”

Chvíli tiše seděla a potom k němu přistoupila. Opřela se mu o prsa, pevně ho objala a zabořila mu obličej do košile.

„Buď opatrný,” šeptla.

„Budu opatrný. Nedělej si starosti.”

„Neproveď nějakou hloupost.”

„Nedělej si starosti,” zopakoval.

Vzhlédla k němu a políbili se. Líbal ji nenasytně a náruživě, s vědomím, že mu ta vzpomínka bude muset stačit na dlouhou dobu.

Řídil rychleji než obvykle a domů dorazil deset minut před lhůtou stanovenou Lamarrovou. Z koupelny si vzal skládací kartáček a strčil ho do kapsy. Zajistil zástrčkou dveře od sklepa a nastavil termostat na nižší teplotu. Stáhl všechny žaluzie a zamkl hlavní dveře. Odpojil telefon v pracovně a vyšel kuchyní ven.

Zamířil mezi stromy na konec zahrady a zastavil se u řeky. Šedě a líně se valila ranní mlhou. Listy na druhém břehu se začínaly barvit, od unavené zelené po hnědou a bledě oranžovou. Budovy West Pointu nebylo téměř vidět.

Nad střechou domu se vyhouplo slunce, vodnaté a studené. Vrátil se a vyšel kolem garáže na příjezdovou cestu. Zachumlal se do kabátu a vykročil k silnici. Zpátky k domu se neohlédl. Sejde z očí, sejde z mysli. Přesně tak si to přál. Opřel se ramenem o poštovní schránku, sledoval silnici a čekal.

KAPITOLA SEDMÁ

LAMARROVÁ DORAZILA PŘESNÉ NA ČAS V NOVÉM NALEŠTĚNÉM BUICKU Park avenue s virginskou poznávací značkou. Byla sama a vypadala v něm malá. Zastavila, stiskla tlačítko a víko kufru nadskočilo. Na okraji mělo chromový nápis supercharged. Reacher kufr opět zabouchl, otevřel dvířka spolujezdce a nastoupil.

„Kde máte zavazadla?” zeptala se.

„Žádná nemám,” odpověděl.

Chvíli si ho rozpačitě měřila. Potom uhnula pohledem, jako by jednala s obtížným sociálním případem, a rozjela se. Na první křižovatce zaváhala.

„Co je nejlepší cesta na jih?” zeptala se.

„Letadlem.”

Opět uhnula pohledem a zabočila doleva směrem od řeky. Potom zabočila ještě jednou, čímž najela na silnici číslo šest vedoucí na sever.

„Ve Fishkill se napojím na I-84,” oznámila. „Dovede mě na západ na dálnici a tou se dostanu kolem Palisades do Zahradního státu.”

Mlčel. Střelila po něm očima.

Jak chcete,” utrousil.

Jenom jsem se pokusila o rozhovor.”

„To nemusíte.”

„Moc mi nepomáháte.”

Pokrčil rameny. „Mám vám pomoct s armádou. O zeměpise Spojených států nepadlo ani slovo.”

Povytáhla obočí a našpulila ústa, jako by ji zklamal, nikoli však překvapil. V autě bylo horko. Topení měla puštěné naplno. Předklonil se a stáhl ho na své straně o pět stupňů.

„Hrozné horko,” poznamenal.

Neodpověděla. Jen tiše řídila. Po I-84 se dostali na druhý břeh Hudsonu a projeli Newburghem. Potom zabočila na jih na dálnici a zabořila se do sedadla, jako by se připravovala na dlouhou cestu.

„Vy nikdy nelétáte?” zeptal se.

„Dřív jsem létala. Teď nemůžu.”

„Proč?”

„Fóbie,” vysvětlila stručně. „Prostě se bojím.”

„Máte u sebe zbraň?”

Pozvedla ruku na volantu a odsunula si klopu saka. Podél ňadra se jí vinuly řemeny náramenního pouzdra, tuhé, hnědé a naleštěné.

„Použila byste ji?”

„Kdybych musela, tak samozřejmě.”

„V tom případě nechápu, proč se bojíte létání. Zahynout při přestřelce v autě je daleko pravděpodobnější než se zřítit s letadlem.”

Přikývla. „Ze statistického hlediska ano.”

„Váš strach nemá racionální opodstatnění.”

„To máte pravdu.”

Ticho. Jen hučení motoru.

„Pracuje v Úřadu hodně iracionálně uvažujících agentů?” zeptal se.

Neodpověděla. Jen se lehce začervenala. Mlčky seděl a pozoroval silnici před sebou. Potom ho začalo mrzet, že do ní ryl. Tlačí na ni spousta dalších věcí.

„S vaší sestrou je mi to líto,” řekl.

„Proč?”

„Vím, že o ni máte strach.”

Nespouštěla oči ze silnice. „Blake vám to pověděl? Když jsem dělala kávu?”

„Zmínil se o tom.”

„Je mojí nevlastní sestrou. A mé starosti jsou ryze profesionálního charakteru.”

„Copak vám na ní nezáleží?”

„Mělo by? Víc než na ostatních potenciálních obětech?”

„Ode mne jste něco podobného očekávala. Že pomstím Amy Callanovou, protože jsem ji znal a měl rád.”

Zavrtěla hlavou. „To byl Blakeův nápad. Od vás bych čekala, že budete jednat jako lidská bytost, až na to, že odpovídáte profilu vraha.”

„Váš profil není správný. Čím dřív se s tím smíříte, tím rychleji chytíte pravého vraha.”

„Co vlastně víte o profilování?”

„Vůbec nic. Já jsem ty ženské ale nezabil a neměl bych to ani zapotřebí. Proto mrháte časem, když hledáte někoho podobného mně. Jsem naprosto nesprávným typem. Spočívá to v mé přirozenosti. Fakta hovoří za vše.”

„Máte rád fakta?” Přikývl. „Daleko víc než nesmysly.”

„Dobře, tak poslouchejte. Právě jsem odhalila vraha v Coloradu, aniž bych tam osobně jela. Žena byla znásilněna a zavražděna ve vlastním domě, údery tupým předmětem do hlavy, položená na zádech, obličej přikrytý látkou. Násilný sexuální zločin, spáchaný v náhlém pohnutí mysli, oběť pustila vraha dovnitř, dům zůstal nedotčený. Ta žena byla inteligentní, mladá a hezká. Došla jsem k závěru, že vrah patřil k místním, byl starší, žil nedaleko, znal oběť, navštívil dům mnohokrát před tím, oběť ho sexuálně přitahovala, ale buď se k ní nehodil, nebo s ní nedokázal komunikovat.”

„Co z toho vzešlo?”

„Vypracovala jsem profil a místní policie zatkla do hodiny pachatele. Okamžitě se přiznal.”

Reacher přikývl. „Řemeslník. Zabil ji svým kladivem.”

Poprvé po třiceti minutách spustila oči ze silnice. Podívala se na něj. „Jak jste na to přišel? Noviny o té vraždě nepsaly.”

Pokrčil rameny. „Logický závěr. Látka přes obličej vypovídá o tom, že se znali, a vrahovi bylo nepříjemné zanechat ji nepřikrytou. Možná z obavy, aby ho nesledovala z hrobu. Podobný způsob nefunkčního uvažování naznačuje nízký koeficient inteligence. Vrah vstoupil do domu nenásilně a vyznal se v něm. Navštívil ho mnohokrát před tím. Řešení se nabízí.”

„Proč si myslíte, že se nabízí?”

„Protože kdo s nízkým koeficientem inteligence navštěvuje chytrou a hezkou ženu? Zahradník nebo řemeslník. Zahradník však pracuje venku a většinou s sebou vodí pomocníka. Takže mě napadl řemeslník, patrně frustrovaný jejím mládím a inteligencí. Jednoho dne to nevydržel, vyslovil nejapný návrh, ona ho uraženě odmítla, možná se mu vysmála, přestal se ovládat, znásilnil ji a zabil. Jako řemeslník měl u sebe nářadí a uměl ho používat, tak sáhl po kladivu.”

Lamarrová mlčela. Opět zčervenala.

„A tomu říkáte profilování?” pokračoval Reacher. „Nejde o nic jiného než o logické uvažování.”

„Jednalo se o velice jednoznačný případ,” poznamenala tiše.

Zasmál se. „Za něco takového dostáváte zaplaceno? Kvůli tomu studujete na školách?”

Vjeli do New Jersey. Povrch vozovky se zlepšil a porost na krajnicích vypadal upraveněji. Jako vždycky. Každý stát vloží energii do první míle na svém území, abyste měli pocit, že jste si polepšili. Reacher nechápal, proč se stejně nestarají o poslední míli. Litovali byste, že odjíždíte.

„Musíme si promluvit,” ozvala se Lamarrová.

„Tak mluvte. Povězte mi, kde jste studovala.”

„O mém vzdělání se bavit nebudeme.”

„Proč ne? Co takhle profilování pro pokročilé? Nevyhodili vás od zkoušky?”

„Chci si promluvit o případech.”

Usmál se. „Na vysokou jste chodit musela.”

Přikývla. „V Indianě.”

„Zaměření na psychologii?”

Zavrtěla hlavou.

„Tak čím jste se zabývala? Kriminalistikou?”

„Zahradní architekturou, když vás to zajímá. Současné odborné vzdělání jsem získala na akademii FBI v Quanticu.”

„Zahradní architektura? To vás musel Úřad přijmout s otevřenou náručí.”

„Jenom jsem na své původní vzdělání navázala. Uměla jsem chápat věci v širokém záběru a být trpělivá.”

„A sledovat růst. Což může být dobrá náplň času, když vaše idiotské profily nikam nevedou.”

Opět se odmlčela. „Pohybuje se po Quanticu hodně praštěných zahradníků s fóbiemi? Nadšenců na bonsaje, kteří se bojí pavouků? Pěstitelů orchidejí, kteří se vyhýbají spárám na chodníku?”

Tentokrát zbledla. „Doufám, že jste na sebe, Reachere, pyšný, jak se dokážete smát, když umírají ženy.”

Zmlkl a zadíval se z okýnka. Jela rychle. Silnice byla mokrá a v dálce se tyčila hradba mraků. Z jihu se blížila bouře.

„Tak mi povězte o těch případech,” vyzval ji. Stiskla volant a upravila si páčkou sedadlo.

„Skupinu obětí znáte,” pronesla. „Velice specifická, není-liž pravda?”

Přikývl. „Vypadá to tak.”

„Místa činu jsou náhodná. Vrah sleduje vybrané oběti do jejich bydliště. Vraždy se pokaždé udály u nich doma. Bydlely různě. Pokaždé ale ve vlastních domech, avšak nestejně osamocených.”

„Ale výstavních.”

Podívala se na něj. Odpověděl úsměvem. „Armáda je vyplatila, když skončily. Říkají tomu vyhnutí se skandálu. Balík peněz, příležitost usadit se po kočovných letech, určitě si koupily hezké domy.”

Přikývla a soustředila se na jízdu. „Ano, a všechny měly sousedy.”

„Což dává smysl. Potřebovaly společnost. Co manželé a rodina?”

„Callanová žila v odloučení, bezdětná. Cookeová měla přítele, také bezdětná. Stanleyová byla samotářka bez závazků.”

„Manžela Callanové jste proklepli?”

„Samozřejmě. Při vraždě prověřujeme rodinu jako první. U vdaných žen nejprve manžela. Měl však alibi a nenarazili jsme u něj na nic podezřelého. A po vraždě Cookeové se vzorec ujasnil. Takže jsme věděli, že pachatelem není ani manžel, ani milenec.”

„Patrně ne.”

„První problém spočívá v tom, jak se vrah dostal dovnitř. Násilím to nebylo. Prostě vešel dveřmi.”

„Domníváte se, že své oběti sledoval?”

Pokrčila rameny. „Tři zavražděné není vysoké číslo, takže se neodvažuji vyvozovat závěry. Ale myslím si, že je pozorovat musel. Potřeboval, aby byly samy. Jedná efektivně a promyšleně. Neponechal by nic náhodě. Ale nepřeceňujte pozorování. Zjistit, že jsou během dne samy, nebylo nic těžkého.”

„Nějaké stopy na místě pozorování? Nedopalky cigaret, plechovky od sodovky pod stromem?”

Zavrtěla hlavou. „Nenechává po sobě stopy.”

„Sousedé si ničeho nevšimli?”

„Pokud víme, tak ne.”

„A všechny tři byly zavražděny během dne?”

„V různý čas, ale všechny za denního světla.”

„Žádná z nich nepracovala?”

„Stejně jako vy. Zdá se, že bývalým vojákům práce nevoní.”

Přikývl a pozoroval zamračenou oblohu. Na silnici čvachtala voda. Pršelo míli před nimi.

„Proč nepracujete?” zeptala se.

„Bývalí vojáci? V mém případě proto, že jsem zatím nenašel práci, která by se mi líbila. Napadla mě zahradní architektura, ale potřebuji něco náročnějšího, nad čím bych se musel zamyslet.”

Opět se odmlčela a auto vjelo do deště. Spustila stěrače, zapnula světla a trochu zpomalila.

„Hodláte mě celou dobu jen urážet?” zeptala se.

„Dělat si z vás legraci je nic v porovnání s tím, jak jste vyhrožovali mé přítelkyni. A jak jste byli schopni uvěřit, že jsem zabil dvě ženy.”

„Zní vaše odpověď ano, nebo ne?”

„Zatím nevím. Vaše omluva by ji mohla zvrátit v ne.”

„Omluva? Na to, Reachere, zapomeňte. Stojím za svým profilem. Jestli jste to nebyl vy, spáchal ty vraždy vám podobný hnusák.”

Obloha zčernala a pršelo stále hustěji. V provazcích deště se před nimi rozsvítila brzdová světla. Dopravní zácpa. Lamarrová poposedla dopředu a zprudka šlápla na brzdu.

„Krucinál,” ulevila si.

Reacher se usmál. „Pravá legrace teprve začíná. A při takovémhle počasí je šance, že se zabijete nebo zraníte, tisíckrát vyšší než v letadle.”

Neodpověděla. Dívala se do zrcátka a neklidně sledovala, jestli řidiči za ní dokážou zabrzdit stejně pohotově jako ona. Vepředu se do nedohledna táhla šňůra červených světel. Reacher našel elektronické tlačítko na boku sedadla a sklopil si ho dozadu. Natáhl nohy a pohodlně se uvelebil. „Trochu si zdřímnu,” oznámil. „Probuďte mě, až někam dojedeme.”

„Ještě jsme nedomluvili,” namítla Lamarrová. „Nezapomínejte na naši dohodu. Moc ráda bych věděla, co Petrosian v tuhle chvíli dělá.”

Reacher se přes ni podíval ven z okénka. Tím směrem ležel Manhattan, nedohlédl však dál než na krajnici.

„Dobře, tak budeme pokračovat,” souhlasil.

Soustředěně se sunula potopou, nohu připravenou na brzdě.

„Kde jsme skončili?” zeptala se.

„Měl je očíhnuté natolik, aby věděl, kdy jsou samy, a za denního světla vešel dovnitř. Co dál?”

„Potom je zabil.”

„V domě?”

„Předpokládáme, že ano.”

„Předpokládáte? Vy to nevíte jistě?”

„Naneštěstí nevíme jistě spoustu věcí.”

„Skvělé.”

„Nezanechává po sobě stopy. Což nám nesmírně ztěžuje práci.”

Přikývl. „Tak mi popište místo, kde jste je našli. Můžete začít rostlinami na zahradě.”

„Proč? Považujete je za důležité?”

Zasmál se. „Ne, jenom jsem si myslel, že se vám bude líp vyprávět o něčem, co alespoň trochu znáte.”

„Mrzáku.”

Auto se plížilo šnečí rychlostí. Stěrače kmitaly ze strany na stranu. Vpředu blikala červená a modrá světla.

„Nehoda,” podotkl.

„Nezanechává po sobě stopy,” zopakovala. „Vůbec žádné. Jediný vlas, vlákno, otisk prstů. Ani stopa po krvi, slinách, DNA. Absolutně nic.”

Reacher si sepnul paže za hlavou a zívl. „Dobře odvedená práce.”

Lamarrová přikývla, oči upřené na přední sklo. „To v každém případě. Obdrželi jsme testy z laboratoře a výsledky jsou nulové.”

„Jak to dělá?”

„Opravdu nevíme. Jak dlouho už sedíte tady v tom autě?”

Pokrčil rameny. „Mám pocit, že věčnost.”

„Zhruba hodinu. Vaše otisky budou úplně všude. Na klikách od dveří, na přístrojové desce, na sponě bezpečnostních pásů, na tlačítku od sedadla. Na podpěrce pod hlavu by se našel tucet vašich vlasů. Na sedadle spousta vláken z kalhot a kabátu. Na předložce hlína ze zahrady. Možná stará vlákna z koberců u vás doma.”

Přikývl. „A jenom tady sedím.”

„Přesně tak. Při násilí spojeném s vraždou by měly být podobné stopy rozesety po celém místě činu, včetně krve a slin.”

„Tak je možná nezabíjí doma.”

„Zanechává tam těla.”

„Takže je tam musí alespoň dopravit.”

Přikývla. „S jistotou víme, že v domech tráví jistý čas. To jsme dokázali.”

„Kde jste ta těla našli?”

„V koupelně. Ve vaně.”

Buick se proplížil kolem místa nehody. Starý stejšn zarytý předkem do terénního vozu, úplně stejného jako Reacherův. V předním okně stejšnu zely dvě díry ve tvaru hlavy. Přední dveře museli vypáčit. Na otočení přes dělicí pruh čekala sanitka. Reacher se ohlédl a podíval se na terénní auto. Nebylo jeho. Ne že by s tím počítal. Jodie by nikam nejela. Pokud jí nepřeskočilo.

„Ve vaně?” zopakoval.

Lamarrová přikývla. „Všechny tři.”

„Něco jako rukopis?”

„Nějak tak,” souhlasila.

Jak věděl, že mají vanu?”

„V takových domech patří vana ke standardnímu vybavení.”

Jak věděl, že žijí v domech? Nevybíral si je podle toho, kde bydlí. Místa činu byla náhodná. Mohly bydlet kdekoliv jinde. Jako například já po motelech. A v některých z nich mají jen sprchy.”

Podívala se na něj. „Nebydlíte po motelech. Vlastníte dům v Garrisonu.”

Sklopil pohled, jako by zapomněl.

„Ano, máte pravdu. Před tím jsem byl ale neustále na cestách. Jak se dozvěděl, že to ty ženy nedělaly stejně?”

„Hlava 22,” odpověděla. „Kdyby neměly vlastní domov, neocitly by se na seznamu. K tomu, aby se dostaly na seznam, musely někde bydlet. Aby je našel.”

„Odkud ale věděl, že jsou v jejich domech vany?”

Pokrčila rameny. „Pokud bydlíte v domě, vlastníte i vanu. Musel byste mít pěkně malou garsonku, aby se do ní vešel jen sprchový kout.”

Reacher kývl. V otázkách bydlení se příliš nevyznal. Nemovitosti pro něj představovaly neprozkoumanou oblast. „Dobře, takže je našli ve vaně.”

„Nahé. A jejich oblečení chybí.”

Projela kolem místa nehody a vyrazila do deště. Stěrače nastavila na nejvyšší rychlost.

„Vzal si jejich oblečení? Proč?”

„Patrně jako trofej. Sbírání trofejí je při podobných hromadných vraždách velice častým fenoménem. Možná se jedná o symbolický akt. Třeba si myslí, že by stále měly nosit uniformu, a připravuje je o jejich civilní oblečení. Stejně jako je připravuje o život.”

„Sebral ještě něco jiného?”

Zavrtěla hlavou. „Na nic jsme nepřišli. Všechny věci stály na svém místě. Žádný volný prostor. Hotovost a kreditní karty tam, kam patří.”

„Takže si bere jejich oblečení a nezanechává za sebou žádné stopy.”

Na okamžik se odmlčela.

„Něco za sebou zanechává,” přiznala. „Zanechává v domech barvu.”

„Barvu?”

„Vojenskou zelenou. Celé galony.”

„Kde?”

„Ve vaně. Vloží do ní nahé tělo a potom ji naplní barvou.”

Reacher se díval přes míhající se stěrače do deště. „Utopí je? V barvě?”

Zavrtěla hlavou. „Neutopí. Jsou už mrtvé. Jenom je po činu pokryje barvou.”

„Jak? Natře je?”

Šlapala na plyn a snažila se dohnat ztracený čas. „Nenatírá je. Jenom vanu naplní barvou, až po okraj. Čímž samozřejmě pokryje i těla.”

„Takže plavou ve vaně plné zelené barvy?”

Přikývla. „Přesně tak jsme je našli.”

Zmlkl. Odvrátil se, díval se okénkem na své straně a dlouhou dobu nic neříkal. Na západě se vyjasňovalo. Auto jelo rychle. Pod koly svištěla voda a odrážela se od karoserie. Zíral na prosvětlující se oblohu na západě, pozoroval, jak kolem nich ubíhá krajina, a uvědomil si, že je šťastný. Někam jede. Je v pohybu. Krev v něm vřela jako ve zvířeti, které po dlouhé zimě vypustí ze stáje. Probudil se v něm starý démon tuláka a tiše k němu promlouval. Nyní jsi šťastný, šeptal. Přiznej si to, jsi šťastný. Na okamžik jsi dokonce zapomněl na vězení v Garrisonu.

„Jste v pořádku?” zeptala se Lamarrová. Otočil se k ní a pokusil se soustředit na její obličej, bledou pokožku, řídké vlasy a vyceněné zuby.

„Povězte mi o té barvě,” požádal tiše. Zvláštně se na něj podívala.

„Jedná se o armádní maskovací základovku. Matně zelenou. Vyrobenou v Illinois po stovkách tisíců galonů. V posledních jedenácti letech, kdy používají nový výrobní proces. Dál se nám ji vystopovat nepodařilo.”

Zlehka přikývl. Sám ji nikdy nepoužíval, ale viděl miliony čtverečních yardů, které s ní byly natřeny.

„Hrozně se patlá,” poznamenal.

„Místa činu jsou však neposkvrněná. Neukápl jedinou kapku.”

„Ty ženy už byly mrtvé,” řekl. „Nedošlo k boji. Tak neměl důvod, aby ji rozlil. Musel ji ale donést do domu. Kolik se do vany vejde?”

„Mezi dvaceti a třiceti galony.”

„Což je spousta barvy. Musí mít pro něj zvláštní význam. Napadá vás jaký?”

Pokrčila rameny. „Kromě zřejmého vojenského nenapadá. Možná že odstranění civilních šatů a vrstva vojenské barvy představují jistý způsob návratu tam, kam si myslí, že patří. Do armády, ze které neměly odejít. Barva je pohltí. Po několika hodinách se na povrchu vytvoří škraloup. Ztvrdne a barva pod ním zrosolovatí. Kdyby se ve vaně nechala dostatečně dlouho, zatvrdne i s mrtvými těly. Podobně jako si lidé ukládají dětské botičky do plexiskla.”

Reacher upíral pohled dopředu. Horizont byl jasný. Spatné počasí nechávali za sebou. Pensylvánie po pravé straně vypadala zeleně a slunečně.

„Ta barva mě překvapuje,” prohlásil. „Dvacet až třicet galonů? To už znamená pěkný náklad. Patrně musel použít velké auto. A je nápadná. Už jenom jak ji nosil do domu. Velice viditelná. Nikdo si ničeho nevšiml?”

„Pročesali jsme sousedy dveře od dveří. Nic nehlásili.”

Pomalu přikývl. „Ta barva je klíč. Odkud ji získal?”

„Nemáme tušení. Armáda nám dvakrát nepomohla.”

„To mě nepřekvapuje. Armáda vás nesnáší. A octla se v nepříjemné situaci. Vypadá to, že pachatelem je aktivní voják. Kdo jiný by mohl získat tolik maskovací barvy?”

Neodpovídala. Jen mířila na jih. Přestalo pršet a stěrače skřípaly na suchém skle. Vypnula je rozhodným trhnutím zápěstí. Musel myslet na vojáka nakládajícího plechovky s barvou. Devadesát jedna žen na seznamu vyrobeném nějakým pokřiveným mozkem. Dvacet až třicet galonů pro každou. Celkem dva, dva a půl tisíce galonů. Tuny barvy. Celé náklaďáky. Možná pracuje jako zásobovací důstojník.

„Jak je zabíjí?” zeptal se.

Stiskla volant. Polkla a nespouštěla oči ze silnice.

„Nevíme,” odpověděla.

„Vy nevíte?” řekl s údivem.

Zavrtěla hlavou. „Jsou prostě mrtvé. Nedaří se nám zjistit, jak zemřely.”

KAPITOLA OSMÁ

CELKEM JICH JE DEVADESÁT JEDNA A VY POTŘEBUJETE ZVLÁDNOUT PŘESNĚ šest, což znamená ještě tři, takže co podniknete? Budete přemýšlet a plánovat. Přemýšlet, přemýšlet a přemýšlet. Protože na přemýšlení je všechno založeno. Musíte je přelstít. Oběti i vyšetřovatele. Spoustu vyšetřovatelů. Jejich počet poroste. Místní poldové, státní poldové, FBI, odborníci z FBI. Vnesou nové úhly pohledu a nové metody. To je vám jasné. Hledají vás. Chtěli by vás dopadnout.

Vyšetřovatelé mají výdrž, ty ženy nepředstavují žádný problém. Přesně podle očekávání. V tom jste je nepodcenili. Ani trochu. Oběti se chovají podle plánu. Plánovali jste dlouho a usilovně a plán dokonale funguje. Otevřou dveře, pustí vás dovnitř, chytí se na háček. Chovají se tak hloupě, že si smrt zaslouží. Chtivostí nechat se polapit do pasti téměř vyplazují jazyk. A není to těžké. Ani trochu. Jenom se musíte držet svého plánu. Jako ve všem ostatním. Když pečlivě plánujete, když důkladně přemýšlíte, když jste správně připraveni a nacvičujete, potom je to snadné. Jedná se o technický proces, tak, jak jste si představovali. Jako věda. Nic jiného to být nemůže. Učiníte jeden krok, druhý, třetí a jste za vodou. Zbývají ještě tři. Potom konec. Další tři budou stačit. Nejtěžší část máte za sebou. Nepřestáváte však přemýšlet. Přemýšlet, přemýšlet, přemýšlet. Vyšlo to je
dnou, vyšlo to podruhé, vyšlo to potřetí, víte ale, že absolutní bezpečnost neexistuje. Víte to lépe než kdokoliv jiný. Takže pokračujete v přemýšlení, protože ztroskotat můžete jen na vlastní samolibosti.

„Vy to nevíte?” zopakoval Reacher.

Lamarrová se zatvářila polekaně. Zírala před sebe, unavená, soustředěná, svírala volant a řídila jako stroj.

„Co nevíme?” zeptala se.

„Jak zemřely.”

Povzdechla si a zavrtěla hlavou. „Ne, přesně to nevíme.”

Podíval se na ni. „Jste v pořádku?”

„Vypadám, že bych nebyla?”

„Vypadáte unaveně.”

Zívla. „Trochu unavená jsem. Mám za sebou dlouhou noc.”

„Tak si dávejte pozor.”

„Máte o mne najednou strach?”

Zavrtěl hlavou. „Ne, mám strach o sebe. Mohla byste usnout a sjet ze silnice.”

Znovu zívla. „To se mi ještě nestalo.”

Odvrátil pohled. Přistihl se, že si pohrává s uzávěrem airbagu před sebou.

„Jsem v pořádku,” ujistila ho. „Nemějte strach.”

„Proč nevíte, jak zemřely?”

Pokrčila rameny. „Sám jste pracoval jako vyšetřovatel. Setkával jste se s mrtvolami.”

„No a?”

„Co jste na nich hledal?”

„Rány, zranění.”

„Tak vidíte. Když je někdo provrtaný kulkami, dojdete k závěru, že ho zastřelili. Když má rozbitou hlavu, nazvete to smrtí po úderu tupým předmětem.”

„Ale?”

„Ty tři ženy objevili ve vaně plné schnoucí barvy. Zajišťovatelé stop je vytáhli, patologové očistili a nic nenašli.”

„Vůbec nic?”

„Při prvním ohledání vůbec nic. Takže samozřejmě pokračovali. A také nic nenašli. Vědí, že se neutopily. Pitva neprokázala stopy vody nebo barvy v plicích. Takže pod mikroskopem prověřili zevní zranění. Na žádná nenarazili.”

„Ani na podkožní zranění? Na pohmožděniny?”

Zavrtěla hlavou. „Na vůbec nic. Nezapomeňte ale, že byly pokryty barvou. A ten armádní utrejch by mnoha zdravotními testy neprošel. Je plný chemikálií a žíravin. Poškozuje pokožku, ještě po smrti. Je možné, že zahladil drobné stopy. Ať už je ale zavraždil kdokoliv, počínal si velice opatrně. Žádné známky hrubého násilí.”

„Co vnitřní zranění?”

Opět zavrtěla hlavou. „Nulová. Nenašli ani podkožní zranění, ani poškozené orgány.”

„Jed?”

„Ani ten ne. Obsah žaludku odpovídá normě. Barvu nepozřely. Toxikologická testy negativní.”

Reacher zvolna přikývl. „Předpokládám, že neodhalili ani stopy pohlavního styku, protože Blake byl nadšením bez sebe, když jsem přiznal, že by se se mnou Callanová i Cookeová rády vyspaly, kdybych projevil zájem. Což znamená, že pachatele nehnal sexuální chtíč a neznásilnil je, jinak byste hledali někoho, koho kdysi odmrštily.”

Lamarrová přikývla. „Tak zní náš profil. Nejednalo se o sexuální záležitost. Důvodem nahoty bylo ponížení. Trest. Nešlo o nic jiného než o trest. O odplatu nebo něco podobného.”

„Zvláštní,” poznamenal Reacher. „Rozhodně to ukazuje na vojáka. Ale vojáci zabíjejí jinak. Střílejí, bodají, mlátí nebo škrtí. Používají hrubé násilí.”

„Nevíme přesně, co udělal.”

„Nenašli jste však stopy hněvu. Jestli se pachatel mstí, kde zůstává zášť? Provedení působí příliš nezaujatě.”

Lamarrová zívla a přikývla. „Také to nechápu. Ale vezměte v úvahu skupinu obětí. O jaký jiný motiv by se

mohlo jednat? A pokud se shodneme na motivu, kdo jiný by mohl být pachatelem než voják?”

Ponořili se do mlčení. Míle ubíhaly. Lamarrová svírala volant, šlachy na zápěstích naběhlé jako provazy. Reacher sledoval krajinu a snažil se necítit příliš šťastný. Potom Lamarrová opět zívla a všimla si, jak se na ni podíval.

„Jsem v pořádku,” odpověděla na nevyslovenou otázku.

Probodl ji pronikavým pohledem.

„Jsem v pořádku,” zopakovala.

„Na hodinu si zdřímnu. Pokuste se mě nezabít.”

Když se probudil, byli stále ještě v New Jersey. V autě panovalo ticho a pohodlí. Motor poklidně předl a pneumatiky slabě svištěly. Na kapotě zpíval vítr. Počasí bylo šedivé. Lamarrová byla strnulá vyčerpáním, ruce pevně na volantu, červené nehybné oči upřené na silnici.

„Měli bychom zastavit na oběd,” navrhl.

„Na oběd je příliš brzy,” namítla.

Podíval se na hodinky. Jedna hodina. „Nehrajte si na hrdinku. Měla byste do sebe nalít půllitr kávy.”

Zaváhala, připravená postavit se na odpor. Potom podlehla. Uvolnila se a zívla.

„Dobře. Uděláme přestávku.”

Po míli zabočila k motorestu za stromy na krajnici. Zastavila, vypnula motor a v autě se rozhostilo ticho. Podobných motorestů už Reacher viděl tisíce. Levná státní architektura z padesátých let, které se zmocnilo rychlé občerstvení skryté za nenápadnými pulty a ohlašující se navenek křiklavými reklamami.

Vystoupil jako první a protáhl ztuhlé tělo na čerstvém, vlhkém vzduchu. Provoz na dálnici mu hučel za zády. Lamarrová zůstávala nehybně sedět, tak zamířil na toaletu. Když vyšel a nikde ji neviděl, vešel do budovy a zařadil se do fronty na sendvič. Za okamžik se k němu připojila.

„Něco takového nedělejte,” napomenula ho.

„Co nemám dělat?”

„Jednoduše zmizet.”

„Proč ne?”

„Protože na lidi jako vy platí jistá pravidla.”

Prohlásila to beze špetky humoru. Pokrčil rameny. „Dobře, až příště půjdu na záchod, vezmu vás s sebou.”

Ani se neusmála. „Jenom mi to oznamte a já na vás počkám přede dveřmi.”

Fronta postupovala a Reacher se místo sýrového sendviče rozhodl pro krabí, protože se domníval, že je dražší a platit bude ona. K němu si objednal velkou černou kávu a suchou koblihu. Nechal ji zápasit s peněženkou a zamířil ke stolu. Když si k němu přisedla, pozvedl kávu v ironickém přípitku.

„Na našich pár příjemných dní.”

„Bude to víc než pár dní,” odpověděla. „Naše spolupráce potrvá až do zdárného vyřešení případu.”

Usrkl kávu a uvažoval, jak dlouhá doba ho čeká.

„Co podle vašeho názoru znamená ten třítýdenní odstup?” zeptal se.

Vybrala si celozrnnou housku se sýrem a v koutku úst se jí zachytil drobek. Setřela si ho malíčkem.

„Tím si nejsme jistí,” odpověděla. „Tři týdny jsou podivný interval. Nelunární. Tři týdny nemají žádný kalendářní význam.”

Rychle si to v duchu spočítal. „Devadesát jedna vyhlédnutých obětí, každé tři týdny jedna, bude mu to trvat pět a čtvrt roku. Zatraceně dlouhodobý projekt.”

Přikývla. „Proto se domníváme, že ten cyklus ovlivňují vnější podmínky. Patrně by postupoval rychleji, kdyby mohl. Takže si myslíme, že pracuje v třítýdenním rytmu. Dva týdny práce, jeden týden volno. Během volného týdne si je očíhne, připraví se a oddělá je.”

Reacher zavětřil svou příležitost. Přikývl.

„Možná máte pravdu,” souhlasil.

„Kdo z vojáků pracuje v takovém rytmu?”

„Tak pravidelně? Nejspíš kluci z rychlého nasazení. Dva týdny pohotovost, jeden týden volno.”

„Kdo patří k rychlému nasazení?”

„Námořní pěchota, část pěšáků,” vysvětlil.

Potom polkl. „A některé zvláštní jednotky.”

Pak počkal, jestli skočila na návnadu.

Přikývla. „Zvláštní jednotky umějí zabíjet. I velice rafinovaně, není-liž pravda?”

Díval se na sendvič. Krabí maso vypadalo jako tuňák. „Dokáží zabíjet potichu, beze zbraní, improvizovaně. Ale rafinované způsoby neznám. V našem případě jde přece o utajení. Zvláštní jednotky chtějí své lidi zabít, je jim ale jedno, jestli pak někdo bude spekulovat, jak to provedly.”

„Co tím chcete říct?”

Odložil sendvič. „Říkám, že nemám ponětí, kdo to dělá, ani proč a jak. A nevím, z jakého důvodu bych to měl vědět právě já. Vy jste velká odbornice. Studovala jste zahradní architekturu.”

Zarazila se, s houskou napůl k ústům. „Potřebujeme od vás, Reachere, mnohem víc. A víte, co uděláme, když nám nepomůžete.”

„Vím, co říkáte, že uděláte.”

„Chcete se spolehnout, že svému slovu nedostojíme?”

Jestli se jí něco stane, víte, co udělám já vám.”

Usmála se. „Vyhrožujete mi, Reachere? Vyhrožujete federálnímu agentovi? Právě jste opět porušil zákon. Článek 18, paragraf A-3, oddíl 4702. Žaloby se na vás jen hrnou.”

Podíval se stranou a neodpověděl.

„Spolupracujte a všechno bude v pořádku,” dodala.

Dopil kávu a podíval se na ni přes okraj kelímku. Upřený, neutrální pohled.

„Vadí vám etická stránka věci?” zeptala se.

„Může být vůbec o nějaké etice řeč?” odpověděl otázkou.

Potom se výraz jejího obličeje změnil. Zahlédl v něm náznak zahanbení. Náznak obměkčení. Přikývla. „Chápu vás. Také mi podobné metody vadily. Když jsem vyšla z akademie, zažila jsem šok. Ale Úřad ví, co dělá. To jsem se naučila velice rychle. Náš přístup je praktický. Jde nám o co největší dobro pro co nejvíc lidí. Když potřebujeme, aby s námi někdo spolupracoval, nejprve ho požádáme. Bude ale lepší, když uvěříte, že si spolupráci dokážeme vynutit.”

Reacher nic neříkal.

„Jedná se o politiku, kterou jsem se naučila v mezičase vyznávat,” pokračovala Lamarrová. „Chci ale, abyste věděl, že použít vaši přítelkyni nebyl můj nápad.”

Reacher stále mlčel.

„Přišel s ním Blake. Nehodlám ho kvůli tomu kritizovat, já osobně bych však tento způsob nezvolila.”

„Proč ne?”

„Protože nepotřebujeme další ženy, kterým hrozí nebezpečí.”

„Tak proč jste mu to dovolila?”

„Dovolila? Je mým šéfem. A zastupuje policejní sílu. S důrazem na slovo síla. Chci ale, abyste vzal na vědomí, že já

bych postupovala jinak. Protože musíme být schopni spolupracovat.”

„Mám vaše slova považovat za omluvu?”

Neodpověděla.

„Je to omluva? Konečně?”

Ušklíbla se. „Největší, jakou se vám ze mne podaří dostat.”

Reacher pokrčil rameny. „Tak dobře.”

„Přátelé?” zeptala se.

„Nikdy nebudeme přátelé,” odpověděl. „Na to zapomeňte.”

„Nemáte mě rád,” poznamenala.

„Přejete si, abych k vám byl upřímný?”

Pokrčila rameny. „Ani ne. Jenom si přeji, abyste mi pomohl.”

„Souhlasil jsem s rolí prostředníka. Musíte mi ale říct, co po mně chcete.”

Přikývla. „Zvláštní jednotky zní slibně. Vaším prvním úkolem bude pátrat v jejich řadách.”

Odvrátil hlavu a stiskl zuby, aby se neusmál. Všechno zatím vychází podle plánu.

Nakonec strávili v motorestu celou hodinu. S ubíhajícím časem se Lamarrová začala uvolňovat. Nezdálo se, že by se jí někam chtělo.

„Mám řídit?” zeptal se Reacher.

„Auto patří Úřadu,” odpověděla. „Nesmíte ho řídit.”

Otázka ji však uvedla do pohybu. Popadla kabelku a vstala od stolu. Reacher odnesl papírové nádobí do koše a dohnal ji u dveří. K buicku došli mlčky. Nastartovala, vyjela z parkoviště a zamířila na dálnici.

Kabinu auta naplnilo předení motoru, svistot kol na silnici a tiché šumění vzduchu. Za okamžik to vypadalo, že nikdy nezastavili. Lamarrová seděla napřímená a napjatá za volantem, Reacher se pohodlně rozvaloval po jejím pravém boku a pozoroval ubíhající krajinu.

„Povězte mi o své sestře,” vyzval ji.

„O nevlastní sestře.”

„To je jedno. Povězte mi o ní.”

„Proč?”

Pokrčil rameny. „Chcete, abych vám pomohl. K tomu potřebuju znát pozadí. Například kde sloužila a co se jí stalo.”

„Bohatá holka, která zatoužila po dobrodružství.”

„Takže se přihlásila do armády?”

„Uvěřila reklamě. Náborové kampani v časopisech, určitě jste ji také četl. Podle ní je služba v armádě okouzlující činnost pro tvrdé muže a ženy.”

„Je tvrdá?”

Lamarrová přikývla. „Velice fyzická, jestli víte, co mám na mysli. Miluje horolezectví, cyklistiku, lyžování, chození po horách a windsurfing. Představovala si armádu jako spouštění se po laně z útesů s nožem v zubech.”

„A skutečnost byla jiná?”

„Moc dobře víte, že ano. Rozhodně tenkrát a pro ženu. Přidělili ji k dopravnímu praporu a musela řídit náklaďák.”

„Proč neodešla, když je bohatá?”

„Protože se nerada vzdává. V základním tréninku si vedla skvěle. Chtěla dosáhnout něčeho lepšího.”

„A jak dopadla?”

„Pětkrát se setkala s nějakým pitomým plukovníkem a usilovala o povýšení. Navrhl jí, že by pomohlo, kdyby šestý rozhovor absolvovala nahá.”

„Co bylo dál?”

„Podala na něj oznámení. A hned potom ji převeleli tam, kam si přála. Do zabezpečovací jednotky pěchoty, nejblíž akci, kam se žena mohla dostat.”

„Ale?”

„Přece víte, jak to chodí? Šeptanda. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Povídalo se, že se s tím chlapem vyspala, i když ho udala, a on se dostal do vězení, takže to nařčení naprosto postrádalo logiku. Nakonec už ty pověsti nevydržela a skončila.”

„Co dělá nyní?”

„Nic. Trochu se utápí v sebelítosti.”

„Jste si blízké?”

Odmlčela se.

„Abych pravdu řekla, moc ne. Rozhodně ne tak blízké, jak bych si přála.”

„Máte ji ráda?”

Lamarrová se ušklíbla. „Co znamená nemít ráda? Je velice sympatická. Skutečná osobnost. Hned na začátku jsem se však dopustila mnoha chyb.

Zaujala jsem nesprávné stanovisko. Byla jsem mladá, umřel mi táta, třeli jsme bídu s nouzí, do mámy se zamiloval boháč a nakonec mě adoptoval. Hnětlo mě pomyšlení, že mě zachránil. Tak jsem si umínila, že kvůli tomu ještě nemusím mít ráda ji. Říkala jsem si, že je jenom mou nevlastní sestrou.”

„A nikdy jste svůj předsudek nepřekonala?”

Zavrtěla hlavou. „Úplně ne. Přiznávám, že je to moje chyba. Máma brzy zemřela a já jsem si připadala opuštěná a nechtěná. Nedokázala jsem se s tím smířit. Takže nyní přistupuji ke své nevlastní sestře jako k příjemné ženě, se kterou mě svedl dohromady osud. Jako k dlouholeté známé. Předpokládám, že ten pocit je vzájemný. Když se však sejdeme, vycházíme spolu dobře.”

Přikývl. „Když jsou bohatí, týká se to také vás?”

Podívala se stranou. Usmála se. Na okamžik zahlédl její pokřivený zub.

„Proč?” zeptala se. „Máte rád bohaté ženy? Nebo si myslíte, že by bohaté ženy neměly pracovat? Nebo ženy všeobecné?”

„Jenom si s vámi povídám.”

Opět se usmála. „Jsem bohatší, než si myslíte. Můj otčím má fůru peněz. A chová se k nám velice spravedlivě, i když nejsem na rozdíl od ní jeho pokrevní dcerou.”

„To máte štěstí.”

Odmlčela se.

„A velice brzy budeme ještě mnohem bohatší. Naneštěstí. Otčím je vážně nemocný. Již dva roky bojuje s rakovinou. Velice statečně, ale teď zřejmě umírá. Zanechá nám velké dědictví.”

„Mrzí mě, že je tak nemocný,” poznamenal Reacher.

Přikývla. „Mě taky. Je mi ho líto.”

Rozhostilo se ticho. Rušené jen svistem kol ukrajujících míle.

„Varovala jste svou sestru?” zeptal se Reacher.

„Nevlastní sestru.”

Podíval se na ni. „Proč pořád tak zdůrazňujete, že je nevlastní?”

Pokrčila rameny, obě ruce na volantu. „Protože Blake by mě odvolal, kdybych byla na případu příliš zainteresovaná. Jsem zainteresovaná. A nechci, aby k tomu došlo.”

„Vy nechcete, aby vás odvolal?”

„Samozřejmě že nechci. Když někomu z vašich blízkých hrozí nebezpečí, nejlepší je pomoct jim osobně.”

Reacher se podíval z okýnka.

„Když myslíte.”

Na okamžik se odmlčela.

„A celá ta rodinná záležitost je mi nesmírně nepříjemná. Pronásledují mě chyby, kterých jsem se dopustila. Když máma zemřela, mohli mě odehnat, oni to však neudělali. Nadále se ke mně chovají naprosto příkladně, ve všech směrech. Láskyplně, štědře, velice spravedlivě a čestně a mě čím dál tím víc trápí výčitky svědomí, že jsem si na začátku připadala jako Popelka.”

Reacher neodpověděl.

„Určitě si myslíte, že opět Uvažuju iracionálně.”

Dál mlčel. Lamarrová pokračovala v jízdě, oči upřené na přední sklo.

„Popelka,” utrousila. „Vy byste mě ale nejspíš nazval Ošklivým káčátkem.”

Neodpověděl ani na tuto poznámku. Jen sledoval silnici.

„Varovala jste ji?” zeptal se znovu.

Střelila po něm pohledem a Reacher viděl, jak se vrací do přítomnosti.

„Samozřejmě že jsem ji varovala. Od smrti Cookeové, kdy se ujasnil vzorec, jí neustále volám. Měla by být v bezpečí. Spoustu času tráví s otcem v nemocnici a poradila jsem jí, aby doma k sobě nikoho nepouštěla. Vůbec nikoho.”

„Vzala si vaše varování k srdci?”

„Určitě.”

Přikývl. „Takže jí nic nehrozí. Bát se musíme jen o ostatních osmdesát sedm žen.”

Opustili New Jersey a ujeli osmdesát mil Marylandem, což jim trvalo dvacet minut. Opět se rozpršelo a předčasně setmělo. Minuli District of Columbia, vjeli do Virginie a připravili se na posledních čtyřicet mil po I-95 do Quantica. Budovy města se propadly dozadu a na obzoru se vynořil les. Přestalo pršet. Obloha se projasnila. Lamarrová jela rychle, potom nečekaně přibrzdila a zahnula z dálnice na neoznačenou cestu vinoucí se mezi stromy. Povrch měla dobrý, zákruty však byly ostré. Po půl míli dorazili na upravenou paseku s vojenskými auty a baráky natřenými na temně zeleno.

„Námořní pěchota,” vysvětlila. „Postoupili nám šedesát akrů svého území.”

Usmál se. „Námořní pěchota to vidí trochu jinak. Tvrdí, že jste jim je ukradli.”

Další půl míle zatáčkami a potom opět mýtina. Stejná auta, stejné budovy, stejná zelená barva.

„Vojenská základovka,” poznamenal Reacher.

Přikývla. „Dost děsivé.”

Další zatáčky, dvě mýtiny, celkem dvě míle do hloubi lesa. Reacher se předklonil a pozorně si všechno prohlížel. Quantico nikdy před tím nenavštívil. Byl zvědavý. Auto vybralo ostrou zatáčku, vyjelo z lesa a prudce zastavilo u kontrolního stanoviště. Cestu uzavírala červenobíle pruhovaná závora a u ní stála strážní budka z neprůstřelného skla. Vykročila k nim ozbrojená stráž. Za ní se v dálce rýsovaly dlouhé nízké budovy z medově zbarveného kamene, mezi nimi několik připosražených věžáků. Kolem budov se táhly nekonečné trávníky. Vzorně zastřižené, budovy se na nich rozvalovaly s blahobytnou rozpínavostí. Prostorem architekt šetřit nemusel. Celé místo působilo velice mírumilovně, jako menší univerzita nebo firemní ústředí, až na plot z ostnatého drátu a ozbrojenou stráž.

Lamarrová stáhla okénko a Šátrala v kabelce po průkazu. Stráž ji očividně znala, předpis je ale předpis. Musela vidět její plastikovou kartičku. Přikývla, jakmile Lamarrová vytáhla ruku z tašky. Potom zaměřila pozornost na Reachera.

„Měl byste mít jeho podklady,” oznámila Lamarrová.

Stráž znovu přikývla. „Ano, pan Blake se o ně postaral.” S tím zmizel muž v budce a vrátil se s plastikovou visačkou na řetízku. Strčil ji do okénka a Lamarrová ji podala Reacherovi. Stálo na ní jeho jméno doplněné starou služební fotografií. Přes celou visačku se táhlo světle červené N.

„N jako návštěvník,” vysvětlila Lamarrová. „Musíte ji pořád nosit.”

„Nebo se stane co?” zeptal se Reacher.

„Nebo vás zastřelí. To myslím smrtelně vážně.”

Stráž odešla zpátky do budky a zvedla závoru. Lamarrová vytáhla okénko a projela kontrolním stanovištěm. Silnice stoupala do táhlého svahu, v prohlubních se skrývala parkoviště. Reacher zaslechl střelbu. Hluché štěkání těžkých jednoručních zbraní, zhruba dvě stě yardů v hloubi lesa.

„Cvičná střelba,” objasnila Lamarrová. „Je slyšet od rána do večera.”

Čišela z ní energie a celá zářila. Jako by ji blízkost mateřské lodi probudila k životu. Reacher věděl proč. Quantico působilo omračujícím dojmem. Usazené v přírodní kotlině, hluboko v lesích, na míle vzdálené od civilizace. Vyzařovala z něj osamělost a tajemství. Jako zrozené k tomu, aby ve šťastných vyvolených rozdmýchalo bojovného a loajálního ducha.

Lamarrová pomalu přejela přes silniční vlny na parkoviště před největší budovou. Zasunula se do mezery a vypnula motor. Podívala se na hodinky.

„Šest hodin deset minut,” oznámila. „Trvalo nám to pěkně dlouho. Špatné počasí a zbytečně dlouhá přestávka na oběd.”

V autě se rozhostilo ticho.

„Co se bude dít teď?” zeptal se Reacher.

„Teď se pustíme do práce.”

Otevřely se vstupní dveře ze zrcadlového skla a vyšel Poulton. Zrzavý chlápek s knírkem. Měl na sobě jiný oblek. Tmavomodrý, s bílou košilí a šedou kravatou. V nové barvě nevypadal tak bezvýznamně. Působil formálněji. Na okamžik se zastavil, přelétl očima parkoviště a potom zamířil k autu. Lamarrová vystoupila, aby se s ním pozdravila. Reacher zůstal sedět a čekal. Poulton ji nechal vyndat z auta zavazadlo. Byl to kufr ze stejné černé imitace kůže jako aktovka.

„Tak pojďte, Reachere,” zavolala.

Předklonil se a přetáhl si přes hlavu kartičku návštěvníka. Otevřel dvířka a vyklouzl ven. Byla zima a foukal vítr. Přinášel šustění suchého listí a štěkot výstřelů.

„Vezměte si zavazadla,” křikl Poulton.

„Žádná nemám,” opáčil Reacher.

Poulton se podíval na Lamarrovou a ta mu odpověděla pohledem takhle trpím už celý den. Potom se oba otočili a vykročili k budově. Reacher se podíval na oblohu a zamířil za nimi. Zvlněná krajina mu na každém kroku otvírala nový výhled. Na levé straně od budov se svažovala a on zahlédl hloučky cvičenců. Některé cílevědomě pochodovaly, jiné běhaly, pár jich kráčelo se zbraněmi v rukou do lesa. Uniformami byly tmavomodré bundy se žlutými výšivkami FBI na prsou a na zádech, připomínající módní značky nebo prvoligové dresy. Jeho vojenským očím to připadalo neskutečně civilní. Potom si se záchvěvem hanby uvědomil, že z části proto, že velkou část pochodujících a běhajících tvoří ženy.

Lamarrová otevřela dveře ze zrcadlového skla a vstoupila do budovy. Poulton počkal na prahu na Reachera.

„Ukážu vám vaši místnost,” oznámil. „Můžete si vybalit.”

Zblízka vypadal v denním světle starší. Obličej měl posetý drobnými, sotva viditelnými vráskami, jako by si čtyřicátník navlékl kůži dvacetiletého.

„Nic k vybalování nemám,” odpověděl Reacher. „Už jsem vám to říkal.”

Poulton zaváhal. Očividně dostal pokyny. Itinerář, kterého se musel držet.

„Stejně vám ji ukážu,” rozhodl.

Lamarrová se vzdálila se svým kufrem a Poulton odvedl Reachera k výtahu. Vyjeli do třetího patra a vystoupili do tiché chodby s tenkým kobercem a ošuntělými stěnami. Poulton se zastavil před prostými dveřmi, vytáhl z kapsy klíč a odemkl. Za dveřmi se skrýval tuctový motelový pokoj. Úzká chodbička, koupelna na pravé straně, záchod na levé, manželská postel, stůl, dvě křesla, úsporná výzdoba.

Poulton zůstal v chodbičce. „V deset buďte připravený.”

Dveře se zabouchly. Na vnitřní straně chyběla klika. Ne tak zcela tuctový motelový pokoj. Za okny se otvíral výhled

do lesa, okna se však nedala otevřít. Rámy byly zajištěné šrouby a kliky někdo odstranil. Na nočním stolku stál telefon. Zvedl sluchátko a ozval se přerušovaný tón. Odvážnému štěstí přeje. Vytočil Jodieino soukromé číslo do kanceláře. Po osmnácti zazvoněních zkusil její byt. Naskočil záznamník. Zavolal jí na mobil. Měla ho vypnutý.

Pověsil si kabát do skříně, vytáhl z kapsy kartáček, rozložil ho a dal do skleničky na polici v koupelně. Opláchl si obličej a přihladil vlasy. Potom si sedl na okraj postele a čekal.

KAPITOLA DEVÁTÁ

O OSM MINUT POZDĚJI ZASLECHL V ZÁMKU ZARACHOTIT KLÍČ A VZHLÉDL, Čekal, že ve dveřích uvidí Poultona. Nebyl to však Poulton. Byla to žena. Vypadala na šestnáct. Měla dlouhé světlé vlasy volně svázané do ohonu. Bílé zuby v otevřeném, opáleném obličeji. Jasně modré oči. Na sobě mužský oblek, přešitý tak, aby jí seděl. Bílá košile a kravata. Malé černé boty na nízkých podpatcích. Přes šest stop vysoká, s dlouhýma nohama a velice štíhlá. A naprosto úchvatná. A smála se na něj.

„Nazdar,” řekla.

Reacher neodpověděl. Jen na ni zíral. Zachmuřila se a její úsměv zrozpačitěl.

„Takže chcete hned přejít na NKO?”

„Co to je?”

„Nejčastěji kladené otázky.”

„Nejsem si jistý, jestli nějaké otázky mám.”

„To je dobře.”

Opět se usmála, tentokrát s úlevou. Ten úsměv jí dodal upřímný, bezelstný výraz.

„Co jsou nejčastěji kladené otázky?” zeptal se.

„Věci, na které se mě vyptávají skoro všichni nováčkové. Hrozně mi tím lezou na nervy.”

Myslela své prohlášení vážně. Viděl to na ní. Přesto se jí zeptal.

„Jaké věci chtějí vědět?”

Rezignovaně protáhla obličej.

„Jmenuji se Lisa Harperová. Je mi dvacet devět let, ano, opravdu. Pocházím z Aspenu v Coloradu. Jsem šest stop jeden palec vysoká, ano, opravdu. V Quanticu pracuji dva roky. Ano, chodím s kluky. Ne, oblékám se takhle prostě proto, že se mi to líbí. Ne, nejsem vdaná, ne, nemám v současné době žádného přítele a ne, nechci jít s vámi dneska na večeři.”

Zakončila dalším úsměvem a Reacher jí ho vrátil.

„A co zítra večer?” zeptal se.

Zavrtěla hlavou. „Nepotřebujete vědět nic jiného, než že jsem agentkou FBI ve službě.”

„Co děláte?”

„Hlídám vás. Budu vás doprovázet na každém kroku. Oklasifikovali vás jako SN, status neznámý, možná přítel, možná nepřítel. Což obvykle znamená dohodu ve věci organizovaného zločinu, udavače práskajícího na svého šéfa. Užitečný, ale nespolehlivý.”

„V organizovaném zločinu nejedu.”

„Naše záznamy tvrdí, že patrně ano.”

„V tom případě jsou vaše záznamy na hovno.”

Přikývla a znovu se usmála. „Podívala jsem se do záznamů o Petrosianovi. Je Syřan. Proto jsou jeho konkurenti Číňané. A ti by nikdy nezaměstnali nikoho jiného než opět Číňany. Natož bývalého amerického vojenského policistu, jako jste vy.”

„Už jste to někomu sdělila?”

„Určitě o tom již vědí. Jenom se snaží, abyste bral jejich hrozbu vážně.”

„Měl bych ji brát vážně?”

Přikývla. Přestala se usmívat.

„Ano, to byste měl. Jestli vám na Jodie trochu záleží.”

„Jodie máte také v záznamech?”

Opět přikývla. „Máme v nich úplně všechno.”

„Tak proč chybí na mých dveřích zevnitř klika? Moje záznamy dokazují, že nejsem ten, koho hledáte.”

„Protože jsme velice opatrní a váš profil vás ukazuje ve špatném světle. Pachatel vám musí být hodně podobný.”

„Vy jste také profilistka?”

Zavrtěla hlavou. Ohon se jí zhoupl ze strany na stranu. „Ne, pracuji v terénu. Na dlouhodobých úkolech. Ale pozorně naslouchám. Naslouchám a učím se. Tak pojďte.”

Přidržela dveře. Tiše se za nimi zavřely, když vykročili k výtahu. Na rozdíl od prvního v něm bylo pod trojkou, dvojkou a jedničkou ještě pět tlačítek pro podzemní podlaží. Lisa Harperová stiskla poslední. Reacher stál vedle ní a snažil se nevdechovat její vůni. Výtah se s trhnutím zastavil a dveře se otevřely do šedivé chodby, jasně osvětlené zářivkami.

„Říkáme tomu bunkr,” vysvětlila Harperová. „Býval to náš protiatomový kryt. Nyní tady sídlí Podzemní krysy.”

„Kdo jiný,” poznamenal Reacher.

„Věda o chování. Hrozně je tou přezdívkou dráždíme.”

Zamířila doprava. Chodba byla úzká a čistá, ne však čistotou místa pro veřejnost. Pracovalo se v ní. Slabě páchla potem, starou kávou a kancelářskými přístroji. Na zdech visely nástěnky a v rozích se kupily hromady lepenkových krabic. Levou stranu chodby lemovala řada dveří.

„Tady,” řekla Harperová.

Zastavila se přede dveřmi s číslem, natáhla se za Reachera a zaklepala. Potom zmáčkla kliku a otevřela je před ním.

„Počkám venku,” oznámila.

Vešel dovnitř a spatřil Nelsona Blakea za papíry zavaleným stolem v malé, neuklizené kanceláři. Na stěnách visely pečlivě nalepené mapy a fotografie. Nejen na stole se povalovaly stohy papírů. Židle pro návštěvy chyběla. Blake se nasupeně mračil. V obličeji byl rudý vysokým tlakem a bledý vypětím, obě barvy najednou. Sledoval televizi se staženým zvukem. Měl ji naladěnou na politický kanál. Chlápek v košili předčítal cosi před komisí. Titulek hlásal ředitel FBI.

„Slyšení o rozpočtu,” zamumlal Blake. „Musíme si ho zasloužit.”

Reacher neodpověděl. Blake upíral oči na televizi.

„Porada začíná za dvě minuty,” oznámil. „Takže vám objasním pravidla. Považujte se za něco mezi naším hostem a vězněm. Rozumíte?”

Reacher přikývl. „To už mi vysvětlila Harperová.”

„Správně. Bude se vás celou dobu držet. Zodpovídáte se jí ze všeho, co děláte a kam chodíte. Ale nevysvětlujte si to špatně. Stále patříte Lamarrové, ta ale zůstane tady, protože nelétá. A vy budete muset cestovat. Harperová vás bude doprovázet, protože vás nechceme ztratit z očí. Sám smíte být jen zamčený ve své místnosti. Vaší povinností je poslouchat Lamarrovou. Visačku noste stále u sebe.”

„Dobře.”

„A nenechte se přivést na nesprávné myšlenky. Harperová je kočka, ale kdybyste si s ní začal hrát, promění se v saň. Jasné?”

„Jasné.”

„Nějaké otázky?”

„Odposloucháváte můj telefon?”

„Samozřejmě.” Blake se začal prohrabovat v papírech. Jeden vytáhl a přejel po něm tlustým prstem. „Právě jste volal své přítelkyni, osobní linku do kanceláře, do bytu, na mobil. Nezastihl jste ji.”

„Kde je?”

Blake pokrčil rameny. „Jak to mám, sakra, vědět?”

Potom ještě jednou zajel do hromady papírů na stole a našel velkou hnědou obálku. Podal ji Reacherovi.

„Mnoho pozdravů od Coza,” řekl.

Reacher si od něj obálku vzal. Byla tuhá a těžká. Obsahovala fotografie. Osm kusů. Lesklé, barevné, osm na deset palců. Fotografie z místa činu. Vypadaly jako záběry z levného pornografického časopisu, až na to, že všechny ženy byly mrtvé. Jejich mrtvoly ležely poskládány do neumělé imitace středové protější strany. Byly zohavené. Chyběly jim části těla. Tu a tam z nich trčel cizí předmět.

„Petrosianovo dílo,” vysvětlil Blake. „Manželky, sestry a dcery lidí, kteří ho naštvali.”

„Jak je tedy možné, že ještě běhá po městě?”

Blake se na okamžik odmlčel.

„Existují důkazy a důkazy,” odpověděl nakonec.

Reacher přikývl. „Tak kde je Jodie?”

„Jak to mám, sakra, vědět?” zopakoval Blake. „Dokud budete spolupracovat, vůbec nás nezajímá. Nesledujeme ji. Pokud dojde na lámání chleba, Petrosian si ji najde sám. Nehodláme mu ji dodávat. To by bylo protizákonné.”

„Stejně jako zakroutit vám krkem.”

Blake přikývl. „Buďte tak hodný a přestaňte vyhrožovat. Nemáte na to nárok.”

„Vím, že jste s tím nápadem přišel vy.”

Blake potřásl hlavou. „Nedělám si kvůli vám starosti. V skrytu duše vím, že jste dobrý člověk. Pomůžete mi a potom na celou záležitost zapomeneme.”

Reacher se usmál. „Myslel jsem si, že vaši profilisté jsou skvělí odborníci.”

Tři týdny je krásné komplikovaný interval, kvůli čemuž jste si ho zvolili. Nemá žádný očividný význam. Budou si lámat hlavu k zešílení, proč právě tři týdny. Museli by zajít hodně, hodně hluboko, aby pochopili, co děláte. Tak hluboko, že to není pravděpodobné. Čím blíž se dostanou, tím víc bude ten interval ztrácet význam. Nikam nevede. Takže vám zaručuje bezpečí.

Je však nutné, abyste se ho drželi? Patrně ano. Vzorec je vzorec. Musíte být velice důslední. Velice přesní. Protože to od vás očekávají. Důsledné lpění na vzorci. To je pro podobné případy typické. Vzorec vás chrání. Je důležitý. Takže byste se ho měli držet. Možná ale také ne. Tri týdny je pěkně dlouhý interval. A pěkně nudný. Takže byste možná měli zrychlit. Ale kratší doba by vám nedávala moc prostoru, vzhledem k práci, kterou máte vykonat, jakmile byste oddělali jednu, museli byste připravovat další. Úmorná dřina. Náročná práce v těsném termínu. Ne každý by ji zvládl. Vy byste to však, samozřejmě, dokázali.

Porada se konala v dlouhé nízké místnosti o patro výš nad Blakeovou kanceláří. Stěny měla potažené světle hnědou látkou, oblýskanou v místech, kde se o ni lidé opírali nebo třeli. Jednu dlouhou stěnu vylepšovaly čtyři výklenky, s roletami a skrytým osvětlením, předstírající okna, i přes to, že místnost ležela čtyři podlaží pod zemí. Televize na podstavci u stropu přenášela nepřítomným divákům slyšení o rozpočtu. Uprostřed se táhl dlouhý stůl z drahého dřeva obklopený levnými židlemi natočenými v úhlu čtyřicet pět stupňů k čelu, za kterým stála opřená o stěnu obrovská prázdná tabule. Působila jako moderní tabule bohatě dotované univerzity. Z celé místnosti dýchala zatuchlina, ticho a osamělost třídy postgraduálního semináře, ve které se odvádí závažná práce.

Harperová odvedla Reachera k židli na vzdálenějším konci od tabule. Poslední řada ve třídě. Sama si sedla o místo blíž k centru dění, takže se jí musel dívat před rameno. Blake si vybral židli nejblíž u tabule. Poulton s Lamarrovou přišli společně, obtěžkáni deskami a zabráni do tichého rozhovoru. Nepodívali se na nikoho jiného než na Blakea. Ten počkal, až se za nimi zavřou dveře, a potom se postavil a překlopil tabuli.

Horní pravou čtvrtinu zaplňovala velká mapa Spojených států posetá vlaječkami. Devadesát jedna, pochopil Reacher, aniž by je počítal. Všechny červené, jen tři byly černé. Nalevo od mapy visela barevná zrnitá fotografie osm na deset palců, zvětšená z náhodné momentky pořízené levným fotoaparátem na nekvalitní film. Zachycovala rozesmátou ženu mhouřící oči do slunce. Bylo jí něco přes dvacet a hezký, kulatý, šťastný obličej rámovaly hnědé kudrnaté vlasy.

„Lorraine Stanleyová, dámy a pánové,” oznámil Blake. „Nedávno zavražděná v San Diegu v Kalifornii.”

Pod rozesmátým obličejem visely v pečlivém sledu další fotografie osm na deset. Byly to ostré fotografie. Profesionální. Ukazovaly místo činu. Malý bungalov ve španělském stylu vyfotografovaný z ulice. Detail předních dveří. Široké záběry chodby, obývacího pokoje, ložnice. Koupelny. Celou zadní stěnu nad dvěma umyvadly pokrývalo zrcadlo. Odrážel se v něm fotograf, obr zabalený do overalu z bílého nylonu, na hlavě koupací čepici, na rukou latexové rukavice, u oka fotoaparát, obkroužený svatozáří blesku. Na pravé straně stál sprchový kout, na levé vana. Vana byla nízká, se širokým okrajem. Plná zelené barvy.

„Před třemi dny ještě žila,” řekl Blake. „Sousedé ji viděli vyvážet popelnici na chodník, v osm čtyřicet pět místního času. Našla ji včera její uklízečka.”

„Známe čas smrti?” zeptala se Lamarrová.

„Zhruba,” odpověděl Blake. „Někdy během druhého dne.”

„Sousedé si ničeho nevšimli?”

Blake zavrtěl hlavou. „Ve stejný den zavezla popelnici zpátky. Od té doby nikdo nic neviděl.”

„Způsob provedení?”

„Naprosto identický jako v předchozích dvou případech.”

„Stopy?”

„Zatím vůbec žádné. Pořád ještě pátrají, ale nemáme velkou naději.”

Reacher se zaměřil na záběr chodby. Byla to dlouhá úzká nudle vedoucí kolem obývacího pokoje dozadu k ložnicím. Na levé straně visela ve výši pasu polička plná drobných kaktusů v malých kameninových květináčích. Na pravé straně visely další poličky, nestejně dlouhé a připevněné v různých výškách. Stála na nich spousta porcelánových figurek. Většina z nich představovala panenky v barevných národních krojích. Tretky, které si kupujete, když sníte o vlastním domově.

„Co uklízečka udělala?” zeptal se.

Blake se na něj podíval přes délku stolu. „Patrně se rozječela a potom zavolala policii.”

„Ne, před tím. Měla vlastní klíč?”

„Očividně ano.”

„Šla přímo do koupelny?”

Blake zrozpačitěl a otevřel složku. Zalistoval v ní a našel faxovou kopii protokolu z výslechu. „Ano, šla. Nalije čistící prostředek do záchodu, nechá ho působit, uklidí zbytek domu a potom záchod spláchne.”

„Takže tělo našla, ještě než začala uklízet?”

Blake přikývl.

„Dobře,” poznamenal Reacher.

„Co je dobře?”

Jak široká je ta chodba?”

Blake se otočil a zadíval se na fotografii. „Tři stopy? Dům není velký.”

Reacher přikývl. „Dobře.”

„Co je dobře?”

„Kde jsou stopy násilí? Hněvu? Otevřela dveře, ten chlap ji donutil projít chodbou přes ložnici do koupelny, potom do ní nanosil třicet galonů barvy a neshodil z těch poliček jedinou věc.”

„Takže?”

Reacher pokrčil rameny. „Připadá mi to neskutečně poklidné. Já bych takhle tou chodbou nikoho beze škod prostrkat nedokázal. V žádném případě. Nikdo by to nedokázal.”

Blake zavrtěl hlavou. „K žádnému boji nedošlo. V lékařských zprávách stojí, že se těch žen patrně vůbec

nedotkl. Místo činu působí poklidně, protože násilí se nekonalo.”

„S tím jste se spokojili? Odpovídá to vašemu profilu? Rozhněvaný voják prahnoucí po odplatě a trestu, ale bez násilí?”

„Zabijí je, Reachere. To podle mne jako odplata stačí.”

Rozhostilo se ticho. Reacher znovu pokrčil rameny. „Jak chcete.”

Blake se na něj podíval. „Vy byste se zachoval jinak?”

„Samozřejmě. Kdybyste mě štval a já se vám přišel pomstít, nepočínal bych si zrovna jemně. Patrně bych si vás trochu podal. Možná víc než trochu. Kdybyste mě doháněl k zuřivosti, musel bych to udělat. Rozzuření lidé nejednají klidně.”

„Takže?”

„A co ta barva? Jak ji nanosil do domu? Měli bychom se zajít podívat do obchodu, jak vypadá třicet galonů barvy. Musel mít před domem auto, nejméně půl hodiny. Jak je možné, že ho nikdo neviděl? Zaparkované auto, dodávku nebo náklaďák?”

„Nebo terénní vozidlo, jako máte vy.”

„Možná naprosto stejné. Jak ho ale mohli přehlédnout?”

„To nevíme,” odpověděl Blake.

„Jak je zabíjí, když pitva neprokázala žádnou příčinu smrti?”

„Nevíme.”

„Vypadá to, že nevíte spoustu věcí.”

Blake přikývl. „Bystrý postřeh. Usilovně ale pracujeme. Zbývá nám osmnáct dní. A s pomocí génia jako vy tu hádanku hravě rozlouskneme.”

„Osmnáct dní vám zbývá, jen jestli dodrží svůj interval,” namítl Reacher. „Co když ho nedodrží?”

„Dodrží ho.”

„Doufáte.”

Opět se rozhostilo ticho. Blake se podíval na stůl a potom na Lamarrovou. Julie?”

„Trvám na svém profilu. V tuto chvíli mě zajímají zvláštní jednotky. Dva týdny pracují a týden mají volno. Pošlu Reachera, aby je prověřil.”

Blake nejistě přikývl. „Kam ho chceš poslat?”

Lamarrová se vyčkávavě zahleděla na Reachera. Ten se podíval na tři černé vlaječky na mapě.

„Pohybuje se po celých Spojených státech,” řekl. „Umístěný může být kdekoliv.”

„Tak kde začnete?”

„Nejlépe ve Fort Dix. Mám tam jednoho známého.”

„Koho?”

„Jmenuje se John Trent. Je plukovníkem. Jestli mi někdo pomůže, pak on.”

„Fort Dix?” ozval se Blake. „To je v New Jersey?”

„Jestli se nepřestěhovali, tak ano.”

„Dobře, vtipálku,” souhlasil Blake. „Zavoláme plukovníkovi Trentovi a dohodneme s ním schůzku.”

Reacher přikývl. „Dejte si záležet, abyste mé jméno vyslovili dostatečně zřetelně a nahlas. Jinak vás pošle do háje.”

„Právě proto jsme vás přibrali do hry. Poletíte s Harperovou, hned zítra ráno.”

Reacher kývl hlavou a zadíval se do hezkého obličeje Lorraine Stanleyové, aby skryl úsměv.

Ano, možná je načase vyvést je z rovnováhy. Možná trochu zkrátit interval. Možná hodně. Nebo ho úplně zrušit. To by je opravdu zmátlo. Uvědomili by si, jak málo vědí. Vše ostatní nechat při starém, jenom změnit interval. Dodat prvek nevypočitatelnosti. Nebyl by to dobrý nápad? Musíte usilovně přemýšlet.

Nebo projevit trochu hněvu. Protože o hněv přece jde. 0 hněv a spravedlnost. Možná je načase vnést trochu víc jednoznačnosti a výmluvnosti. Možná je načase svléknout rukavice. Trocha násilí nikomu neublíží. A trocha násilí zpestří další úder. Možná o hodně. To si také musíte promyslet.

Tak co podniknete? Zkrátíte interval? Nebo vnesete víc dramatičnosti? Nebo obojí? Přemýšlejte, přemýšlejte, přemýšlejte.

Několik minut po šesté vyvezla Lisa Harperová Reachera do přízemí. Vyvedla ho na chladivý čerstvý vzduch a po upraveném betonovém chodníčku zamířila k další budově v řadě. Chodníček lemovaly po obou stranách yard od sebe přízemní lampy, v padajícím soumraku již rozsvícené. Harperová rázovala přehnaně dlouhými kroky. Reacher si nebyl jistý, jestli se snaží přizpůsobit jemu, nebo jestli se jedná o plody výcviku. V každém případě jí to nesmírně slušelo. Přistihl se, že si představuje, jak vypadá, když běží. Nebo leží, zcela nahá.

„Jídelna je tady,” oznámila.

Zastavila se před ním u dalších skleněných dveří. Otevřela je a počkala, až vejde.

„Doleva,” poradila.

Octli se v dlouhé chodbě plné cinkání příborů a vůně zeleniny. Šel před ní. V budově bylo teplo. Cítil ji za svými zády.

„Dejte si, na co máte chuť,” vyzvala ho. „Úřad vás zve.”

Jídelna na konci chodby byla vysoká, jasně osvětlená místnost s židlemi z lisované překližky a prostými stoly.

Podél jedné strany se táhl pult. Čekala u něj řada zaměstnanců s tácy v rukou. Velké skupiny nováčků v tmavomodrých teplácích a mezi nimi služebně starší agenti v oblecích stojící po jednom či po dvou. Reacher se zařadil na konec fronty, s Harperovou po boku.

Fronta se sunula vpřed a Latinoameričan s kartičkou na krku mu naložil na talíř stejk veliký jako kniha. Postoupil dopředu a od další obsluhy dostal zeleninu a opékané brambory. Z konve si nalil kávu. Vzal si příbor a ubrousek a rozhlédl se po volném stole.

„U okna,” poradila mu Harperová.

Zavedla ho k prázdnému stolu pro čtyři. V jasném osvětlení vypadal soumrak za okny jako hustá tma. Položila tác na stůl a sundala si sako. Přehodila ho přes opěradlo židle. Nebyla hubená, výška ji však velice zeštíhlovala. Košili měla z jemné bavlny a pod ní nic jiného. To zřetelně viděl. Rozepnula si manžety a vyhrnula si rukávy k loktům. Předloktí měla hebká a do hněda opálená.

„Hezké opálení,” poznamenal Reacher.

Povzdechla si.

„Jenom jsem zahájil rozhovor,” řekl.

Probodla ho přímým pohledem.

„Budu s vámi mluvit o případu,” prohlásila. „Když už si chcete povídat.”

„Moc toho o případu nevím. Vy snad ano?”

Přikývla. „Vím, že chci, aby chytili pachatele. Ty ženy byly nesmírně statečné, když se dokázaly postavit na odpor.”

„Jako by z vás promlouvala zkušenost.”

Zařízl se do stejku a ochutnal. Byl zatraceně dobrý. V restauraci ve městě už mnohokrát zaplatil čtyřicet dolarů za daleko horší.

„Spíš ze mne promlouvá zbabělost. Já jsem se na odpor nepostavila. Alespoň zatím ne.”

„Zažila jste sexuální obtěžování?”

Usmála se. „Děláte si legraci?” Potom se začervenala. „Můžu vůbec něco takového přiznat, aniž bych nepůsobila namyšleně?”

Vrátil jí úsměv. „Ve vašem případě ano.”

„K ničemu vážnému nedošlo. Jenom poznámky. Významné otázky a narážky. Nikdo mi nenavrhl, abych se s ním vyspala kvůli povýšení. Přesto mě to ale žere. Proto se takhle oblékám. Snažím se jim jasně ukázat, že jsem stejná jako oni.”

Znovu se usmál. „Je to ale čím dál tím horší?”

Přikývla. „Mnohem horší.”

Neodpověděl.

„Nevím proč,” dodala.

Podíval se na ni přes okraj hrnku. Bílá propínací košile z egyptské bavlny, třináctipalcový límeček, úhledně uvázaná modrá kravata zvedající se zvolna na drobných nespoutaných ňadrech, mužské kalhoty mohutně zabrané, aby jí seděly kolem štíhlého pasu. Opálený obličej, bílé zuby, krásné lícní kosti, modré oči, dlouhé blonďaté vlasy.

„Mám ve své místnosti kameru?” zeptal se.

„Prosím?”

„Kameru,” zopakoval. „Sledují mě?”

„Proč?”

„Jenom si říkám, jestli se nejedná o náhradní plán. Kdyby Petrosian selhal.”

„Co máte na mysli?”

„Proč mě nehlídá Poulton? Nepřipadá mi, že by toho měl zrovna moc na práci.”

„Nechápu, kam míříte.”

„Ale ano. Proto ke mně Blake přidělil vás? Abyste se se mnou sblížila? S vaším nevinným holčičím kukučem? Já za nic nemůžu? Takže kdyby se Blake rozhodl přestat vyhrožovat s Petrosianem, pořád by měl v rukávu eso, hezkou videokazetu já a vy v mém pokoji, kterou by poslal Jodie.”

Zčervenala. „Něco takového bych neudělala.”

„Ale požádal vás o to?”

Na dlouhou dobu se odmlčela. Reacher se podíval stranou, dopil kávu a sledoval svůj odraz v okně.

„Vlastně mi poradil, abych to zkusil,” pokračoval Reacher. „Řekl mi, že se proměníte v dračici, když na vás sáhnu.”

Pořád mlčela.

„Nenechal bych se ale nachytat. Protože tak praštěný nejsem. Nehodlám jim dodat další prostředky k vydírání.”

Ještě chvíli mlčela. Potom se na něj podívala a usmála se.

„Můžeme tedy uzavřít mír?” zeptala se. „Zapomenout na to?”

Přikývl. „Ano, pojďme uzavřít mír a zapomenout na to. Zase se klidně oblékněte. Přestaňte mi ukazovat prsa.”

Opět se začervenala. „Sako jsem si sundala, protože mi bylo horko. Kvůli ničemu jinému.”

„Dobře, byl to hezký pohled.”

Odvrátil se a pozoroval tmu za okny.

„Nedáte si moučník?” navrhla.

Otočil se zpátky a přikývl. „A ještě kávu.”

„Zůstaňte sedět. Přinesu to.”

Vykročila k pultu. Celá místnost zmlkla. Všechny oči se upíraly na ni. Vrátila se se dvěma zmrzlinovými poháry a dvěma hrnky kávy.

„Omlouvám se,” řekl Reacher.

Sklonila se a položila tác na stůl. „Za co?”

Pokrčil rameny. „Že jsem se na vás tak díval. Musíte toho mít plné zuby. Pořád vás někdo hltá očima.”

Usmála se. „Dívejte se na mě, jak dlouho chcete, a já budu dělat to samé. Ani vy nejste k zahození. Dál ale nezajdeme, platí?”

Odpověděl úsměvem. „Platí.”

Zmrzlina chutnala skvěle. Měla na sobě horkou fondánovou polevu. Káva byla silná. Když přivřel oči a odmyslel si zbytek jídelny, připadal si stejně labužnicky jako v Mostro’s.

„Co tady děláte po večerech?”

„Většina lidí odjede domů. Vy ale ne. Vy se vrátíte k sobě na pokoj. Blakeův příkaz.”

„Řídíme se od teď Blakeovými příkazy?”

Usmála se. „Většinou z nich.”

Přikývl. „Tak pojďme.”

Nechala ho za dveřmi bez kliky. Stál a poslouchal, jak její kroky odeznívají na koberci v chodbě. Potom bouchly dveře od výtahu. Zakvílelo auto a v místnosti se rozhostilo ticho. Přešel k nočnímu stolku a vytočil Jodieino číslo. Naskočil záznamník. Zavolal jí do kanceláře. Nikdo se neozval. Zkusil mobil. Měla ho vypnutý.

Šel do koupelny. Ke kartáčku na zuby mu položili pastu, žiletky na jedno použití a holicí pěnu. Na okraji vany stála lahev se šamponem. V misce leželo mýdlo. Na polici měl připravené nadýchané bílé ručníky. Svlékl se a pověsil oblečení na háček na dveřích. Pustil sprchu a vstoupil do proudu horké vody.

Stál pod ní deset minut a potom ji zavřel. Utřel se. Nahý přistoupil k oknu a stáhl žaluzie. Položil se na postel a prohlédl strop. Našel kameru. Čočka byla v černé trubičce o průměru nikláku, zapuštěné hluboko do spáry v rohu. Otočil se k telefonu. Vytočil stejná čísla. Její byt. Záznamník. Kancelář. Nikdo se neozval. Mobil. Vypnutý.

KAPITOLA DESÁTÁ

SPAL ŠPATNĚ A PROBUDIL SE PŘED ŠESTOU RÁNO. PŘEKULIL SE K NOČNÍMU stolku. Rozsvítil lampičku a podíval se na hodinky. Byla mu zima. Mrzl celou noc. Naškrobené povlečení ho nepříjemně studilo.

Natáhl se po telefonu a vytočil číslo Jodieina bytu. Ozval se záznamník. V kanceláři nikdo nebyl. Mobil měla vypnutý. Držel sluchátko u ucha a naslouchal, jak mu to telefonní společnost znovu a znovu oznamuje. Potom zavěsil a vstal.

Přistoupil k oknu a vytáhl žaluzie. Okna vedla na západ a venku stále panovala tma. Možná že na druhé straně budovy již vychází slunce. Možná je ale také ještě skryté za horizontem. Slyšel, jak v dálce šumí na suchých listech déšť. Otočil se a zamířil do koupelny.

Použil toaletu a pomalu se oholil. Patnáct minut stál ve sprše pod co nejteplejší vodou, aby se zahřál. Potom si umyl vlasy vládním šamponem a utřel se. Vynesl oblečení z páry a oblékl se ve stoje u postele. Zapnul si košili a pověsil si na krk kartičku. Usoudil, že snídani nahoru nenosí, tak si sedl a čekal.

Čekal čtyřicet pět minut. Potom se ozvalo zdvořilé zaklepání a v zámku zaskřípěl klíč. Dveře se otevřely a v záři světla z chodby v nich stanula Lisa Harperová. Uličnicky se usmívala. Neměl tušení proč.

„Dobré jitro,” pozdravila.

Odpověděl jí mávnutím ruky. Nic neřekl. Měla na sobě jiný oblek. Popelavě šedý, s bílou košilí a tmavočervenou kravatou. Přesná karikatura neformální uniformy Úřadu, museli z ní však vystřihnout spoustu látky, aby jí seděla. Vlasy měla rozpuštěné. Padaly jí na záda a na prsa, vlnité a velice dlouhé. Světlo z chodby jim dodávalo zlatavý nádech.

„Musíme jít,” oznámila. „Na ranní poradu.”

Vzal ze skříně kabát a šel. Sjeli spolu do haly a zarazili se u východu. Venku hustě pršelo. Vyhrnul si límec a vyšel za ní. Tma přešla do šedi. Déšť byl studený. Rozběhla se po chodníčku a on ji následoval. Pozoroval, jak běží. Zatraceně jí to slušelo.

Lamarrová, Blake a Poulton na ně čekali v jídelně. Seděli u okna u stolu pro čtyři, ke kterému bylo přistaveno pět židlí. Zpozorněli, když vstoupil. Uprostřed stolu stála bílá konvice na kávu a hrnky obrácené dnem vzhůru. K nim patřil košík se sáčky s cukrem, smetana v malých nádobkách, hromádka lžiček, ubrousky, ošatka s koblihami a hranička ranních novin. Harperová si sedla a on se protáhl vedle ní. Lamarrová ho sledovala se zvláštním výrazem v očích. Poulton uhnul pohledem. Blake se tvářil pobaveně, s nádechem ironie.

„Připravený pracovat?” zeptal se.

Reacher přikývl. „Ano. Až si dám kávu.”

Poulton překlopil hrníček a Harperová mu nalila.

„Včera večer jsme zavolali do Fort Dix,” oznámil Blake. „Mluvili jsme s plukovníkem Trentem. Prý vám dneska věnuje celý den.”

„To by mělo stačit.”

„Patrně vás má rád.”

„Ne, cosi mi dluží, což je rozdíl.”

Lamarrová přikývla. „Dobře. Musíte té příležitosti využít. Víte, co hledáme. Zaměřte se na data. Najděte někoho, kdo zapadá do časového harmonogramu. Domnívám se, že jedná na konci volného týdne. Patrně ne přímo poslední den, protože se musí vrátit na základnu a uklidnit se.”

Reacher se usmál. „Skvělý závěr. Dostáváte za své rozumy zaplaceno?”

Jen se na něj dívala a usmívala se, jako by znala něco, co on nevěděl.

„Stalo se něco?” zeptal se.

„Držte svůj civilní jazyk za zuby,” poradil mu Blake. „Souhlasíte s tím, co vám navrhuje?”

Reacher pokrčil rameny. „Když půjdeme jenom po datech, získáme tisíc jmen.”

„Tak je nějak zužte. Dostaňte z Trenta informace o těch ženách. Najděte někoho, kdo s jednou z nich sloužil.”

„Nebo s jedním z mužů, které dostaly do lapáku,” doplnil Poulton.

Reacher se znovu usmál. „Myšlenkový potenciál vašeho stolu mě naplňuje posvátnou hrůzou.”

„Máte lepší nápad, chytráku?” zeptal se ho Blake.

„Svůj úkol jsem pochopil.”

„Nezapomeňte, co je v sázce. Spousta ohrožených žen, jedna z nich patří k vám.”

„Jsem si toho vědom.”

„Tak neztrácejte čas.”

Harperová pochopila narážku a vstala. Reacher se vysoukal ze židle a vykročil za ní. Trojice u stolu sledovala, jak odcházejí, v očích podivný výraz. Harperová na něj počkala u dveří z jídelny, ohlédla se a usmála. Zastavil se u ní.

„Proč se na mě všichni tak dívají?” zeptal se.

„Prohlédli jsme si záznam. Z kamery ve vašem pokoji.”

„No a?”

Neodpověděla. V duchu si přehrál, co dělal. Dvakrát se osprchoval, pochodoval po místnosti, stáhl žaluzie, spal, vytáhl žaluzie, opět pochodoval. To bylo všechno.

„Nic jsem neprovedl.”

Usmála se, tentokrát zeširoka. „Ne, neprovedl.”

„Tak co se děje?”

„Zapomněl jste si přivézt pyžamo.”

Technik z automobilového parku zavezl vůz ke dveřím a nechal ho stát se spuštěným motorem. Harperová počkala, až Reacher nastoupí, a potom vklouzla na sedadlo pro řidiče. Projeli kontrolním stanovištěm, územím námořní pěchoty, ven na I-95. Hnala se deštěm na sever a po čtyřiceti minutách zahnula přes jižní výběžek D.C. na východ. Dalších deset minut šlapala na plyn a potom zprudka zabočila doprava do severní brány letecké vojenské základny Andrews.

„Přidělili nám služební letadlo,” oznámila.

Po dvou prohlídkách zastavili pod schůdky neoznačeného learu. Auto nechali na přistávací ploše a vystoupali do kabiny. Rozjelo se, ještě než si stačili zapnout bezpečnostní pásy.

„Do Fort Dix by to mělo trvat půl hodiny,” řekla.

„Do McGuire,” opravil ji Reacher. „Dix je základna námořní pěchoty. My přistaneme na letecké základně McGuire.”

Harperová se zatvářila znepokojeně. „Řekli mi, že doletíme přímo na místo.”

„To souhlasí. Je to stejné místo. Jenom se jinak jmenuje.”

Protáhla obličej. „Zvláštní. Obávám se, že vojenskou logiku nechápu.”

„Nic si z toho nedělejte. My zase nechápeme vaši.”

Po třiceti minutách začali ostře klesat. Malé letadlo se otřásalo v turbulencích. Prolétli mraky a zahlédli zem. V Jersey pršelo. Hustě a neutěšeně. Letecké základny jsou ponuré i za slunečního jasu, natož za deště. Na dráze v McGuire by přistál i velký dopravní letoun a lear se zastavil na první čtvrtině jako kolibřík na dálnici. Otočil se, popojel a znovu zastavil ve vzdáleném rohu přistávací plochy. Z deště se vynořil matně zelený chevrolet. Když se vysunuly schůdky, čekal už pod nimi řidič. Byl to poručík námořní pěchoty, zhruba třicetipětiletý, a mokl.

„Major Reacher?” zeptal se.

Reacher přikývl. „A tohle je agentka Harperová z FBI.”

Poručík ji úplně přehlédl, přesně jak Reacher předpokládal.

„Plukovník vás, pane, očekává,” oznámil.

„Tak pojeďme. Nemůžeme plýtvat jeho drahocenným časem.”

Reacher si sedl dopředu vedle poručíka a Harperová se zasunula na zadní sedadlo. Projeli z McGuire do Dix, po úzké silnici s bílými obrubníky vedoucí mezi řadami skladů a vojenských budov. Zastavili u shluku cihlových kanceláři míli od přistávací plochy.

„Dveře nalevo, pane,” řekl poručík.

Podle očekávání zůstal sedět v autě. Reacher vystoupil a Harperová se k němu připojila. Držela se těsně u něj, skloněná proti větru. Vítr jim hnal déšť vodorovně do tváří. Do cihlové kancelářské budovy vedly troje neoznačené dveře. Reacher otevřel dveře nalevo a uvedl Harperovou do prostorného předpokoje plného kovových stolů a polic na pořadače. Byl antisepticky čistý a úzkostlivě uklizený. V ranním přítmí ho jasně osvětlovaly ostré zářivky. U svých stolů pracovali tři seržanti. Jeden z nich vzhlédl a zmáčkl tlačítko na telefonu.

„Major Reacher je tady, pane,” oznámil.

Za okamžik se otevřely vnitřní dveře do kanceláře a vyšel plukovník Trent. Byl vysoký, stavěný jako chrt, s krátkými černými vlasy prošedivělými na spáncích. Štíhlou ruku napřahoval k pozdravu.

„Nazdar, Reachere,” řekl.

Reacher kývl hlavou. Trent vděčil za druhou půlku své kariéry odstavci, který před deseti lety vypustil z oficiální zprávy. Trent předpokládal, že odstavec je napsaný a připravený k odeslání. Přišel za Reacherem, ne škemrat o vymazání, smlouvat nebo podplácet, ale jen vysvětlit jako důstojník důstojníkovi chybu, které se dopustil. Prostě aby Reacher pochopil, že se jednalo o chybu, a ne o zlý úmysl či podvod. Odešel bez prošení a potom jen tiše čekal na padáka. Nikdy ho nedostal. Zpráva byla zveřejněna a odstavec v ní chyběl. Trent jenom nevěděl, že ho Reacher nikdy nenapsal. Potom uplynulo deset let, během nichž spolu nemluvili. Až do onoho rána, kdy Reacher vykonal z Jodieina bytu několik naléhavých telefonátů.

„Nazdar, plukovníku,” pozdravil Reacher. „Tohle je agentka Harperová z FBI.”

Trent byl zdvořilejší než poručík. Zavazovala ho k tomu vyšší hodnost. Nebo na něj urostlá zmoklá blondýna oblečená v mužském obleku udělala větší dojem. V každém případě jí potřásl rukou. Možná o něco déle, než bylo nutné. A nepatrně se při tom usmál.

„Jsem ráda, že vás poznávám, plukovníku,” prohlásila Harperová. „A předem vám děkuji.”

„Zatím jsem nic neudělal,” namítl Trent.

„Jsme vděčni za jakoukoliv spolupráci.”

Trent jí pustil ruku. „Předpokládám, že se vám jí příliš často nedostává.”

„Méně než bychom si přáli,” odpověděla. „Když vezmeme v úvahu, že pracujeme na stejné straně.”

Trent se opět usmál.

„Zajímavý názor,” utrousil. „Učiním, co je v mých sílách, ale naše spolupráce má své hranice. Zajisté to pochopíte. Budeme procházet osobní záznamy a přehledy o rozmístění jednotek, které vám nehodláme sdělovat. Podíváme se na ně sami s Reacherem. V sázce je otázka národní a vojenské bezpečnosti. Počkáte tady v předpokoji.”

„Celý den?” zeptala se.

Trent přikývl. „Tak dlouho, jak bude třeba. Souhlasíte?”

Bylo jasné, že nesouhlasí. Dívala se na podlahu a mlčela.

„Důvěrné materiály FBI byste mi také neukázala,” pokračoval Trent. „Nemáte nás o nic radši než my vás.”

Harperová přelétla očima po místnosti. „Mám ho hlídat.”

„To vím. Pan Blake mi vaši úlohu vysvětlil. Ale budete hned za dveřmi do mé kanceláře. Jiný východ z ní nevede. Seržant vám přidělí psací stůl.”

Seržant se bez vyzvání postavil a ukázal jí na prázdný stůl s výhledem na vnitřní dveře do kanceláře. Nejistě se posadila.

„Udělejte si pohodlí,” vyzval ji Trent. „Nějakou dobu nám to potrvá. Čeká nás perná práce. Určitě víte, jak to při papírování chodí.”

Potom Reachera odvedl k sobě do kanceláře a zavřel za ním dveře. Kancelář byla rozlehlá, s okny na dvou stěnách, vybavená policemi na knihy, skříněmi, velkým dřevěným stolem a pohodlnými koženými křesly. Reacher se posadil před stůl a ležérně se zabořil do opěradla.

„Počkáme dvě minuty,” prohlásil.

Trent přikývl. „Přečtěte si tohle. Tvařte se zaneprázdněné.”

Z vysoké hromady mu podal tlustý pořadač ve vybledlých zelených deskách. Obsahoval komplikované tabulky s výpočty spotřeby leteckého paliva na následujících šest měsíců. Trent se vrátil ke dveřím. Dokořán je otevřel.

„Paní Harperová?” křikl. „Nedáte si kávu?”

Reacher se ohlédl přes rameno a zjistil, že se na něj upřeně dívá a zaznamenává křesla, psací stůl a stohy pořadačů.

„Zatím mi nic nechybí,” zavolala zpátky.

„Kdybyste něco potřebovala, řekněte seržantovi,” nabídl Trent.

Zavřel dveře. Přistoupil k oknu. Reacher si sundal visačku a položil ji na stůl. Postavil se. Trent vysunul západku a otevřel okno.

„Moc času jste nám nedal,” šeptl. „Všechno je ale připravené.”

„Okamžitě se chytili,” odpověděl Reacher tiše. „Mnohem dřív, než jsem si myslel.”

„Jak jste věděl, že přijdete s doprovodem?”

„Doufej v nejlepší, připrav se na nejhorší. Víte, jak to chodí.”

Trent přikývl. Vystrčil hlavu z okna a rozhlédl se.

„Vzduch je čistý. Mnoho štěstí, kamaráde.”

„Potřebuju zbraň,” sykl Reacher.

Trent ho probodl pohledem a energicky zavrtěl hlavou.

„Ne, zbraň vám dát nemohu.”

„Musíte. Potřebuju ji.”

Trent zaváhal. Byl vyplašený. A znervózněl.

„Panebože, tak si ji tedy vezměte,” souhlasil nakonec. „Ale bez nábojů. Už i takhle mi jde o krk.”

Otevřel zásuvku a vytáhl Berettu M9. Stejnou zbraň, jakou měli Petrosianovi chlápci, až na to, že sériové číslo bylo nedotčené. Trent vysunul zásobník a palcem z něj do zásuvky vytlačil náboje.

„Tiše,” šeptl Reacher naléhavě.

Trent přikývl a zacvakl prázdný zásobník. Pažbou napřed podal zbraň Reacherovi. Ten si ji vzal a zasunul do kapsy u kabátu. Posadil se na okenní parapet. Otočil se a přehodil nohy ven.

„Mějte se dobře,” zašeptal.

„Vy taky. Dávejte na sebe pozor,” odpověděl Trent šeptem. Reacher se opřel o ruku a seskočil na zem. Octl se v úzké uličce. Stále pršelo. Poručík na něj čekal v nastartovaném chevroletu deset yardů od okna. Reacher k němu přeběhl a rozjeli se, ještě než zavřel dvířka. Míle zpátky na McGuire jim trvala něco přes minutu. Chevrolet se přehnal přes startovací plochu a zastavil přímo u vrtulníku námořního letectva. Dveře na spodku byly otevřené a lopatky rotoru vířily. Ve vzestupných vírech kroužily kapky deště.

„Děkuju,” rozloučil se Reacher.

Vystoupil z auta, přeběhl přes rampu a ponořil se do temnoty. Dveře se za ním zavřely a motor se rozeřval. Cítil, jak se vrtulník zvedá. Chopily se ho dva páry rukou a vtlačily ho do sedadla. Zapnul si pás a na hlavu mu dosedla sluchátka. Zapnul mikrofon a palubní telefon zapraskal ve stejný okamžik, kdy se rozsvítila světla. Seděl na látkovém sedátku mezi dvěma členy posádky námořní pěchoty.

„Letíme na vrtulníkové letiště pobřežní policie v Brooklynu,” zakřičel pilot. „Nejblíž, kam se můžeme dostat bez vyplňování letového plánu, a letový plán není dneska zrovna žádoucí.”

Reacher Cvrnkl palcem do mikrofonu. „Fajn. Mockrát děkuju.”

„Plukovník vám toho musí spoustu dlužit,” poznamenal pilot.

„Jenom mě má rád,” odpověděl Reacher.

Pilot se zasmál a vrtulník se otočil ve vzduchu a vyrazil s řevem vpřed.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

VRTULNÍKOVÉ LETIŠTĚ POBŘEŽNÍ STRÁŽE V BROOKLYNU LEŽÍ NA VÝCHODNÍM okraji Floyd Bennett Field naproti ostrovu v Jamajském zálivu zvaném Ruffle Bar, přesně šedesát vzdušných mil severovýchodně od McGuire. Pilot námořní pěchoty letěl celou cestu nejvyšší rychlostí a urazil tu vzdálenost za třicet sedm minut. Dosedl do kruhu s velkým H uprostřed a nechal běžet motor naprázdno.

„Máte čtyři hodiny,” řekl. „Potom odlétáme, a když to nestihnete, budete se o sebe muset postarat sám.”

„Dobře,” souhlasil Reacher. Rozepnul si bezpečnostní pás, stáhl sluchátka a vyšel po vyklopené rampě. Na přistávací ploše čekal se spuštěným motorem a otevřenými dvířky spolujezdce tmavomodrý sedan válečného námořnictva.

„Jste Reacher?” křikl řidič.

Reacher přikývl a vklouzl dovnitř. Řidič šlápl na plyn.

„Patřím k záloze námořních sil,” oznámil. „Pomáháme plukovníkovi. Něco jako interní spolupráce našich složek.”

„To je od vás hezké,” odpověděl Reacher.

„Nejásejte předčasně. Kam to bude?”

„Na Manhattan. Do Chinatownu. Víte, kde leží?”

„Jestli vím, kde leží? Třikrát týdně tam chodím na jídlo.”

Projel po Flatbush avenue a přes manhattanský most. Provoz byl řídký, ale pozemní doprava připadala Reacherovi v porovnání s letadlem a vrtulníkem zoufale pomalá. Teprve po třiceti minutách se přiblížili cíli. Celá osmina drahocenného času. Řidič sjel ze spojky na most a zprudka zastavil u hydrantu.

„Tady na vás počkám,” oznámil. „Zaparkovaný v opačném směru, přesně za tři hodiny. Tak se neopozděte.”

Reacher přikývl.

„Přijdu včas,” slíbil.

Vystoupil z auta a dvakrát klepl na střechu. Přešel ulici a zamířil na jih. V New Yorku byla zima a vlhko, ale nepršelo. Slunce se schovávalo za mraky. Dalo se vystopovat jen podle mdlého obrysu kalného světla. Na okamžik se zastavil. Nacházel se dvacet minut od Jodieiny kanceláře. Opět se rozešel. Těch dvacet minut by mu chybělo. Nejdůležitější napřed. Staré dobré pravidlo. A třeba její kancelář sledují. Ten den ho nesmí v New Yorku nikdo vidět. Potřásl hlavou a pokračoval v chůzi. Snažil se soustředit. Podíval se na hodinky. Bylo pozdní ráno a on si začal dělat starosti, jestli nepřišel příliš brzy. Na druhé straně je možné, že si vybral nejlepší čas. Neměl tušení. Chyběla mu zkušenost.

Po pěti minutách se opět zastavil. Pokud se nějaká ulice hodí, tak právě tahle. Po obou stranách ji lemovaly čínské restaurace s křiklavými červenožlutými průčelími nalepené jedna na druhou. Visely na nich tabule s orientálním písmem. Všude se rýsovaly pagody. Chodníky se hemžily lidmi. Dodávky parkovaly ve druhé řadě těsně u aut. Na obrubnících se vršily hromady bedýnek se zeleninou a soudků s olejem. Dvakrát si ulici prošel a pečlivě zkoumal terén. Podíval se do průchodů. Potom nahmatal v kapse zbraň a začal znovu přecházet. Vyhlížel správné osoby. Někde tady se musí pohybovat. Jestli není příliš brzy. Opřel se o zeď a čekal. Přijdou ve dvojici. Vyhlížel velice dlouho. Minula ho spousta dvojic, ale žádná ta pravá. Nepatřily k nim. Ani jedna z nich. Bylo příliš brzy.

Podíval se na hodinky a viděl, jak se ručička sune po ciferníku. Odlepil se od zdi a opět vykročil. Nahlížel do restaurací. Nic. Pozoroval průchody. Nic. Čas běžel. Přešel o jeden blok na jih a o jeden na západ a vyzkoušel další ulici. Nic. Počkal na rohu. Stále nic. Přemístil se o další blok na jih a na západ. Nic. Opřel se o neduživý strom a čekal, hodinky na zápěstí jako tikající bombu. Nic. Vrátil se do výchozího bodu, opřel se o zeď a sledoval, jak polední špička mohutní. Potom se díval, jak zase opadá. Z restaurací teď už víc lidí vycházelo, než vcházelo. Odplýval s nimi i jeho čas. Přešel na konec ulice. Opět se podíval na hodinky. Čekal už dvě hodiny. Zbývá mu jen jedna.

Nic se nestalo. Dav obědachtivých strávníků se rozplynul a ulice ztichla. Náklaďáky přijely, vyložily zboží a opět odjely. Začalo mžít a potom přestalo. Po obloze se hnaly černé nízké mraky. Čas ubíhal. Zašel na východ a na jih. Na nikoho nenarazil. Počkal na rohu. Několikrát se podíval na hodinky. Měl ještě čtyřicet minut. Pak třicet. Nakonec dvacet.

V tu chvíli je zahlédl. A najednou pochopil, proč se objevili teprve teď. Čekali, až se pokladny naplní polední tržbou. Byli to dva chlapi. Samozřejmě Číňané, mladí, s lesklými černými vlasy přepadajícími přes límec. Na sobě tmavé kalhoty a světlé větrovky, šály kolem krku jako uniformu.

Ničím se netajili. Jeden nesl kabelu, druhý blok s propisovačkou zastrčenou do spirály. Pomalu a nenucené obcházeli restaurace. Vyšli ven, zapnuli kabelu, zapsali poznámku do bloku. Jedna restaurace, druhá, třetí, čtvrtá. Uběhlo patnáct minut. Reacher je pozoroval. Přešel ulici a předběhl je. Počkal u dveří do restaurace. Díval se, jak vcházejí dovnitř. Jak přistupují ke staříkovi u pokladny. Jenom se před ním zastavili. Nepronesli ani slovo. Stařík sáhl do zásuvky a vytáhl balíček složených bankovek. Dohodnutá částka, připravená k odevzdání. Chlápek s blokem si ji vzal a předal svému parťákovi. Provedl zápis a peníze zmizely v kabele.

Reacher přešel dopředu k průchodu mezi dvěma domy. Proklouzl do něj a čekal opřený zády o zeď. Až si ho všimnou, bude příliš pozdě. Podíval se na hodinky. Zbývalo mu pět minut. V duchu provedl časový odhad. Představil si jejich lenivou, samolibou chůzi. Podřídil se jejich rytmu. Čekal. Potom vystoupil z průchodu a setkal se s nimi. Vrazili přímo do něj. Popadl každého jednou rukou za větrovku, naklonil se dopředu, rozmáchl se, opsal s nimi půlkruh a hodil je zády na zeď průchodu. Chlap v jeho pravačce se nacházel na vnější straně, takže jeho dráha byla delší, dopadl tvrději a víc se odrazil. Reacher ho zachytil loktem a Číňan se sesunul k zemi. Už nevstal. Byl to ten s kabelou.

Druhý odhodil blok a zajel rukou do kapsy, ale Reacher vytáhl Trentovu berettu jako první. Udělal krok dopředu a namířil ji mezi cípy kabátu dolů na chlápkovo koleno.

„Žádné hlouposti,” přikázal.

Sklonil levou ruku a natáhl zásobník. Kabát ten zvuk ztlumil, ale cvičenému uchu zněl strašlivě prázdně. Chybělo cvaknutí náboje. Číňan si však ničeho nevšiml. Byl příliš omámený. Příliš v šoku. Jenom se tiskl na zeď, jako by se jí snažil prostoupit. Váhu přenesl na jednu nohu, nevědomky připravený na kulku, která mu roztříští koleno.

„Děláte chybu,” šeptl.

Reacher zavrtěl hlavou. „Ne, děláme první tah, pitomče.”

„Kdo dělá první tah?”

„Petrosian,” odpověděl Reacher.

„Petrosian? To nemyslíte vážně.”

„Ale ano,” ujistil ho Reacher. „Smrtelně vážně. Tahle ulice patří Petrosianovi. Ode dneška. Od této chvíle. Úplně celá. Jasné?”

„Ta ulice patří nám.”

„Dřív možná ano. Teď je Petrosianova. Přebírá ji. Mám ti ustřelit nohu, abys to pochopil?”

„Petrosianovi?” zopakoval Číňan.

„Ano, Petrosianovi,” potvrdil Reacher a udeřil ho levou rukou do žaludku. Číňan se zlomil v pase, Reacher ho klepl pažbou za ucho a nechal zhroutit na parťáka. Zmáčkl spoušť, aby uvolnil zásobník, a zastrčil zbraň zpátky do kapsy. Sebral kabelu a vzal ji do podpaží. Vyšel z průchodu a zamířil na sever.

Zdržel se. Jestli mu jdou hodinky o minutu pozdě a řidiči válečného námořnictva o minutu napřed, propásl schůzku. Neběžel ale. Utíkat ve městě je příliš podezřelé. Rázoval, co nejrychleji mohl, po třech krocích dopředu udělal jeden stranou, aby si prorazil cestu. Vyšel zpoza rohu a zahlédl modrý sedan s diskrétním nápisem USNR na boku. Viděl, jak se odlepuje od obrubníku. Jak se noří do proudu aut. Teď se rozběhl.

Na místo, kde parkoval, se dostal čtyři vteřiny poté, co odjel. Jel o tři auta před ním a zrychloval, aby stihl semafor.

Vyrazil za ním. Na semaforu naskočila červená. Řidič ještě přidal. Potom změnil rozhodnutí a šlápl na brzdu. Sedan se zastavil stopu v křižovatce. Chodci ho museli obcházet. Reacher se zhluboka nadechl, doběhl na křižovatku a rozrazil dvířka spolujezdce. Se supěním naskočil dovnitř. Řidič kývl hlavou. Mlčky. Ani slovo omluvy, že nepočkal. Reacher žádnou nečekal. Když válečné námořnictvo řekne tři hodiny, myslí tři hodiny. Sto osmdesát minut, ani o vteřinu víc, ani o zlomek vteřiny. Čas a příliv na nikoho nečeká. Válečné námořnictvo je na podobných nesmyslech založeno.

Zpáteční cesta do Trentovy kanceláře probíhala v přesně opačném sledu. Třicet minut Brooklynem, čekající vrtulník, divoký let na McGuire, poručík ve štábním chevroletu zaparkovaném na přistávací ploše. Reacher strávil let počítáním peněz v kabele. Celkem tisíc dvě stě dolarů v šesti složených balíčkách po dvou stovkách. Dal je členům posádky na večírek mužstva. Roztrhal kabelu ve švech a cáry vyhodil otvorem na světlice, dva tisíce stop nad Lakewood v New Jersey.

V Dix stále pršelo. Poručík ho zavezl zpátky do uličky. Reacher přistoupil k oknu a tiše zaklepal. Trent otevřel a on vlezl do kanceláře.

„Všechno v pořádku?” zeptal se.

Trent přikývl. „Celou dobu tam sedí tiše jako pěna. Váš pracovní zápal na ni musel učinit dojem. Neudělal jste si ani přestávku na oběd.”

Reacher kývl hlavou a podal mu prázdnou zbraň. Svlékl si kabát. Posadil se do křesla. Přetáhl si přes hlavu visačku a chopil se pořadače. Trent přerovnal pořadače zprava doleva, jako by je všechny prošli.

„Byl jste úspěšný?” zeptal se Reachera.

„Řekl bych, že ano. Uvidíme časem.”

Trent přikývl a podíval se z okna. Neměl stání. Celý den strávil uvězněný v kanceláři.

„Jestli chcete, tak ji pozvěte dovnitř,” navrhl Reacher. „Představení skončilo.”

„Jste celý mokrý,” namítl Trent. „Pozvu ji, až uschnete.”

Schnul dvacet minut. Použil Trentův telefon a zavolal Jodie. Do bytu, do kanceláře a na mobil. Nikde ji nezastihl. Zahleděl se do zdi. Potom si přečetl odtajněný oběžník o navrhovaných metodách doručování pošty námořním pěšákům sloužícím v Indickém oceánu. Vyčerpal ho natolik, že se sesunul v křesle a jeho pohled dostal skelný výraz. Když Trent konečně otevřel dveře a Harperová podruhé nakoukla do kanceláře, vypadal sklesle a netečně. Jako by měl za sebou náročný den strávený nad papíry.

„Nějaké výsledky?” křikla.

Vzhlédl ke stropu a povzdechl si. „Možná.”

„Za šest hodin jste musel na něco narazit.”

„Možná,” zopakoval.

Na chvíli se rozhostilo ticho.

„Dobře, tak pojeďme,” prohlásila.

Vstala od stolu a protáhla se. Sepjala dlaně a vzpažila. Nějaký cvik z jógy. Vystrčila bradu a zaklonila hlavu. Vlasy se jí rozprostřely po zádech. Tři seržanti a jeden plukovník na ni vytřeštili oči.

„Pojďme,” pravil Reacher.

„Nezapomeňte si poznámky,” upozornil ho Trent.

Podal mu list papíru. Stálo na něm zhruba třicet jmen. Patrně Trentovo fotbalové družstvo ze školy. Reacher si zastrčil seznam do kapsy, oblékl si kabát a potřásl Trentovi rukou. Prošel předpokojem ven do deště. Na okamžik se zastavil a zhluboka nadechl, jako člověk, který celý den proseděl u psacího stolu. Potom ho Harperová postrčila k poručíkovu autu. Zavezlo je zpátky k learu.

Blake, Poulton a Lamarrová na ně čekali u svého stolu v jídelně. Za okny panovala stejná tma, ale stůl byl prostřený k večeři. Stál na něm džbán s vodou, pět skleniček, slánka s pepřenkou a lahve s omáčkami na stejk. Blake si Reachera ani nevšiml a podíval se rovnou na Harperovou, která kývla.

Ujištění, že je všechno v pořádku. Blake se zatvářil spokojeně.

„Už jste toho chlapa našel?” zeptal se.

„Možná,” odpověděl Reacher. „Mám třicet jmen. Mohl by být mezi nimi.”

„Tak je prověříme.”

„Zatím ještě ne. Potřebuju víc.”

Blake ho probodl pohledem. „Blbost. Musíme je nechat sledovat.”

Reacher zavrtěl hlavou. „To nejde. Pohybují se v místech, kam nemáte přístup. I jenom kvůli příkazu k domovní prohlídce byste museli jít za ministrem obrany. A ten by se obrátil na vrchního velitele ozbrojených sil, kterým je, pokud si dobře vzpomínám, sám prezident. Takže potřebujete mít v rukou daleko víc.”

„Co tedy navrhujete?”

„Navrhuju, abyste mě ten seznam nechali seškrtat.”

„Jak?”

„Chtěl bych navštívit sestru Lamarrové.”

„Nevlastní sestru,” ozvala se Lamarrová.

„Proč?” zeptal se Blake.

Reacher by nejraději odpověděl: Protože se snažím zabít čas, pitomče, a lepší je zabíjet ho na cestě než tady v té díře, ale nasadil vážný výraz a pokrčil rameny.

„Musíme uvažovat laterálně. Jestli ten chlap vraždí podle příslušnosti ke skupině, potřebujeme zjistit proč. Nemůže ho

dráždit celá skupina. Jedna z těch žen mu poskytla prvotní popud. Teprve potom přenesl svůj hněv z jednotlivce na celek. Takže která to byla? Sestra Lamarrové by nám mohla poskytnout užitečné informace. Působila ve dvou jednotkách. Ve velice odlišných jednotkách. Což násobí počet lidí, se kterými se setkala.”

Usoudil, že se vyjádřil dostatečně zasvěceně. Blake přikývl.

„Dobře,” souhlasil. „Dohodneme schůzku. Zítra za ní vyrazíte.”

„Kde bydlí?”

„Ve státě Washington,” odpověděla Lamarrová. „Mám pocit, že někde u Spokane.”

„Vy máte pocit? Copak to nevíte?”

„Nikdy jsem u ní nebyla. Dostávám tak málo dovolené, že bych to autem nikdy nestihla.”

Reacher přikývl. Obrátil se na Blakea.

„Měl byste ty ženy nechat hlídat.”

Blake si zhluboka povzdechl. „Panebože, trochu počítejte. Osmdesát osm žen a nevíme, která je příště na řadě. Zbývá nám sedmnáct dní, pokud se bude držet svého intervalu. Tři agenti dvacet čtyři hodin denně, to je víc než sto tisíc pracovních hodin po celých Státech. Něco takového si prostě nemůžeme dovolit. Tolik agentů nemáme. Varovali jsme místní policii, co ale může udělat? Například ve Spokane ve Washingtonu sestává policejní oddělení pravděpodobně z jednoho muže a vlčáka. Čas od času obhlédnou situaci, víc ale nezvládnou.”

„Varovali jste také ty ženy?”

Blake se zatvářil rozpačitě a zavrtěl hlavou. „To nejde. Když je nezvládneme hlídat, nemůžeme je ani varovat. Co bychom jim řekli? Holky, hrozí vám nebezpečí, musíte si s ním ale poradit samy? Nepřipadá v úvahu.”

„Musíme dopadnout pachatele,” vložil se do rozhovoru Poulton. Jinak jim pomoct nemůžeme.”

Lamarrová přikývla. „Pohybuje se někde okolo. Potřebujeme ho lapit.”

Reacher se na ně podíval. Tři psychologové. Zkoušející všechny páky. Snaží se, aby svůj úkol přijal jako výzvu. Usmál se. „Chápu.”

„Takže zítra pocestujete do Spokane,” uzavřela Lamarrová. „Já se v mezičase ještě jednou podívám na protokoly. Vy si je projdete pozítří. Shrnete materiál od Trenta, výsledky ze Spokane a naše vlastní záznamy. Což by vás mělo dovést k nějakému závěru.”

Reacher se ještě jednou usmál. „Jak si přejete.”

„Teď se najezte a běžte do postele,” poradil mu Blake. „Do Spokane je to dlouhá cesta. Vyrazíte zítra brzy ráno. Harperová vás bude samozřejmě doprovázet.”

„Do postele?”

Opět Blakea uvedl do rozpaků. „Do Spokane, vtipálku.”

Reacher přikývl. „Vaše přání je mi rozkazem.”

Problém spočíval v tom, že to byla výzva. Ležel na posteli, zavřený ve svém pokoji, a zíral na slepou čočku skryté kamery. Neviděl ji ale. Před očima měl jako obvykle mlhu. Zelenou mlhu. Jako by se celá Amerika navrátila k travnatým pláním a hlubokým lesům, bez domů, silnic, hluku a obyvatel. Kromě jednoho jediného muže. Díval se do tiché mlhy, stovky, tisíce, tři tisíce mil daleko, klouzal pohledem ze severu na jih a z východu na západ, pátral po nezřetelném stínu, čekal na náhlý pohyb. Pohybuje se někde okolo. Musíme ho lapit. Právě teď chodí, spí, plánuje nebo se připravuje a je přesvědčený, že je nejchytřejším člověkem na celém kontinentu.

To se ještě uvidí, blesklo Reacherovi hlavou. Zavrtěl se. Měl by začít skutečně spolupracovat. Nebo možná také ne. Čekalo na něj velké rozhodnutí, ještě k němu však nedospěl. Překulil se a zavřel oči. Promyslí ho později. Mohl by k němu dojít zítra. Nebo pozítří. Ještě uvidí.

Rozhodnutí padlo. O intervalu. Interval patří minulosti. Je načase urychlit události. Nechce se vám čekat tři týdny. Dostali jste nápad, zvážili ho, zhodnotili, zjistili, že je dobrý, a dospěli k rozhodnutí. Džin unikl z lahve a vy ho už nevtlačíte zpátky. Unikl a rozletěl se. Tak poletíte za ním.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

NÁSLEDUJÍCÍ RÁNO SE PORADA U SNÍDANĚ NEKONALA. DEN ZAČAL PŘÍLIŠ brzy. Harperová otevřela dveře, ještě než se Reacher stačil obléknout. Měl na sobě jen kalhoty a košili uhlazoval dlaní na posteli.

„Pěkné jizvy,” poznamenala.

Přistoupila k němu a s neskrývanou zvědavostí se mu podívala na žaludek.

„Jak jste přišel k téhle?” zeptala se a ukázala na pravou stranu.

Podíval se dolů. Pravou stranu břicha měl zbrázděnou hrubými stehy ve tvaru pokřivené hvězdy. Vystupovaly ze svalové stěny, bílé a nepřátelské.

„To mi udělala matka,” odpověděl.

„Vaše matka?”

„Vychovali mě medvědi grizzly. Na Aljašce.”

Obrátila oči v sloup a potom je stočila na levou stranu jeho hrudi. Uprostřed prsního svalu v ní zela díra po kulce ráže 38. Neměl okolo ní žádné chlupy. Byla to velká díra. Vešel by se jí do ní malíček, až po první článek.

„Výzkumná operace,” vysvětlil. „Chtěli zjistit, jestli mám srdce.”

„Dneska ráno jste v dobrém rozmaru.”

Přikývl. „Vždycky jsem v dobrém rozmaru.”

„Už jste se spojil s Jodie?”

Zavrtěl hlavou. „Od včerejška jsem to nezkoušel.”

„Proč ne?”

„Ztráta času. Není doma.”

„Máte o ni strach?”

Pokrčil rameny. „Je dospělá holka.”

„Řeknu vám, kdybych něco slyšela.” Přikývl. „To by od vás bylo hezké.” „Odkud opravdu pocházejí?” zeptala se. „Ty jizvy?” Rozepnul si košili.

„Jizva na břiše je od úlomku bomby. Do prsou mě střelili.” „Dramatický život.” Vzal si ze skříně kabát.

„Ani bych neřekl. Na vojáka docela normální. Voják, který si představuje, že se vyhne násilí, je jako účetní snažící se vyvarovat čísel.” „Proto jsou vám ty ženy tak jedno?” Podíval se na ni. „Kdo tvrdí, že jsou mi jedno?” „Domnívala jsem se, že projevíte víc zápalu.” „Zápalem ničeho nedosáhnete.” Odmlčela se. „Čím tedy?” „Zkoumáním vodítek.”

„Žádná vodítka neexistují. Nezanechává po sobě stopy.” Usmál se. „To už je samo o sobě vodítkem.” Zastrčila klíč do zámku na vnitřní straně dveří a otevřela. „Mluvíte v hádankách,” namítla. Pokrčil rameny. „Pořád lepší než vykládat nesmysly jako ti chytráci dole.”

Auto přistavil ke dveřím stejný technik z motorového parku. Tentokrát zůstal sedět za volantem, vzpřímený jako úslužný řidič. Dovezl je po I-95 na sever na vnitrostátní letiště. Byla tma. Tři sta mil na východě se na obloze nad Atlantikem začala objevovat nesmělá záře. Jediné další světlo vrhaly tisíce reflektorů směřující na sever. Reflektory většinou patřily postarším autům. Postarším, tudíž levným, což znamenalo, že je vlastnili příslušníci nižších tříd. Pospíchali, aby zasedli u psacích stolů o hodinu dřív než jejich šéfové, zapůsobili dobrým dojmem a dosáhli povýšení. Když se jim to podaří, budou jezdit do práce o hodinu později novějšími vozy. Řidič Úřadu předjížděl jedno auto za druhým a Reacher tiše seděl a pozoroval zastíněné obličeje jejich majitelů.

V letištní hale panoval poměrně čilý ruch. Muži a ženy v černých pršipláštích pospíchali z jednoho místa na druhé. Harperová vyzvedla dva lístky do druhé třídy a přinesla je k odbavovací přepážce.

„Trocha místa na nohy by neškodila,” oznámila úředníkovi před sebou.

Prokázala se průkazem FBI. Zaklapla ho jako hráč pokru, který vynesl fleš. Úředník zmáčkl několik kláves a navrhl vylepšení.

Obchodní třída byla poloprázdná. Harperová se posadila k uličce a Reachera uvěznila u okna. Natáhla se. Měla na sobě třetí oblek, tentokrát s drobnými kostkami v barvě ptačího trusu. Sako se jí otevřelo a pod košilí vykoukl náznak bradavky. Náramenní pouzdro chybělo.

„Zbraň jste nechala doma?” zeptal se Reacher.

Přikývla. „Se zbraněmi jsou zbytečné problémy. Letecké společnosti vyžadují spoustu papírů. Počká na nás agent ze Seattlu. Přiveze náhradní, pro případ, že bychom ji potřebovali. Dneska ji ale potřebovat nebudeme.”

„Doufáte.”

„Doufám.”

Letadlo se rozjelo přesně načas a vzlétlo o minutu dřív. Reacher vytáhl časopis a začal v něm listovat. Harperová si sklopila stolek, připravená na snídani.

„Jak jste to myslel?” zeptala se. „Když jste říkal, že nepřítomnost stop je vodítkem sama o sobě?”

Pokusil se vzpomenout si, co před hodinou prohlásil.

„Jenom jsem uvažoval nahlas.”

„Uvažoval o čem?”

Pokrčil rameny. Měl spoustu času. „O dějinách vědy.”

„Mají s naším případem něco společného?”

„Přemýšlel jsem o otiscích prstů. Jak dlouho se používají?”

Protáhla obličej. „Řekla bych, že pěkně dlouho.”

„Od přelomu století?”

Kývla. „Pravděpodobně.”

„Dobře, takže se používají sto let. Představovaly první velký kriminalistický objev. Zároveň začali patrně používat i mikroskop. Od té doby vynalezli spoustu věcí. DNA, hmotnostní spektrometrie, fluorescence. Lamarrová říkala, že provádíte neuvěřitelné testy. Vsadím se, že dokážete najít vlákno z koberečku, určit kde a kdy byl zakoupen, jaká blecha na něm seděla a z jaké rasy psa vyskočila. Nejspíš jste schopni zjistit, i jak se ten pes jmenoval a jakou značku žrádla měl k snídani.”

„Kam míříte?”

„Úžasné testy, není-liž pravda?”

Přikývla.

„Připomínající science-fiction?”

Opět přikývla.

„Takže provádíte úžasné testy připomínající science-fiction. Ale ten chlap zabil Amy Callanovou a všechny testy přelstil. Souhlasí?”

„Ano.”

„Jak byste takového chlapa charakterizovala?”

„Prosím?”

„Jako velice chytrého.”

Ušklíbla se. „Mimo jiné.”

„Samozřejmě, má ještě spoustu jiných vlastností, ale je velice chytrý. Potom to zopakoval s Cookeovou. Jak byste ho charakterizovala tentokrát?”

„O co vám jde?”

„Jako velice, velice chytrého. Jednou mohl mít štěstí. Podruhé prokázal umění.”

„No a?”

„Potom to zopakoval znovu se Stanleyovou. Za jakého byste ho označila v tomto případě?”

„Za velice, velice, velice chytrého?”

Reacher přikývl. „Přesně tak.”

„Jaký je váš závěr?”

„Že v tom spočívá vodítko. Hledáme velice, velice, velice chytrého chlapa.”

„Vždyť to už přece víme.”

Reacher zavrtěl hlavou. „Neřekl bych. Neberete tu skutečnost v úvahu.”

„V jakém smyslu?”

„Přemýšlejte. Já jsem jenom bezvýznamný pomocník. Zodpovědná práce leží na bedrech Úřadu.”

Z kuchyňky vyšla letuška s vozíkem se snídaní. Letěli v obchodní třídě, takže jídlo mělo slušnou úroveň. Reacher natáhl vůni slaniny, vajec a klobásek. Silné kávy. Sklopil stolek. Kabina byla poloprázdná, tak přiměl letušku, aby mu přinesla snídaně dvě. Jako lehká přesnídávka stačily. Letuška rychle pochopila a dávala pozor, aby mu nedošla káva.

„V jakém smyslu nebereme tu skutečnost v úvahu?” zeptala se Harperová.

„Přijďte na to sama,” doporučil jí Reacher. „Já jsem unavený.”

„Znamená to, že není voják?”

Otočil se a probodl ji pohledem. „Skvělý závěr. Dohodli jsme se, že je velice chytrý, a vás napadne tím pádem není voják. Mockrát děkuju.”

Zahanbeně uhnula očima. „Promiňte. Tak jsem to nemyslela. Jenom nechápu, jak tu skutečnost nebereme v úvahu.”

Neodpověděl. Jenom dopil kávu, překročil její nohy a odešel na záchod. Když se vrátil, vypadala stále zkroušeně.

„Prozraďte mi to,” požádala.

„Neprozradím.”

„Měl byste. Blake se mě zeptá, jaký jste zaujal postoj.”

„Jaký jsem zaujal postoj? Povězte mu, že když Jodie zkřiví jediný vlas na hlavě, urvu mu nohy a utluču ho jimi k smrti.”

Přikývla. „Předpokládám, že byste to také udělal.”

„To si pište.”

„Právě tomu nerozumím. Proč k těm ženám necítíte něco alespoň trochu podobného? Amy Callanovou jste měl přece rád. Ne tak jako Jodie, ale lhostejná vám nebyla.”

„Já zase nerozumím vám. Blake vás chtěl zneužít jako návnadu a vy ho stále považujete za nejlepšího kamaráda.”

Pokrčila rameny. „Byl zoufalý. Pracuje pod velkým tlakem. Když dostane případ jako tenhle, snaží se udělat vše pro to, aby ho vyřešil.”

„A vy ho kvůli tomu obdivujete?”

Přikývla. „Samozřejmě. Obdivuju zanícení.”

„Ale nesdílíte ho. Jinak byste neodmítla. Pro dobro případu byste mě svedla před kamerou. Takže možná jste to vy, komu na těch ženách nezáleží.”

Na chvíli se odmlčela. „Ten návrh byl nemorální. Dotkl se mě.”

Přikývl. „Stejně nemorální jako vyhrožovat Jodie. To se zase dotklo mě.”

„Já ale nenechávám průchod dotčení na úkor spravedlnosti.”

„Já zase ano. A jestli se vám to nelíbí, máte smůlu.”

Nepromluvili spolu po celou cestu do Seattlu. Pět hodin bez jediného slova. Reacherovi to nevadilo. Nevyznával společenskou konverzaci za každou cenu. Dával přednost mlčení. Neviděl na něm nic špatného. Nevzbuzovalo v něm nervozitu. Prostě tiše seděl, jako by cestoval sám.

Harperovou ticho znervózňovalo. Viděl, jak jí vadí. Jako většině lidí. Sedíte vedle někoho, koho znáte, a máte pocit,

že se s ním musíte bavit. Mlčet jí připadalo nepřirozené. Nedal se však obměkčit. Pět hodin bez jediného slova.

Časové pásmo západního pobřeží těch pět hodin snížilo na dvě. Letiště bylo plné lidí začínajících svůj den. V hale postávali řidiči s obvyklými tabulemi. Mezi nimi nakrátko ostříhaný chlápek v tmavém obleku a s proužkovanou kravatou. Ten žádnou tabuli nedržel. Čekal však na ně. FBI mohl mít vytetováno na čele.

„Lisa Harperová?” zeptal se. „Jsem z pobočky v Seattlu.”

Potřásli si rukou.

„Tohle je Reacher,” řekla.

Agent ze Seattlu ho přehlédl jako krajinu. Reacher se v duchu usmál. Jedna jedna, pomyslel si. Agent by ho však nepozdravil, ani kdyby byli nejlepší kamarádi, protože veškerou svou pozornost soustředil na to, co má Harperová pod košilí.

„Do Spokane poletíme,” oznámil. „Aerotaxikářská společnost nám dluží pár laskavostí.”

V odstavném pruhu měl zaparkované auto Úřadu. Po obchvatu s ním ujel míli k letišti General Aviation, což bylo pět akrů oploceného asfaltu se zaparkovanými letadly, všechna malá, jedno až dvoumotorová. Skupinku baráků zdobily tabule inzerující levnou dopravu a hodiny létání. Před jedním z baráků postával pilot v obvyklé uniformě. Dovedl je k bílé šestimístné cesně zářící čistotou. Byla to slušná procházka přes parkovací plochu. Podzim na severozápadě zářil jasnějšími barvami než v D.C., ale sálal z něj stejný chlad.

Vnitřek letadla byl zhruba tak velký jako buick Lamarrové a o hodně spartánštější. Působil však čistě a udržovaně a motory naskočily okamžitě. Rozjeli se po ranveji se stejnou lehkostí malého prostoru, jakou Reacher zažil v learu na McGuire. Zařadili se za 747 směřující do Tokia. Připomínali myš čekající za slonem. Potom se zvedli a za několik vteřin už letěli na východ, tisíc stop nad zemí.

Na ukazateli rychlosti stálo sto dvacet uzlů a let trval celé dvě hodiny. Sedadlo bylo úzké a nepohodlné, motory řvaly a Reacher začal litovat, že si k ubíjení času nevybral nějaký lepší způsob. Za jediný den stráví ve vzduchu čtrnáct hodin. Možná měl zůstat v Quanticu a procházet s Lamarrovou protokoly. Představil si tichou místnost podobnou knihovně, stohy papírů, kožené křeslo. Potom si představil Lamarrovou, podíval se na Harperovou a dospěl k závěru, že přece jen nezvolil špatně.

Letiště v Spokane bylo neokázalé, moderní a větší, než očekával. Na přistávací ploše stálo auto Úřadu, čistý tmavý sedan rozeznatelný i z tisíce stop nad zemí. O blatník se opíral muž v obleku.

„Ze satelitní pobočky ve Spokane,” vysvětlil agent ze Seattlu.

Auto popojelo k letadlu a dvacet vteřin poté, co pilot vypnul motory, ujížděli k cíli cesty. Místní agent měl na bloku připevněném přísavkou na přední sklo napsanou adresu. Vypadal, že ví, kam jede. Urazil deset mil na jih k cípu státu Idaho a zabočil na úzkou silnici mezi kopci na sever. Terén byl mírný, ale na dosah ruky se rýsovaly vysoké hory. Na jejich vrcholcích zářil sníh. Zhruba míli od sebe stály podél cesty domy, oddělené hlubokým lesem a širokými loukami. Hustota osídlení nevzbuzovala příliš optimismu.

Dům, který hledali, býval pravděpodobně hlavní budovou starého dobytčího ranče, dávno rozpuštěného a přestavěného pro člověka snícího o životě v lůně přírody, avšak neochotného vzdát se estetiky velkoměsta. Dům byl obehnaný novým plotem ze silných klád. Za ním se rozprostírala pastvina s vysokou trávou, která byla uvnitř oplocení posekaná do úhledného trávníku. Plot lemovaly větrem pokroucené stromy. Ze strany se na dům lepila malá stodola s dveřmi do garáže a z příjezdové cesty se k hlavním dveřím vinul úzký chodníček. Celá budova stála těsně u silnice za hradbou plotu, jako předměstský dům tísnící se mezi sousedy, tady však sousedi chyběli. Nejbližší lidské obydlí bylo nejméně míli na sever a na jih a patrně dvacet mil na východ a na západ.

Místní agent zůstal v autě. Harperová s Reacherem vystoupili a protáhli se. Agent vypnul motor. Zavalilo je omračující ticho prázdné krajiny. Bzučelo jim v uších.

„Daleko víc by se mi líbilo, kdyby žila v městském bytě,” poznamenal Reacher.

Harperová přikývla. „S vrátným v hale.”

Plot neměl branku. Jen z obou stran končil u ústí příjezdové cesty. Vykročili k domu. Příjezdová cesta byla kamenitá. Kamínky při chůzi nepříjemně hlasitě skřípaly. Foukal mírný vítr. Tiše zpíval ve drátech vysokého napětí. Harperová se zastavila u vstupních dveří. Zvonek nahrazovalo velké železné klepátko ve tvaru lví hlavy s kruhem v zubech. Nad ním svítilo novotou kukátko. Při montáži oprýskala na okrajích barva a čerstvé dřevo ještě nestačilo ztmavnout. Harperová popadla kruh a dvakrát zaklepala. Kruh zaduněl na dřevě. Hlasitě a dutě. Kopce odpověděly ozvěnou.

Nikdo neotevřel. Harperová zaklepala ještě jednou. Z kopců se ozvalo další zadunění. Čekali. V domě zavrzala prkna. Zaslechli kroky. Zastavily se za dveřmi.

„Kdo je?” zavolal ženský hlas opatrně.

Harperová sáhla do kapsy a vytáhla placku s kouskem kůže na rubové straně. Stejný zlatozlatý odznak, jaký mu Lamarrová přitiskla na okénko auta. Nahoře orel, hlavu nakloněnou doleva. Podržela ho šest palců před kukátkem.

„FBI,” ohlásila. „Včera jsme vám volali a máme domluvenou schůzku.”

Dveře se se zaskřípěním pantů otevřely a objevila se v nich žena ve vstupní hale. Ruku měla položenou na klice a ulehčené se usmívala.

„Julia mi nahnala hrozný strach,” vysvětlila. Harperová jí odpověděla chápavým úsměvem a představila sebe a Reachera.

„Těší mě. Já jsem Alison Lamarrová,” řekla žena.

Uvedla je dovnitř. Hala byla čtvercová a prostorná, podlaha a stěny ze starých borovicových prken sbroušených a navoskovaných do zlatavé barvy o odstín tmavší než odznak Harperové. Žluté záclony z kostkovaného ginghamu. Pohovky s péřovými polštářky. Staré petrolejky s elektrickými žárovkami.

„Dáte si kávu?” nabídla Alison Lamarrová.

„Děkuji, ne,” odmítla Harperová.

„Já bych si dal,” požádal Reacher.

Zavedla je do kuchyně, která zaujímala celou zadní čtvrtinu přízemí. Byla to krásná místnost s navoskovanou naleštěnou podlahou, novými skříněmi z prostého dřeva, velkým venkovským sporákem, řadou blýskavých přístrojů na praní prádla a mytí nádobí, elektrickými vymoženostmi na kuchyňském pultě a dalším žlutým ginghamem na oknech. Nákladná renovace, ale určená jen pro vlastní potěšení.

„Mléko a cukr?” zeptala se.

„Jenom černou,” odpověděl.

Byla středně vysoká, snědá a pohybovala se s lehkostí sportovně zdatné ženy. Obličej měla otevřený, přátelský a opálený, jako by celý čas pobývala na čerstvém vzduchu, a upracované ruce naznačovaly, že si plot kolem domu možná postavila sama. Voněla po citronu a oblečená byla do čistých, pečlivě vyžehlených džín. K nim patřily kovbojské boty s čistými podrážkami. Zřejmě si dala záležet, aby na návštěvu zapůsobila co nejlepším dojmem.

Nalila kávu z kávovaru do hrníčku. Podala ho Reacherovi a usmála se. V tom úsměvu se značila směsice různých pocitů. Možná se cítila osamělá. Dokázala jím však, že s nevlastní sestrou nemá pokrevně nic společného. Byl to příjemný úsměv, zajímavý a přátelský, vykouzlený způsobem, o kterém Julia Lamarrová neměla ponětí. Odrazil se jí v tmavých, jasných očích. Reacher měl na oči slabost a tento pár ohodnotil jako víc než přijatelný.

„Mohu se trochu porozhlédnout?” zeptal se.

„Kontrola bezpečnosti?” odtušila.

Přikývl. „Něco na ten způsob.”

„Chovejte se jako doma.”

Vzal si s sebou hrníček s kávou. Ženy zůstaly v kuchyni. Přízemí tvořily čtyři místnosti, vstupní hala, kuchyně, přijímací a obývací pokoj. Celý dům byl postaven z masivního kvalitního dřeva. Renovace měla vysokou úroveň. Všechna okna byla nová, zasazená v pevných dřevěných rámech. Každé se dalo zamknout. Vstupní dveře nechala původní, stará borovice dva palce silná a věkem ztvrdlá jako ocel. Velké panty a městský zámek. Na druhém konci domu chodba se zadními dveřmi, stejně starobylými a bytelnými.

Pod okny rostly husté trnité dřeviny, které si patrně vybrala kvůli odolnosti vůči větru, stejně tak dobře však chránily okna před nezvanými návštěvníky. Na ocelových dveřích do sklepa visel velký zámek provlečený oky závory. Jako garáž používala stodolu, o něco méně udržovanou než dům, avšak v žádném případě ne na spadnutí. Stál v ní nový Jeep Cherokee a spousta krabic svědčících o tom, že přestavba proběhla v nedávné době. Novou pračku měla stále nerozbalenou a zalepenou. Nad ponkem s úhledně poskládanými motorovými pilami visela police s vrtačkami.

Vrátil se do domu a vyšel po schodech do prvního patra. Stejná okna jako v přízemí. Čtyři ložnice. Alison očividně spala v levé zadní s okny vedoucími na západ. Otvíral se z nich výhled na pustou nekonečnou krajinu. Ráno v ní musela být tma, ale západy slunce určitě skýtaly nádhernou podívanou. Koupelna byla nová, rozšířená o kus sousední ložnice. Vybavená záchodem, umyvadlem a sprchou. A vanou.

Zamířil zpátky do kuchyně. Harperová stála u okna a dívala se ven. Alison Lamarrová seděla u stolu.

„V pořádku?” zeptala se.

Reacher přikývl. „Žádné nedostatky jsem nenašel. Necháváte dveře zamčené?”

„Nyní ano. Julia mě vystrašila. Zamykám dveře, zamykám okna, používám kukátko, do předvolby na telefonu jsem uložila 911.”

„V tom případě by se vám nemělo nic stát. Ten chlap údajně nevstupuje násilím. Nikomu neotvírejte a jste v bezpečí.”

Přikývla. „Sdílím váš názor. Potřebujete se mě na něco zeptat?”

„Proto mě za vámi poslali.”

Sedl si naproti ní. Zadíval se na naleštěné přístroje na druhém konci kuchyně a snažil se přijít na nějakou inteligentní otázku.

„Jak se daří vašemu otci?” zeptal se nakonec.

„Kvůli tomu jste přijel?”

Pokrčil rameny. „Julia se zmínila, že je nemocný.”

Překvapeně přikývla. „Nemocný je už dva roky. Má rakovinu. Nyní umírá. Zbývají mu poslední dny. Leží v nemocnici ve Spokane. Jezdím za ním každé odpoledne.”

„To je mi líto.”

„Julia by ho měla navštívit. Necítí se však v jeho přítomnosti dobře.”

„Vždyť nelétá.”

Alison se ušklíbla. „Za dva roky se mohla alespoň jednou ukázat. Pořád ji ale žere ta záležitost s nevlastní rodinou. Jako by na ní záleželo. Pro mě je prostě sestrou. A sestry by si měly pomáhat. Nejvyšší čas, aby jí to došlo. Bude mou jedinou příbuznou. Nikdo jiný mi z rodiny nezbyl.”

„Moc mě mrzí, že jsou vaše rodinné záležitosti tak zamotané.”

Pokrčila rameny. „V tuto chvíli existují důležitější věci. Jak vám mohu pomoct?”

„Máte tušení, kdo by ten chlap mohl být?”

Usmála se. „To je dost zásadní otázka.”

„Jde o zásadní věc. Napadá vás instinktivně nějaká odpověď?”

„Je to chlap, který se domnívá, že na obtěžování žen není nic špatného. Nebo je možná považuje za špatné, ale chce to držet pod pokličkou.”

„Dá se to řešit jiným způsobem?” zeptala se Harperová. Přisedla si k Reacherovi.

Alison se na ni podívala. „Nevím. Nejsem si jistá. Obtěžování buď spolknete, nebo se s velkou pompou dostane na veřejnost.”

„Snažila jste se najít střední cestu?”

Zavrtěla hlavou. Jsem živoucím důkazem, že tenkrát u nás žádná střední cesta nebyla. Alespoň jsem žádnou nenašla. Bránila jsem se a vznikl z toho skandál.”

„Kdo vás obtěžoval?” zeptal se Reacher.

„Plukovník jménem Gascoigne. Pořád se oháněl kecy, že když vás něco trápí, máte přijít za ním. Šla jsem za ním kvůli přeložení. Setkala jsem se s ním pětkrát. Nehájila jsem věc feminismu. O politiku vůbec nešlo. Jenom jsem chtěla zajímavější práci. A domnívala jsem se, že armáda mrhá dobrým vojákem. Protože jsem byla dobrá.”

Reacher přikývl. „Co Gascoigne provedl?”

Alison si povzdechla.

„Nepochopila jsem, kam míří. Zpočátku jsem si myslela, že jenom žertuje.”

Odmlčela se. Uhnula pohledem.

„Řekl mi, že příště to mám zkusit bez uniformy. Napadlo mě, že se jedná o pozvání na rande. Po službě do baru do města, v civilních šatech. Potom mi ale vysvětlil, že má na mysli u něj v kanceláři a mám se svléknout do naha.”

Reacher kývl hlavou. „Roztomilý návrh.”

Znovu se ušklíbla. „Nějakou dobu mu trvalo, než k němu dospěl. Postupoval velice pomalu. Jako by flirtoval. Téměř jsem si ničeho nevšimla. On byl muž, já žena, takže proč vlastně ne. Došlo mu ale, že nechápu, a najednou začal být oplzlý. Popisoval mi, co mám udělat. Jednu nohu na tenhle roh stolu, druhou na protější, ruce za hlavu, třicet minut bez pohnutí. Potom se předklonit. Jako laciné porno. V tu chvíli jsem dostala hrozný vztek a vybuchla.”

Reacher kývl. „A udala ho?”

„Samozřejmě.”

Jak reagoval?”

Usmála se. „Nejvíc ze všeho byl zmatený. Určitě to udělal mnohokrát před tím a vždycky mu to prošlo. Byl překvapený, že pravidla hry se najednou změnila.”

„Mohl by být naším mužem?”

Zavrtěla hlavou. „Ne. Chlap, kterého hledáte, je smrtelné nebezpečný. Gascoigne takový není. Jenom starý, nešťastný chlap. Unavený a nevýkonný. Julia říkala, že vrah se pečlivě připravuje. Gascoigne by takové iniciativy nebyl schopen.”

Reacher opět přikývl. „Jestli se vaše sestra ve svém profilu nemýlí, musel se pachatel pohybovat někde v pozadí.”

„Správně,” souhlasila Alison. „Možná nebyl do žádného konkrétního případu zapletený. Třeba se jedná jen o pozorovatele z povzdálí, který se rozhodl pomstít.”

„Pokud je Juliin profil správný,” podotkl Reacher.

Rozhostilo se krátké ticho.

„Což je velké pokud,” řekla Alison.

„Máte pochybnosti?”

„Moc dobře víte, že mám. A je mi jasné, že vy taky. Protože oba jsme si vědomi stejných skutečností.”

Harperová se naklonila dopředu. „O čem mluvíte?”

Alison se odmlčela. „Prostě si nedokážu představit vojáka, kterému by podobná věc stála za tolik námahy. V armádě to chodí jinak. Pravidla se neustále mění. Před padesáti lety bylo v pořádku týrat černochy a potom to zakázali. Bylo povoleno střílet žlutá mimina a teď se to najednou nesmí. Podobných příkladů existuje spousta. Kvůli novému předpisu se do vězení dostaly stovky mužů. Truman integroval armádu a nikdo nezabíjel černochy, kteří začali psát stížnosti. Ve vašem případě jde o nečekanou reakci. Nechápu ji.”

„Možná je otázka mužů proti ženám daleko podstatnější,” ozvala se Harperová.

Alison přikývla. „Možná. Opravdu nevím. A Julia koneckonců tvrdí, že cílová skupina je tak specifická, že se musí jednat o vojáka. Kdo jiný by nás vůbec dokázal vystopovati Ale ten voják je velice podivný. Žádného takového jsem v životě nepotkala.”

„Opravdu?” zeptala se Harperová. „Nenarazila jste ani na někoho podobného? Žádné výhrůžky nebo nepřátelské poznámky, když se vaše žaloba dala do pohybu?”

„Nic významného. Jenom běžné kecy. Alespoň si na nic nevzpomínám. Dokonce jsem letěla do Quantica a nechala se Julií zhypnotizovat, jestli nemám něco zasunutého v paměti. K ničemu to ale nebylo.”

Opět se rozhostilo ticho. Harperová smetla ze stolu imaginární drobečky a přikývla. „Takže zbytečná cesta.”

„Moc mě to mrzí, ráda bych vám pomohla,” omlouvala se Alison.

„Zbytečná rozhodně nebyla,” řekl Reacher. „I nulová informace může být užitečná. A vaše káva chutnala skvěle.”

„Dáte si ještě?”

„Ne, nedá,” odmítla Harperová. „Musíme jet.”

„Jak si přejete.” Vstala a vyprovodila je z kuchyně. Prošla vstupní halou a otevřela dveře.

„Nepouštějte nikoho dovnitř,” připomenul jí Reacher.

Alison se usmála. „Nepustím.”

„Myslím to vážně,” zdůraznil Reacher. „Nevynucuje si vstup silou. Prostě vejde dovnitř. Takže ho možná znáte. Nebo je šikovný herec s přijatelnou výmluvou. Nenechte se nachytat.”

„Dám si pozor. Nemějte strach. A zavolejte mi, kdybyste něco potřebovali. Odpoledne trávím zatím v nemocnici, jinak jsem kdykoliv k zastižení. A hodně štěstí.”

Reacher vyšel za Harperovou na kamenitý chodníček. Slyšely, jak se dveře za nimi zavřely a hlasitě zarachotil zámek.

Místní agent jim ušetřil dvě hodiny letu návrhem, aby se přepravili ze Spokane do Chicaga a tam nasedli na letadlo do D.C. Harperová zařídila letenky a zjistila, že jsou dražší, což byl patrně důvod, proč cestovní oddělení v Quanticu zvolilo jinou trasu. Odsouhlasila ale příplatek a rozhodla, že vysvětlovat bude později. Získala si tím Reacherův obdiv. Netrpělivost se mu líbila a neměl náladu na další dvě hodiny v cesně. Tak poslali agenta ze Seattlu zpátky na západ samotného a nasedli do boeingu do Chicaga. Tentokrát si nepolepšili, protože měl jen druhou třídu. Seděli těsně u sebe a celou dobu se dotýkali lokty a stehny.

„Co si o tom setkání myslíte?” zeptala se Harperová.

„Za myšlení nejsem placený. Vlastně nejsem placený vůbec. Figuruju jako poradce. Tak mi klaďte otázky a já vám na ně odpovím.”

„Právě jsem vám jednu otázku položila. Ptala jsem se, co si myslíte o tom setkání.”

Pokrčil rameny. „Cílová skupina je velká a tři ženy jsou již mrtvé. Nemůžete je hlídat, ale když všech osmdesát osm udělá to, co Alison Lamarrová, nemělo by se jim nic stát.”

„Domníváte se, že zamčené dveře ho zastaví?”

„Zvolil si způsob provedení. Údajně se vůbec ničeho nedotkne. Když mu neotevřou, co si počne?”

„Může změnit způsob provedení.”

„V tom případě ho dopadnete, protože za sebou začne nechávat průkazné stopy.”

Zadíval se z okýnka.

„Nic víc?” podivila se Harperová. „Jenom jim máme poradit, aby si zamykaly dveře?”

Přikývl. „Ano, myslím si, že byste je měli varovat.”

„Pachatele tím ale nechytíme.”

„Nemůžete ho chytit.”

„Proč?”

„Kvůli vašemu pitomému profilování. Neberete v úvahu, jak je chytrý.”

Zavrtěla hlavou. „Ale bereme. Viděla jsem ten profil. Stojí v něm, že je velice inteligentní. A profily fungují. Profilisté dosahují neskutečných úspěchů.”

„Mezi kolika chybami?”

„Co máte na mysli?”

Otočil se k ní. „Dejme tomu, že bych byl na Blakeové místě. Vyšetřuje vraždy po celých Státech. Dozví se o všem. Kdybych byl jím, informovali by mě o každém násilném činu. A já bych pokaždé prohlásil, že pravděpodobným pachatelem je běloch, věk třicet a půl, dřevěná noha, z rozvedené rodiny a řídí modré ferrari. Naprosto pokaždé. Dříve či později bych se trefil. Nahrál by mi zákon pravděpodobnosti. A já bych potom mohl vítězoslavně hlásat, že jsem měl pravdu. Dokud bych mlčel o deseti tisících případů, kdy jsem se mýlil, vypadal bych jako hrdina. Schopný obdivuhodné dedukce.”

„Blake pracuje jinak.”

„Opravdu? Četla jste materiály o jeho jednotce?”

Přikývla. „Samozřejmě že četla. Proto jsem se k němu přihlásila. Existuje o nich spousta knih a článků.”

„Také jsem je četl. Kapitola jedna, úspěšný případ. Kapitola dvě, úspěšný případ. A tak dále. Ani jedna kapitola

o chybách. Což ve mně vzbuzuje otázku, jak často k nim došlo. Tipuju, že mnohokrát. Příliš často, aby se jim o nich chtělo psát.”

„Co tím naznačujete?”

„Jenom říkám, že metoda brokovnice vypadá vždycky dobře, když vypíchnete úspěch a neúspěchy smetete pod stůl.”

„To nedělají.”

„Ne, nedělají. Ne tak zcela. Neřídí se pouze odhadem. Snaží se na něm pracovat. Nejedná se však o exaktní vědu. Jejich metoda je nepřesná. A jsou jednou jednotkou z mnoha. Bojují o status, financování a pozici. Sama víte, jak organizace fungují. Právě nyní probíhá slyšení o rozpočtu. První a základní starostí je záchrana vlastní kůže. Chlubí se tudíž výsledky, a mlčí o neúspěších.”

„Takže vy si myslíte, že ten profil je k ničemu?”

Přikývl. „Nemyslím si to, vím to. Stojí na vodě. Obsahuje dvě prohlášení, která si protiřečí.”

,Jaká dvě prohlášení?”

Zavrtěl hlavou. „To vám neprozradím. Blake se nejprve musí omluvit za Jodie a stáhnout Lamarrovou z případu.”

„Proč by ji měl stahovat? Je jeho nejlepší profilistkou.”

„Právě proto.”

Technik z motorového parku je vyzvedl na vnitrostátním letišti v D.C. Do Quantica dorazili pozdě. Čekala na ně jen

Lamarrová. Blake byl na slyšení o rozpočtu a Poulton skončil práci a odjel domů.

„Jak se má?” zeptala se Lamarrová.

„Vaše sestra?”

„Moje nevlastní sestra.”

„Má se dobře,” ujistil ji Reacher.

„Jak vypadá dům?”

„Bezpečně. Nepřístupný jako Fort Knox.”

„Ale opuštěný?”

„Velice opuštěný.”

Přikývla. Reacher čekal.

„Takže jí nic nechybí?” pokračovala.

„Přeje si, abyste ji navštívila.”

Zavrtěla hlavou. „To nemůžu. Cestovala bych k ní týden.”

„Váš otec umírá.”

„Můj otčím.”

„Každopádně si myslí, že byste měla přijet.”

„To nemůžu,” zopakovala. „Vypadá pořád stejně?”

Reacher pokrčil rameny. „Nevím, jak vypadala předtím. Dneska jsem se s ní setkal poprvé.”

„Oblečená v kovbojském, opálená, hezká a sportovní?”

„Přesně tak.”

Zlehka přikývla. „Úplně jiná než já.”

Prohlédl si ji od hlavy k patě. Levný kostým zaprášený a pomačkaný, bledá, hubená a tvrdá. Koutky úst svěšené. V očích prázdný výraz.

„Ano, úplně jiná,” souhlasil.

Odešla bez jediného slova. Harperová ho vzala do jídelny a dali si spolu pozdní večeři. Potom ho doprovodila na pokoj. Mlčky zamkla dveře. Naslouchal, jak v chodbě odeznívají její kroky, a potom se svlékl a osprchoval. Nakonec si lehl na postel, přemýšlel a doufal. A čekal. To především. Čekal. Čekal na druhý den ráno.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

NADEŠLO RÁNO, ALE NESPRÁVNÉ. POZNAL TO, JAKMILE VEŠEL DO JÍDELNY. Vzbudil se třicet minut před příchodem Harperové. Musel na ni čekat. Odemkla dveře a vplula dovnitř, elegantní a svěží, v obleku, který na sobě měla první den. Očividně vlastnila tři kusy a střídala je v neměnném pořadí. Tři obleky odpovídaly jejímu pravděpodobnému příjmu. Pořád o tři víc než on, protože vydělávala třikrát víc.

Sjeli spolu výtahem a prošli mezi budovami. V celém areálu panovalo ticho. Dýchala z něj víkendová atmosféra. Uvědomil si, že je neděle. Počasí se zlepšilo. Neoteplilo se, ale vysvitlo slunce a nepršelo. Na okamžik zadoufal, že mu příroda dává znamení, že nadešel jeho den. Ale nenadešel. Pochopil to, jakmile vstoupil do jídelny.

Blake seděl sám u stolu u okna. Před sebou konvici kávy, tři obrácené hrnky, košíček s cukrem a smetanou a ošatku s dánskými buchtami a koblihami. Spatné zprávy obsahovala neuspořádaná hromádka otevřených a přečtených nedělních novin. Washington Post, USA Today a nejhorší ze všech nedotčené New York Times. Což znamenalo žádné zprávy z New Yorku. Jeho akce ještě nevyvolala odezvu a on musí dál čekat.

Ve třech měli u stolu víc místa. Harperová se usadila naproti Blakeovi a Reacher seděl sám. Blake vypadal staře, unaveně a velice napjatě. Působil nemocně. Nebude trvat dlouho a složí ho infarkt. Reacher ho však nelitoval. Blake porušil pravidla hry.

„Dneska se podíváte na protokoly,” oznámil.

„Jak si přejete,” odpověděl Reacher.

„Jsou doplněné případem Lorraine Stanleyové. Takže dneska si je projdete a zítra nám při snídani sdělíte své závěry. Jasné?”

Reacher přikývl. „Jako facka.”

„Nějaké předběžné poznatky, o kterých bych měl vědět?”

„Jaké předběžné poznatky?”

„Soudy, nápady, myšlenky.”

Reacher se podíval na Harperovou. Loajální agent by v tuto chvíli šéfa informoval o jeho výhradách. Harperová však mlčela. Jenom se dívala do hrníčku a soustředěně míchala kávu.

„Nechte mě přečíst protokoly. Na soudy je zatím příliš brzy.”

Blake přikývl. „Zbývá nám šestnáct dní. Musíme se pohnout dopředu.”

Reacher kývl v odpověď. „Chápu. Zítra se třeba dozvíme dobré zprávy.”

Blake s Harperovou se na něj podívali, jako by mu přeskočilo. Potom se napili kávy, zakousli do buchty, rozevřeli noviny a pohodlně se usadili. Nastala neděle. A vyšetřování uvázlo na mrtvém bodě. To bylo jasné. Reacher rozeznával symptomy. Naléhavost vyprchá a vy přešlapujete na místě, zatímco události se řítí kolem vás.

Po snídani ho Harperová odvedla do podobné místnosti, o jaké snil v cesně. V prvním patře, tiché, plné dubových stolů a židlí potažených kůží. Prosklenou stěnou pronikalo jasné sluneční světlo. Jedinou nevýhodou byla hora pořadačů. V tmavomodrých deskách se žlutými písmeny FBI.

Pořadače byly rozdělené na tři hromádky svázané širokou gumovou páskou. Ležely úhledně jedna vedle druhé. Amy Callanová, Caroline Cookeová, Lorraine Stanleyová. Tři oběti, tři hromádky. Podíval se na hodinky. Deset dvacet pět. Pozdní dopoledne. Slunce hřálo. Přepadla ho ospalost.

„Nepokusil jste se dovolat Jodie,” ozvala se Harperová. Zavrtěl hlavou a neodpověděl.

„Proč ne?”

„Nemělo by to smysl. Očividně není doma.”

„Mohla se ale přesunout k vám. Do domu svého otce.”

„Mohla. Ale pochybuju o tom. Nemá ten dům ráda. Připadá jí příliš osamělý.”

„Zkoušel jste to?”

Zavrtěl hlavou. „Ne.”

„Děláte si starosti?”

„Nemohu si dělat starosti kvůli něčemu, co není v mých silách změnit.”

Neodpověděla. Rozhostilo se ticho. Přitáhl si pořadač.

„Četla jste je?” zeptal se.

Přikývla. „Každý večer. Přečetla jsem si protokoly i shrnutí.”

„Narazila jste v nich na něco zajímavého?”

Podívala se na hromádky, každá z nich čtyři palce tlustá. „Obsahují spoustu zajímavých věcí.”

„Také nějaké významné?”

„To je váš úkol.”

Neochotně stáhl pásku z hromádky Callanové. Otevřel pořadač. Harperová si sundala sako a posadila se naproti němu. Vyhrnula si rukávy. Slunce se jí opíralo do zad a prosvětlovalo košili. Viděl vnější křivku jejích ňader. Jemně se zvedala podél řemenu náramenního pouzdra a klesala k štíhlému pasu. Zlehka se pohybovala v rytmu dechu.

„Pusťte se do práce,” vyzvala ho.

Nastává kritický okamžik. Projedete okolo, ani rychle, ani pomalu, opatrné se rozhlédnete, kousek pokračujete, potom se zastavíte, otočíte a vrátíte se zpátky. Zastavíte u obrubníku, auto natočené ve správném směru. Vypnete motor. Vytáhnete klíčky a zastrčíte si je do kapsy. Nasadíte si rukavice. Venku je zima, takže rukavice působí přirozeně.

Vystoupíte z auta. Na vteřinu zůstanete stát, pozorně nasloucháte, pomalu přejedete očima celé okolí. Nastal kritický okamžik. V tuto chvíli se musíte rozhodnout, jestli budete pokračovat. Přemýšlejte, přemýšlejte, přemýšlejte. Zachovejte si chladnou hlavu. Jedná se o klíčové rozhodnutí. Váš výcvik vám pomůže.

Rozhodli jste se pokračovat. Tiše zavřete dvířka auta. Vstoupíte na příjezdovou cestu. Kráčíte ke dveřím. Zaklepáte. Zůstanete stát. Dveře se otevřou. Pustí vás dovnitř. Ráda vás vidí. Zpočátku trochu překvapená, zmatená, potom potěšená. Neviděla vás celé roky, naposledy v minulém životě. Chvíli hovoříte. Tak dlouho, dokud nenadejde správný okamžik. Poznáte, kdy nadešel. Pokračujete v mluvení.

Nadešla vaše chvíle. Zklidníte se a oťukáváte ji. Přistoupíte k prvnímu kroku. Vysvětlíte, že musí udělat přesně, co jí řeknete. Samozřejmě souhlasí, protože nemá jinou možnost. Povíte jí, že se musí tvářit, jako by ji to bavilo. Tím je pro vás celá záležitost přijatelnější. Šťastně přikyvuje, dychtivá vyhovět. Usmívá se. Ten úsměv je nepřirozený a nucený, což trochu vadí, ale nemůžete s tím nic udělat. Lepší než vůbec žádný.

Přikážete jí, aby vám ukázala, koupelnu. Předvádí ji jako hrdý obchodník s nemovitostmi. Vana vyhovuje. Vypadá jako spousta jiných. Povíte jí, aby přinesla barvu. Celou cestu ji sledujete. Musí jít pětkrát, ven, dovnitř, nahoru, dolů. Je jí slušné množství. Těžce oddychuje a supí. Začíná se potit, i když podzim je chladný. Připomenete jí, aby se usmívala. Opět nasadí úsměv. Vypadá spíš jako grimasa.

Nařídíte jí, aby našla něco na otevření plechovek. Šťastně přikyvuje a prozradí, že v zásuvce v kuchyni má šroubovák. Jdete s ní. Vytáhne zásuvku a najde šroubovák. Vrátíte se do koupelny. Povíte jí, aby vypáčila víka. Chová se klidně.

Přiklekne k první plechovce. Zastrčí šroubovák pod kovový okraj a nadzvedne víko. Otvírá jednu plechovku po druhé. Víka se zasyčením nadskakují. Vzduchem se line chemický zápach barvy.

Přesune se k další plechovce. Potom k další. Pracuje usilovně. Rychle. Nakážete, aby si počínala opatrné. Jedna kapka vedle a potrestáte ji. Připomenete, aby se usmívala. Usmívá se. Pracuje. Otevře poslední víko.

Vytáhnete z kapsy pytel na odpadky. Přikážete, aby do něj vhodila své oblečení. Nechápe. Jaké oblečení? Oblečení, které máš na sobě. Kývne a usměje se. Skopne boty. Jejich váha pytel natáhne. Pod nimi má ponožky. Stáhne si je. Odhodí do pytle. Rozepne si džíny. Poskakuje na jedné noze a svléká si je. Vhodí je za ponožkami. Rozepne si košili. Setřese ji z ramen. Pustí ji do pytle. Natáhne ruce za záda a zápasí se sponou podprsenky. Svlékne si ji. Odhalí ňadra. Vyklouzne z kalhotek, sbalí je do podprsenky a odhodí do pytle. Je nahá. Napomenete ji, aby se usmívala.

Necháte ji odnést pytel ke vstupním dveřím. Jdete za ní. Opře pytel o dveře. Odvedete ji zpátky do koupelny. Nakážete, aby opatrně vylila plechovky do vany. Pracuje soustředěně, jazyk mezi zuby. Barva je hustá. Páchne. Pomalu vtéká do vany. Hladina stoupá, zelená a olejnatá.

Pochválíte ji. Splnila svůj úkol na jedničku. Vana je plná a neukápla ani kapku. Usměje se, polichocena chválou. Potom jí povíte, že další část není tak snadná. Musí odnést prázdné plechovky zpátky. Nyní je ale nahá. Takže ji nikdo nesmí vidět. A musí utíkat. Přikývne. Prázdné plechovky jsou lehčí, může jich vzít víc najednou. Opět přikývne. Chápe. Vezme je prsty, do každé ruky pět. Odnese je ze schodů. Přikážete, aby počkala. Otevřete dveře a obhlédnete situaci. Díváte se a posloucháte. A pošlete ji ven. Celou cestu běží. Uloží plechovky. Během se vrací. Uloží plechovky. Celou zpáteční cestu běží, ňadra rozvlněná. Je zima.

Řeknete jí, aby si odpočinula a nabrala dech. Nezapomínala na úsměv. Omluvně trhne hlavou a nasadí grimasu. Odvedete ji do koupelny. Šroubovák stále leží na podlaze. Požádáte ji, aby ho zvedla. Zaryla si ho do obličeje. Váhá. Podáte vysvětlení. Hluboké škrábance stačí. Tři až čtyři. Natolik hluboké, aby z nich tekla krev. Usměje se a kývne. Pozvedne šroubovák. Přejede si jím po levé tváři, se zvednutou rukojetí, takže hrot se zarývá do kůže. Naskočí jasná červená čára pět palců dlouhá. Příště víc přitlač. Přikývne. Další škrábanec krvácí. Dobře. Ještě jeden. Škrábne se ještě jednou. A ještě jednou. Výborně. A teď si dej opravdu záležet. Kývne a usměje se. Přejede si hrotem po obličeji. Hrot proniká do masa. Z rány se řine krev. Poslušná holka, vyslovíte pochvalu.

Stále svírá šroubovák. Přikážete jí, aby opatrně a pomalu vlezla do vany. Vstoupí do ní pravou nohou. Potom levou. Stojí po lýtka v barvě. Teď si má pomalu sednout. Sedne si. Barva jí sahá do pasu. Dotýká se zespodu jejích ňader. Rozkážete, aby si pomalu a opatrně lehla na záda. Vklouzne do barvy. Hladina se zvedne, dva palce pod okraj vany. Nyní se usmějete. Vše probíhá podle plánu.

Povíte jí, co má udělat. Zprvu nerozumí, protože je to velice podivná žádost. Trpělivě vysvětlíte. Přikývne. Vlasy má slepené barvou. Vnoří se pod hladinu. Nyní jí vykukuje jen obličej. Zakloní hlavu. Vlasy plují. Pomůže si prsty. Kape z nich barva. Udělá přesně, co chcete. Podaří sejí to napoprvé. Vytřeští polekaně oči a zemře.

Počkáte pět minut. Nakloníte se nad vanu a ničeho se nedotknete. Potom provedete jedinou věc, kterou by

nezvládla sama. Pravou rukavici si umažete barvou. Potom jí špičkou prstu zatlačíte na čelo a obličej zmizí pod hladinou. Stáhnete si rukavici rubem ven. Zkontrolujete levou. Taje v pořádku. Vrazíte si pravou ruku do kapsy. Jedině v tuto chvíli po sobě můžete zanechat otisky prstů.

Špinavou rukavici uchopíte levačkou a sejdete po schodech. Vložíte ji do pytle s jejím oblečením. Otevřete dveře. Díváte se a nasloucháte. Vynesete pytel ven. Otočíte se a zavřete za sebou. Projdete po příjezdové cestě na silnici. Zastavíte se za autem a odhodíte do pytle i čistou rukavici. Zvednete víko kufru a vložíte do něj pytel. Otevřete dvířka. Usednete za volant. Vytáhnete z kapsy klíčky a nastartujete. Zapnete bezpečnostní pás. Podíváte se do zrcátka. Rozjedete se, ani příliš rychle, ani příliš pomalu.

Pořadač o Callanové začínal popisem její vojenské kariéry. Trvala čtyři roky a výčet obsahoval čtyřicet osm řádek. Jeho jméno se v nich objevilo jednou, v souvislosti s debaklem na konci. Uvědomil si, že si ji pamatuje velice dobře. Malá, zakulacená žena, vyzařující radost a štěstí. Do armády se patrně přihlásila s velice jasnou představou proč. Existuje určitý typ lidí, kteří se ubírají stejnou cestou. Většinou z velké rodiny, zvyklí sdílet společné věci, ve škole dobří na kolektivní hry, akademicky zdatní, avšak žádní učenci. Takoví lidé k vojenské kariéře směřují. Vidí v ní rozšíření svých znalostí. Patrně se nepovažují za bojovníky, ale vědí, že armáda každému, kdo svírá zbraň, poskytuje stovky dalších možností. Vyučíte se povolání a získáte kvalifikaci.

Callanová prošla základním tréninkem a dostala se přímo do zásobovací správy. Za dvacet měsíců to dotáhla na seržantku. Vyplňovala papíry a rozesílala po světě zboží, podobně jako spousta vrstevnic u ní doma. Až na to, že se nejednalo o rajčata, boty nebo auta, ale o zbraně a náboje. Pracovala ve Fort Withe u Chicaga ve skladu plném zápachu mazadel na zbraně a hučení zdvižných vozíků. Zpočátku se jí tam líbilo. Potom ale začalo hrubé žertování zacházet příliš daleko. Nadřízený kapitán a major překročili povolenou mez. Oplzle ji uráželi a íyzicky obtěžovali. Nebyla žádná fajnovka, ale osahávání a žádostivé pohledy ji nakonec přivedly do Reacherovy kanceláře.

Když v armádě skončila, odstěhovala se na Floridu do městečka na pobřeží Atlantiku, čtyřicet mil severně od předražené zóny. Tam se také vdala, odloučila od manžela a po roce zemřela. Složka se hemžila popisem a fotografiemi nic neříkajících míst. Bydlela v moderním jednopatrovém domě přikrčeném pod převislou střechou z oranžových tašek. Snímky z místa činu ukazovaly nepoškozené dveře, okna a interiér. V bíle vykachlíčkovaná koupelně stála vana plná zelené barvy, ve které plul nejasný mazlavý obrys.

Pitva neprokázala vůbec nic. Barvu vyvinuli, aby dlouho držela a odolávala počasí a její molekulární struktura ulpívala na všem, co do ní bylo namočeno. Pokrývala sto procent povrchu těla a pronikla do očí, nosu, úst a hrdla. Odlupovala se i s pokožkou. Žádné stopy po pohmožděninách či poraněních. Toxikologické výsledky negativní. Nepídil jí fenol do srdce. Ani vzduch do žil. Existuje mnoho chytrých způsobů zabití a floridští patologové znali všechny. Nenarazili na jediný.

„Co tomu říkáte?” zeptala se Harperová.

Reacher pokrčil rameny. „Měla pihy. Pamatuju si na ně. Po roce na floridském slunci musela vypadat zatraceně dobře.”

„Měl jste ji rád.”

Přikývl. „Ano.”

Poslední třetina složky obsahovala nejpodrobnější kriminalistické testy, o jakých kdy slyšel. Doslova mikroskopické. Vysáli a analyzovali každičkou částečku prachu a vláken z jejího domu. Stopy po násilníkovi však chyběly.

„Velice chytrý chlap,” poznamenal Reacher.

Harperová neodpověděla. Posunula složku Callanové stranou a otevřela složku Cookeové. Začínala stejnou zhuštěnou charakteristikou. Od Callanové se lišila tím, že po armádě toužila od začátku. Její dědeček a otec byli vojáci, což jisté rodiny považují za příslušnost k armádní aristokracii. Střet svého pohlaví a profesních cílů rozpoznala velice brzy. Dokumentovaly to záznamy o jejích žádostech o přijetí do výcviku záložních důstojníků na střední škole. Začala bojovat jako mladá.

Byla kandidátkou na důstojnici a dotáhla to na podporučici. Dostala se přímo do válečných plánů, kde chytří lidé mrhají časem při sestavování teorií, že při úderu zůstanou přátelé přáteli a nepřátelé nepřáteli. Povýšili ji na nadporučici a poslali do NATO do Bruselu, kde se zapletla se svým plukovníkem. Když si dával s povýšením na kapitánku načas, podala na něj stížnost.

Reacher si na to dobře pamatoval. Nešlo o sexuální obtěžování, alespoň ne o takové, jaké prožila Callanová. Nikdo cizí ji neštípal, nemačkal, ani na ni oplzle nemával namaštěnou hlavní. Pravidla se však změnila a spát s podřízeným bylo zakázané, takže plukovník letěl a prohnal si kulku hlavou. Cookeová skončila a odletěla z Bruselu domů do domku u jezera v New Hampshire.

Patologové a kriminalisté z New Hampshire podali stejnou zprávu jako jejich floridští kolegové. Což znamená nulovou. I fotografie se lišily jen opticky. Šedý cedrový dům obklopený stromy, neporušené dveře, neporušený interiér, koupelna zařízená v lidovém duchu, přehlušeném zeleným obsahem vany. Reacher přelétl očima po zbývajících stránkách a zavřel pořadač.

„Co si myslíte?” zeptala se Harperová.

„Ta barva mi připadá divná,” odpověděl Reacher.

„Proč?”

Pokrčil rameny. „Příliš krkolomná. Zakryje sice stopy na tělech, což snižuje riziko, ale její získání a doprava zase riziko zvyšují.”

„A působí jako záměrné vodítko,” doplnila Harperová. „Podtrhuje motiv. Vyvolává závěr, že pachatelem je voják. Který se svým obětem vysmívá.”

„Lamarrová tvrdí, že barva má psychologický význam. Vrah je prý s její pomocí navrací armádě.”

Harperová přikývla. „A také tím, že jim vezme civilní šaty.”

„Jestli je ale nenávidí natolik, že zabíjí, proč chce, aby se vrátily do armády?”

„Nemám ponětí. Kdo ale u takového chlapa ví, jak uvažuje?”

„Lamarrová si myslí, že ví, jak uvažuje,” poznamenal Reacher.

Poslední ze tří složek patřila Lorraine Stanleyové. Její příběh se podobal příběhu Callanové, ale z novější doby. Byla mladší. Sloužila jako seržantka na nejnižší příčce v obrovském zásobovacím zařízení v Utahu. Jiné ženy tam nepracovaly. Pronásledovali ji od prvního dne. Zpochybňovali její schopnosti. Jednoho dne se k ní vloupali a ukradli jí všechny kalhoty od uniformy. Následující ráno nastoupila do služby v předepsané sukni. Další noc jí ukradli všechno spodní prádlo. Ráno na sobě měla sukni, pod kterou byla nahá. Nadřízený nadporučík si ji zavolal do kanceláře. Nechal ji stát uprostřed místnosti, rozkročmo nad velkým zrcadlem položeným na zemi, a řval na ni kvůli bordelu v papírech. Na odraz v zrcadle se přišli podívat všichni, kdo měli službu. Nadporučík skončil v lochu, Stanleyová odsloužila ještě rok a potom žila a umřela osamělá v San Diegu, v malém bungalovu zachyceném na foto
grafiích z místa činu. Patologové a kriminalisté v něm nenarazili na jedinou stopu.

„Kolik vám je?” zeptal se Reacher.

„Mně?” podivila se Harperová. „Dvacet devět. Už jsem vám to zodpověděla v rámci nejčastěji kladených otázek.”

„Pocházíte z Colorada?”

„Z Aspenu.”

„Máte nějaké sourozence?”

„Dvě sestry a jednoho bratra.”

„Mladší nebo starší?”

„Všichni starší. Jsem mazánek.”

„Co dělají rodiče?”

„Táta je lékárník, máma mu pomáhá.”

„Jezdili jste jako děti na dovolenou?”

Přikývla. „Samozřejmě. Velký kaňon, Painted Desert, všude možně. Jeden rok jsme tábořili v Yellowstonském parku.”

„Jezdili jste autem?”

Znovu kývla. „Jasně. Velká dodávka plná dětí, šťastná rodinka jako z reklamy. Proč se ptáte?”

„Pamatujete si na ty cesty?”

„Přišly mi nekonečné.”

„Přesně tak.”

„Přesně co?”

„Žijeme v obrovské zemi.”

„No a?”

„Caroline Cookeovou zabil v New Hampshire a Lorraine Stanleyovou o tři týdny později v San Diegu. Dál se ani nedá dostat. Zhruba tři tisíce pět set mil po silnici. Možná i víc.”

„Cestuje autem?”

Reacher přikývl. „Má u sebe stovky galonů barvy.”

„Třeba má někde tajný sklad.”

„Ten by mu moc nepomohl. Leda že by ho měl na přímé lince mezi svojí základnou, New Hampshire a jižní Kalifornií. Jinak by si musel zajet. Ještě prodloužit i tak velkou vzdálenost.”

„Takže?”

„Takže urazil tři až čtyři tisíce mil autem a k tomu ještě čas nutný k sledování Lorraine Stanleyové. Zvládl by to za týden?”

Harperová zamyšleně nakrčila čelo. „Musel by jet sedmdesát hodin rychlostí padesát pět mil.”

„Průměrnou rychlost by měl nižší. Projížděl by městy a silnicemi v opravě. A nedovolil by si překročit povolenou rychlost. Je natolik opatrný, že by neriskoval poldy čmuchající v autě. Stovky galonů vojenské základovky už vzbudí nějaké podezření.”

„Takže sto hodin na cestě.”

„Nejméně. A k tomu den, dva na sledování. Což dohromady dělá víc než týden. Potřeboval by deset, jedenáct dní. Možná i dvanáct.” „Co tím chcete říct?” „Použijte vlastní hlavu.”

„Nemá po dvou pracovních týdnech týden volna.” Reacher souhlasně kývl. „Ne, to nemá.”

Vyšli ven a zamířili k budově s jídelnou. Počasí se začalo tvářit adekvátně podzimně. Oteplilo se o deset stupňů, ale vzduch byl stále štiplavý. Trávníky zářily zelení a obloha jasnou modří. Vlhkost vyprchala a listy na okolních stromech vypadaly suše a o dva odstíny světlejší.

„Trochu bych se prošel,” navrhl Reacher.

„Musíte pracovat,” odmítla Harperová.

„Ty pitomé pořadače jsem už přečetl. Nepomůže mi, když je budu číst podruhé. Potřebuju trochu přemýšlet.”

„Přemýšlí se vám lépe na čerstvém vzduchu?”

„Většinou ano.”

„Dobře, pojďme tedy na střelnici. Musím získat body na kvalifikaci v jednoručních zbraních.”

„Vám se to ještě nepodařilo?”

Usmála se. „Samozřejmě že podařilo. Každý měsíc však děláme nové zkoušky. Nařizují to směrnice.”

Vzali si v jídelně sendviče a za chůze je snědli. Na střelnici pro střelbu z pistole panoval nedělní klid. Byla velká jako zimní stadion, obehnaná ze tří stran vysokými valy země. Betonové stěny do výšky ramen oddělovaly šest palebných drah. Na jejich konci stálo šest cílů ze silného papíru zasazeného do ocelových rámů. Představovaly přikrčené zločince s kruhy terče rozbíhajícími se od srdce. Harperová se přihlásila u správce střelnice a podala mu svou zbraň. Správce ji nabil šesti náboji a podal zpátky, společně s dvěma páry chráničů na uši.

„Dráha číslo tři,” oznámil.

Dráha číslo tři se nacházela uprostřed. Na betonové podlaze se táhla černá čára.

„Sedmdesát pět stop,” vysvětlila Harperová.

Zaujala postavení a nasadila si chrániče. Oběma rukama zvedla zbraň. Nohy měla rozkročené a kolena mírně pokrčená. Boky vystrčila dopředu a ramena dozadu. Šest výstřelů vypálila v těsném sledu půl vteřiny po sobě. Reacher sledoval šlachy na jejích rukou. Měla je napjaté a ústí hlavně se pokaždé, když stiskla spoušť, maličko zhouplo.

„Dráha volná,” oznámila.

Podíval se na ni.

„To znamená, že můžete dojít pro terč.”

Očekával, že zásahy nasázela do vertikální přímky zhruba stopu dlouhé. Když došel na konec dráhy, zjistil, že se nemýlil. Dva průstřely v srdci, dva ve vedlejším kruhu a dva v kruhu mezi hrdlem a žaludkem. Uvolnil papír a odnesl ho zpátky.

„Dvě pětky, dvě čtyřky, dvě trojky,” zhodnotila výsledek. „Dvacet čtyři bodů. Prošla jsem, ale jen tak tak.”

„Měla byste víc používat levou ruku,” poradil.

„Jak?”

„Držte všechnu váhu levačkou a pravačkou jen mačkejte spoušť.”

Zarazila se.

„Ukažte mi to.”

Stoupl si těsně za ní a natáhl levou paži. Zvedla zbraň pravačkou a on ji vzal za ruku.

„Uvolněte paži. Nechte mě držet váhu.”

Měl dlouhé paže, ale ona také. Posunula se dozadu a těsně se k němu přitiskla. Naklonil se dopředu. Opřel si bradu o její spánek. Vlasy jí příjemně voněly.

„Tak jedem,” zavelel.

Několikrát stiskla naprázdno spoušť. Hlaveň se ani nepohnula.

„To není špatné,” připustila.

„Dojděte pro náboje.”

Odlepila se od něj, došla do buňky správce střelnice a vrátila se se zásobníkem se šesti náboji. Přešla na vedlejší dráhu, kde stál nový terč. Počkala na něj, přitulila se k němu a pozvedla paži se zbraní. Natáhl se, vzal ji za ruku a převzal váhu. Opřela se o něj. Dvakrát vystřelila. Viděl, jak se střely zarývají do terče, zhruba palec od sebe ve středovém kruhu.

„Už víte, co jsem měl na mysli? Nechte pracovat levou ruku.”

„To zní téměř politicky.”

Zůstala stát na místě, opřená zády o něj. Vnímal, jak se jí dmou ňadra. Ustoupil od ní. Zkusila to sama. Dva rychlé výstřely. Prázdné patrony zazvonily na betonu. U srdce se objevily další dvě díry. Tak těsně u předešlých, že by šly zakrýt vizitkou.

Přikývla. „Dva poslední náboje pro vás?”

Podala mu pistoli, hlavní napřed. Byl to SIG-Sauer, stejný, jaký mu Lamarrová držela u hlavy při cestě na Manhattan. Postavil se zády k terči a potěžkal zbraň v ruce. Potom se otočil kolem své osy a dvakrát vystřelil. Jednou zasáhl pravé oko terče, podruhé levé.

„Tak bych to udělal,” řekl. „Kdyby mě někdo opravdu štval, nepáral bych se s vanou a dvaceti galony barvy.”

S Blakeem se potkali na cestě zpátky do knihovny. Vypadal ztraceně i rozrušeně zároveň. V obličeji se mu zračily starosti. Vyvstal před ním nový problém.

„Zemřel otec Lamarrové,” oznámil.

„Nevlastní otec,” opravil ho Reacher.

„To není důležité. Zemřel dneska brzy ráno. Sháněla ji nemocnice v Spokane. A na mně je, abych jí zavolal domů.”

„Vyřiďte jí naši upřímnou soustrast,” požádala Harperová. Blake nepřítomně kývl hlavou a pokračoval v chůzi.

„Měl by ji stáhnout z případu,” prohlásil Reacher.

Harperová přikývla. „Asi ano, ale nestáhne. A stejně by se bránila. Nemá nic jiného než svou práci.”

Reacher neodpověděl. Harperová otevřela dveře a zavedla ho zpátky do místnosti s dubovými stoly, židlemi potaženými kůží a pořadači. Reacher si sedl a podíval se na hodinky. Tři dvacet. Ještě dvě hodiny lelkování a potom se může najíst a prchnout do samoty své místnosti.

Nakonec z toho byly tři hodiny. A nelelkoval. Seděl, upíral pohled do prázdna a usilovně přemýšlel. Harperová ho znepokojeně sledovala. Chopil se pořadačů a přerovnal je. Složku Callanové napravo, Stanleyové nalevo, Cookeové napravo na ně. Pozoroval je a opět si pohrával se zeměpisem. Potom se opřel o opěradlo a zavřel oči.

„Napadlo vás něco?” zeptala se Harperová.

„Potřebuju seznam těch jednadevadesáti žen.”

„Dobře.”

Čekal se zavřenýma očima a slyšel, jak odchází z místnosti. Vychutnával teplo a ticho. Potom se vrátila. Otevřel oči a zjistil, že se nad ním sklání a podává mu další tlustý modrý pořadač.

„Tužku,” požádal.

Otočila se k zásuvce a našla v ní tužku. Poslala mu ji přes stůl. Otevřel pořadač a pustil se do čtení. První část pocházela z ministerstva obrany, čtyři strany s jednadevadesáti jmény seřazenými v abecedním pořádku. Některá z nich znal. Například Rita Scimeca, o které se zmínil Blakeovi. Jména doplňoval seznam adres, z nichž většina pocházela od vojenské zdravotní pojišťovny a poštovní zasílatelské služby. Scimeca žila v Oregonu. Potom následovalo mnoho stránek osobních údajů a armádní informace o činnosti jednotlivých žen po odchodu do výslužby. V některých případech obsáhlé, v jiných Úsečné, pro vytvoření základního obrazu však stačily. Reacher se probíral stránkami a dělal si znamínka tužkou. Po dvaceti minutách je spočítal.

„Jde o jedenáct žen,” promluvil do ticha. „Devadesát jedna je nesmysl.”

„Opravdu?” podivila se Harperová.

Přikývl.

„Jedenáct žen,” zopakoval. „Zbývá osm, nikoliv osmdesát osm.”

„Proč?”

„Z mnoha důvodů. Devadesát jedna znělo od začátku absurdně. Kdo by se zaměřil na jednadevadesát žen? V rozpětí pět a čtvrt roku? To není pravděpodobné. Chlap jeho inteligence by je zredukoval na proveditelné číslo, jako třeba jedenáct.”

„Ale jak?”

„Omezením na ty, které jsou dostupné. Vytvořil by si podskupinu. Co měly Callanová, Cookeová a Stanleyová společného?”

„Co měly společného?”

„Žily samy. Naprosto a jednoznačně samy. Svobodné nebo v odloučení, v domech na předměstí nebo na venkově.”

„Je to tak důležité?”

„Samozřejmě že ano. Zamyslete se nad způsobem provedení. Potřebuje tiché a osamělé místo. Kde by ho nikdo nerušil. Beze svědků. Musí odnosit galony barvy. Jenom se na ten seznam podívejte. Jsou na něm provdané ženy, čerstvé matky, ženy žijící se svou rodinou nebo rodiči, ženy v nájemních domech, vlastních bytech, na farmách, dokonce v komunách. Některé se vrátily na školu. My ale potřebujeme osamělé ženy v osamělých domech.”

Harperová zavrtěla hlavou. „Je jich víc než jedenáct. Prováděli jsme průzkum. Našli jsme jich přes třicet. Zhruba třetinu.”

„Museli jste si to ale zjišťovat. Já mluvím o ženách, které očividně žijí samy a odříznuté od světa. Na první pohled. Protože musíme počítat s tím, že ten chlap nemá nikoho, kdo by pro něj provedl průzkum. Pracuje na vlastní pěst a v tajnosti. Nemá v ruce nic jiného než seznam jmen.”

„To je ale náš seznam.”

„Nejenom. On ho má také. Všechny tyto informace přece pocházejí přímo od vojáků. Držel ho v ruce dřív než vy.”

Čtyřicet tři míle daleko, lehce na severovýchod, ležel na naleštěném stole v malé kanceláři bez oken v útrobách Pentagonu úplně stejný seznam. O dvě fotokopie novější než Reacherova verze, ale přesto identický. Odpovídaly všechny stránky. Označeno bylo jedenáct jmen. Nikoliv spěš-

ně tužkou, jak je zatrhl on, ale úhledně podtrženo plnicím perem a pravítkem zkoseným tak, aby se inkoust nerozmazal.

Tři z nich přetínala druhá linka.

Seznam přidržovala neuniformovaná předloktí obyvatele kanceláře. Ležela volně na dřevě, s ohnutými zápěstími, aby se ruce nedotkly stolu. Levá ruka třímala pravítko. Pravá pero. Levá ruka se pohnula a položila pravítko na inkoustovou čáru podtrhující čtvrté jméno. Pak se o kousek posunula a zastavila se uprostřed jména. Připojila se pravá ruka a jméno přeškrtla silná jistá přímka. Potom se pero odlepilo od papíru.

„Co s tím uděláme?” zeptala se Harperová.

Reacher se zaklonil a znovu zavřel oči.

„Měli byste hrát vabank. Nechte těch zbývajících osm žen sledovat dvacet čtyři hodin denně a vrah vám do šedesáti dnů vběhne do náručí.”

Netvářila se přesvědčeně.

„Pěkný hazard. Postavený na spekulacích. Hádáte, co udělá, když se podívá na seznam.”

„Považujete mě za prototyp toho chlapa. Takže můj odhad by měl být přesný.”

„Co když se mýlíte?”

„Máte něco lepšího? Dostali jste se v pátrání dál?”

Ještě pořád ji nepřesvědčil. „Dobře, považujme váš názor za jednu z dalších teorií. Stojící za prozkoumání. Možná je už také napadla.”

„Odvážnému štěstí přeje?”

Na chvíli se odmlčela. „Promluvte si o tom zítra s Lamarrovou.”

Otevřel oči. „Vy si myslíte, že zítra bude v práci?”

„Ano.”

„Copak nepojede na pohřeb svého otce?”

„Nepojede. V případě, jako je tenhle, by promeškala svůj vlastní.”

„Dobře, mluvit ale budete vy, a s Blakeem. Lamarrové ani slovo.”

„Proč?”

„Protože její sestra žije zcela jasně sama. Takže má šanci jedna ku osmi. Blake by měl Lamarrovou odvolat.”

„Pokud bude s vaší teorií souhlasit.”

„Nic lepšího mu nezbývá.”

„I kdyby souhlasil, Lamarrovou neodvolá.”

„Měl by to udělat.”

„Možná ano, ale neudělá.”

Reacher pokrčil rameny. „Tak mu nic neříkejte. Jenom mrhám časem. Blake je pitomec.”

„To neříkejte. Musíte spolupracovat. Nezapomínejte na Jodie.” Zavřel oči a vzpomněl si na Jodie. Připadala mu hrozně vzdálená. Myslel na ni velice dlouho.

„Pojďme se najíst,” vyrušila ho Harperová. „Potom si promluvím s Blakeem.”

Čtyřicet mil daleko, mírně na severozápad, se muž v civilu upřeně a bez pohnutí díval na list papíru. Ve tváři výraz člověka propracovávajícího se pomalu přes překážky dopředu. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Moment,” zavolal.

Odložil pravítko s klapnutím na stůl, zavřel pero a zastrčil si ho do kapsy. Složil list papíru, vytáhl zásuvku, vložil ho do ní a zatížil knihou. Byla to bible, anglický překlad z roku 1611, v černé telecí kůži. Položil pravítko na bibli a zamkl zásuvku. Klíč si zastrčil do kapsy, poposedl na židli a uhladil si sako.

„Vstupte,” křikl.

Dveře se otevřely, vešel desátník a zasalutoval.

„Vaše auto, plukovníku, je přistaveno,” ohlásil.

„Děkuji, desátníku,” poděkoval plukovník.

Obloha nad Quanticem byla stále jasná, ale svěžest vzduchu začínala přecházet do nočního mrazivého chladu. Z východu se pokradmu za budovami plížil soumrak. Reacher s Harperovou rázovali svižným tempem a světla podél chodníku se rozsvěcela, jako by je nabíjeli vlastní energií. Povečeřeli sami, u stolu pro dva v jiné části jídelny. K

hlavní budově se vrátili za úplné tmy. Vyjeli výtahem a Harperová otevřela dveře.

„Děkuju za přínosné podněty,” řekla.

Mlčel.

„A také za výuku ve střelbě.”

„Bylo mi potěšením,” odpověděl.

„Není to Špatná technika.”

„Naučil mě ji starý seržant.”

Usmála se. „Ne střílení. Mám na mysli způsob výuky.”

Vzpomněl si, jak se mu zády tiskla na prsa, jak se dotýkali stehny, vybavila se mu vůně jejích vlasů a obrysy jejího těla.

„Praktická ukázka je vždycky nejlepší,” odtušil.

„To máte svatou pravdu.”

Zavřela za sebou dveře a on poslouchal, jak odchází.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

PROBUDIL SE ČASNĚ, JEŠTĚ PŘED ÚSVITEM. OMOTAL SI RUČNÍK KOLEM pasu, postavil se k oknu a zadíval se do temnoty. Bylo opět chladno. Oholil se a osprchoval. Spotřeboval již polovinu vládního šamponu. Oblékl se vestoje u postele. Vzal si ze skříně kabát a přehodil si ho přes sebe. Nakoukl ještě jednou do koupelny, zaklapl kartáček a vsunul si ho do náprsní kapsy. Pro případ, že nastal správný den.

Seděl na posteli zachumlaný do kabátu, aby se netřásl zimou, a čekal na Harperovou. Když však v zámku zarachotil klíč a dveře se otevřely, nestála v nich Harperová. Přišel Poulton. Tvářil se neproniknutelně a Reacherem projel první záchvěv triumfu.

„Kde je Harperová?” zeptal se.

„Odvolaná z případu.”

„Mluvila s Blakeem?”

„Včera večer.”

„A k čemu došli?”

Poulton pokrčil rameny. „K ničemu.”

„Vy ignorujete můj podnět?”

„Nejste tady kvůli podnětům.”

Reacher přikývl. „Jak chcete. Jdeme na snídani?”

„Ano,” souhlasil Poulton.

Na východě se vyhouplo slunce a zbarvilo oblohu. Nekalil ji jediný mrak. Vlhkost zmizela a panovalo bezvětří. Ranní procházka byla příjemná. Z budov opět vyzařovala činorodost. Nastalo pondělí, začátek pracovního týdne. Blake seděl u obvyklého stolu u okna. Lamarrová vedle něho.

Krémovou blůzu zaměnila za černou. Lehce vybledlou, jako by ji již mnohokrát prala. Na stole stála káva, hrnky, mléko, cukr a koblihy. Noviny však chyběly.

„Spatné zprávy ze Spokane mě moc mrzí,” řekl Reacher.

Lamarrová němě přikývla.

„Nabídl jsem jí volno,” ozval se Blake. „Má nárok na dovolenou z rodinných důvodů.”

Reacher se na něj podíval. „Nemusíte se mi zpovídat ze svého počínání.”

„Smrt patří nerozlučně k životu,” pravila Lamarrová. „To se při naší práci naučíte velice rychle.”

„Vy nepojedete na pohřeb?”

Lamarrová se chopila lžičky a balancovala s ní na ukazováčku. Zírala na ni.

„Alison mi nezavolala. Nevím, na kdy pohřeb chystá.”

„Proč jste se jí neozvala vy?”

Pokrčila rameny. „Nechci se vtírat.”

„Řekl bych, že Alison je jiného názoru.”

Podívala se na něj. „To je právě to, co nevím.”

Rozhostilo se ticho. Reacher obrátil hrnek a nalil si kávu.

„Musíme se pustit do práce,” prohlásil Blake.

„Moje teorie se vám nelíbila?” zeptal se Reacher.

„Jedná se o čirou domněnku, nikoliv teorii. Můžeme si pohrávat s nejrůznějšími myšlenkami, ale ne na úkor osmdesáti ostatních žen.”

„Pocítily by nějakou změnu?” vypálil Reacher.

Zhluboka se napil kávy a podíval se na koblihy. Byly scvrklé a tvrdé. Nejspíš sobotní.

„Takže na mou domněnku nehodláte brát zřetel?” zeptal se.

Blake pokrčil rameny. „Budu o ní uvažovat.”

„Uvažujte o ní pořádně a pospěšte si. Protože další mrtvá žena bude jedna z těch jedenácti a ponesete za ni zodpovědnost.”

Blake neodpověděl a Reacher odstrčil židli.

„Dám si omeletu,” oznámil. „Ty koblihy vypadají nechutně.”

Než se někdo stačil ohradit, postavil se a vyrazil k pultu. Zastavil se u prvního stolu s New York Times. Patřily osamělému chlapíkovi. Četl sportovní rubriku. První část měl položenou u levé ruky. Reacher ji zvedl. Zpráva, na kterou čekal, stála na první stránce hned pod přehybem.

„Můžu si ty noviny půjčit?” zeptal se.

Sportovní fanoušek bez vzhlédnutí kývl. Reacher popadl noviny do podpaží a došel k pultu. Snídaně byla uspořádána jako švédský stůl. Naložil si hromadu omelet, osm plátků slaniny a bohatě všechno zalil sirupem. Jídlo bude potřebovat. Má před sebou dlouhou cestu a první část bude patrně muset urazit pěšky.

Vrátil se ke stolu a opatrně se zasunul na židli. Dával pozor, aby nerozlil sirup a neupustil noviny. Opřel si je před talíř a pustil se do jídla. Potom si s předstíraným překvapením všiml titulku.

„Podívejte se,” vyzval spolustolovníky plnými ústy.

Titulek hlásal Válka gangů na Manhattanu si vyžádala již šest obětí. Článek oznamoval, že mezi dvěma konkurenčními vyděračskými gangy vypukla lítá válka o rajony. Jeden gang je čínský, druhý syrský. Bojují automatickými puškami a mačetami. Stav mrtvých je čtyři ku dvěma, ve prospěch Číňanů. K zabitým Syřanům patří i vůdce gangu, zločinec nechvalné pověsti Almar Petrosian. Následovaly postoje NYPD a FBI a stručný popis stoleté historie vyděračských gangů v New Yorku, tajných čínských spolků a bojů jednotlivých etnických skupin o kšefty, které údajně vynášejí miliony dolarů po celých Státech.

„Jenom se podívejte,” vyzval je Reacher ještě jednou.

Už se podívali. To bylo jasné. Uhnuli očima. Blake zíral oknem na červánky na obloze. Poulton upíral pohled do zdi. Lamarrová si prohlížela lžičku.

„Cozo vám to potvrdil?” zeptal se Reacher.

Neodpověděli, což znamenalo ano. Reacher se usmál.

„Život je děvka,” poznamenal. „Nastražíte mi past a ona nesklapne. Osud si dokáže s člověkem pěkně pohrát.”

„Osud,” zopakoval Blake.

„Nalijme si čistého vína,” vyzval je Reacher. „Harperová odmítla hrát femme fatale a Petrosian je po smrti. Už na mě nic nemáte. A neposloucháte, co vám říkám, takže neexistuje důvod, abych tady zůstával.”

„Existuje spousta důvodů,” namítl Blake.

Rozhostilo se ticho.

„Žádný z nich však dostatečně pádný,” odpověděl Reacher.

Vstal od stolu. Nikdo se ho nepokusil zarazit. Vyšel z jídelny a skleněnými dveřmi do chladivého svítání.

Celou cestu ke kontrolnímu stanovišti urazil pěšky. Protáhl se pod závorou a visačku návštěvníka odhodil na silnici. Pokračoval v chůzi, prošel zatáčkou a ocitl se na území námořní pěchoty. Držel se uprostřed vozovky a po půl míli došel na první mýtinu. Stála na ní skupinka vozidel a několik tichých ostražitých mužů. Nezastavili ho. Jít pěšky bylo neobvyklé, nikoliv však zakázané. Po třiceti minutách po odchodu z jídelny dorazil na druhou mýtinu. Prošel jí a pokračoval dál.

O pět minut později za sebou zaslechl auto. Zastavil se, otočil a čekal. Přiblížilo se natolik, že ho světla přestala oslňovat. Seděla v něm Harperová, což předpokládal. Byla sama. Zastavila u něj a stáhla okénko.

„Nazdar, Reachere,” pozdravila.

Mlčky kývl hlavou.

„Nechcete svézt?” zeptala se.

„Zpátky nebo pryč?”

„Jak se rozhodnete.”

„Tak mě vezměte na nájezd na I-95. Směrem na sever.”

„Stopovat?”

Přikývl. „Na letadlo nemám.”

Sedl si na sedadlo spolujezdce a Harperová se zlehka rozjela. Měla na sobě druhý oblek a vlasy si nechala rozpuštěné. Spadaly jí na záda.

„Nakázali vám, abyste mě přivezla zpátky?”

Zavrtěla hlavou. „Dospěli k závěru, že z vás neplyne žádný užitek. Prý nemáte čím přispět.”

Usmál se. „Takže teď čekají, že vzplanu rozhořčením a poletím zpátky dokázat opak?”

Odpověděla úsměvem. „Něco na ten způsob. Deset minut se dohadovali, jaký přístup zvolit. Lamarrová rozhodla, že zapůsobí na vaše ego.”

„Tak to dopadá, když psycholožku dělá vystudovaná zahradnice.”

„Asi budete mít pravdu.”

Pokračovali v cestě lesními zatáčkami a přes poslední mýtinu námořní pěchoty.

„V jednom se však nemýlí,” promluvil Reacher. „Nemám čím přispět. Toho chlapa nikdo nechytí. Je příliš chytrý. Alespoň na mě.”

Znovu se usmála. „Trocha vlastní psychologie? Pokoušíte se odjet s čistým svědomím?”

Zavrtěl hlavou. „Moje svědomí je vždycky čisté.”

„Také v případě Petrosiana?”

„Proč právě Petrosiana?”

„Pěkná náhoda, nemyslíte? Vyhrožují vám Petrosianem a do tří dnů je mrtvý.”

„Prostě smůla.”

„Aha, smůla. Víte, že jsem jim neřekla, že jsem celý den seděla před Trentovou kanceláří?”

„Proč ne?”

„Chránila jsem vlastní kůži.”

Podíval se na ni. „A co s tím má Trentova kancelář společného?”

Pokrčila rameny. „Nevím. Nevěřím ale na náhody.”

„Čas od času k nim dochází.”

„Na náhody nevěří nikdo v Úřadu.”

„Co tím chcete říct?”

Opět pokrčila rameny. „Mohli by tu náhodu trochu prověřit. A zatopit vám.”

Usmál se. „To je přístup číslo dva?”

Zacukalo jí v koutcích úst a vybuchla smíchy. „Ano, přístup číslo dva. Vypracovali jich zhruba tucet. Některé z nich jsou opravdu podařené. Mám vám je popsat?”

„Ani ne. Nevrátím se. Neposlouchají, co říkám.”

Přikývla a pokračovala v cestě. Přibrzdila před křižovatkou na dálnici a potom pokračovala dál.

„Odvezu vás k dalšímu nájezdu. Tenhle nepoužívá nikdo jiný než pracovníci Úřadu. A ti by vás nesvezli.”

Kývl hlavou. „Děkuju.”

„Jodie je doma. Zavolala jsem do Cozovy kanceláře. Prý ji trochu sledují. Byla na cestách. Vrátila se dneska ráno taxíkem. Nejspíš z letiště. Dneska pracuje doma.”

Usmál se. „Pádný důvod, abych se nevracel.”

„Potřebujeme vaši pomoc.”

„Nikdo mě neposlouchá.”

„Musíte je přimět, aby poslouchali.”

„Přístup číslo tři?”

„Ne, můj vlastní názor. Myslím ho vážně.”

Ponořil se do mlčení. Nakonec přikývl.

„Proč mě neposlouchají?”

„Možná z hrdosti?” navrhla.

„Pomoc potřebují. O tom není pochyb. Ale ne moji. Nemám správné prostředky. Ani vliv.”

„Na co?”

„Aby prohlédli. S tím pitomým profilem jenom mrhají časem. Nikam nevede. Musí začít sledovat vodítka.”

„Žádná vodítka neexistují.”

„Ale ano, existují. Chytrost toho chlapa. Barva, zeměpis, neporušenost místa činu. To všechno jsou vodítka. Měli by na nich pracovat. Musí něco znamenat. S motivem začínají na nesprávném konci.”

„Vyřídím jim to.”

Sjela z dálnice a zastavila u příčné silnice.

„Dostanete se do maléru?” zeptal se.

„Že jsem vás nepřivezla zpátky? Možná.”

Neodpověděl. Usmála se.

„To byl přístup číslo deset,” řekla. „Nic se mi nestane.” „Doufám,” odtušil a vystoupil z auta. Zamířil na nájezd na sever. Potom se zastavil se a pozoroval, jak mizí pod mostem a vrací se na jih.

Stopař vysoký šest stop pět palců a vážící dvě stě třicet liber se pohybuje na hranici přijatelnosti. Ženy mu nezastaví, protože jim nahání strach, a důvěru nevzbuzuje ani u mužů. Reacher byl však umytý a oholený a spořádaně oblečený. To hovořilo v jeho prospěch. A po silnici jezdila spousta náklaďáků s rozložitými, nebojácnými řidiči. Do New Yorku se dostal za sedm hodin.

Téměř celou cestu mlčel, z části proto, že náklaďáky dělaly hrozný rámus, a částečně proto, že mu nebylo do řeči. Opět k němu promlouval starý démon tuláků. Kam jedeš? Zpátky k Jodie, kam jinam. Proč? Kvůli čemu, hlupáku? Abys pracoval na zahradě? Maloval v dome? Seděl vedle laskavých řidičů a nechával krátký výlet na svobodu odplývat pryč. Snažil se na ni zapomenout a cítil, jak vítězí. Poslední auto byl náklaďák se zeleninou a odvezl ho z New Jersey do Greenwich Village. Prokodrcal Holandským tunelem. Reacher vystoupil a poslední míli po Canal Street a Broadwayi došel k Jodieině bytu pěšky. Celou cestu si říkal, jak se na ni těší.

Vestibul si odemkl vlastním klíčem, vyjel výtahem a zaklepal na dveře. V kukátku se mihl stín, dveře se otevřely a Jodie stála před ním. V džínách a tričku, vysoká, štíhlá a plná života. Byla nejkrásnější ženou, jakou kdy viděl. Úsměv však hledal marně.

„Nazdar, Jodie,” pozdravil.

„V kuchyni čeká agent FBI,” odpověděla.

„Proč?”

„Proč?” zopakovala. „To bys měl povědět ty mně.”

Vešel za ní a zamířil do kuchyně. Agent FBI byl malý mladík se širokou šíjí. Modrý oblek, bílá košile,

proužkovaná kravata. U ucha držel mobil a oznamoval Reacherův příchod.

„Co po mně chcete?” zeptal se ho Reacher.

„Chvíli, prosím, počkejte,” odpověděl mladík. „Mějte deset minut strpení.”

„O co kráčí?”

„Hned se to dozvíte. Za deset minut.”

Reacher uvažoval, jestli naopak neodejde, ale Jodie se posadila. V obličeji měla podivný výraz. Něco mezi znepokojením a zlobou. New York Times ležely otevřené na kuchyňské lince. Reacher se na ně podíval.

„Dobře,” souhlasil. „Deset minut.”

Také se posadil. Čekali v tichosti. Spíš patnáct minut než deset. Potom se ozval bzučák z ulice a agent FBI otevřel tlačítkem vstupní dveře. Pak přešel do předsíně. Jodie seděla nehybně a trpně jako host ve vlastním bytě. Reacher zaslechl svištění výtahu. S klapnutím se zastavil. Dveře do bytu se otevřely. Na javorové podlaze zazněly kroky.

Do kuchyně vešel Alan Deerfield v tmavém plášti s vyhrnutým límcem. Kráčel energicky a kamínky zaryté do podrážek hlasitě a výhrůžně skřípaly.

„Mám na krku šest mrtvol,” oznámil. Zahlédl Timesy na kuchyňské lince, uhladil je a ukázal na titulek. „Takže bych vám rád položil pár otázek.”

Reacher se na něj podíval. „O jaké otázky se jedná?”

Deerfield mu vrátil pohled. „O choulostivé otázky.”

„Tak spusťte.”

Deerfield přikývl. „První otázka je pro paní Jacobovou.”

Jodie se zavrtěla na židli. Hlavu nechala sklopenou.

„Na co se mě chcete zeptat?”

„Kde jste v posledních dnech byla?”

„Mimo město. Pracovně.”

„Kde mimo město?”

„V Londýně. Na jednání s klienty.”

„V Londýně v Anglii?”

„V jakém jiném?”

Deerfield pokrčil rameny. „Londýn je také v Kentucky, v Ohio, dokonce i někde v Kanadě. Tuším, že v Ontariu.”

„Byla jsem v Londýně v Anglii.”

„Máte v Londýně klienty?”

Jodie se stále dívala do podlahy. „Máme klienty všude možně. Nejvíc v Londýně v Anglii.”

Deerfield přikývl. „Letěla jste concordem?”

Vzhlédla. „Ano, letěla, jestli vám to připadá důležité.”

„Rychlý způsob dopravy, že ano?”

Jodie kývla hlavou. „Ano, docela ujde.”

„Ale drahý.”

„Předpokládám, že ano.”

„Ale pro partnerku důležité firmy se vyplatí.”

Jodie mu pohlédla do tváře. „Nejsem partnerkou.”

Deerfield se usmál. „Ještě lepší. Jestli posílají concordem zaměstnankyni, musí jim na ní záležet. Patrně ji

brzy hodlají udělat partnerkou. Pokud se tomu nepostaví něco do cesty.”

Jodie neodpověděla.

„Takže v Londýně,” pokračoval Deerfield. „Věděl o tom Reacher?”

Zavrtěla hlavou. „Ne. Nepověděla jsem mu o tom.”

Následovala odmlka.

„Plánovaná cesta?” zeptal se Deerfield.

Jodie opět zavrtěla hlavou. „Rozhodnutí padlo na poslední chvíli.”

„A Reacher o ní nevěděl?”

„Už jsem vám říkala, že nevěděl.”

„Není nad to být dobře informovaný,” poznamenal Deerfield.

„Nemusím mu oznamovat, kam jezdím.”

Deerfield se usmál. „Nemluvím o informacích, které poskytujete Reacherovi. Mám na mysli informaci, která z té situace vyplývá. Právě teď jsem zjistil, že nevěděl, kde se pohybujete.”

„A co má být?”

„To by ho mělo znepokojit. A také znepokojilo. Hned po příjezdu do Quantica se vám pokoušel dovolat. Do kanceláře, do bytu, na mobil. Večer to samé. Sháněl vás, sháněl a nesehnal.”

Jodie střelila pohledem po Reacherovi. Nervózně a možná trochu omluvně.

„Asi jsem mu o té cestě měla říct.”

„To je vaše věc. Nehodlám vám poskytovat předmanželské rady. Zajímavé ale je, že vám volat přestal. Najednou to ani jednou nezkusil. Ptám se proč. Zjistil, že se nacházíte v bezpečí v anglickém Londýně?”

Chystala se něco říct, pak ale zmlkla.

„Takže nezjistil,” odpověděl si Deerfield sám. „Bála jste se Petrosiana, tak jste lidem v kanceláři nakázala, aby neroztrubovali, kde se pohybujete. Reacher se domníval, že jste stále ve městě. Ale najednou si přestal dělat starosti. Nevěděl, že jste v bezpečí v Londýně, ale z nějakého důvodu věděl, že vám nic nehrozí. Tím důvodem mohla být jistota, že Petrosiana brzy sprovodí ze světa.”

Jodie se vrátila pohledem na podlahu.

„Reacher není žádný hlupák,” pokračoval Deerfield. „Patrně povolal nějakého kamaráda, aby rozvířil v Chinatownu hladinu, a potom se založenýma rukama čekal, až se čínská tajná organizace obvyklým způsobem pomstí. A představoval si, že je za vodou. Věděl, že jeho kamaráda nikdy nenajdeme, z Číňanů nedostaneme ani slovo, a až Petrosiana rozsekají mačetou, bude sedět zamčený ve své místnosti v Quanticu. Hloupý není.”

Jodie mlčela.

„Ale je také samolibý. Přestal vám volat dva dny před tím, než Petrosian konečně skapal.”

V kuchyni se rozhostilo ticho. Deerfield se obrátil k Reacherovi.

„Mýlím se snad?”

Reacher pokrčil rameny. „Proč bychom měli mít z Petrosiana strach?”

Deerfield se usmál. „Samozřejmě, nahlas o tom mluvit nemůžeme. Nikdy nepřipustíme, že by se Blake o tomto tématu zmínil. Ale jak jsem už říkal paní Jacobové, není nad to být dobře informovaný. Chci mít stoprocentní jistotu, čemu čelím. Jestli v tom vězíte, přiznejte se a já vám možná poklepu na rameno. Pokud se však náhodou jednalo o skutečnou roztržku, potřebujeme to vědět.”

„Nerozumím, o čem mluvíte,” odpověděl Reacher.

„Proč jste tedy přestal volat paní Jacobové?”

„To je moje věc.”

„Ne, je to věc nás všech,” opáčil Deerfield. „Rozhodně se týká paní Jacobové. A mě také. Tak mi povězte, co se stalo. A nemyslete si, že máte vyhráno. Petrosian byl samozřejmě mrzák, ale stále jde o vraždu, a můžeme vám přišít velice dobrý motiv podložený výpovědí dvou věrohodných svědků, kteří vás pozorovali tenkrát večer v uličce. Mohli bychom vás obžalovat ze spiknutí s neznámou osobou. Když případ pořádně připravíme, strávíte dva roky za mřížemi jen čekáním na proces. Porota vás nakonec možná osvobodí, ale kdo dokáže odhadnout, jak se opravdu zachová?”

Reacher mlčel, Jodie se vztyčila.

„Pane Deerfíelde, žádám vás, abyste odešel. Ještě pořád jsem jeho právnička a nepovažuji toto místo za vhodné fórum pro diskusi.”

Deerfield pomalu přikývl a rozhlédl se po kuchyni, jako by ji viděl poprvé.

„Máte pravdu, paní Jacobová. Příště budeme pokračovat ve vhodnějším prostředí. Zítra, za týden, možná za rok. Jak správně poznamenal pan Blake, víme, kde oba žijete.”

Otočil se na patě a štěrk hlasitě zaskřípal do ticha. Slyšeli, jak prochází obývacím pokojem, otvírá dveře a s bouchnutím je zavírá.

„Takže ty jsi vyřídil Petrosiana,” promluvila Jodie jako první.

„Ani jsem se k němu nepřiblížil,” ohradil se Reacher.

Zavrtěla hlavou. „Ušetři mě povídaček pro FBI. Zařídil jsi to, vyprovokoval nebo zosnoval, na výrazu nezáleží. Zlikvidoval jsi ho tak jistě, jako kdybys mu ustřelil z těsné blízkosti hlavu.”

Reacher neodpověděl.

„A neříkej mi, že jsi to nebyl.”

Reacher stále mlčel.

„Deerfield ví, že jsi to udělal.”

„Nemůže mi ale nic dokázat.”

„To je úplně jedno. Copak to nechápeš? Může se ti to pokusit dokázat. S dvěma roky ve vězení vůbec nepřeháněl.

Podezření z vedení války mezi gangy? Soud mu bude s radostí krýt záda. Zamítne kauci i odročení a prokurátoři mu půjdou na ruku. Nevyhrožoval planě. Má tě v hrsti. Přesně, jak jsem předpovídala.”

Reacher nic neřekl.

„Proč jsi to udělal?”

Pokrčil rameny. „Z mnoha důvodů. Nebylo zbytí.”

Následovalo dlouhé ticho.

„Souhlasil by s tebou můj otec?”

„Leon?” opáčil Reacher. Před očima mu vyvstaly fotografie z Cozovy obálky. Svědectví o Petrosianově díle. Mrtvé ženy rozložené jako na středové stránce v pornografickém časopise. Chybějící části těla, zaražené předměty. „To myslíš vážně? Leon by se mnou souhlasil celým srdcem.”

„A zašel by tak daleko a udělat to samé, co ty?”

„Patrně ano.”

Kývla hlavou. „Ano, nejspíš udělal. Podívej se ale kolem sebe.”

„Na co se mám podívat?”

„Na všechno. Co vidíš?”

Rozhlédl se kolem sebe. „Vidím byt.”

Přikývla. „Můj byt.”

„Kam míříš?”

„Vyrostla jsem v něm?”

„Samozřejmě že ne.”

„Tak kde jsem vyrůstala?”

Pokrčil rameny. „Všude možně na vojenských základnách, stejně jako já.”

„Kde jsme se poprvé potkali?”

„Vždyť to víš. V Manile. Na základně.”

„Pamatuješ si náš bungalov?”

„Jasně.”

„Já také. Malý, smrdutý, se šváby většími než moje ruka. A víš co? Byl to nejlepší dům, ve kterém jsem jako dítě bydlela.”

„Co tím chceš říct?”

Ukázala na svou koženou aktovku, nacpanou právnickými dokumenty a opřenou o stěnu u kuchyňských dveří. „Co to je?”

„Tvoje aktovka.”

„Přesně tak. Není to puška ani karabina, ani plamenomet.”

„Takže?”

„Takže žiju v bytě na Manhattanu a nikoliv na vojenské základně a nenosím zbraně, ale aktovku.”

„Toho jsem si všimnul.”

„Víš ale proč?”

„Předpokládám, že proto, že chceš.”

„Správně. Protože chci. Vědomě jsem takový život zvolila. Bylo to moje rozhodnutí. Vyrůstala jsem stejně jako ty v armádě, a kdybych chtěla, mohla jsem v ní jako ty zůstat. Ale nechtěla jsem. Toužila jsem po střední škole a studiu práv. Představovala jsem si, že jednou budu pracovat pro velkou firmu a stanu se v ní partnerkou. A kvůli čemu?”

„Kvůli čemu?”

„Protože jsem chtěla žít ve světě s pravidly.”

„V armádě platí spousta pravidel.”

„Nesprávných pravidel. Já jsem toužila po civilních pravidlech. Civilizovaných pravidlech:”

„Co tím vším chceš říct?”

„Říkám, že jsem armádu před mnoha lety opustila, a nechci se do ní vracet.”

„Nikam se nevracíš.”

„Vzbuzuješ ve mně podobný pocit. A ta záležitost s Petrosianem je ještě horši než armáda. Nechci žít ve světě, kde panují taková pravidla. Moc dobře víš, že nechci.”

„Tak co jsem měl podle tebe udělat?”

„V první řadě jsi se do toho neměl vůbec namočit. Tenkrát večer v restauraci. Měl jsi odejít a zavolat poldy. Takhle se tady jedná.”

„Tady?”

„V civilizovaném světě.”

Posadil se na stoličku a opřel se předloktími o kuchyňský pult. Roztáhl prsty a položil na něj dlaně. Kuchyňský pult chladil. Byl vyrobený z čehosi podobného žule, šedý a lesklý, s malými krystalky jiskřícími na povrchu. Rohy a úhly dokonale zaoblené. Civilizovaný výrobek. Patřící do světa, kde lidé dobrovolně pracují čtyřicet, sto i dvě stě hodin, aby si za odškodnění koupili vymoženost, která jim zkrášlí kuchyni v drahé zmodernizované budově vysoko nad Broadwayi.

„Proč jsi mi přestal volat?”

Podíval se na své ruce. Na naleštěné žule vypadaly jako pokřivené kořeny malého stromku.

„Myslel jsem si, že jsi v bezpečí. Že se někde schováváš.”

„Ty sis myslel,” zopakovala. „Ale nevěděl.”

„Předpokládal jsem to. Já jsem se postaral o Petrosiana a domníval jsem se, že ty ses postarala o sebe. Myslel jsem si, že se známe natolik dobře, aby byla podobná domněnka na místě.”

„Jako bychom byli kamarádi,” zašeptala. „Major a kapitán ze stejné jednotky, uprostřed nebezpečného poslání, kdy jeden spoléhá na druhého, že se řádně zhostí svého úkolu.”

Přikývl. „Přesně tak.”

„Já ale nejsem kapitánem. Nepatřím ke stejné jednotce. Jsem právničkou. Opuštěnou a vyděšenou právničkou v New Yorku, která se zapletla do něčeho, co se jí nelíbí.”

„Promiň.”

„A ty nejsi majorem. Armáda patří minulosti. Žiješ životem civilisty. Měl by sis to konečně uvědomit.”

Neodpověděl.

„A v tom spočívá náš velký problém. Zatáhl jsi mě do něčeho, co se mi nelíbí, a já jsem tě uvěznila ve světě, který se zase nelíbí tobě. V civilizovaném světě. S domy, auty, stálým bydlištěm a pravidelným životem.”

Stále mlčel.

„Možná moje chyba. Hrozně jsem všechny tyhle věci chtěla. Ani si nedokážeš představit, jak. A není pro mě lehké připustit si, že ty je nechceš.”

„Chci tebe,” řekl.

„Já vím. A já chci tebe. Což nepopírám. Chceme ale také svoje životy?”

V hlavě se mu jásavě a nadšeně rozkřičel démon tuláků. Pověz jí to! Pověz jí to! Nastala pravá chvíle. Tak se jí chop! Nepropásni svou šanci!

„Nevím,” odpověděl.

„Musíme si o tom promluvit,” povzdechla si.

K mluvení se však nedostali, alespoň ne v tu chvíli, protože se rozezněl bzučák z ulice, v jednom jednolitém tónu, jako by se o něj někdo opíral ramenem. Jodie vstala, stiskla tlačítko a vyšla počkat do obývacího pokoje. Reacher zůstal sedět na stoličce u žulového kuchyňského pultu a pozoroval jiskřičky probleskující mu mezi prsty. Potom přijel výtah a dveře do bytu se otevřely. Zaslechl naléhavý rozhovor, v obýváku zazněly lehké kroky a do kuchyně vešla Jodie s Lisou Harperovou po boku.

KAPITOLA PATNÁCTÁ

HARPEROVÁ NA SOBĚ MĚLA STÁLE DRUHÝ OBLEK A VLASY ROZPUŠTĚNÉ na ramena, jinak si však nebyla vůbec podobná. Dlouhonohou ladnost nahradila horečnatá nervozita, oči červené a ztrhaná. Reachera napadlo, že víc rozrušená už být nemůže.

„Co se stalo?” zeptal se.

„Velký malér. Došlo na nejhorší.”

„Kde?”

„Ve Spokane,” odpověděla.

„Ne,” vydechl.

„Ano,” odtušila. „Alison Lamarrová.”

Rozhostilo se ticho.

„Do prdele,” zašeptal.

Harperová přikývla. „Přesně tak.”

„Kdy?”

„Někdy během včerejška. Zrychluje. Nedrží se intervalu. Poslední vraždu spáchal před dvěma týdny.”

„Jak?”

„Stejně jako předešlé. Nemocnice jí volala, že zemřel otec, a nikdo nebral telefon. Tak nakonec informovali

policajty, ti se tam rozjeli a našli ji. Mrtvou ve vaně plné barvy.”

Opět ticho.

„Jak se, krucinál, dostal dovnitř?”

Harperová potřásla hlavou. „Prostě vešel dveřmi.”

„To není možné.”

„Celý dům zapečetili. Vyslali tam zajišťovatele stop přímo z Quantica.”

„Nic nenajdou.”

Ticho. Harperová se nervózně rozhlédla po kuchyni.

„Blake chce, abyste se k nám připojil. Přijal vaši teorii. Už jí věří. Nejde o jednadevadesát žen, ale o jedenáct.”

Reacher se na ni pronikavě podíval. „Co vám na to mám odpovědět? Lépe pozdě než nikdy?”

„Chce, abyste se vrátil,” zopakovala Harperová. „Situace se nám vymkla z rukou. Musíme nějak obejít armádu. A vy jste na obcházení předpisů odborník.”

Nic horšího prohlásit nemohla. Její slova zůstala viset ve vzduchu. Jodie sklouzla pohledem z Harperové na dvířka od lednice.

„Měl bys, Reachere, jet,” řekla tiše.

Neodpověděl.

„Obejdi pár předpisů,” dodala. „Pusť se do toho, na co jsi odborník.”

Pustil se do toho. Na Broadwayi čekalo na Harperovou auto zaparkované u chodníku. Patřilo newyorské pobočce Úřadu a za volantem seděl stejný řidič, který ho vezl z Garrisonu, když mu mířili pistolí na hlavu. Jestli ho jeho náhlá změna postavení překvapila, nedal to najevo. Jen zapnul červený maják a vyrazil na západ k Newarku.

Na letišti panoval chaos. Prodrali se davem k vnitrostátní přepážce. Na rezervaci museli chvíli čekat. Přišla přímo z Quantica. Dvě místa do druhé třídy. Rozběhli se k východu a prošli jím jako poslední pasažéři. Na konci chodby na ně čekala letuška. Posadila je do první třídy a potom se k nim postavila a mikrofonem přivítala cestující na lince do Seattlu-Tacomy.

„Do Seattlu?” podivil se Reacher. „Domníval jsem se, že letíme do Quantica.”

Harperová se natáhla po sponě bezpečnostního pásu a zavrtěla hlavou.

„Nejprve si prohlédneme místo činu. Blake si myslí, že by to mohlo být užitečné. Viděli jsme ho přede dvěma dny. Můžeme srovnávat. Nic tím nezkazíme. Blake je pěkně zoufalý.”

Reacher přikývl. „Jak to vzala Lamarrová?”

Harperová pokrčila rameny. „Nesesypala se. Ale nervy má napjaté k prasknutí. Snaží se do všeho mluvit. Na místě činu se k nám však nepřipojí. Stále nelétá.”

Letadlo se v širokých kruzích přibližovalo ke vzletové dráze. Motory kvílely. Kabina se otřásala.

„Na létání není nic špatného,” odvětil Reacher.

Harperová přikývla. „Létání ujde. Zřítit se je už horší.”

„Statisticky vzato se to téměř nestává.”

„Stejně jako vyhrát v loterii. Vždycky se ale najde nějaký šťastlivec.”

„Nelétat je nesmysl. Při velikosti naší země to znamená hrozné omezení. Zejména pro federálního agenta. Překvapuje mě, že ji nevyhodí.”

Opět pokrčila rameny. „O její fóbii věděli od počátku. Dohodli se na kompromisu.”

Letadlo najelo na vzletovou dráhu a zprudka zabrzdilo. Motory se rozeřvaly plnou silou. Pohnuli se dopředu, nejprve zvolna, pak prudčeji a neustále zrychlovali. Potom se s holubičí lehkostí vyhoupli do vzduchu, podvozek zaklapl a země se začala propadat do hloubky.

„Dalších pět hodin do Seattlu,” poznamenala Harperová.

„Přemýšlela jste o zeměpise?” zeptal se Reacher. „Spokane leží ve čtvrtém rohu.”

Přikývla. „Máme nyní jedenáct potenciálních míst, roztroušených po celých Státech, a on si vybere nejzazší od svých předchozích úderů. Dál už žádné neleží.”

„Proč ale?”

Protáhla obličej. „Aby dokázal své schopnosti?”

Přikývl. „A patrně i svou rychlost. Možná proto zavrhl interval. Aby předvedl svou výkonnost. Udeřil v San Diegu a o několik dní později vyhlíží novou oběť ve Spokane.”

„Chladnokrevný mozek.”

Reacher zlehka kývl hlavou. „To v každém případě. Zanechá po sobě neporušené místo činu v San Diegu, potom ujíždí jako šílenec na sever a vsadím se, že po sobě zanechal další neporušené místo činu ve Spokane. Velice chladnokrevný mozek. Zajímalo by mě, komu patří.”

Harperová se krátce, neradostně zasmála. „Všechny zajímá, komu patří. Když to zjistíme, máme vyhráno.”

Jste génius. Fenomenální, úžasný, nadlidský talent. Čtyři vyřízené. První, druhá, třetí, čtvrtá. A ta byla nejlepší ze všech. Sama Alison Lamarrová! Znovu a znovu si tu scénu přehráváte, jako pomyslné video. Kontrolujete, zkoumáte, prověřujete. Ale také vychutnáváte. Protože to byl zatím nejlepší zážitek. Nejzábavnější a také nejuspokojivější. Nejpůsobivější. Výraz v jejím obličeji, když otevřela dveře! Záblesk poznání, překvapení, radost!

Nedošlo k jediné chybě. K jedné jediné. Podali jste prvotřídní výkon, od počátku až do konce. Opakujete v duchu jednotlivé kroky. Ničeho jste se nedotkli, nic jste po sobě nezanechali. Do domu jste přinesli pouze svou klidnou přítomnost a tichý hlas. Samozřejmě, okolní opuštěná krajina pomohla. Opravdu bezpečné místo. Možná jste si s ní měli víc pohrát. Přinutit ji, aby zpívala. Nebo tančila! Mohli jste s ní strávit delší dobu. Nikdo by vás neslyšel.

Neudělali jste to však, protože vzorec hraje důležitou roli. Chrání vás. Cvičíte, zkoušíte, spoléháte na zaběhnutou rutinu. Vzorec jste vyvinuli pro nejhorší případ, což byla patrně kráva Stanleyová na své hnusné malé parcele v San Diegu. Sousedé na každém rohu. Namačkáni jeden na druhého jako králíci v králíkárnách! Držte se vzorce, v něm spočívá klíč. A nepřestávejte přemýšlet. Přemýšlejte, přemýšlejte, přemýšlejte. Plánujte dopředu. Nepřestávejte plánovat. Vyřídili jste čtvrtou a samozřejmě si tu scénu můžete přehrávat, radovat se z ní a vychutnávat ji, potom ji však musíte odsunout stranou, uzavřít a připravovat se na pátou.

Jídlo v letadle odpovídalo letu probíhajícímu mezi obědem a večeří a protínajícímu všechna časová pásma Spojených států. Jisté bylo jedině to, že se nejedná o snídani. Sestávalo převážně ze sladkého těsta naplněného šunkou a sýrem. Harperová neměla hlad, takže Reacher snědl i její porci. Potom ji bohatě zalil kávou a ponořil se do přemýšlení. Většinou myslel na Jodie. Chceme ale také své životy? Co je to vlastní život? Definovat její nebylo těžké. Právnička, majitelka, stálá obyvatelka, milenka, milovnice jazzu padesátých let a moderního umění. Osoba, která se chtěla usadit, protože poznala, jak chutná život bez kořenů. Jestli měl někdo na světě žít ve třetím patře starého domu na Broadwayi, obklopený muzei, galeriemi a sklepními kluby, pak to byla Jodie.

Co ale on? Co činilo jeho šťastným? Očividně její přítomnost. O tom nebylo pochyb. Ani nejmenších. Vybavil se mu červnový den, kdy se vrátil do jejího života. Jak se na ni podíval a pochopil, kdo před ním stojí. Projela jím tenkrát vlna pocitů silná jako elektrický výboj. Mravenčila ho po celém těle. Už jen vzpomínka stačila, aby ji znovu pocítil. Něco takového se mu stávalo zřídka.

Zřídka, ale občas ano. Stejné pocity několikrát prožil po odchodu z armády. Vystoupil z autobusu v neznámém městě, ve státě, který nikdy nenavštívil. Slunce se mu opíralo do zad, na nohách ulpíval prach a do nedohledna se před ním táhla nekonečná cesta. Přistoupil k recepčnímu pultu osamělého motelu, z ruličky odloupl jednodolarovou bankovku a v dlani ho zastudil starý mosazný klíč. Zatuchlý zápach levných pokojů, sténání per anonymních postelí, veselé zvědavé servírky v zašlých restauracích. Desetiminutové rozhovory s řidiči, kteří mu zastavili, náhodný střet dvou duší obývajících planetu osídlenou miliardami lidí. Život kočovníka. Patřil nerozlučně k němu a postrádal ho zavřený v Garrisonu nebo uvězněný ve městě s Jodie. Postrádal ho hodně. Opravdu hodně. Téměř tak hodně, jak v tuto chvíli postrádal Jodie.

„Přišel jste na něco?” zeptala se Harperová.

„Prosím?”

„Hluboce jste se zamyslel. A nasadil nepřítomný výraz.”

„Opravdu?”

„O čem jste přemýšlel?”

Pokrčil rameny. „O úskalích a nástrahách života.”

Vytřeštila na něj oči. „Filozofie nám moc nepomůže. Nemohl byste přemýšlet o něčem jiném?”

„Jak si přejete.”

Odvrátil pohled a snažil se vyhnat Jodie z hlavy. Pokoušel se myslet na něco jiného.

„Pozorování,” prohlásil najednou.

„Jaké pozorování?”

„Předpokládáme, že ten chlap nejprve pozoruje dům svých obětí. Nejméně jeden den. Když jsme Alison navštívili, mohl se už někde schovávat.”

Zachvěla se. „Nepříjemná představa. Kam ale míříte?”

„Měli byste prověřit motelové knihy hostů, vyzpovídat sousedy. Sledujte stopu. Pracujte v terénu. Ne pět pater pod zemí ve Virginii.”

„Žádní sousedé neexistují. Sám jste ten dům viděl. Nemáme co sledovat. Vysvětluju vám to celou dobu.”

„A já vám celou dobu odpovídám, že je vždycky co sledovat.”

„Ano, ano. Chytrost pachatele, barva, zeměpis, poklidnost místa činu.”

„Správně. Myslím to vážně. Tyhle čtyři stopy vás k němu bezpochyby dovedou. Poletí Blake do Spokane?”

Přikývla. „Sejdeme se na místě.”

„Tak buď bude dělat, co mu povím, nebo zvedám kotvy.”

„Nepřehánějte, Reachere. Jste náš vojenský spolupracovník, nikoliv vyšetřovatel. A Blake se pohybuje na pokraji zoufalství. Může vás přinutit, abyste zůstal.”

„Výhrůžky mu došly.”

Ušklíbla se. „S tím bych moc nepočítala. Deerfield s Cozem zpracovávají Číňany, aby vás identifikovali. Požádají INS o informace o nezákonných přistěhovalcích, a jenom v kuchyních jich najdou přes tisíc. Začnou tedy mluvit o odsunu, ale zároveň naznačí, že trocha spolupráce by ten problém mohla smést ze stolu. Načež šéfové organizací malým rybám nakáží, aby vyklopily, co chceme slyšet. Největší dobro pro co největší počet lidí.”

Reacher neodpověděl.

„Úřad vždycky dosáhne svého,” dodala Harperová.

Problém ale spočívá v tom, že když sedíte a přehráváte si v hlavě své video, začnou se vynořovat drobné pochybnosti. Znovu a znovu přetáčíte pásku a nedokážete si vzpomenout, jestli jste skutečně udělali všechno, co jste měli. Sedíte zcela sami, přemýšlíte, přemýšlíte, přemýšlíte a ztrácíte trochu přehled a čím víc otázek si kladete, tím méně jste si jistí. Malý drobný detail. Udělali jste to? Řekli jste to? Víte, že v domě Callanové ano. Určitě. A u Caroline Cookeové také. Ano, bezpochyby. A u Lorraine Stanleyové v San Diegu. Ah co Alison Lamarrová? Udělali jste to? Nebo jste to nařídili jí? Řekli jste to? Opravdu?

Jste si naprosto jistí, že ano, ale možná jen zpětně. Třeba zabral vzorec a vy předpokládáte, že se to stalo, protože k tomu došlo pokaždé před tím. Možná jste tentokrát zapomněli. Dostáváte hrozný strach. Určitě jste zapomněli. Usilovně přemýšlíte. A čím víc přemýšlíte, tím jste si jistější, že jste to neudělali. Tentokrát ne. Jestli jste jí to nakázali, je všechno v pořádku. Ale řekli jste jí to? Vyslovili jste ta slova? Možná ne. Co se stane?

Roztřesete se a nutíte se do klidu. Člověk vašeho nadlidského talentu nejistý a zmatený? Směšné. Absurdní! Takže tu myšlenku zaženete. Zachytila se ale drápkem. Pronásleduje vás. Nabývá na síle a naléhavosti. Sedíte zcela sami, po zádech vám stéká studený pot a jste si naprosto jistí, že jste se dopustili první malé chyby.

Lear Úřadu dopravil Blakea a jeho tým z Andrews přímo do Spokane a Blake ho poslal do Sea-Tac vyzvednout Harperovou s Reacherem. Stál na parkovací ploše hned u vnitrostátních východů. Z pobočky v Seattlu povolali stejného agenta. Čekal na ně u příletů a dovedl je po vnějších schodech ven. Mžilo a byla zima, takže k learu doběhli a spěšně nastoupili. Za čtyři minuty už letěli.

Cestu do Spokane urazil lear mnohem rychleji než cesna. Čekal na ně známý agent ve známém autě. V bloku připevněném na předním skle měl stále poznamenanou adresu Alison Lamarrové. Ujel deset mil východně směrem na Idaho a potom zabočil na sever na úzkou silnici stoupající k horám. Po padesáti yardech narazili na zátaras se dvěma zaparkovanými auty a žlutou pásku nataženou mezi stromy. V dálce se rýsovaly hory. Západní šedé hroty smáčel déšť, na východní vrcholy dopadalo z okraje mraků slunce a ozařovalo slabé proužky sněhu ve vysokých průrvách.

Strážce zátarasu uvolnil pásku a nechal je projet. Stoupali podél osamělých domů roztroušených zhruba míli od sebe až k zatáčce před domovem Lamarrové, kde zastavili.

„Odtud musíte pěšky,” oznámil řidič.

Zůstal sedět v autě a Harperová s Reacherem vystoupili a pokračovali v cestě. Nepršelo, ale vzduch byl nasycený

vodou. Vyšli ze zatáčky a na levé straně spatřili dům skrčený za plotem a větrem ošlehanými stromy. Po pravé straně se kolem něj plazila silnice zablokovaná hloučkem aut. Černobílý vůz místní policie se zbytečně blikající světelnou lištou na střeše. Dva tmavé sedany a černý Chevrolet Suburban s tmavými okny. Dodávka koronera stojící s otevřenými dveřmi. Na všech autech se perlily kapičky deště.

Přišli blíž a přední dveře suburbanu se otevřely. Vystoupil Nelson Blake. Měl na sobě tmavý oblek s límcem vyhrnutým proti lezavé vlhkosti. V obličeji nebyl červený, ale šedý, jako by mu duševní otřes srazil krevní tlak. Vyzařovala z něj činorodost. Nepozdravil. Neomluvil se. Ani slovo o tom, že by se mýlil.

„Zbývá nám jen hodina denního světla,” oznámil. „Ukažte mi, kde jste se včera pohybovali, a pokuste se zjistit nějakou změnu.”

Reacher přikývl. Najednou chtěl něco najít. Něco důležitého. Klíčového. Ne kvůli Blakeovi. Kvůli Alison. Podíval se na úhledný plot, stromy a posekaný trávník. Banální úpravy na bezvýznamném zlomku zemského povrchu, ale hovořily o zálibách a nadšení nyní mrtvé ženy. Vytvořila je svýma vlastníma rukama.

„Kdo už byl vevnitř?” zeptal se.

„Jenom místní policista,” odpověděl Blake. „Ten, co ji našel.”

„Nikdo jiný?” Ne”

„Ani vaši lidé nebo koroner?”

Blake zavrtěl hlavou. „Chceme nejprve slyšet váš názor.”

„Takže leží pořád ve vaně?”

„Bohužel ano.”

Ticho na silnici rušilo jen hvízdání větru v drátech vysokého napětí. Červené a modré světlo z policejního auta dopadalo Blakeovi na záda, rytmicky a zbytečně.

„Dotkl se ten policista něčeho?”

Blake opět zavrtěl hlavou. „Jenom otevřel dveře, prošel přízemím, vystoupal po schodech, našel koupelnu, okamžitě zase vyšel a podal hlášení. Dispečer měl dost zdravého rozumu, aby mu nařídil počkat venku.”

„Hlavní dveře byly odemčené?”

„Zavřené, ale odemčené.”

„Zaklepal?”

„Předpokládám, že ano.”

„Takže jeho otisky budou na klepátku. A na vnitřní klice.”

Blake pokrčil rameny. „Nevadí. Otisky pachatele nerozmazal, protože náš pachatel po sobě žádné nezanechává.”

Reacher přikývl. „V pořádku.”

Prošel kolem zaparkovaných aut a ústí příjezdové cesty. Pokračoval dvacet yardů po silnici.

„Kam vede?” křikl.

Blake se nacházel deset yardů za ním. „Nejspíš na konec světa.”

„Je dost úzká.”

„Už jsem viděl širší,” připustil Blake.

Reacher se k němu vrátil. „Takže byste měli prozkoumat nános na krajnicích. Za další zátočinou.”

„Proč?”

„Náš chlápek dorazil pravděpodobně po silnici ze Spokane. Projel kolem domu, pokračoval dál, otočil se a vrátil. Chtěl mít auto zaparkované ve správném směru, než se pustí do práce. Při jeho pečlivosti si určitě jistil únikovou cestu.”

Blake přikývl. „Rozumím. Někoho tam pošlu. A vy mě zatím provedete po domě.”

Sel vydat pokyny svému týmu. Reacher se u ústí příjezdové cesty připojil k Harperové. Stáli tam a čekali, až bude hotový.

„Popište mi všechno, co jste dělali,” vyzval je.

„Tady jsme se na chvíli zastavili,” řekla Harperová. „Ohromilo nás zdejší ticho. Potom jsme šli ke dveřím a zaklepali klepátkem.”

„Bylo mokro nebo sucho?” zeptal se jí Blake.

Podívala se na Reachera. „Řekla bych, že sucho. Trochu svítilo slunce. Byla zima. Ale nepršelo.”

„Příjezdová cesta byla suchá,” doplnil Reacher. „Neprášila, ale štěrk stačil oschnout.”

„Takže se vám nenalepil na boty?”

„Neřekl bych.”

„Dobře.”

Stanuli u dveří.

„Tohle si navlékněte na nohy,” vyzval je Blake. Z kapsy kabátu vytáhl roli velkých pytlíků na potraviny. Na každou botu si natáhl jeden a okraje zastrčil.

„Otevřela po druhém zaklepání,” pokračovala Harperová. „Kukátkem jsem jí ukázala placku.”

„Byla pěkně vyděšená,” podotkl Reacher. „Řekla nám, že ji Julia varovala.”

Blake kysele přikývl a strčil do dveří nohou v pytlíku. Otevřely se se stejným zaskřípěním veřejí, které Reacherovi utkvělo v paměti.

„Zastavili jsme se tady v hale,” vysvětlovala Harperová. „Potom nám nabídla kávu a prošli jsme do kuchyně.”

„Změnilo se tady něco?” zeptal se Blake.

Reacher se rozhlédl. Stěny obložené borovicí, borovicová podlaha, žluté ginghamové záclony, staré pohovky, petrolejky předělané na elektřinu.

„Nezměnilo,” oznámil.

„Dobře, jdeme do kuchyně.”

Přesunuli se do kuchyně. Podlaha stále pečlivě navoskovaná. Stejné skříně, sporák studený a prázdný,

stejné přístroje pod kuchyňskou linkou, novodobé vymoženosti v nezměněném pořádku. V dřezu nádobí a jedna zásuvka o palec pootevřená.

„Výhled se změnil,” konstatovala Harperová. Stála u okna. „Dneska je mnohem šedivější.”

„Nádobí v dřezu,” dodal Reacher. „A zásuvka byla zavřená.”

Naklonili se nad dřezem. Ležel v něm jeden talíř, sklenička, hrnek, nůž a vidlička. Na talíři zbytky vajíčka a drobky z toastu, v hrnku kávová sedlina.

„Snídaně?” navrhl Blake.

„Nebo oběd,” odpověděla Harperová. „Osamělé ženy často obědvají vajíčko s toastem.”

Blake vytáhl konečkem prstu zásuvku. Skrývala svazek levných příborů a změť nejrůznějšího domácího nářadí. Malé šroubováky, loupačku na kabely, izolační pásku, pájecí drát.

„Co jste udělali potom?” zeptal se Blake.

„Já jsem s ní zůstala v kuchyni,” řekla Harperová. „Reacher se šel porozhlédnout po domě.”

„Ukažte jak,” vyzval ho Blake.

Vrátil se s Reacherem do haly.

„Zkontroloval jsem salon a obývací pokoj,” vysvětlil Reacher. „Podíval jsem se na okna. Připadala mi bezpečná.”

Blake přikývl. „Pachatel nevstoupil oknem.”

„Potom jsem šel ven rozhlédnout se po zahradě a ve stodole.”

„My půjdeme nejdřív nahoru,” přikázal Blake.

„Dobře.”

Reacher šel jako první. Velice dobře si uvědomoval, kam směřuje. Vrah se před třiceti hodinami možná ubíral, stejnou cestou.

„Prozkoumal jsem ložnice. Její jako poslední.”

„Tak do toho,” vyzval ho Blake.

Prošli Alisoninou ložnicí. Zastavili se u dveří do koupelny.

„Tak do toho,” zopakoval Blake.

Nakoukli dovnitř. Koupelna byla bez poskvrnky. Ani známka toho, že by se v ní něco odehrálo, až na vanu. Ze sedmi osmin ji naplňovala zelená barva a těsně pod jejím povrchem plul obrys malé svalnaté ženy, uvězněné pod mazlavým škraloupem. Dokonale obkresloval konturu jejího těla. Stehna, břicho, ňadra. Hlavu zvrácenou dozadu. Bradu a čelo. Lehce pootevřená ústa, rty stažené do malého úsměvu.

„Do prdele,” zašeptal Reacher.

„Přesně tak. Do prdele,” souhlasil Blake.

Reacher zůstal stát a pokoušel se číst stopy. Snažil se najít nějaké stopy. Bezúspěšně. Koupelna vypadala naprosto stejně, jako když ji viděl poprvé.

„Objevil jste něco?” zeptal se Blake.

Zavrtěl hlavou. „Ne.”

„Pojďme tedy ven.”

V tichosti sešli ze schodů. Harperová čekala v hale. Vyčkávavě se na Blakea podívala. Ten jen zavrtěl hlavou, jako by říkal nic jsme nenašli. Možná to však znamenalo nechoď nahoru. Reacher ho vyvedl zadními dveřmi na zahradu.

„Zkontroloval jsem okna zvenku,” oznámil.

„Pachatel nevstupuje oknem,” zopakoval Blake podruhé. „Vchází dveřmi.”

„Jak je to ale, sakra, možné?” namítl Reacher. „Když jsme za ní přišli my, oznámil jste jí naši návštěvu předem po telefonu, Harperová mávala plackou a křičela FBI, FBI a ona se před námi přesto téměř schovávala. A když konečně otevřela, třásla se jako osika. Jak ji tedy ten chlap přesvědčil, aby ho pustila dovnitř?”

Blake pokrčil rameny. „Od začátku vám tvrdím, že ho ty ženy znají. Důvěřují mu. Musí ho považovat za starého kamaráda. Zaklepe na dveře, podívají se kukátkem, rozzáří se a otevřou.”

Dveře do sklepa nenesly stopu násilí. Stále je zajišťoval velký zámek provlečený oky na závoře. Dveře od garáže na boku stodoly zavřené, ale nezamčené. Reacher vstoupil dovnitř a zastavil se v přítmí. Nový džíp a hromady kartonů. Velká krabice od pračky, chlopně zlehka pootevřené, pečetící páska odloupnutá. Ponk s úhledně vyrovnanými elektrickými přístroji. Police nedotčené.

„Něco se změnilo,” prohlásil.

„Co?”

„Nechte mě přemýšlet.” Stál jako přikovaný, otvíral a zavíral oči, porovnával scénu před sebou se vzpomínkami v hlavě, jako dvě fotografie ležící vedle sebe na stole.

„Auto se pohnulo,” řekl.

Blake si zklamaně povzdechl. „Samozřejmě. Po vašem odchodu jela do nemocnice.”

Reacher přikývl. „Ještě něco jiného.”

„Co?”

„Nechte mě přemýšlet.”

Potom si toho všimnul.

„Do prdele,” procedil mezi zuby.

„Prosím?”

„Ušlo mi to. Omlouvám se, Blakeu, ale ušlo mi to.”

„Co vám ušlo?”

„Ta krabice. Jednu pračku už má. Vypadá zbrusu nová. V kuchyni, pod kuchyňskou linkou.”

„A co má být? Ať už ji postavila kamkoliv, musela ji nejdřív vybalit z krabice.”

Reacher zavrtěl hlavou. „Ne. Před dvěma dny ta krabice byla zavřená a zalepená. Teď je otevřená.”

„Jste si tím jistý?”

„Stoprocentně. Stejná krabice na stejném místě. Poprvé jsem ji ale viděl zalepenou a teď je otevřená.”

Blake přistoupil ke krabici. Vytáhl k kapsy propisovačku a umělohmotným koncem nadzvedl chlopeň. Zůstal zírat na obsah.

„Ta krabice tady už stála?”

Reacher přikývl. „Zalepená.”

„Jako by přišla poštou?”

„Ano.”

„Dobře,” prohlásil Blake. „Takže se ujasnilo, jak dopravuje barvu. Posílá ji předem v krabicích od praček.”

Hodinu sedíte, po zádech vám stéká studený pot a nakonec víte, že jste zapomněli zalepit krabici. Neudělali jste to a jí jste to také nepřikázali. Nyní jste si jisti a nemůžete svou chybu odčinit. Musíte si s ní poradit.

Protože zalepení krabice vám zaručovalo náskok. Víte, jak vyšetřovatelé pracují. Čerstvě doručený spotřebič uložený v garáži nebo ve sklepě nevzbudí ničí pozornost. Leží na spodním okraji seznamu priorit. Jenom další součást normálního domácího nepořádku. Téměř neviditelná. Jste chytří. Víte, jak tihle lidé pracují. První vyšetřovatelé krabici vůbec neotevřou. Váš předpoklad se již třikrát potvrdil. Na Floridě, v New Hampshire a v Kalifornii.

Později ji možná otevřou dědicové, až. přijdou vyklidit dům. Najdou v ní prázdné plechovky od barvy a pravda vyjde najevo. Ale příliš pozdě. 0 týdny, možná dokonce měsíce. Krabice vám zaručovala náskok.

Tentokrát to však bude probíhat jinak. Vejdou do garáže a víko najdou nadzvednuté. Krabice se tak chovají, zejména ve vlhkém horském vzduchu. Chlopně se zkroutí. Nakouknou dovnitř a místo očekávané vycpávky z polystyrenu a zářícího bílého smaltu spatří plechovky.

Přivlekli ze suburbanu přenosné obloukové lampy a rozestavili je kolem krabice, s úctou hodnou meteoritu z Marsu. Prkenně se nad ní předklonili v pase, jako by se obávali ozáření. Zírali na ni a snažili se odhalit její tajemství.

Byla to normální krabice od spotřebiče z tuhého hnědého kartonu potištěného černým inkoustem. Na všech čtyřech stranách se skvělo jméno výrobce. Známé jméno stylizované do obchodní značky. Pod ním stálo typové označení pračky a její hrubý náčrtek.

Lepicí páska byla také hnědá. Stažená ze spár, aby se chlopně daly otevřít. Uvnitř se nenacházelo nic jiného než deset prázdných třígalonových plechovek. Poskládaných do dvou vrstev po pěti. Zakrývala je víčka, na okrajích prohnutá po páčení. Na stranách plechovek se táhly malé zaschlé jazyky, jak z nich vytékala barva.

Plechovky byly z čistého kovu. Bez výrobního čísla. Bez jména výrobce. Bez údajů o trvanlivosti a použití. Jen malá nálepka s dlouhým číslem a drobným nápisem Kamufláž/zelená.

„To je běžné?” zeptal se Blake.

Reacher přikývl. „Standardní balení.”

„Kdo tu barvu používá?”

„Všechny jednotky s auty. Vozí je s sebou na drobné opravy a zamáznutí. Vozové parky používají větší barely a stříkací pistole.”

„Takže nejsou vzácné?”

Reacher zavrtěl hlavou. „Rozhodně ne.”

V garáži se rozhostilo ticho.

„Vyndejte je,” rozhodl Blake.

Technik v latexových rukavicích se ponořil do krabice a začal vyndavat plechovky. Jednu po druhé je vyrovnal na Alisonin ponk. Potom přehnul chlopně. Posvítil si do krabice. Na dně se rýsovalo pět hlubokých kruhových otisků.

„Plechovky byly původně plné,” oznámil. Blake ustoupil ze záplavy jasného světla do stínu. Otočil se ke krabici zády a zíral na stěnu.

„Jak se sem dostala?” zeptal se.

Reacher pokrčil rameny. „Jak už jste říkal, poslal ji s předstihem.”

„Ale nedoručil ji osobně.”

„Ne. Nepřišel by dvakrát.”

„Tak kdo ji tedy doručil?”

„Zasílatelská služba. Například FedEx nebo UPS. Vrah ji nechal poslat.”

„Zboží ale zasílá přímo obchod. Svým vlastním náklaďákem.”

„Tuhle krabici nezaslal obchod.”

Blake si povzdechl, jako by se celý svět zbláznil. Potom se opět otočil a vstoupil do kruhu světla. Upřeně se na krabici zadíval. Obešel ji. Na jedné straně byla poškozená. Chyběl na ní nepravidelný obdélník svrchní vrstvy. Jako by z ní někdo něco strhl. Jizva byla v záři obloukových lamp zřetelně viditelná.

„Doručenka,” pochopil Blake.

„Nejspíš v malé umělohmotné obálce,” dodal Reacher. „S nápisem Průvodní doklady uvnitř.”’

„Kam se poděla? Kdo ji odstranil? Zasílatelská služba určitě ne. Ti ji nestrhávají.”

„Strhnul ji vrah,” řekl Reacher. „Po činu. Abychom nezjistili, odkud přišla.”

Zarazil se. Použil první osobu množného čísla. Blake si toho také všiml a podíval se na něj.

„Jak to, že tady ta krabice vůbec stojí?” zeptal se. „Představte si, že byste byl Alison Lamarrovou, seděl doma a objevily se UPS nebo FedEx s pračkou, kterou jste si nikdy neobjednal. Zásilku byste přece nepřijal.”

„Třeba nebyla zrovna přítomná. Jela navštívit otce do nemocnice. Řidič ji mohl jednoduše složit do garáže.”

„Nepotřeboval by podpis?”

Reacher opět pokrčil rameny. „Nevím. Pračku jsem nikdy nepřebíral. Předpokládám ale, že to jde i bez podpisu. Zasílatel mohl specifikovat, že podpis není zapotřebí.”

„Když ale vešla do garáže, musela se jí všimnout. Okamžitě, co po návratu vystoupila z auta.”

Reacher přikývl. „Ano, to musela. Je tak velká, že ji nelze přehlédnout.”

„Jak se zachovala?”

„Zavolala UPS, FedEx nebo jinou zasílatelskou službu. Možná sama strhla doručenku. Odnesla si ji do domu k telefonu, aby mohla nadiktovat údaje.”

„Proč ji nerozbalila?”

Reacher se ušklíbl. „Proč by ji rozbalovala, když nebyla její? Jenom by ji musela zase zalepovat.”

„Zmínila se vám s Harperovou o něčem? Nemluvila o nečekané zásilce?”

„Ne. Možná ji však nepovažovala za důležitou. Omyly se stávají. Patří k běžnému životu.”

Blake přikývl. „Jestli je doručenka v domě, najdeme ji. Zajišťovatelé stop se pustí do práce hned, jak skončí koroner.”

„Nic nezjistí,” opáčil Reacher.

Blake se zachmuřil. „Tentokrát musí.”

„V tom případě postupujte jinak,” poradil Reacher. Soustředil se na použití druhé osoby. „Vymontujte celou vanu. Dopravte ji do nějaké velké laboratoře v Seattlu. Nebo letadlem do Quantica.”

Jak podle vás máme vymontovat celou vanu?”

„Probourejte zeď. Odstraňte jeřábem střechu.”

Blake o jeho návrhu chvíli přemýšlel. „To by mohlo jít. Potřebujeme ale povolení. Dům však připadne Julii. Pokud vím, je jedinou příbuznou.”

Reacher přikývl. „Tak jí zavolejte. Požádejte o povolení. A povězte jí, aby prověřila hlášení z ostatních míst činu. Tahle zásilka může být výjimečná, jestli ale není, všechno se mění.”

„Co se mění?”

„Vrah necestuje s dodávkou plnou barvy. Což znamená, že může nasednout do letadla a přepravit se v krátkém čase, kamkoliv se mu zachce.”

Blake se vrátil do suburbanu vyřídit telefonáty a Harperová se připojila k Reacherovi. Ušli spolu padesát yardů nahoru po silnici, kde agenti z pobočky ze Spokane našli otisky po pneumatikách. Setmělo se a pracovali s baterkami. V nánosu na krajnicích zůstaly čtyři stopy. Bylo jasné, jak se tam ocitly. Někdo zajel předkem na levou krajnici, strhl volant, zacouval na silnici, dotkl se zadními koly pravé krajnice a vyrazil směrem, odkud přijel. Stopy po předních pneumatikách se vějířovitě rozšiřovaly, jak řidič otočil volantem, zadní kola se však otiskla dostatečně jasně. Nebyla ani široká, ani úzká.

„Středně velký sedan,” prohlásil jeden z agentů. „Poměrně nové radiálky, nejspíš 195/70, průměr kola čtrnáct palců. Přesný typ pneumatiky zjistíme podle protektorů. A až změříme šířku mezi otisky, dokážeme vám patrně i sdělit značku auta.”

„Myslíte si, že tady ty stopy zanechal pachatel?” zeptala se Harperová.

Reacher přikývl. „Kdo jiný? Uvažujte se mnou. Dům je vidět ze sta yardů, a kdyby někdo hledal neznámou adresu, měl by dost času zpomalit u poštovní schránky, přečíst si jméno a zastavit. A i kdyby nezastavil, přejel by jen o několik yardů a vrátil se. Rozhodně by nepokračoval dalších padesát yardů a neotočil se až za zátočinou. Tenhle řidič projel okolo, prohlédl si dům a dával pozor, aby si ho nikdo nevšiml. Musel to být on.”

Počkali, až agenti ze Spokane postaví nad otisky miniaturní nepromokavé stany, a zamířili zpátky. Blake na ně čekal u suburbanu, záda osvětlená matným stropním světlem.

„Na všech třech místech činu našli kartony od spotřebičů,” oznámil. „Informace o obsahu chybějí. Nikoho nenapadlo podívat se dovnitř. Poslali jsme tam místní agenty. Za hodinu bychom se měli dozvědět výsledek.

A Julia nám dala povolení k vytržení vany. Budeme potřebovat instalatéry a zedníky.”

Reacher nepřítomně přikývl a strnul, zasažen novým směrem myšlenek.

„Měli byste prověřit ještě něco dalšího,” řekl. „Vezměte seznam těch jedenácti žen a zavolejte sedmi, které ještě nevyřídil. Zeptejte se jich.”

Blake se na něj podíval. „Na co se jich máme zeptat? Dobrý den, jste ještě naživu?”

„Ne, zeptejte se jich, jestli neobdržely nečekanou zásilku. Spotřebič, který si neobjednaly. Protože jestli ten chlap zrychluje, je možné, že už má připravenou další oběť.”

Blake si ho chvíli prohlížel a potom přikývl. Nastoupil do suburbanu a vzal z vidlice telefon.

„Pověřte tím Poultona,” křikl za ním Reacher. „Lamarrová je už rozrušená víc než dost.”

Blake ho probodl pohledem, ale vyžádal si Poultona. Stručně mu vysvětlil, co potřebuje, a zavěsil.

„Teď musíme počkat,” oznámil.

„Pane?” znejistěl desátník.

Seznam ležel v zásuvce a zásuvka byla zamčená. Plukovník seděl nehnutě u svého psacího stolu, nepřítomně zíral do umělého světla kanceláře bez oken, usilovně přemýšlel a pokoušel se vzpamatovat. Věděl, že by mu pomohlo, kdyby si mohl s někým promluvit. Sdělená starost, poloviční starost. Tak to ve velkých institucích jako armáda chodí. O své starosti si však s nikým promluvit nemůže. Trpce se pousmál. Upíral pohled do zdi a dál usilovně přemýšlel. Věř sám v sebe bude muset stačit. Soustředil se natolik, že přeslechl zaklepání na dveře. Zpětně mu došlo, že se ozvalo několikrát, a byl rád, že seznam uložil do zásuvky, protože by ho nestačil schovat, když desátník nakonec vešel. Nestihl by udělat vůbec nic. Nebyl schopen pohybu a očividně vypadal naprosto nepřítomně, protože desátník si okamžitě začal dělat starosti.

„Pane?” zopakoval.

Neodpověděl. Neodtrhl pohled ze zdi.

„Plukovníku?” naléhal desátník.

Pohnul hlavou a měl pocit, že váží tunu. Nic neřekl.

„Vaše auto je přistaveno,” oznámil desátník.

Čekali hodinu a půl, namačkáni v suburbanu. Soumrak se proměnil v noc a citelně se ochladilo. Vnější stranu okýnek pokryla rosa. Okolní svět ztichl.

Z dálky se ozývalo osamělé volání zvířat, strašidelně zřetelné v řídkém horském vzduchu. Jinak panovalo absolutní ticho.

„Tady bych nechtěl bydlet,” zamumlal Blake.

„Ani umřít,” dodala Harperová.

Nakonec se vzpamatujete a uvolníte. Jste obdařeni nesmírným talentem. Všechno jste si dvakrát, třikrát pojistili. Kryjí vás vrstvy a vrstvy ochranných opatření. Víte, jak vyšetřovatelé pracují. Nepřijdou na nic jiného, než co se nabízí. Nezjistí, odkud barva pochází. Ani kdo ji získal a kdo doručil. Nemohou to zjistit. Víte, jak pracují. A jste daleko chytřejší. 0 mnoho, mnoho chytřejší. Takže klid.

Hlodá ve vás však zklamání. Dopustili jste se chyby. A s tou barvou jste si užili spoustu legrace. Nyní se jí asi budete muset vzdát. Možná ale přijdete na něco ještě lepšího. Protože jedním jste si jistí. Nemůžete přestat.

V suburbanu se rozezněl telefon. Hlasitě zazvonil do nočního ticha. Blake po něm Zašátral. K Reacherovi pronikl nezřetelný uspěchaný hlas. Mužský hlas. Poulton, nikoliv Lamarrová. Blake soustředěně poslouchal, pohled upřený do prázdna. Potom zavěsil a podíval se na přední sklo.

„Nové zprávy?” zeptala se Harperová.

„Místní agenti zašli na místa činu a prověřili kartony od spotřebičů,” odpověděl Blake. „Byly zalepené a vypadaly jako nové. Přesto je otevřeli. Našli v nich deset prázdných plechovek od barvy. Přesně jako my.”

„Byly ale zalepené?” ujistil se Reacher.

„Znovu zalepené,” odpověděl Blake. „Zjistili to, až když se podívali zblízka. Pachatel je po činu zase zavřel.”

,Je chytrý,” podotkla Harperová. „Ví, že zalepený karton nevzbudí pozornost.”

Blake souhlasně přikývl. „Velice chytrý. Ví, jak uvažujeme.”

„Ale ne tak chytrý, jak jsem si původně myslel,” ozval se Reacher. „Jinak by nezapomněl zalepit tady ten. Dopustil se první chyby.”

„A zatím jediné,” zdůraznil Blake. „Takže ho pořád považuju za chytrého.”

„Doručenky nenašli?” zeptala se Harperová.

Blake zavrtěl hlavou. „Všechny stržené.”

„To jsem si myslela.”

„Proč?” namítl Reacher. „Proč tady u toho kartonu nezapomněl strhnout doručenku, ale zapomněl ho zalepit?”

„Možná ho někdo vyrušil.”

„V těchhle končinách? Kam nezavítá lidská noha?”

„Co tím chcete říct? Popíráte jeho chytrost? Když vám na ní před tím tak záleželo? Tvrdil jste, že ji nebereme v úvahu a začínáme od nesprávného konce.”

Reacher se na ni podíval a přikývl. „Ano, začínáte od nesprávného konce.” Potom se obrátil k Blakeovi. „Musíme si promluvit o jeho motivech.”

„Později,” odbyl ho Blake.

„Ne, teď. Jsou důležité.”

„Později,” zopakoval Blake. „Ještě jsem vám nepověděl to nejlepší.”

„Což znamená?”

„Váš nejnovější nápad.”

Krátké ticho.

„Krucinál,” vyhrkl Reacher. „Jedna z těch žen obdržela nečekanou zásilku.”

Blake zavrtěl hlavou.

„Nikoliv. Obdrželo ji všech sedm.”

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

„POJEDETE DO PORTLANDU V OREGONU,” OZNÁMIL BLAKE. „S HARPEROVOU.”

„Proč?” zeptal se Reacher.

„Navštívíte svou starou známou Ritu Scimecu. Nadporučici, o které jste nám vyprávěl. Co ji znásilnili v Georgii. Žije u Portlandu. V malé vesničce na východ od města. Je jednou z jedenácti žen na vašem seznamu. Můžete si prohlédnout sklep. Prý v něm stojí zbrusu nová pračka. V krabici.”

„Otevřela ji?” zeptal se Reacher.

Blake zavrtěl hlavou. „Ne, telefonicky se s ní spojil agent z Portlandu. Nakázal jí, aby na nic nesahala a počkala, až k ní někoho pošleme.”

„Jestli se pachatel stále zdržuje poblíž, Portland bude první na řadě. Neleží daleko.”

„Správně,” potvrdil Blake. „Proto k ní posíláme svého člověka.”

Reacher přikývl. „Takže jste je začali hlídat? Nepřipomíná vám to pláč nad rozlitým mlékem?”

Blake pokrčil rameny. „Naživu jich zůstalo jenom sedm, na což nám stačí lidi.”

Pokusil se o morbidní policajtský vtip v autě plném policajtů, vyzněl však naprázdno. Blake se zlehka začervenal a uhnul pohledem.

„Smrt Alison mě vzala,” řekl tiše. „Jako by patřila do rodiny.”

„Pro její sestru to musí být ještě horší,” podotkl Reacher.

„O tom mi povídejte,” povzdechl si Blake. „Ta zpráva ji zasáhla na nejcitlivějším místě. Téměř se zalkla. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak rozrušenou.”

„Měl byste ji stáhnout z případu.”

Blake zavrtěl hlavou. „Potřebuju její pomoc.”

„Pomoc rozhodně potřebujete.”

„To mi povídejte.”

Spokane dělilo od malé vesničky východně od Portlandu třistašedesát mil, jak jim Blake ukázal na mapě. Vzali si auto místního agenta, kterým je vyzvedl na letišti. V bloku připevněném na předním skle pořád stála adresa Alison Lamarrové. Reacher se na ni upřeně zadíval. Potom utrhl svrchní stránku, zmuchlal ji do kuličky a odhodil dozadu pod sedadlo. V přihrádce na rukavice našel tužku a na další stránku poznamenal trasu. 90 na západ – 395 na sever – 84 na západ – 35 na sever – 26 na západ. Napsal ji dostatečně velkou, aby na ni viděli, až budou v noci unavení. Pod zřetelnými písmeny a čísly stále prosvítala adresa Alison Lamarrové, vytlačená propisovačkou místního agenta.

„Pojedeme zhruba šest hodin,” ozvala se Harperová. „Vy odřídíte první půlku, já druhou.”

Reacher přikývl. Když nastartoval, byla už úplná tma. Otočil se na silnici, z krajnice na krajnici, a volantem opsal stejný oblouk jako pachatel před dvěma dny o dvě stě yardů jižněji. Prokličkoval úzkými zatáčkami z kopce na silnici 90 a zabočil doprava. Jakmile za nimi zmizela světla města, provoz zřídl a Reacher sešlápl plyn. Jeli novým buickem, menším a skromnějším než koráb Lamarrové, ale možná právě díky tomu o něco rychlejším. Tento rok projevoval Úřad přízeň General Motors. Armáda dělala to samé. Služební vozy nakupovala v přísně střeženém pořadí střídavě od General Motors, Forda a Chryslera, aby si ani jeden domácí výrobce nemohl stěžovat na vládu.

Silnice směřovala hornatým terénem přímo na jihozápad. Zapnul dálková světla a zrychlil. Harperová seděla natažená po jeho pravé straně, sedadlo sklopené, hlavu nakloněnou k němu. Rozpuštěné vlasy jí červenozlatě žhnuly v záři kontrolek na přístrojové desce. Jednou rukou přidržoval volant a druhou si položil do klína. Podíval se do zpětného zrcátka. Asi míli daleko se v něm vyloupla halogenová dálková světla. Rychle se přibližovala. Přidal na víc než sedmdesát.

„To vás v armádě učili jezdit takhle rychle?” napomenula ho Harperová.

Neodpověděl. Minuli město Sprague a silnice se napřímila. Na Blakeově mapě se táhla rovně až k městu Ritzville přes dvacet mil vzdálenému. Reacher už jel téměř osmdesát, ale světla se stále blížila. Za chvíli kolem nich prosvištěl dlouhý nízký sedan. Čtvrt míle širokým obloukem v protějším pruhu, v prudkém víru vzduchu. Potom se zařadil zpátky a zmizel, jako by buick Úřadu jen popojížděl po parkovišti.

„Tohle je rychle,” podotkl Reacher.

„Možná v něm sedí náš pachatel,” zamumlala Harperová ospale. „Pospíchá do Portlandu. A my ho dneska v noci chytíme.”

„Změnil jsem názor,” odpověděl Reacher. „Nejezdí autem. Cestuje letadlem.”

Přesto zrychlil, aby neztratil koncová světla z dohledu.

„A co potom? Půjčí si auto na místním letišti?”

Reacher v temnotě přikývl. „Domnívám se, že ano. Vzpomínáte na otisky pneumatik, co našli? Velice standardní velikost. Nejspíš patří anonymnímu středně velkému sedanu cestovní třídy, jakých vlastní půjčovny miliony.”

„To představuje riziko,” namítla Harperová. „Půjčovny si vedou záznamy.”

Reacher opět přikývl. „Stejně jako letecké společnosti. Náš chlápek je ale připravený na všechno. Určitě používá dokonalé falešné papíry. Záznamy nás nikam nedovedou.”

„Můžeme se pokusit. A lidé z půjčoven si ho možná pamatují.”

„O tom pochybuju. Auto si patrně objednává dopředu a nechává si ho přistavit.”

Harperová kývla hlavou. „Odevzdat ho ale musí osobně.”

„Pár minut u přepážky.”

Silnice byla tak rovná, že rychlé auto viděli míli před sebou. Reacher se přistihl, že jede přes devadesát, aby ho neztratil.

„Jak dlouho trvá zabít člověka?” zeptala se Harperová.

„Záleží na tom, jak to uděláte.”

„A my nevíme, jak to dělá.”

„Ne, nevíme. A musíme to zjistit. V každém případě je však zabíjí chladnokrevně a opatrně. Nezanechává po sobě žádný nepořádek, ani kapku rozlité barvy. Odhaduji, že mu to zabere dvacet, třicet minut.”

Harperová přikývla a protáhla se. Reacher ucítil slabý závan jejího parfému.

„Přemýšlejme o Spokane,” navrhla. „Vystoupí z letadla, vyzvedne si auto, řídí půl hodiny k Alisoninu domu, stráví v něm třicet minut, půl hodiny se vrací a vypaří se. Nepotuluje se okolo.”

„Patrně ne kolem místa činu,” souhlasil Reacher.

„Takže auto vrátí za dvě hodiny. Měli bychom prověřit krátkodobé půjčky na místních letištích.”

„To byste měli. Pusťte se konečně do mravenčí práce, která přinese výsledky.”

Harperová se opět pohnula. Přetočila se na bok. „Někdy používáte první osobu množného čísla a někdy druhou. Ještě jste se nerozhodl, ale už nejste tak zarytý. Mám pravdu?”

„Alison se mi líbila, alespoň podle toho, jak jsem ji stačil poznat.”

„A dál?”

„Ritu Scimecu mám také rád, pokud se nezměnila. Nechci, aby ji potkalo něco špatného.”

Harperová natáhla hlavu a pozorovala koncová světla míli před sebou.

„Tak neztraťte toho řidiče z dohledu.”

„Není důležitý,” odpověděl Reacher. „Náš pachatel cestuje letadlem.”

Nebyl to pachatel. Na konci Ritzvillu zůstal na devadesátce a zamířil na západ k Seattlu. Reacher zabočil na jih na silnici 395 vedoucí do Oregonu. Byla také prázdná, ale užší a křivolaká, takže ubral plyn a pokračoval normální rychlostí.

„Povězte mi o Ritě Scimece,” vyzvala ho Harperová.

Reacher pokrčil rameny. „Trochu se podobá Alison Lamarrové. Nikoliv vzhledem, ale šíří kolem sebe podobné charisma. Houževnatá, sportovní, schopná. Nenechá se vyvést z konceptu. Dosáhla hodnosti nadporučice. Skvělé posudky. Důstojnický výcvik absolvovala bleskovou rychlostí.”

Odmlčel se. Před očima mu vytanula Rita Scimeca a představil si ji po boku Alison Lamarrové. Dvě skvělé ženy, nejlepší, jaké si armáda může přát.

„Takže další hádanka,” promluvil do ticha. Jak je ten chlap ovládá?”

„Ovládá?” zopakovala Harperová.

Reacher přikývl. „Přemýšlejte. Vejde do domu a po třiceti minutách leží mrtvé ve vaně. Nahé a nedotčené. Žádné stopy po boji, žádný nepořádek. Jak to dělá?”

„Namíří na ně zbraň.”

Reacher zavrtěl hlavou. „K tomu nesedí dvě věci. Jestli létá, nemá u sebe zbraň. Se zbraní vás do letadla nepustí. To sama dobře víte. Také jste si svou nevzala.”

„Pokud létá. Zatím se jedná jen o domněnku.”

„Dobře. Právě jsem ale přemýšlel o Ritě Scimece. Nebyla žádná padavka. Na seznam se dostala kvůli znásilnění. Tři chlapi skončili v lochu a dostali padáka. Ale tenkrát v noci se jich na ni vrhlo pět. K vlastnímu násilném se však dostali jen tři, protože čtvrtému zlomila pánev a pátému obě ruce. Bojovala jako zběsilá.”

„Co tím chcete říct?”

„Neudělala by Alison Lamarrová to samé? I kdyby na ni mířil zbraní, chovala by se celých třicet minut pasivně a krotce?”

„Nevím,” odpověděla Harperová.

„Viděla jste ji. Nepatřila k obětním beránkům. Byla v armádě. Absolvovala pěchotní výcvik. Buď by se rozzuřila a začala bojovat, nebo by vyčkala a pokusila se pachatele obelstít. Neudělala však ani jedno. Proč?”

„Nevím,” zopakovala Harperová.

„Já také ne,” přiznal Reacher.

„Musíme toho chlapa najít.”

Reacher zavrtěl hlavou. „To se vám nepodaří.”

„Proč ne?”

„Protože jste tak zaslepení tím pitomým profilem, že vám nedochází pravý motiv.”

Harperová se odvrátila a zadívala do temnoty ubíhající za okýnkem.

„Hodláte svou teorii rozvést?” zeptala se.

„Teprve až si Blake s Lamarrovou v klidu sednou a budou mi věnovat plnou pozornost. Nehodlám jim to opakovat dvakrát.”

Před Richlandem přejeli přes řeku Columbii a zastavili u benzinové pumpy. Reacher natankoval a Harperová si došla na záchod. Když se vrátila, nasedla za volant, aby odřídila své tři hodiny. Posunula si sedadlo dopředu a Reacher dozadu. Odhodila si vlasy na ramena a nastavila zrcátko. Otočila klíčkem v zapalování, nastartovala, zabočila na jih a nasadila cestovní rychlost.

Opět přejeli přes Columbii stáčející se na západ a ocitli se v Oregonu. I-84 sledovala řeku, přímo podél hranice státu. Byla to rychlá, prázdná dálnice. Vepředu se zvedala prázdnota hor Cascade neviditelných v temnotě. Na obloze studeně svítily tečky hvězd. Reacher se opřel do sedadla a pozoroval je vrchním okrajem bočního okýnka. Blížila se půlnoc.

„Povídejte mi něco, abych neusnula,” požádala ho Harperová.

„Jste horší než Lamarrová.”

Harperová se ve tmě zazubila. „Tak hrozné to snad nebude.”

„Ne, tak hrozné to není,” připustil Reacher.

„Přesto mi něco povídejte. Proč jste odešel z armády?”

„To si chcete povídat o armádě?”

„Jenom jsem navrhla téma.”

„Musí se mě všichni ptát na to samé?”

Pokrčila rameny. „Lidé jsou zvědaví.”

„Proč? Proč bych neměl odejít z armády?”

„Protože si myslím, že se vám v ní líbilo. Stejně jako mně u FBI.”

„Spousta věcí mi šla na nervy.”

Přikývla. „Samozřejmě. Úřad mi jde také na nervy. Ten vztah se musí podobat manželství. Má dobré stránky i špatné, pořád je to ale moje záležitost, jestli víte, co mám na mysli. Nerozvedete se kvůli pár neshodám.”

„Chystali se nás zredukovat.”

„Vás se to však netýkalo. Četla jsem váš záznam. Chtěli se zbavit přebytečných vojáků, ale ne vás. Odešel jste dobrovolně.”

Jednu, dvě míle mlčel. Potom přikývl.

„Dostal jsem strach.”

Podívala se na něj. „Z čeho?”

„Armáda se mi líbila taková, jaká byla. Nechtěl jsem, aby se měnila.”

„V co se měla změnit?”

„V malého zakrslíka. Bývala obrovská. Nedokážete si představit, jak. Obepínala celý svět. Chystali se ji osekat. Kdyby mě povýšili, ocitl bych se na vyšší příčce v menší organizaci.”

„Co je na tom špatného? Velká ryba v malém rybníce.”

„Nechtěl jsem být velkou rybou. Vyhovovalo mi být malou.”

„Malou rybou jste zrovna nebyl. Major je už slušná hodnost.”

Přikývl. „Dobře. Vyhovovalo mi být středně velkou rybou. Cítil jsem se příjemně anonymně.”

Potřásla hlavou. „To pořád ještě není dostatečný důvod k odchodu.”

Podíval se na hvězdy. Třpytily se nehnutě na obloze, biliony mil daleko.

„Velká ryba v malém rybníce nemůže svobodně plavat,” odpověděl. „Uvízl bych u psacího stolu. Pět let v jedné velké kanceláři, potom ještě větší kancelář někde jinde. Bez politických ambicí a společenského pozlátka bych to nedotáhl dál než na plukovníka. Zbytek bych si Odsloužil zavřený v té větší kanceláři. Patnáct, dvacet let.”

„Co je na tom špatného?”

„Chtěl jsem zůstat v pohybu. Přesunoval jsem se celý život. Bál jsem se zastavit. Nevěděl jsem, jaké je to zaseknout se na jednom místě, a obával jsem se, že bych to nesnesl.”

„A jak to dopadlo?”

Pokrčil rameny. „Zakotvil jsem na jednom místě.”

„A jaké to je?”

Znovu pokrčil rameny a mlčel. V autě bylo teplo. Teplo a příjemně.

„Jenom to vyslovte,” vyzvala ho. „Přiznejte se. Zakotvil jste na jednom místě – a jaké to je?”

„Nestěžuju si.”

„Blbost. Jaké to je?”

Zhluboka se nadechl. „Moc nadšený nejsem.”

V autě se rozhostilo ticho. Harperová přikývla, jako by rozuměla. „Předpokládám, že Jodie se přesouvat z místa na místo nechce.”

„Vám by se chtělo?”

„Nevím.”

Přikývl. „Problém spočívá v tom, že ona ví. Vyrůstali jsme stejně. Ze základny na základnu, po celém světě. Jeden měsíc tam, půl roku jinde. Svůj život si zvolila proto, že po něm vždycky toužila. A velice dobře si uvědomuje, co je jeho opakem.”

„Trochu cestovat by mohla. Je právnička. Nějaké místo by si vždycky našla.”

Zavrtěl hlavou. „Takovou práci nechce. Buduje kariéru. Velice brzy se má stát partnerkou, a když se jí to podaří, stráví zbytek života u své firmy. A já se stejně nehodlám stěhovat z města do města, kupovat a prodávat domy. Chci mít možnost probudit se v Oregonu a vyrazit podle nálady do Oklahomy nebo Texasu, bez pevného cíle a časového omezení.”

„Život tuláka.”

„Je pro mě důležitý.”

„Avšak jak důležitý?”

Pokrčil rameny. „To kdybych věděl.”

„Jak to hodláte zjistit?”

„Právě to zjišťuju.”

„Co podniknete?”

Další míli mlčel.

„Nevím,” odpověděl.

„Třeba si zvyknete.”

„Možná. Možná ale také ne. Tuláctví mám hluboce zakořeněné v krvi. Právě teď je mi nesmírně dobře. Uprostřed noci uháním někam, kde jsem ještě nikdy nebyl. Ani si nedokážete představit, jak jsem blažený.”

Usmála se. „Není to milou společností?”

Usmál se v odpověď. „Možné je všechno.”

„Nepovíte mi ještě něco jiného?”

„Například?”

„Proč se mýlíme v motivu?”

Zavrtěl hlavou. „Počkejte, až co najdeme v Portlandu.”

„Co podle vás najdeme?”

„Krabici plnou plechovek s barvou, bez vodítka, odkud pochází a kdo ji poslal.”

„A dál?”

„Sečtu dvě a dvě a vyjdou mi čtyři. Vy se ale ke čtyřem nedopracujete. Podle vaší metody dojdete k záhadnému číslu na hony vzdálenému čtyřem.”

Reacher si ještě o kousek sklopil sedadlo a téměř celou poslední hodinu cesty proklímal. Po severním úbočí hory Hood se vyšplhali na silnici 35. Harperová ve svahu přeřadila na trojku a škubnutí převodovky ho opět probudilo. Pozoroval, jak objíždějí vrcholek. Potom Harperová našla odbočku na silnici 26 a začali klesat k Portlandu.

Krása noční scenerie brala dech. Mezi mraky vykukoval jasný měsíc a tečky hvězd. V průrvách jiskřil sníh. Svět pod nimi vypadal jako plastika vylitá z šedé oceli.

„Při takovém pohledu začínám chápat kouzlo putování,” poznamenala Harperová.

Reacher přikývl. „Žijeme na obrovské planetě.”

Minuli spící městečko Rhododendron a zahlédli ukazatel do vesnice, kde bydlela Rita Scimeca, pět mil dole pod nimi. Když do ní dorazili, byly téměř tři hodiny ráno. Benzinová pumpa a obchod se smíšeným zbožím na hlavní třídě měly zavřeno. Hlavní třídu protínala ulice klesající na sever k podhůří. Harperová na ni zabočila. Křižovaly ji další uličky. Scimeca bydlela ve třetí stoupající na východ.

Její dům nešlo přehlédnout. Jako v jediném v něm svítilo světlo. A stál u něj sedan Úřadu. Harperová za ním zastavila, zhasla světla a otočila klíčkem v zapalování. Motor s malým trhnutím zmlkl a obklopilo je ticho. Zadní okýnko auta Úřadu pokrýval sražený dech a rýsovala se v něm hlava. Hlava se pohnula, dvířka se otevřela a vyskočil mladík v tmavém obleku. Reacher s Harperovou se protáhli, rozepli bezpečnostní pásy a vystoupili. Zůstali stát v chladném nočním vzduchu a od úst jim stoupaly obláčky páry.

„Je doma a nic jí nechybí,” oznámil mladík. „Řekli mi, abych na vás počkal.”

Harperová přikývla. „A co máte udělat potom?”

„Potom mám zůstat venku. Dovnitř půjdete vy. Do osmi držím hlídku, pak mě vystřídá místní polda.”

„Policie ji bude hlídat dvacet čtyři hodin?” zeptal se Reacher.

Mladík nešťastně zavrtěl hlavou.

„Dvanáct. Noční směnu mám já.”

Reacher přikývl. Lepší než nic, pomyslel si. Dům byl rozlehlý, pobitý překládanými prkny, natočený bokem k silnici, díky čemuž se z něj otvíral výhled na západ. Vchod chránil mohutný přístřešek s ozdobným zábradlím. Sklon svahu uvolňoval prostor pro garáž. Vcházelo se do ní ze strany pod přístřeškem. Vedla k ní krátká příjezdová cesta. Za domem se pozemek zvedal, takže zbytek přízemí se utápěl ve stráni. Zahrada byla malá, oplocená neprodyšnou hradbou kopírující terén. Pečlivě upravená, se záplavou květin vybledlých v měsíčním světle.

„Je vzhůru?” zeptala se Harperová.

Mladík přikývl. „Čeká na vás.”

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Z PŘÍJEZDOVÉ CESTY VYBÍHAL NALEVO CHODNÍČEK A STÁČEL SE V TEMNOTĚ kolem skalky k dřevěným schodům vedoucím k přístřešku. Harperová po nich vyběhla nehlučně, ale pod Reacherovou vahou v nočním tichu hlasitě zapraskaly. Dveře se otevřely, ještě než kopce stačily vrátit ozvěnu, a stanula v nich Rita Scimeca. Pozorovala je, jednu ruku na vnitřní klice, v obličeji prázdný výraz.

„Nazdar, Reachere,” pozdravila.

„Scimeco,” odpověděl. „Jak se máš?”

Volnou rukou si shrnula vlasy z čela.

„Docela to ujde. Když se vezme v úvahu, že jsou tři hodiny ráno a FBI mi právě sdělila, že figuruji na nějakém seznamu s deseti sestrami, z nichž čtyři jsou už mrtvé.”

„Alespoň vidíš, na koho platíš daně.”

„Jak to, že s nimi spolupracuješ?”

Pokrčil rameny. „Donutily mě okolnosti.”

Zkoumavě se na něj podívala. Na verandě bylo chladno. Na natřených prknech se usazovala ranní rosa. Vzduchem plula řídká mlha. Osvětlený dům za Scimecou působil teple a přátelsky. Ještě jednou se na něj podívala.

„Okolnosti?” zopakovala.

Přikývl. „Neměl jsem jinou možnost.”

„V každém případě tě není špatné vidět.”

„Také tě rád vidírn.”

Byla vysoká. O něco menší než Harperová, ta však čněla nad většinu žen. Tělo měla svalnaté, nikoliv robustně jako Alison Lamarrová, ale se štíhlostí maratonského běžce. Na nohou hřmotné boty. Polodlouhé hnědé vlasy zastřižené nad bystrýma hnědýma očima do ofiny. Podél úst se jí táhly hluboké rýhy. Viděl ji naposledy před čtyřmi lety a vypadala o celé čtyři roky starší.

„Tohle je zvláštní agentka Lisa Harperová,” představil svůj doprovod.

Scimeca opatrně přikývla. Reacher pozoroval její oči. Mužského agenta by skopla ze schodů.

„Nazdar,” pozdravila Harperová.

„Tak pojďte dál,” uvolila se Scimeca.

Ruku držela pořád na klice. Stála na prahu a nakláněla se dopředu. Vykročit ven se jí očividně nechtělo. Harperová vstoupila dovnitř a Reacher ji následoval. Ocitli se v chodbě malého upraveného domu, čerstvě vymalovaného a hezky zařízeného. Uklizeného s posedlou pečlivostí. Dýchala z něj útulná atmosféra domova. Velice osobní. Na zemi ležely vlněné koberečky. Naleštěný starožitný nábytek se mahagonově leskl. Na stěnách visely obrazy. Všude okolo vázy s květinami.

„Chryzantémy,” poznamenala Scimeca. „Sama jsem je vypěstovala. Líbí se ti?”

Reacher přikývl.

„Líbí, i když v kytkách se vůbec nevyznám.”

„Pustila jsem se do zahradničení. Stalo se mým velkým koníčkem.”

Potom ukázala k salonu.

„A taky hudba,” dodala. „Pojďte se podívat.”

Místnost byla vytapetována decentními tapetami a měla navoskovanou dřevěnou podlahu. V zadním rohu stál klavír. Lesklý černý lak. Německé jméno vyvedené v mosazi. Pohodlná stolička potažená černou kůží. Víko klavíru zvednuté a na stojánku partitura, husté řádky černých not na silném krémovém papíru.

„Chcete si něco poslechnout?” zeptala se.

„Rádi,” přijal Reacher.

Vklouzla mezi klaviaturu a stoličku a posadila se. Položila ruce na klávesy, na okamžik strnula a potom místnost zaplnil pochmurný mollový akord. Vášnivý hluboký zvuk, který rozehrála do začátku pohřebního pochodu.

„Neznáš něco radostnějšího?” zeptal se Reacher.

„Nemám radostnou náladu,” odpověděla.

Poslechla však a přešla na Měsíční sonátu.

„Beethoven,” vysvětlila.

Ve vzduchu se zatetelila stříbrná arpeggia. Nohou mačkala pedál a hudba zněla tlumeně a tiše. Reacher se zadíval z okna na rostliny šedé v měsíčním světle. Devadesát mil na západě se rozkládal obrovský, mlčenlivý oceán.

„To je lepší,” podotkl.

Dohrála na konec první věty, patrně zpaměti, protože na partituře na stojánku stálo Chopin. Nechala ruce na klaviatuře a počkala, až dozní závěrečný akord.

„Hezké,” pochválil Reacher. „Takže jsi v pořádku?”

Otočila se a podívala se mu do očí. „Ptáš se, jestli jsem se vzpamatovala ze skupinového znásilnění třemi chlapy, kterým jsem věřila na život a na smrt?”

Reacher přikývl. „Nějak tak.”

„Vzpamatovala. Lépe, než jsem doufala. Pak se ale dozvím, že se mě chystá zabít nějaký maniak, protože jsem si stěžovala. To je trochu rána pod pás.”

„Dostaneme ho,” pronesla Harperová do ticha.

Scimeca se na ni jen podívala.

„Můžeme si prohlédnout novou pračku ve sklepě?” požádal Reacher.

„To není pračka, že ne?” zeptala se Scimeca. „Nenamáhali se mi něco vysvětlit.”

„V krabici jsou pravděpodobně plechovky s barvou,” objasnil Reacher. „Zelená kamufláž. Armádní.”

„Na co?”

„Ten chlap oběti zabije, hodí do vany a zalije barvou.”

„Proč?”

Reacher pokrčil rameny. „Toť otázka. Láme si nad ní hlavu spousta chytrých mozků.”

Scimeca kývla a podívala se na Harperovou. „Patříte k chytrým mozkům?”

„Jsem jenom agentka,” odpověděla Harperová.

„Už vás někdy znásilnili?”

Harperová zavrtěla hlavou. „Ne, neznásilnili.”

Scimeca kývla.

„Tak si dávejte pozor,” řekla. „Vezměte to jako dobrou radu.”

Rozhostilo se ticho.

„Znásilnění vám změní život,” pokračovala Scimeca. „Můj alespoň změnilo. Nezbylo mi nic jiného než zahradničení a hudba.”

„Pěkné koníčky,” poznamenala Harperová.

„Koníčky, které vás drží doma,” opáčila Scimeca. „Svůj čas trávím v této místnosti nebo na dohled domu. Příliš nevycházím a nevyhledávám společnost. Tak si pamatujte mou radu a nenechte se znásilnit.”

Harperová přikývla. „Dám si pozor.”

„Pojďme do sklepa,” změnila téma Scimeca.

Odvedla je ze salonu ke dveřím nalepeným pod schodištěm. Ze starých borovicových prken s mnoha

vrstvami nátěru. Za nimi se otvíraly úzké schody vedoucí do studeného prostoru slabě páchnoucího po benzinu a pneumatikách.

„Musíme projít garáží,” vysvětlila Scimeca.

Stál v ní nový dlouhý zlatý sedan Chrysler. V řadě za sebou se protáhli kolem jeho boku a Scimeca otevřela dveře ve stěně garáže. Ovanula je sklepní zatuchlina. Scimeca zatáhla za šňůrku a rozzářilo se žluté jasné světlo.

„Tady,” oznámila.

Sklep vyhříval kotel. Byla to velká čtvercová místnost se širokými regály na všech stěnách. Mezi spárami na stropě vykukovala izolace ze skleněného vlákna. Po prknech na podlaze se plazily trubky od topení. Uprostřed stála opuštěná krabice. Natočená šikmo ke stěnám, takže v porovnání s upravenými policemi působila nedbale. Okamžitě ji poznali. Stejná velikost, stejný hnědý karton, stejný černý nápis, stejný obrázek, stejné jméno výrobce. Byla zalepená lesklou hnědou páskou a vypadala zbrusu nově.

„Máš nůž?” zeptal se Reacher.

Scimeca kývla směrem k pracovnímu koutu. Na stěně měla přišroubovanou desku s kolíčky, na kterých visely vyrovnané řady nástrojů. Reacher sundal nůž na linoleum, opatrně, protože ze zkušenosti věděl, že kolíček obvykle vypadne i s nástrojem. Tento však ne. Všechny kolíčky jistila malá umělohmotná úchytka.

Vrátil se ke krabici a rozřízl pásku. Rukojetí nože nadzvedl chlopně. Uvnitř žlutě zářily kovové kruhy. Pět víček od plechovek odrážejících stropní světlo. Zastrčil rukojeť nože pod jedno z drátěných ok a pozvedl plechovku do výšky očí. Zatočil s ní na světle. Jediným označením byla malá bílá nálepka s dlouhým číslem a nápisem Kamufláž/zelená.

„Pár takových plechovek jsme už, Reachere, viděli,” poznamenala Scimeca.

Reacher kývl. „Pár ano.”

Spustil plechovku do krabice. Přitlačil chlopně a vrátil nůž na své místo. Podíval se na Scimecu.

„Kdy přišla?” zeptal se.

„Nepamatuju se,” odpověděla.

„Přibližně?”

„Nevím. Nejspíš před několika měsíci.”

„Před několika měsíci?” podivila se Harperová.

Scimeca kývla. „Patrně. Vážně se nepamatuju.”

„Ale neobjednala sis ji?”

Scimeca zavrtěla hlavou. „Jednu pračku už mám. Tamhle.”

Ukázala rukou. V rohu měla prostor na praní. Pračku, sušičku, výlevku. Na zemi neposkvrněnou předložku. Bílé umělohmotné koše a lahve s pracími prostředky pečlivě naskládané na pracovním pultě.

„Něco takového by sis měla pamatovat,” namítl Reacher.

„Předpokládala jsem, že je pro mou spolubydlící.”

„Ty máš spolubydlící?”

„Měla jsem. Před pár týdny se odstěhovala.”

„A ty sis myslela, že je její?”

„Přišlo mi to logické. Zařizuje si vlastní domov a potřebuje pračku.”

„Ale nezeptala ses jí?”

„Na co? Já jsem si ji neobjednala, tak komu jinému by měla patřit?”

„Proč ji ale nechala u tebe?”

„Protože je těžká. Možná čekala, až jí s ní někdo pomůže. Odstěhovala se teprve před pár týdny.”

„Nechala u tebe ještě něco jiného?”

Scimeca zavrtěla hlavou. „Tohle byla poslední věc.”

Reacher obešel krabici. Zahlédl stržený obdélník po doručence.

„Strhla průvodní doklady,” řekl.

Scimeca opět kývla. „Proč ne? Vždycky měla ve svých záležitostech pořádek.”

Tiše stáli, tři lidé shromáždění kolem vysoké krabice. V jasném žlutém světle vrhali ostré stíny.

„Jsem unavená,” oznámila Scimeca. „Už jste skončili? Ráda bych si šla lehnout.”

„Ještě bych měl jednu prosbu,” požádal Reacher.

„Jakou?”

„Pověz agentce Harperové, co jsi dělala v armádě.”

„Prosím? Co to s tím má společného?”

„Chci, aby to věděla.”

Scimeca překvapeně pokrčila rameny. „Pracovala jsem ve zkušebně výzbroje.”

„Vysvětli jí, co to znamená.”

„Testovali jsme nové zbraně od výrobce.”

„A dál?”

„Když odpovídaly technickým podmínkám, předložili jsme je zásobovacím důstojníkům.”

Ticho. Harperová se podívala na Reachera, také překvapená.

„Dobře,” řekl. „Teď už ti dáme pokoj.”

Scimeca je provedla do garáže. Zatáhla za šňůrku a zhasla světlo. Protáhla se kolem auta a po úzkém schodišti. Ven do chodby. Přešla ke dveřím a podívala se kukátkem na vstupních dveřích. Otevřela je. Vzduch venku byl studený a vlhký.

„Na shledanou, Reachere,” rozloučila se. „Ráda jsem tě zase viděla.”

Potom se otočila k Harperové.

„Měla byste mu věřit. Stejně jako já. Což už je sakra doporučení.”

Vykročili po cestičce a dveře se za nimi zavřely. Z dvaceti stop zaslechli otočení klíče v zámku. Místní agent sledoval, jak nastupují do auta. Ještě nestačilo vychladnout. Harperová nastartovala a pustila topení naplno.

„Měla spolubydlící,” řekla.

Reacher přikývl.

„Takže vaše teorie padá. Nebydlela sama. Octli jsme se zase na začátku.”

„Úplně na začátku ne. Pořád musí existovat podskupina. Nikdo se nezaměří na jednadevadesát žen. To by bylo šílenství.”

„A strkat mrtvé ženy do vany plné barvy šílenství není?”

Reacher znovu přikývl.

„Co podnikneme teď?” zeptal se.

„Vrátíme se do Quantica.”

Zpáteční cesta jim trvala téměř devět hodin. Dojeli do Portlandu, turbovrtulovým letadlem se dostali do Sea-Tacu, vnitrostátní linkou do Newarku a dalším letadlem do D.C. Tam na ně čekal řidič Úřadu a odvezl je na jih do Virginie. Reacher většinu času prospal a krátké okamžiky bdělosti měl zkalené únavou. Probudil se až v zatáčkách na území námořní pěchoty. Stráž na kontrolním stanovišti FBI mu vrátila visačku návštěvníka. Řidič zaparkoval u hlavního vchodu. Harperová ho zavedla do budovy a výtahem sjeli do čtvrtého patra pod zemí. Do konferenční místnosti s oblýskanými stěnami, falešnými okny a fotografiemi Lorraine Stanleyové přichycenými na tabuli. Televize tiše přenášela přehled událostí z Kapitolu. Blake, Poulton a Lamarrová seděli u stolu zavaleného papíry. Blake s Poultonem vypadali zaneprázdněné a uštvaně. Lamarrová byla bílá jako křída, napjatá, oči propadlé.

„Nechte mě hádat,” ozval se Blake. „Scimeca dostala krabici před několika měsíci a nevěděla přesně proč. Doručenka chyběla.”

„Domnívala se, že pračka patří její spolubydlící,” doplnila Harperová. „Nežila sama. Takže náš seznam ztrácí na významu.”

Blake však zavrtěl hlavou.

„Neztrácí. Pořád je na něm jedenáct žen, které vypadají, že žijí samy. Zavolali jsme všem zbývajícím. Osmdesát telefonátů. Řekli jsme jim, že jsme z oddělení pro zákazníky ze zásilkové služby. Trvalo nám to hodiny. Neočekávanou zásilku nedostala ani jedna z nich. Takže ve hře zůstává jen jedenáct žen. Reacherova teorie stále platí. Spolubydlící Scimecy nás zaskočila stejně jako pachatele.”

Reacher se na něj podíval. Vděčně a trochu překvapeně.

„Komu čest, tomu čest,” připustil Blake.

Lamarrová přikývla a načmárala poznámku na konec dlouhého seznamu.

„Vaše ztráta mě mrzí,” ujistil ji Reacher.

„Možná k ní nemuselo dojít,” zavrčela. „Kdybyste takhle spolupracoval od začátku.”

Rozhostilo se ticho.

„Zbývá nám sedm zásilek,” pokračoval Blake. „Bez doručenek, postižené ženy o ně neprojevily zájem.”

„Jedna má také spolubydlící,” doplnil Poulton. „Tři dostávají nechtěné zásilky pravidelně a mají jich plné zuby. Zbývajícím dvěma jsou prostě jedno.”

„Scimecu také moc nezajímala,” ozvala se Harperová.

„Ten zážitek pro ni znamenal trauma,” namítl Reacher. „Divím se, že vůbec reagovala.”

Lamarrová přikývla. Malý soucitný pohyb hlavou.

„V každém případě nám moc nepomohla,” konstatovala.

„Co zásilkové služby?” zeptal se Reacher. „Už jste je prověřili?”

„Nevíme, odkud ty zásilky přišly. Na všech sedmi krabicích chybí průvodky.”

„Moc možností není,” opáčil Reacher.

„Že není?” naježil se Poulton. „UPS, FedEx, DHL, Airborne Express, United States Postal Service a spousta místních společností.”

„Vyzkoušejte všechny,” poradil Reacher.

Poulton pokrčil rameny. „A na co se máme zeptat? Pamatujete si z milionu zásilek doručených v posledních dvou měsících na jednu, která nás zajímá?”

„Za pokus to stojí,” odvětil Reacher. „Začněte ve Spokane. Opuštěný dům uprostřed divočiny by si řidič mohl pamatovat.”

Blake se naklonil dopředu a přikývl. „Dobře, zkusíme to. Ale jenom ve Spokane. Jinde to nepřipadá v úvahu.”

„Proč zůstávají ty ženy tak lhostejné?” zeptala se Harperová.

„Z mnoha důvodů,” odpověděla Lamarrová. Jak už Reacher říkal, jsou všechny do jisté míry traumatizované. Velký balík, který nechtěně přijde do jejich domu, považují za vpád do svého soukromí. Odmítnou si ho připustit. Přesně takové chování je pro podobné případy typické.”

Mluvila tiše a v hlase jí zaznívalo napětí. Kostnaté ruce měla položené před sebou na stole.

„To nechápu,” namítla Harperová.

Lamarrová potřásla hlavou jako trpělivý učitel.

„Přesto je to typické,” zopakovala. „Nesmíte používat svůj úhel pohledu. Ty ženy zažily znásilnění, fyzické i duševní. Poznamenalo jejich osobnost.”

„A nyní mají strach,” doplnil Reacher. „Hlídáme je, takže poznaly, že jim něco hrozí. Scimeca vypadala pěkně otřeseně. A právem. Žije velice osaměle. Kdybych byl pachatelem, vybral bych si ji jako další oběť. Určitě dospěla ke stejnému závěru.”

„Musíme toho chlapa chytit,” prohlásila Lamarrová.

Blake přikývl. „Což nyní nebude lehké. Všimne si, že necháváme hlídat všech sedm, které dostaly zásilku, a nedopadneme ho při činu.”

„Na nějaký čas se stáhne,” dodala Lamarrová. „Počká, dokud neodvoláme bezpečnostní opatření.”

„Jak dlouho je budete hlídat?” zeptala se Harperová.

Rozhostilo se ticho.

„Tři týdny,” odpověděl Blake. „Déle to není možné.”

Harperová na něj vytřeštila oči.

„Nějakou hranici stanovit musíme. Jak byste si to představovala? Hlídat je dvacet čtyři hodin až do konce života?”

Opět ticho. Poulton shrábl papíry na hromádku.

„Takže máme tři týdny, abychom ho našli,” řekl.

Blake přikývl a položil ruce na stůl. „Potřebujeme využít každou minutu. Budeme se střídat. Jeden bude odpočívat a ostatní pracovat. Jako první začne Julia. Udělá si dvanáctihodinovou přestávku.”

„Nepotřebuju si odpočinout.”

Blake se zatvářil rozpačitě. „Já si myslím, že potřebuješ.”

Zavrtěla hlavou. „Ne, chci zůstat v akci. Ať začne Poulton.”

„Neodporuj, Julie. Musíme se dohodnout.”

„Jsem v pořádku. Potřebuju pracovat. A stejně bych neusnula.”

„Dvanáct hodin, Julie,” nařídil Blake. „Máš nárok na přestávku. Uděluji ti dovolenou z rodinných důvodů a basta.”

„Nepřijímám,” odpověděla.

„Musíš.”

„Nemůžu. Chci zůstat v centru dění.”

Ve tváři měla vepsáno odhodlání. Blake si povzdechl a uhnul pohledem.

„Nedovolím, abys zůstala v centru dění.”

„Proč?”

Blake se jí podíval do očí. „Protože tělo tvé sestry právě letecky dopravili k pitvě. A té se nemůžeš zúčastnit. To nepřipustím.”

Pokusila se odpovědět. Dvakrát otevřela a zavřela ústa, nevyšel z nich však žádný zvuk. Potom zamrkala a stočila pohled stranou.

„Takže dvanáct hodin,” zopakoval Blake.

Zírala do stolu.

„Poskytnete mi výsledky?” zeptala se tiše.

Blake přikývl.

„Obávám se, že budeme muset,” odpověděl.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

TÝM Z MÍSTNÍ POBOČKY ÚŘADU VE SPOKANE PRACOVAL CELOU NOC, za vydatné podpory stavební firmy, vypůjčeného jeřábu, posádky náklaďáku a dopravního pilota. Pracovníci stavební firmy rozkopali koupelnu Alison Lamarrové a odpojili vodovodní trubky. Zajišťovatelé stop Úřadu zabalili vanu do silné umělohmotné fólie a zedníci odstranili okno a zarovnali vnější zeď s podlahou. Jeřábníci protáhli pod zabalenou vanou plátěné smyčky, vsunuli hák jeřábu probouranou stěnou do koupelny a nadzvedli těžké břemeno do chladné noci. Zhouplo se ve vzduchu a pomalu kleslo do dřevěné bedny přivázané na korbě náklaďáku čekajícího na silnici. Řidiči napumpovali do bedny izolační pěnu, zatloukli víko a vyrazili na letiště ve Spokane. Tam bednu naložili do přistaveného letadla, které s ní odletělo na leteckou základnu Andrews, kde ji převzal vrtulník a dopravil do Quantica. Vysokozdvižný vozík ji jemně složil do přijímací
ho prostoru laboratoře a potom půl hodiny čekal, až se kriminalisté Úřadu rozhodnou, jak postupovat.

„V tuto chvíli nepotřebuju nic jiného než příčinu smrti,” oznámil Blake. Seděl u dlouhého stolu v konferenční

místnosti patologie, tři budovy a pět podlaží vzdálené od vědy o chování. Vedle něj seděla Harperová, po jejím boku Poulton a na konci řady Reacher. Proti sobě měli vedoucího patologa Quantica, lékaře jménem Stavely. To jméno připadalo Reacherovi známé. Očividně se těšil výborné pověsti. Všichni mu prokazovali úctu. Byl to rozložitý červenolící muž, překvapivě veselý. Jeho velké červené ruce vypadaly nemotorně, což muselo být klamné zdání. Vedle něj seděl jeho hlavní asistent, tichý ustaraný hubeňour.

„Přečetli jsme si zprávy o ostatních případech,” řekl Stavely a odmlčel se.

„K čemu jste dospěli?” zeptal se Blake.

„Nenaplnily mě velkým optimismem,” odpověděl Stavely. „New Hampshire je trochu díra, ale na Floridě a v Kalifornii si dali záležet. Kdyby bylo co najít, určitě by to zjistili. Pracují tam samí odborníci.”

„My máme lepší,” opáčil Blake.

Stavely se usmál. „Pochlebování nám nepomůže.”

„Jenom konstatuji fakta.”

Stavely se stále usmíval. „Čarovat neumíme.”

„Na něco přijít musíte,” odpověděl Blake. „Dopustil se první chyby.”

„Co to má s námi společného?”

„Možná nezůstal jen u jedné chyby a zanechal po sobě další stopy.”

Stavely se nad tím zamyslel. „Chci vás jen varovat, abyste nečekali na zázraky.”

Potom se zvedl, propletl si prsty a protáhl ruce. Obrátil se ke svému pomocníkovi. „Jste připravený?”

Hubeňour přikývl. „Domníváme se, že barva bude na povrchu zatvrdlá, na palec, palec a půl. Když ji odřízneme od okraje vany, budeme moct nabrat tělo do pytle a vyzvednout ho ven.”

„Dobře,” souhlasil Stavely. „Pokuste se kolem ní zachovat co nejvíc barvy. Nechci, abyste ji poškodili.”

Asistent odkvačil z místnosti a Stavely ho následoval. Mlčky předpokládal, že ostatní půjdou za ním, což také udělali, s Reacherem jako posledním.

Laboratoř patologie se nelišila od ostatních, které už viděl. Prostorná nízká místnost jasně ozářená stropním osvětlením. Na stěnách a podlaze bílé dlaždice. Uprostřed velký operační stůl z lesklé oceli. S odtokovým kanálkem napojeným přímo na kovovou trubku mizící v zemi. Kolem stolu několik pojízdných pultů s nástroji. Hadice visící od stropu. Na stojanech kamery, váhy a odstředivky. Slabý hukot větráků a zápach dezinfekce. Ticho a chlad.

„Vezměte si pláště a rukavice,” přikázal Stavely.

Ukázal k ocelové skříni s hraničkami nylonových plášťů a krabicemi s latexovými rukavicemi na jedno použití. Harperová je rozdala.

„Masky patrně potřebovat nebudeme,” pokračoval Stavely. „Nejvíc zápachu vydá ta barva.”

Ucítili ji, jakmile se ve dveřích objevil asistent s přepravním vozíkem. Ležel na něm pytel nadmutý a potřísněný barvou. Barva kapala ze zipu, stékala po kovových nohách na kolečka a nechávala na bílých dlaždicích dvě souběžné stopy. Asistent kráčel mezi nimi. Vozík se zatřásl a pytel se zavlnil jako obrovský balon naplněný olejem. Asistent měl ruce umazané barvou až k ramenům.

„Nejdřív ji zrentgenujte,” poručil Stavely.

Asistent otočil vozík k uzavřené místnosti na straně laboratoře, Reacher mu otevřel dveře. Měl pocit, že váží tunu.

„Jsou vyložené olovem,” vysvětlil Stavely. „Pouštíme do nich obrovské dávky, aby nám nic neušlo. Na jejich zdraví se to už podepsat nemůže.”

Asistent na okamžik zmizel a potom opět vyšel a zavřel za sebou těžké dveře. Ozvalo se vzdálené zahučení, které trvalo vteřinu a potom zmlklo. Asistent se vrátil dovnitř a vytlačil vozík. Stále za sebou nechával stopy. Přistavil ho podélně k operačnímu stolu.

„Překulte ji,” požádal Stavely. „Nejprve obličejem dolů.”

Asistent k němu přistoupil, naklonil se přes stůl a oběma rukama popadl bližší okraj pytle. Nadzvedl ho a položil napůl na vozík a napůl na stůl. Potom přešel na druhou stranu, uchopil vzdálenější okraj a přetočil ho na stůl. Pytel dopadl na stranu se zipem, jeho obsah se zhoupl, zatřásl a ustálil. Na vyleštěnou ocel začala vytékat barva. Stavely se na ni podíval a potom na podlahu zbrázděnou zelenými stopami.

„Vezměte si galoše,” doporučil. „Jinak budete hrozně špinaví.”

Ustoupili, Harperová našla ve skříňce umělohmotné přezůvky a podala jim je. Reacher si je navlékl, přistoupil zpátky ke stolu a pozoroval barvu. Prosakovala zipem jako pomalý hustý příliv.

„Dojděte pro snímky,” požádal Stavely.

Asistent zmizel v místnosti s rentgenem a vrátil se s velkými šedými okénky filmu, které mapovaly tělo Alison Lamarrové. Podal je Stavelymu. Ten po nich přelétl očima a přidržel si je proti stropnímu osvětlení.

„Okamžitě hotové,” poznamenal. „Lepší než polaroid. Výdobytky vědeckého pokroku.” Promíchal snímky jako zkušený karbaník, jeden vytáhl a zvedl. Přiložil ho na prohlížečku, stiskl vypínač a velkými roztaženými prsty ho držel proti světlu.

„Podívejte,” vyzval je.

Byl to záběr střední části těla od hrudní kosti po okraj stydké oblasti. Reacher viděl obrysy nehmotně šedých kostí, žeber, páteře, pánve a přes ně položených paží. Další obrys zářil jasnou bělostí. Kov. Úzký a špičatý, zhruba jako ruka dlouhý.

„Nějaké nářadí,” konstatoval Stavely.

„Ostatní nic takového neměly,” upozornil Poulton.

„Doktore, musíme se na to podívat,” požádal Blake. Je to důležité.”

Stavely zavrtěl hlavou. „Teď ten předmět leží pod jejím tělem, protože je obrácená obličejem dolů. Dostaneme se na něj, bude to ale nějakou dobu trvat.”

„Jak dlouho?”

„Tak dlouho, jak bude zapotřebí,” opáčil Stavely. „Čeká nás hrozná patlačka.”

Připevnil na prohlížečku i ostatní snímky. Potom kolem své výstavy duchů pomalu prošel a prohlédl si ji.

„Kostru má poměrně nepoškozenou,” oznámil. Ukázal na druhý záběr. „Levé zápěstí prasklé a zahojené, k úrazu došlo zhruba před deseti lety.”

„Ráda sportovala,” ozval se Reacher. „Řekla mi to její sestra.”

Stavely přikývl. „Tak se podíváme na klíční kost.”

Přesunul se doleva a zadíval se na první snímek. Ukazoval lebku, krk a ramena. Klíční kosti se zřetelně svažovaly k prsní kosti.

„Malá prasklina,” ukázal Stavely. „Přesně, jak jsem čekal. Atleti s prasklým zápěstím mívají také obvykle prasklou klíční kost. Při pádu z kola, kolečkových bruslí nebo něčeho podobného natáhnou ruce, aby zbrzdili náraz, a zlomí si kosti.”

„O čerstvá zranění se však nejedná?” zeptal se Blake.

Stavely zavrtěl hlavou. „Tahle jsou nejméně deset let stará. Nebyla příčinou smrti, jestli jste svou otázku myslel takhle.”

Stiskl vypínač a světlo za prohlížečkou zhaslo. Otočil se k operačnímu stolu, protáhl si prsty a do ticha se ozvalo lupnutí kotníků.

„Pusťme se do práce,” zavelel.

Z cívky na stropě odvinul hadici a spustil malou trysku na jejím konci. Ozvalo se zasyčení a vyrazil z ní proud průzračné pronikavě zapáchající tekutiny.

„Aceton,” vysvětlil Stavely. „Rozpustí barvu.”

Zamířil proud na pytel s tělem a na ocelový stůl. Asistent popadl hromadu utěrek a utíral jimi pytel a naháněl hustou tekutinu do odtokového kanálku. Zápach chemikálií byl omračující.

„Větrák,” přikázal Stavely.

Asistent se natáhl po vypínači za sebou a šumění větráků na stropě přešlo do hukotu. Stavely přistrčil trysku blíž k pytli a jeho barva se začala měnit ze zelené na černou.

Potom hadici přidržel těsně nad stolem a nasměroval barvu ze spodku pytle přímo do kanálku.

„To by stačilo. Teď nůžky,” požádal.

Asistent vzal z pojízdného pultu nůžky a odstřihl roh pytle. Vyvalila se z něj zelená barva. Zakousl se do ní proud acetonu a začal ji odplavovat do kanálku. Stále vytékala, dvě minuty, tři, pět. Pytel klesal a splaskával, jak se vyprazdňoval. V místnosti se ozývalo jen syčení hadice a hukot větráků.

„Pravá práce začíná,” prohlásil Stavely.

Podal hadici asistentovi, vzal si z pultu skalpel a rozřízl pytel podélně odshora dolů. Potom udělal dva příčné zářezy u hlavy a nohou a pomalu pytel rozevřel. Guma se nadzvedla a odlepila od pokožky. Složil ji do dvou dlouhých pruhů. Objevilo se tělo Alison Lamarrové ležící obličejem dolů, štíhlé a slizké od barvy.

Stavely jí projel skalpelem kolem chodidel, nahoru podél nohou, křivky hýždí a boků, těsně kolem loktů, ramen a hlavy. Odtrhal pruhy gumy, až z pytle zbyla jen přední strana, uvězněná mezi škraloupem barvy a kovem stolu.

Ze škraloupu viděli rub, protože ležela otočená obličejem dolů. Byl rosolovitý a posetý bublinkami. Vypadal jako povrch vzdálené nehostinné planety. Stavely ho začal smývat z pokožky.

„Nepoškodí ji to?” zeptal se Blake.

Stavely zavrtěl hlavou. „Je to stejná látka jako odlakovač na nehty.”

Na omytých místech začínala pokožka dostávat zelenobílou barvu. Stavely stáhl prsty v rukavicích krustu. Síla jeho rukou pohnula tělem. Pozvedlo se a ochable kleslo. Zastrčil pod něj trysku a vyzkoušel přilnavost barvy. Asistent si stoupl k němu a nadzvedl nohy těla. Stavely se pod ně natáhl, odřízl krustu i s gumou a stáhl ji ke stehnům. Aceton odplavoval do kanálku zelený proud.

Stavely se přesunul k hlavě. Položil trysku na šíji a pozoroval, jak jí chemikálie propírá vlasy. Vypadaly hrozně. Rozcuchané a slepené barvou. Pohupovaly se jí kolem obličeje jako pevná zprohýbaná klec.

„Budu je muset ustřihnout,” oznámil Stavely.

Blake zachmuřeně přikývl.

„Nic jiného vám nezbyde.”

„Měla hezké vlasy,” pronesla Harperová, v hukotu větráků téměř neslyšně. Pootočila se a udělala krok dozadu. Ramenem se dotkla Reacherovy hrudi. Zůstala tak stát o něco déle, než bylo třeba.

Stavely si vzal z pultu nový skalpel a projel jím vlasy co nejtěsněji u krusty. Zasunul svou mohutnou paži pod ramena a nadzvedl tělo. Hlava se uvolnila a zanechala po sobě konečky vlasů zapuštěné v krustě jako mangrové kořeny v bažině. Prořízl krustu a gumu a uvolnil další část.

„Doufám, že ho chytíte,” poznamenal.

„Budeme se snažit,” odpověděl Blake.

„Přetočte ji,” požádal Stavely.

Šlo to snadno. Aceton smíšený s mazlavou barvou vytvořil na kovovém stole kluzkou vrstvu. Obrátila se na záda a zůstala ležet, strašidelná v jasném stropním osvětlení. Pokožku měla nazelenale bílou, zvrásněnou a poskvrněnou barvou. Oči zůstaly otevřené, se zeleně orámovanými víčky. Od prsou ke stehnům ji zakrýval poslední zbytek pytle, jako starodávné plavky chránící její počestnost.

Stavely nahmatal pod gumou kovový nástroj. Vyřízl pytel, zajel prsty do otvoru a v groteskní parodii operace předmět vytáhl.

„Šroubovák,” oznámil.

Asistent ho umyl v acetonu a pozvedl. Byl to kvalitní šroubovák s masivním umělohmotným držadlem, hezkým dříkem z pochromované oceli a ostrou špičkou.

„Patří k ostatním ze sady,” poznamenal Reacher. „V zásuvce v kuchyni, pamatujete?”

„Má v obličeji škrábance,” zjistil Stavely najednou.

Omýval jí hadicí obličej. Na levé tváři měla čtyři souběžné škrábance táhnoucí se od oka k čelisti.

„Byla poškrábaná už předtím?” zeptal se Blake.

„Ne,” odpověděli Reacher s Harperovou jedním hlasem.

„Jak k nim tedy přišla?” zauvažoval Blake.

„Byla pravačka?” zeptal se Stavely.

„Nevím,” odpověděl Poulton.

Harperová přikývla. „Řekla bych, že ano.”

Reacher zavřel oči a představil si ji, jak nalévá v kuchyni kávu.

„Pravačka,” prohlásil.

„Souhlasí,” potvrdil Stavely. „Prohlédl jsem si její ruce a paže. Pravou ruku má silnější než levou. Paže je vypracovanější.”

Blake se naklonil a zadíval se na poškrábaný obličej. „Co si o tom myslíte?”

„Řekl bych, že se poškrábala sama.”

„Jste si jistý?”

Stavely obešel hlavu na operačním stole a snažil se najít nejlepší osvětlení. Rány byly nabobtnalé barvou, čerstvé a otevřené. Zelené tam, kde by měla prosvítat červená.

„Jistý si být nemůžu,” odpověděl. „To dobře víte. Ale je to pravděpodobné. Kdyby ji poškrábal pachatel, nejspíš by to neudělal přesně na místech, kam si dosáhne sama.”

„Přinutil ji,” ozval se Reacher.

„Jak?” zeptal se Blake.

„Nevím. Dokáže je ale přinutit ke spoustě věcí. Domnívám se, že i k tomu, aby nalily barvu do vany.”

„Proč?”

„Ten šroubovák. Posloužil k vypáčení víček. Škrábance ho napadly až dodatečně. Kdyby je měl v úmyslu od počátku, nepřinutil by ji přinést z kuchyně šroubovák, ale nůž. Nebo obojí.”

Blake zíral do zdi. „Kde jsou teď ty plechovky?”

„V oddělení analýzy materiálu,” odpověděl Poulton. „Tady v budově. Zkoumají je.”

„Tak jim doneste ten šroubovák. Ať zjistí, jestli na něm zbyly nějaké stopy.”

Asistent vložil šroubovák do průhledného umělohmotného sáčku na důkazy a Poulton vyklouzl z pláště, skopl galoše a odspěchal z místnosti.

„Ale proč?” namítl Blake. „Proč by ji nutil, aby se poškrábala?”

„Hněv?” navrhl Reacher. „Trest? Ponížení? Pořád jsem se divil, proč nepoužívá víc násilí.”

„Ty rány jsou velice mělké,” upozornil Stavely. „Trochu krvácely, ale patrně příliš nebolely. Jsou naprosto stejně hluboké, odshora až dolů. Takže neucukla.”

„Možná rituál,” zauvažoval Blake nahlas. „Symbolický význam. Čtyři souběžné čáry, říká vám to něco?”

Reacher zavrtěl hlavou. „Neříká.”

„Jak ji zabil?” zeptal se Blake. „To potřebujeme vědět ze všeho nejvíc.”

„Možná ji probodl šroubovákem,” navrhla Harperová.

„Tomu nic nenasvědčuje,” zamítl její teorii Stavely. „Na místech, kde by bodnutí bylo smrtelné, jsem nenašel žádné rány.”

Odloupl poslední zbytek pytle a omýval barvu ze střední části těla. Prsty v rukavicích osahával místa pod tryskou.

Asistent odložil gumový čtverec stranou a Alison před nimi ležela v jasném osvětlení nahá a zhroucená, bez jediné známky života. Reacher se na ni díval a vzpomínal na zářivou temperamentní ženu, která se usmívala očima a šířila kolem sebe energii jako malé slunce.

„Je možná zabít člověka, aniž by patolog dokázal zjistit způsob?” zeptal se Reacher.

Stavely zavrtěl hlavou.

„Já na to přijdu.”

Zavřel trysku a nechal hadici vyjet k cívce na stropě. Ustoupil dozadu a přepnul větráky na normální výkon. Místnost opět ztichla. Tělo leželo na stole, nejčistší, jak bylo možné. V pórech a záhybech prosvítala zelená, jinak měla pokožka sinavě bílou barvu bytosti žijící na dně oceánu. Obličej rámovaly slepené, hrubě ostříhané vlasy.

„Existují dva základní způsoby zabití,” pustil se do výkladu Stavely. „Buď zastavíte srdce, nebo přívod kyslíku do mozku. Ale nezanechat při tom po sobě stopy je takřka nemožné.”

„Jak byste zastavil srdce?” zeptal se Blake.

„Kromě kulky přímo do srdečního svalu? Nejlepší je embolie. Velká vzduchová bublina vpravená přímo do krevního oběhu. Krev obíhá překvapivě rychle a vzduchová bublina zasáhne vnitřek srdce s prudkostí kamene, jako malá vnitřní kulka. Následky jsou většinou smrtelné. Proto sestry vždycky zvednou injekci, odstříknou trochu tekutiny a setřou ji nehtem. Aby se ujistily, že směs neobsahuje vzduch.”

„Ránu po vpichu byste našel?”

„Možná ano, možná ne. Rozhodně ne na těle jako tohle. Pokožka je poničená barvou. Vnitřní poškození srdce bych však našel. Samozřejmě se podívám, až ji otevřu, nedělám si však velké naděje. Ve třech ostatních případech nic neobjevili. A předpokládáme, že je zabíjí stále stejným způsobem.”

Blake přikývl. „A co zastavení přívodu kyslíku do mozku?”

„Slovy laika udušení,” objasnil Stavely. „Je ho možné provést bez velkých stop. Klasickým příkladem by byl starý člověk, nemocný a slabý, kterému přitisknete polštář na obličej. Téměř se nedá nic dokázat. Před sebou však nemáme starého člověka. Ta žena byla mladá a silná.”

Reacher přikývl. Kdysi dávno ve svém pestrém životě jednoho člověka udusil. Potřeboval veškerou svou obrovskou sílu, aby mu udržel obličej na matraci. Kopal a házel sebou jako šílený.

„Bojovala by ze všech sil,” poznamenal.

„To máte pravdu,” souhlasil Stavely. „A podívejte se na ni. Na její svaly. Nedala by se lehce.”

Reacher se místo toho podíval stranou. V místnosti panovalo ticho a zima. Odporná zelená barva byla úplně všude.

„Domnívám se, že žila,” řekl. „Když se dostala do vany.”

„Z jakého důvodu?” zeptal se Stavely.

„Nenašli jsme nepořádek. Vůbec žádný. Koupelna byla bez poskvrnky. Kolik vážila? Sedmdesát? Sedmdesát pět? Dostat tak velkou mrtvou váhu do vany by se bez nepořádku neobešlo.”

„Možná nalil barvu do vany až potom,” navrhl Blake. „Na ni.”

Reacher zavrtěl hlavou. „Barva by ji nadnesla na povrch. Vypadá však, že do ní vklouzla, jako by se nořila do koupele. Nejdřív špička prstu, potom noha a nakonec se ponoříte celí.”

„Musíme to vyzkoušet,” odpověděl Stavely. „Ale souhlasím s vámi, že patrně zemřela ve vaně. Na prvních třech jsme nenašli stopy násilí. Ani modřiny, ani odřeniny. Dokonce ani posmrtná zranění. Když hýbete s mrtvolou, obvykle poškodíte kloubové vazy, protože je nechrání napětí svalů. Proto si myslím, že všechno provedly vlastní silou.”

„Až na zabití,” poznamenala Harperová.

Stavely přikývl. „Sebevražda ve vaně je omezena na utonutí pod vlivem alkoholu či drog nebo na otevření si žil v teplé vodě. Sebevraždu očividně nespáchala.”

„A neutopila se,” podotkl Blake.

Stavely opět přikývl. „První tři ne. V plicích neměly žádnou tekutinu. Tady u té to zjistíme, až ji otevřeme, vsadil bych se ale, že v plicích také nic nenajdeme.”

„Jak ji teda, krucinál, zabil?” zavrčel Blake.

Stavely se díval na mrtvolu, v obličeji cosi podobného soucitu.

„V tuto chvíli nemám tušení,” odpověděl. „Dejte mi dvě, tři hodiny, třeba na něco přijdu.”

„Vůbec žádné tušení?”

„Jednu teorii bych měl,” přiznal Stavely. „Založenou na tom, co jsem četl o třech předchozích obětech. Bohužel je ale naprosto absurdní.”

„Jakou teorii?”

Stavely zavrtěl hlavou. „Později. Teď musíte odejít. Chystám se ji otevřít, a nechci, abyste se toho účastnili. Zaslouží si trochu soukromí.”

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

PLÁŠTĚ A GALOŠE NECHALI NA HROMADĚ U DVEŘÍ A ZAMÍŘILI NEJDŘÍV doleva a potom doprava chodbami k východu z patologie. Rychle prošli kolem parkovišť k hlavní budově, jako by doufali, že jim ostrá chůze na chladném podzimním vzduchu dá zapomenout na zápach barvy a smrti. V tichosti sjeli výtahem čtyři patra do podzemí. Prošli úzkou chodbičkou, vstoupili do konferenční místnosti a našli v ní Julii Lamarrovou. Seděla u stolu a dívala se na němou televizní obrazovku.

„Máš být doma,” vyhrkl Blake.

„Nějaké poznatky?” zeptala se. „Přišel Stavely na něco?”

Blake zavrtěl hlavou. „Později. Měla jsi jet domů.”

Pokrčila rameny. „Říkala jsem ti, že domů nemůžu. Potřebuju zůstat v centru dění.”

„Jsi vyčerpaná.”

„Chceš tím říct, že nejsem výkonná?”

Blake si povzdechl. „Julie, netrap mě. Mám spoustu práce. A nepomůže mi, když se zhroutíš vyčerpáním.”

„To se nestane.”

„Nepochopila jsi, že to byl rozkaz?”

Lamarrová mávla odmítavě rukou. Harperová na ni zírala.

„Byl to rozkaz,” zopakoval Blake.

„A já jsem ho neposlechla. Musíme pracovat. Zbývají nám tři týdny, abychom ho chytili. To není mnoho času.”

Reacher zavrtěl hlavou. „To je spousta času.”

Harperová se na něj upřeně zadívala.

„Když si teď promluvíme o motivu.”

Rozhostilo se ticho. Lamarrová se napřímila na židli.

„Domnívám se, že motiv je jasný,” prohlásila.

Hlas měla ledový. Reacher se k ní obrátil a snažil se tvářit přátelsky. Přece jen jde o ženu, která během dvou dnů ztratila celou rodinu.

„Jsem opačného názoru,” řekl.

Lamarrová se podívala s nevyslovenou žádostí o pomoc na Blakea.

„Nemůžeme se hádat pořád o stejné věci,” namítla.

„Musíme,” trval na svém Reacher.

„Považuji tohle téma za uzavřené,” vyštěkla.

„No tak, uklidněte se,” zasáhl Blake. „Uvolněte se. Zbývají nám tři týdny a nemůžeme ztrácet čas hádkami.”

Jestli budete postupovat stejným způsobem, celé tři týdny promrháte.”

V místnosti zavládlo napětí. Lamarrová se dívala na desku stolu. Blake mlčel. Potom přikývl.

„Dobře,” řekl. „Dávám vám tři minuty. Povězte nám, co máte na srdci.”

„S motivem nemáte pravdu. A kvůli svému omylu hledáte na nesprávných místech.”

„Tohle téma je uzavřené,” zopakovala Lamarrová.

„Tak ho musíme zase otevřít,” pravil Reacher tiše. „Protože na nesprávných místech pachatele nikdy nenajdeme. To je snad logické.”

„Musíme ty žvásty poslouchat?” zavrčela Lamarrová.

„Dvě minuty, třicet vteřin,” upozornil Blake. „Vyklopte, co nám chcete povědět.”

Reacher se nadechl. „Jedná se o chytrého muže. Velice, velice chytrého. Spáchal čtyři vraždy, bizarním, propracovaným způsobem, a nezanechal po sobě jedinou stopu. Dopustil se jediné chyby, že nezavřel tu krabici. A ta chyba je triviální, protože nás nikam nedovede. Takže proti sobě máme pachatele, který úspěšně zvládl tisíce rozhodnutí a tisíce podrobností, ve vypjatých a náročných podmínkách. Zabil čtyři ženy a my zatím ani nevíme jak.”

„A co má být?” zeptal se Blake. „V čem spočívá zakopaný pes?”

„V jeho inteligenci,” odpověděl Reacher. „Je velice specifická. Praktická, výkonná, pragmatická. Ten člověk stojí oběma nohama pevně na zemi. Plánuje a řeší problémy. Nesmírně racionálně. Pohybuje se v realitě.”

„A co má být?” zopakoval Blake.

„Dovolte, abych se vás na něco zeptal. Vadí vám černoši?”

„Prosím?”

„Odpovězte mi.”

„Ne, nevadí.”

„Stejně špatní nebo dobří jako všichni ostatní, že ano?”

Blake přikývl. „Samozřejmě. Najdou se mezi nimi jak dobří, tak špatní.”

„A co ženy? Stejně špatné nebo dobré jako ostatní?”

Blake přikývl. „Jasně.”

„A když vám někdo bude tvrdit, že černoši a ženy nepatří do normální společnosti?”

„Odpovím, že se mýlí.”

„Řeknete, že se mýlí, a víte, že se mýlí, protože jste hluboce přesvědčen o skutečné pravdě věci.”

Blake ještě jednou přikývl. „Samozřejmě. Co to má ale společného s naším případem?”

„Sdílím váš názor. Rasisté se mýlí. Stejně jako sexisté. To je naprosto jasné. Zastávají zcela iracionální názor. Tak se nad tím zamyslete. Každý člověk, který se rozzuří kvůli stížnosti na sexuální obtěžování, se mýlí. Mýlí se i člověk, který svaluje vinu na oběti. A člověk, který se těm obětem rozhodne pomstít, se velice mýlí. Přeskočilo mu. Jeho mozek nefunguje správně. Není racionální. Nepohybuje se v realitě. Nemůže. V hloubi své duše je idiot.”

„Dál?”

„Náš pachatel ale není idiot. Právě jsme se shodli, že je velice chytrý. Nikoliv excentricky a praštěně chytrý, ale racionálně, prakticky a pragmaticky. Pohybuje se v realitě. Sám jste mi to potvrdil.”

„Takže?”

„Necítí vůči těm ženám hněv. To není možné. Nemůžete být zároveň realistický a vyšinutý. Nemůžete se chovat racionálně a iracionálně. Nemůžete se pohybovat v realitě a zároveň unikat za její hranice.”

Rozhostilo se ticho.

„Známe jeho motiv,” ozvala se Lamarrová. „Jiný nepřipadá v úvahu. Cílová skupina je příliš specifická, aby existovalo jiné vysvětlení.”

Reacher zavrtěl hlavou. „Ať se vám to líbí nebo ne, způsob, jakým jeho motiv popisujete, ho označuje za vyšinutého. Ale vyšinutý člověk by takových zločinů nebyl schopen.”

Lamarrová stiskla zuby. Reacher slyšel, jak cvakly a zaskřípaly. Pozoroval ji. Zavrtěla hlavou. Její řídké vlasy následovaly pohyb hlavy, strnule, jako by je měla bohatě nalakované.

„Tak co je jeho skutečným motivem, vy chytráku?” zeptala se tiše.

„Nevím,” odpověděl Reacher.

„Vy nevíte? To si z nás děláte legraci? Zpochybňujete můj odborný úsudek a sám nevíte?”

„Motiv musí být velice prostý. Jako vždycky. V devadesáti devíti případech ze sta je nejjednodušší odpověď vždycky ta nejsprávnější. U vás to možná funguje jinak, v reálném světě však platí moje zkušenost.”

Nikdo nepromluvil. Potom se otevřely dveře a do ticha vešel Poulton, malý, zrzavý, se slabým úsměvem pod knírkem. Úsměv zmizel, jakmile vycítil atmosféru v místnosti. Mlčky si sedl vedle Lamarrové a přitáhl si stoh papírů.

„Stalo se něco?” zeptal se.

Blake kývl bradou na Reachera. „Chytrák obviňuje Lamarrovou, že špatně určila motiv.”

„Co je na něm špatného?”

„Chytrák se nám to právě chystá prozradit. Přišel jsi právě včas, aby sis jeho geniální expertizu vyslechl.”

„Jak to vypadá s tím šroubovákem?” zeptal se Reacher. „Dospěli k něčemu?”

Poulton se opět začal usmívat. „Víčka na plechovkách byla otevřena tímto šroubovákem nebo zcela identickým. Škrábance dokonale odpovídají. Jak je to ale s tím motivem?”

Reacher se nadechl a přejel očima po obličejích naproti sobě. Nic neříkajících a nepřátelských. Lamarrová napjatá a bílá. Harperová zvědavá. Poulton neutrální.

„Tak posloucháme, chytráku,” vyzval ho Blake.

„Musí to být něco prostého,” zopakoval Reacher. „Něco prostého a zřejmého. Běžného. A natolik lukrativního, aby to stálo za utajení.”

„On se snaží něco zakrýt?”

Reacher přikývl. „Domnívám se, že ano. Možná se zbavuje svědků.”

„Svědků čeho?”

„Patrně nějakého podvodu.”

„Jakého podvodu?”

Reacher pokrčil rameny. „Nejspíš velkého a systematického.”

Rozhostilo se ticho.

„Uvnitř armády?” zeptala se Lamarrová.

„Očividně,” souhlasil Reacher.

Blake přikývl.

„Dobře. Velký systematický podvod uvnitř armády. Co by to mohlo být?”

„Nevím,” odpověděl Reacher.

Opět ticho. Potom Lamarrová schovala obličej do dlaní. Ramena se jí roztřásla. Začala se na židli kolébat dopředu a dozadu. Reacher na ni vytřeštil oči. Vzlykala, jako by jí pukalo srdce. Uvědomil si to až o okamžik později, protože při tom nevydala jediný zvuk.

„Julie?” zavolal Blake. „Jsi v pořádku?”

Odtáhla si ruce od obličeje. Bezmocně rozhodila pažemi. Ano, ne, počkej. Obličej měla bílý, pokřivený a zmučený.

Oči nechávala zavřené. Místnost zmlkla. Ozývalo se v ní jen supění jejího dechu.

„Omlouvám se,” zajíkla se.

„Nemusíš se omlouvat,” ujistil ji Blake. „To je stresem.”

Divoce zavrtěla hlavou. „Ne, dopustila jsem se strašlivé chyby. Protože Reacher má pravdu. Určitě. A já jsem se celou dobu mýlila. Všechno jsem zvorala. Ušlo mi to. Měla jsem na to přijít hned na začátku.”

„Na tom teď nezáleží,” pokoušel se ji uklidnit Blake.

Zvedla hlavu a podívala se na něj. „Nezáleží? Copak to nechápeš? Všechen ten promarněný čas?”

„Netrap se tím,” přesvědčoval ji Blake ochable.

Nespouštěla z něho pohled. „Samozřejmě že se trápím. Ještě ti to nedošlo? Moje sestra zemřela, protože jsem marnila čas. Přišla o život mojí vinou. Zabila jsem ji. Protože jsem se mýlila.”

Opět se rozhostilo ticho. Blake se na ni bezmocně díval.

„Musíš si odpočinout,” řekl.

Zavrtěla hlavou. Otřela si oči. „Ne, ne, musím pracovat. Už jsem promrhala příliš mnoho času. Teď potřebuju přemýšlet a pokusit se ho dohnat.”

„Měla bys jet domů. Vzít si na pár dní volno.”

Reacher ji pozoroval. Seděla zhroucená, jako by ji někdo surově zmlátil. Na bílé pokožce jí naskočily červené skvrny. Dýchala přerývaně a oči měla bezvýrazné a prázdné.

„Potřebuješ si odpočinout,” zopakoval Blake.

Pohnula se a zavrtěla hlavou.

„Možná později,” odpověděla.

Další ticho. Potom se napřímila na židli a zápasila s dechem.

„Později si možná odpočinu,” vyrazila ze sebe. „Nejdřív ale budu pracovat. Všichni musíme pracovat. A přemýšlet. Musíme přemýšlet o armádě. O jaký podvod by se mohlo jednat?”

„Nevím,” zopakoval Reacher.

„Panebože, použijte hlavu,” vyštěkla. „Jaký podvod kryje?”

„Povězte nám, Reachere, co vás napadlo,” vyzval ho Blake. „Nějakou teorii mít musíte.”

Reacher pokrčil rameny.

„Jednu teorii bych měl, ale není to nic jistého.”

„Tak ven s ní,” zavelel Blake.

„Dobře. Co dělala Amy Callanová?”

Blake se zatvářil překvapeně a podíval se na Poultona.

„Pracovala jako úřednice na vojenské zásobovací správě,” odpověděl Poulton.

„Lorraine Stanleyová?”

„Zásobovací seržantka.”

Reacher se odmlčel.

„Alison?” zeptal se.

„Zabezpečení pěchoty,” odpověděla Lamarrová bezbarvě.

„Ne, před tím.”

„U dopravního praporu.”

Reacher přikývl. „Kde pracovala Rita Scimeca?”

Harperová kývla. „Zkoušela zbraně. Teď už chápu, proč jste chtěl, aby mi to pověděla.”

„Proč?” zeptal se Blake.

„Protože co je potenciálně spojuje?” odpověděl Reacher otázkou. „Úřednici v zásobovací správě, zásobovací seržantku, dopravní řidičku a vojačku ze zkušebny zbraní?”

„Prozraďte mi to.”

„Co jsem vzal těm chlapům z restaurace?”

Blake pokrčil rameny. „Nevím. Tím se zabývá James Cozo v New Yorku. Vím pouze, že jste jim ukradl peníze.”

„Měli jednoruční střelné zbraně. Beretty M9 s obroušeným výrobním číslem. Což znamená?”

„Že ty zbraně získali nelegálně.”

Reacher přikývl. „Z armádních zdrojů. Beretty M9 jsou vojenské zbraně.”

Blake vypadal nechápavě. „Kam míříte?”

Jestli někdo z armády kryje podvod, týká se nejpravděpodobněji krádeže, a jestli je v sázce tolik, že se vyplatí vraždit, jde nejspíš o krádež zbraní, protože mají největší hodnotu. A všechny zavražděné ženy pracovaly na místech, kde mohly krádež zbraní vidět. Patřily do řetězce spojujícího dopravu, zkoušení a skladování. Od rána do večera.”

Ticho. Potom Blake zavrtěl hlavou.

„Přeskočilo vám. Taková spojitost je příliš náhodná. Stavíte oslí můstek. Jak vysoká je pravděpodobnost, že by svědkyně krádeže byly zároveň oběťmi sexuálního obtěžování?”

Jde jenom o nápad,” namítl Reacher. „Podle mého názoru je však ta pravděpodobnost slušně vysoká. Jedinou skutečnou obětí se stala Juliina sestra. Caroline Cookeová se nepočítá, protože u ní šlo jen o chladnokrevnou kalkulaci.”

„Co Callanová a Stanleyová?” zeptal se Poulton. „Ani u nich nešlo o sexuální obtěžování?”

Reacher zavrtěl hlavou. Lamarrová ho však předběhla. Nakláněla se dopředu, bubnovala prsty o stůl, v očích opět živý výraz.

„Uvažujte o tom,” vyhrkla. „Podívejte se na to z opačného úhlu. Nebyly oběťmi sexuálního obtěžování a svědkyněmi. Oběťmi obtěžování se staly proto, že byly svědkyněmi. Jestli jste armádní šmelinář a máte v jednotce ženu, která nad vašimi kšefty odmítá přimhouřit oko, co s ní uděláte? Prostě se jí zbavíte. A jaká je nejrychlejší cesta? Přes její sexualitu.”

Rozhostilo se ticho. Potom Blake opět zavrtěl hlavou.

„To není pravda, Julie. Reacher jenom vidí duchy. Pořád je to příliš náhodné. Nakolik je pravděpodobné, že narazíš v uličce za restaurací na zbraně ze stejného podvodu, který zapříčinil vraždy našich žen? Minimálně milion ku jedné.”

„Miliarda ku jedné,” poopravil ho Poulton.

Lamarrová se na ně podívala.

„Kristepane, přemýšlejte? zaprosila. „Netvrdí, že se stal svědkem stejného podvodu, který kryje vražda našich žen. Pravděpodobně šlo o úplně jiný kšeft. V armádě jich musí probíhat stovky. Že je to tak, Reachere?”

Reacher přikývl.

„Přesně tak. Příhoda za restaurací mě jen přivedla na nápad uvažovat o těchhle souvislostech.” Opět ticho. Blake zčervenal.

„Existují stovky podobných podvodů? Jak nám tedy vaše teorie pomůže? Stovky podvodů, do kterých jsou zapletené stovky vojáků. Jak najdeme toho pravého? Je to jako hledat jehlu v kupce sena. Zabere to tři roky. A nám zbývají tři týdny.”

„A co ta barva?” namítl Poulton. „Kdyby likvidoval svědky, vešel by do domu a střelil je do hlavy. Nezdržoval by se ostatními zbytečnostmi. Vraždy byly provedeny rituálním způsobem, který ukazuje na klasického mnohonásobného vraha.”

Reacher se na něj podíval.

„Přesně tak. Váš pohled na motiv určuje způsob provedení. Uvažujte. Kdyby je všechny střelil do hlavy, co by vás napadlo?”

Poulton neodpovídal. V očích se mu však mihly pochybnosti. Blake poposedl dopředu a položil si ruce na stůl.

„Napadlo by nás, že je zavraždili. Náš pohled na motiv by se však nezměnil.”

„Buďte ke mně upřímný,” vyzval ho Reacher. „Určitě byste zvažovali i jiné aspekty. Roztáhli byste síť do větší šířky. Nevzali byste v úvahu jen sexuální obtěžování, ale i jiné motivy. Běžnější motivy. Při kulce do hlavy by vás napadly všednější důvody.”

Blake tiše seděl a váhal. Což bylo to samé jako přiznání.

„Kulka do hlavy je svým způsobem normální,”’ pokračoval Reacher. „Alespoň při vaší práci. Takže byste také hledali normální důvody. Jako například likvidace svědků zločinu. Při kulce do hlavy byste teď procházeli všechny armádní podvody a snažili se najít šikovného vykonavatele. Pachatel vás ale zmátl bizarní komedií. Skryl svůj pravý motiv. Zamlžil ho. Zamaskoval. Nasměroval vás do psychologické oblasti. Pohrával si s vámi, protože je velice chytrý.”

Blake stále mlčel.

„Moc manipulovat jste ani nepotřebovali,” dodal Reacher.

„Jedná se pouze o domněnku,” namítl Blake.

Reacher přikývl. „Samozřejmě. Říkal jsem vám, že jde jenom o teorii. Nic jiného tady ale neděláte. Sedíte na zadcích a spekulujete o teoriích.”

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Vykládáte blbosti,” ozval se Blake.

Reacher ještě jednou přikývl. „Možná ano. Možná ale ne. Pachatelem může být voják, který si nahrabal spoustu peněz na podvodu, o kterém ty ženy věděly. A motiv skrývá za sexuálním obtěžováním, aby vypadal jako pošahaný deviant. Ví, že mu na to skočíte. A budete pátrat na nesprávných místech. Protože je velice chytrý.”

Ticho.

„Teď jste na řadě vy,” upozornil Reacher.

Ticho.

„Julie?” zeptal se Blake.

Ticho trvalo dál. Potom Lamarrová pomalu přikývla. „Není to nesmyslná teorie. Spíš naopak. Možná má pravdu. Každopádně bychom se jí měli zabývat. Okamžitě, s největším úsilím.”

Opět se rozhostilo ticho.

„Nesmíme mrhat časem,” zašeptala Lamarrová.

„Ta teorie je blbost,” ozval se Poulton.

Probíral se papíry na stole a promluvil nahlas a radostně.

„Dokazuje to Caroline Cookeová. Pracovala ve válečných plánech v NATO. Jako vysoká úřednice. Ke zbraním, skladům a zásobování se nikdy nedostala.”

Reacher neodpověděl. Potom ticho prolomilo klapnutí dveří. Otevřely se a do místnosti se vhrnul Stavely, velký, uspěchaný a neodbytný. Na sobě měl bílý laboratorní plášť a na zápěstích se mu táhly zelené čmouhy, jak barva pronikla přes okraj rukavic. Lamarrová si těch stop všimla a zbě-

lela víc než jeho plášť. Nějakou chvíli na ně upřeně zírala a potom zavřela oči, zhoupla se a vypadala, že omdlí. Zachytila se desky stolu, palci dolů, a na bílých prstech jí naskočily chvějící se pletence šlach.

„Teď bych chtěla domů,” oznámila tiše.

Sehnula se a sebrala kabelku. Přehodila si řemen přes rameno, odsunula židli a postavila se. Pomalu a nejistě vykročila ke dveřím, pohled upřený na upomínku posledních minut sestřina života otištěnou na Stavelyho potřísněných zápěstích. Otáčela za ní hlavu, jak ji nespouštěla z očí. Potom pohled odtrhla a otevřela dveře. Vyšla na chodbu a tiše je za sebou zavřela.

„Tak co nám nesete?” zeptal se Blake.

„Vím, jak je zabíjí,” odpověděl Stavely. „Má to ale jeden háček.”

Jaký háček?” chtěl vědět Blake.

„Není to proveditelné.”

KAPITOLA DVACÁTÁ

TROCHU JSEM SI ULEHČIL PRÁCI,” OZNÁMIL

STAVELY. „VYSVĚTLÍM VÁM jak. Pospícháte a

domníváme se, že se jedná o stále stejný způsob provedení,

tak jsem se podíval jenom na ty věci, které při třech

předchozích pitvách vynechali. Všichni víme, jak je

nezabil.”

„Pokud vím, vyčerpali jsme všechny způsoby,”

povzdechl si Blake.

„Správně. Neporanil je tupým předmětem, nezastřelil,

neubodal, neotrávil ani neuškrtil.”

„Tak jak je zabil?”

Stavely obešel celý stůl a posadil se na prázdnou židli tři

místa od Poultona a dvě od Reachera.

„Utopil ji?” zeptal se Poulton. ‘

Stavely zavrtěl hlavou. „Neutopil, stejně jako tři

předešlé. Otevřel jsem jí plíce a byly naprosto čisté.”

„Tak jak to udělal?” naléhal Blake.

„Už jsem vám říkal, že buď zastavíte srdce, nebo

zabráníte přístupu kyslíku do mozku. Takže jsem se podíval

nejdřív na srdce. A měla ho dokonalé. Bez nejmenšího

poškození. Stejně jako předchozí tři. A jednalo se o zdravé ženy. Se zdravým srdcem. Na zdravém srdci se poškození zjišťují snadněji. Starší osoby mohou mít srdce nemocné, poškozené dřívějšími srdečními příhodami, které zakrývají poškození nová. Tyhle ženy však měly srdce zdravá jako atletky. Jakékoliv poškození by bylo jasně vidět. Žádné jsem však nenašel. Srdce jim tedy nezastavil.”

„Jak to tedy provedl?” zeptal se Blake.

„Zabránil přísunu kyslíku,” odpověděl Stavely. „Jiná možnost nezbývá.”

„Jak?”

„Toť otázka. Cistě teoreticky mohl koupelnu hermeticky uzavřít, vypumpovat kyslík a nahradit ho nějakým inertním plynem.”

Blake zavrtěl hlavou. „To je absurdní.”

„Samozřejmě,” souhlasil Stavely. „Potřeboval by nástroje, pumpy, nádrže s plynem. A v tkáních bychom našli zbytky. V každém případě v plicích. Neexistuje plyn, který bychom nedokázali odhalit.”

„Takže?”

„Takže jim zablokoval dýchací cesty. Jiná možnost nepřipadá v úvahu.”

„Tvrdil jste, že jste nenašel stopy po škrcení.”

Stavely přikývl. „Nenašel. A to ve mně vzbudilo zvědavost. Škrcení normálně zanechá velká poranění na

krku. Nejrůznější pohmožděniny, vnitřní krvácení. Nelze je přehlédnout. To samé platí pro zardoušení.”

„Ale?”

„Existuje cosi, čemu se říká jemné zardoušení.”

„Jemné zardoušení?” podivila se Harperová. „Strašlivé slovní spojení.”

„Co to znamená?” zeptal se Poulton.

„Chlap s velkou rukou,” vysvětlil Stavely. „Nebo vatovaným rukávem od kabátu. Vyvine jemný, vytrvalý tlak a je po oběti.”

„To je způsob, jak ji zabil?” zeptal se Blake.

Stavely zavrtěl hlavou. „Ne, není. Po takovém způsobu zardoušení sice nezůstávají vnější stopy, ale dochází k vnitřním poraněním. Například zlomená jazylka. Rozhodně alespoň nalomená. Poškodily by se také úpony. Je to velice choulostivá oblast. Leží v ní hlasivky.”

„A vy se mi chystáte sdělit, že jste žádná zranění nenašel,” pravil Blake.

„Nic vážného,” potvrdil Stavely. „Byla nastydlá, když jste se s ní setkali?”

Podíval se na Harperovou, odpověděl však Reacher.

„Ne, nebyla.”

„Chraptěla?”

„Ne.”

„Mluvila zastřeným hlasem?”

„Přišla mi naprosto zdravá.”

Stavely přikývl. Vypadal potěšené. „V krku jsem našel nepatrný otok. Dochází k němu, když se zotavujete z rýmy. Způsobují ho kapky slizu nebo velice mírný streptokok. V devadesáti devíti případech ze sta bych tomu otoku nevěnoval pozornost. Zbývající tři oběti ho však také měly. Což mi připadalo jako příliš velká náhoda.”

„Co ten otok tedy znamená?” zeptal se Blake.

„Zastrkává jim něco do krku,” odpověděl Stavely.

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Do krku?” zopakoval Blake.

Stavely přikývl. „Podle mého názoru ano. Něco měkkého, co vklouzne dovnitř a trochu se roztáhne. Třeba houbičku. Našli jste v koupelnách nějaké houbičky?”

„Ve Spokane jsem žádnou neviděl,” odpověděl Reacher.

Poulton se vrátil ke svým papírům. „V soupisu předmětů také nestojí.”

„Možná ji odstranil,” navrhla Harperová. „Společně s oblečením.”

„Koupelna bez houby,” pronesl Blake pomalu. „To je jako pes, který neštěká.”

„Ne,” ozval se Reacher. „Ta houbička tam nebyla před tím.”

„Jste si jistý?” zapochyboval Blake.

Reacher přikývl. „Naprosto.”

„Třeba ji přináší s sebou,” řekla Harperová. „Druh, který mu nejvíc vyhovuje.”

Blake stočil pohled zpátky na Stavelyho. „Takže to je způsob, jak je zabíjí? Vsune jim houbičku do krku?”

Stavely se díval na své velké červené ruce položené na stole.

„Jiná možnost nepřipadá v úvahu,” pronesl. „Houbička nebo něco podobného. Postupoval jsem jako Sherlock Holmes. Vyloučil jsem všechno nemožné a to, co zůstalo, musí být správná odpověď, ať už zní sebenepravděpodobněji. Takže pachatel je dusí měkkým předmětem, který jim zastrčí do krku. Natolik měkkým, aby nezpůsobil vnitřní zranění, ale dostatečně nepropustným, aby zastavil vzduch.”

Blake pomalu přikývl. „Takže teď už to víme.”

Stavely zavrtěl hlavou. „Ne, nevíme. Protože něco takového není možné.”

„Proč?”

Stavely jen nešťastně pokrčil rameny.

„Pojďte sem, Harperová,” požádal Reacher.

Překvapeně se na něj podívala. Potom se krátce pousmála, vstala, přisunula židli ke stolu a vykročila k němu.

„Ušetřeme si vysvětlování a předveďme praktickou ukázku, že ano?” poznamenala.

„Buďte tak hodná a položte se na stůl.”

Opět se usmála, sedla si na okraj stolu a natáhla se. Reacher vzal hromádku Poultonových papírů a vsunul jí je pod hlavu.

„Netlačí?” zeptal se.

Zavrtěla hlavou, rozhodila si vlasy a zvrátila bradu jako u zubaře. Přitáhla si sako přes košili.

„Dobře,” prohlásil Reacher. „Představte si, že je Alison Lamarrovou ve vaně.”

Vytáhl jí zpod hlavy list papíru a podíval se na něj. Byl to seznam předmětů v koupelně Caroline Cookeové. Zmuchlal ho do koule.

„Tohle je houbička,” oznámil. Potom se podíval na Blakea. „Ne že by v koupelně nějaká byla.”

„Přináší ji s sebou,” namítl Blake.

„Ztrácel by jenom čas, kdyby to dělal. Protože podívejte.”

Položil Harperová zmuchlaný papír na rty. Ta je pevně stiskla.

,Jak bych ji přinutil otevřít ústa? Při plném a jasném vědomí, že ji chci tím předmětem zabít?”

Sklonil se a položil jí levou ruku pod bradu, s prsty a palci na tvářích. Samozřejmě bych mohl stisknout. Nebo jí ucpat nos a počkat, až se bude muset nadechnout. Co by však udělala ona?”

„Tohle,” odpověděla Harperová, rozmáchla se a pravou rukou ho zlehka udeřila do spánku.

„Přesně tak. Za dvě vteřiny bychom bojovali jako zběsilí a na podlaze by byl galon barvy. Druhý bych měl na sobě. Abych ji mohl zabít tímhle způsobem, musel bych s ní do vany, buď zezadu, nebo si na ni lehnout.”

„Má pravdu,” potvrdil Stavely. „Takhle to není možné. Bojovali by na život a na smrt. Nikomu nezastrčíte nic proti jeho vůli do úst, aniž byste mu pohmoždili tváře a čelisti. Maso by se potrhalo o zuby, rty by byly zhmožděné a poškrábané, možná by se uvolnily i zuby. A kousala by, škrábala a kopala. Měla by tkáň pod nehty. Zhmožděné kotníky. Obranná zranění. Bojovala by o život. A my jsme žádné stopy po boji nenašli. Vůbec žádné.”

„Třeba ji omámil,” navrhl Blake. „Aby se nebránila, jako ty pilulky, co se míchají holkám do kafe, aby byly povolné.”

Stavely zavrtěl hlavou.

„Nebyly omámeně. Toxikologie je naprosto čistá, ve všech čtyřech případech.”

Místnost opět ztichla a Reacher vytáhl Harperovou za ruce do sedu. Sklouzla ze stolu a oprášila se. Vrátila se na své místo.

„Napadá vás nějaké vysvětlení?” zeptal se Blake.

Stavely pokrčil rameny. „Jak už jsem říkal, napadlo mě skvělé vysvětlení. Jediný problém spočívá v tom, že není proveditelné.”

Ticho.

„Upozorňoval jsem vás, že pachatel je velice chytrý,” ozval se Reacher. „Chytřejší než vy. O mnoho. Spáchal čtyři vraždy a vy pořád nevíte jak.”

„A jaké vysvětlení napadá vás, chytráku?” odsekl Blake. „Přišel jste na něco, co uniklo čtyřem nejlepším americkým patologům?”

Reacher mlčel.

„Přišel jste na nějaké vysvětlení?” naléhal Blake.

„Ne, nepřišel,” odpověděl Reacher.

„Skvělé, takže nepřišel.”

„Ale přijdu.”

„To by mě zajímalo jak.”

„Velice snadno. Chytím pachatele a zeptám se ho.”

O čtyřicet jedna mil dál, poněkud severovýchodně, byl plukovník po desetimílové cestě dvě míle od své kanceláře. Na parkovišti Pentagonu nastoupil do kyvadlového autobusu a vystoupil nedaleko Kapitolu. Potom mávl na taxík a zamířil zpátky přes řeku k hlavnímu vnitrostátnímu letišti. Uniformu měl v kožené kabele přehozené přes rameno a kolem přepážek s letenkami prošel v nejrušnější denní dobu, naprosto anonymní v hustém proudu lidí.

„Do Portlandu v Oregonu,” požádal. „Otevřená zpáteční letenka, druhá třída.”

Úředník zadal kód Portlandu a počítač mu sdělil, že v příštím přímém letu je spousta volných míst.

„Odlet za dvě hodiny,” oznámil.

„Dobře,” souhlasil plukovník.

„Vy si myslíte, že toho vraha chytíte?” zopakoval Blake.

Reacher přikývl. „Musím. Je to jediná možnost.”

V konferenční místnosti se na chvíli rozhostilo ticho. Potom se Stavely postavil.

„V tom případě hodně štěstí, pane,” popřál. Vyšel z místnosti a zavřel za sebou jemně dveře.

„Vraha nenajdete,” prohlásil Poulton. „Protože se mýlíte s Caroline Cookeovou. Nikdy nesloužila v zásobovacím skladu ani při testování zbraní. Dokazuje, že vaše teorie je na hovno.”

Reacher se usmál. „Vím všechno o postupech FBI?”

„Ne, nevíte.”

„Tak mě nepoučujte o armádě. Cookeová byla kandidátkou na důstojnici. Rychle postupovala nahoru. Musela, když skončila ve vojenských plánech. Takové lidi nejprve posílají po všech čertech, aby se otrkali. Záznam, který o ní máte v pořadači, není úplný.”

„Opravdu?”

Reacher přikývl. „Opravdu. Kdyby měli vyčíslit, kde všude sloužila, vyšlo by vám to na deset stran, jenom než to dotáhla na nadporučici. Když požádáte ministerstvo obrany o údaje, zjistíte, že se pohybovala někde, kde se mohla stát nechtěnou svědkyní.”

Opět se rozhostilo ticho. Rušilo ho jen slabé hučení teplovzdušného topení, praskání poblikávající zářivky a vysoké šeptání ze stažené televize. Jinak nic. Poulton zíral na Blakea. Harperová zírala na Reachera. Blake se díval na své prsty, kterými nehlučně poklepával o stůl.

„Můžete ho najít?” zeptal se.

„Někdo to udělat musí,” odpověděl Reacher. „Vaše pátrání nikam nevede.”

„Budete potřebovat pomoc.”

Reacher přikývl. „Trocha pomoci by neškodila.”

„Hraju riskantní hru.”

„Lepší než vsadit všechno na nesprávnou kartu.”

„V té hře jde o mnoho.”

„O vaši kariéru?”

„O sedm žen, nikoliv o mou kariéru.”

„O sedm žen a o vaši kariéru.”

Blake zlehka přikývl. „Jaká je naděje na výhru?”

Reacher pokrčil rameny. „S časovou rezervou tři týdny? Máme ji v ruce.”

„Víte o tom, že jste nesnesitelně namyšlený?”

„Jenom realistický.”

„Co tedy potřebujete?”

„Plat,” odpověděl Reacher.

„Vy chcete, abychom vás platili?”

„Samozřejmě. Vás také platí. A je jenom spravedlivé, abych měl nárok na odměnu, když veškerá práce leží na mně.”

Blake přikývl. „Když ho najdete, promluvím si v New Yorku s Deerfieldem, aby zapomněl na tu záležitost s Petrosianem.”

„Plus výplata.”

„Kolik?”

„Jakákoliv suma, kterou uznáte za vhodnou.”

Blake opět přikývl. „Budu o tom uvažovat. A Harperová vás bude doprovázet, protože Petrosian ještě není zapomenutý.”

„Dobře. Já to přežiju. Jestli to přežije ona.”

„Jiná možnost jí nezbývá. Co dál?”

„Domluvte mi v New Yorku schůzku s Cozem. Potřebuju se ho na pár věcí zeptat.”

Blake přikývl. „Zavolám mu. Můžete se s ním sejít dneska večer.”

Reacher zavrtěl hlavou. „Zítra ráno. Dneska večer pojedu za Jodie.”

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

PORADA SKONČILA NÁHLÝM VÝBUCHEM ENERGIE. BLAKE SJEL VÝTAHEM o jedno patro níž do své kanceláře zavolat Jamesi Cozovi do New Yorku. Poulton zatelefonoval z vlastní iniciativy do pobočky v Spokane, kde místní agenti obcházeli zásilkové služby a půjčovny aut. Harperová zašla do cestovního oddělení zajistit letenky. Reachera nechali samotného v konferenční místnosti. Seděl u velkého stolu, televize si nevšímal a díval se do falešného okna, jako by se z něj otevíral výhled.

Seděl tak téměř dvacet minut a čekal. Potom se vrátila Harperová. Nesla silný svazek nových formulářů.

„Další byrokracie,” prohlásila. „Když vám budeme platit, musíme vás pojistit. Pravidla dopravního oddělení.”

Sedla si naproti němu a vytáhla z vnitřní kapsičky propisovačku.

„Připravený?” zeptala se.

Reacher kývl.

„Plné jméno?”

„Jack Reacher.”

„To je celé?”

Přikývl. „Celé.”

„Moc dlouhé jméno nemáte.”

Pokrčil rameny. Nic neřekl. Zapsala jeho jméno. Dvě slova, jedenáct písmen, do řádku táhnoucího se přes celou stránku.

„Datum narození?”

Pověděl jí ho. Viděl, jak počítá jeho věk. V obličeji se jí mihlo překvapení.

„Starší nebo mladší?” zeptal se.

„Než co?”

„Než jste si myslela.”

Usmála se. „Starší. Nevypadáte na to.”

„Blbost. Vypadám na sto. Alespoň se tak cítím.”

Znovu se usmála. „To vás určitě zase brzy přejde. Číslo sociálního pojištění?”

Jeho generace vojáků ho měla stejné jako identifikační číslo. Odříkal ho armádním způsobem, nesouvislé monotónní zvuky představující všechna čísla mezi nulou a devíti.

„Stálá adresa?”

„Bez trvalého bydliště.”

„Jste si tím jistý?”

„Proč bych neměl?”

„A co Garrison?”

„Co je s ním?”

„Je to váš dům. Takže i vaše stálá adresa.”

Podíval se na ni. „Asi ano. Budete mít pravdu. Nikdy jsem na to tak nemyslel.”

Vrátila mu pohled. „Když vlastníte dům, máte i stálou adresu.”

„Dobře, napište Garrison.”

„Jméno ulice a číslo?”

Zapátral v paměti a sdělil jí je.

„Směrovací číslo?”

Pokrčil rameny. „Nevím.”

„Vy neznáte své vlastní směrovací číslo?”

Okamžik mlčel. Dívala se na něj.

„Vy jste opravdu postižený.”

„Čím?”

„Těžko říct. Nejspíš bych to nazvala popíráním vlastní existence.”

Pomalu přikývl. „Ano, asi budu postižený.”

„Co s tím podniknete?”

„Nevím. Možná si zvyknu.”

„Možná nezvyknete.”

„Jak byste se zachovala vy?”

„Lidé by měli dělat to, co opravdu chtějí. Považuju to za důležité.”

„Řídíte se tím?”

Přikývla. „Moje rodina chtěla, abych zůstala v Aspenu. Stala se učitelkou nebo něčím podobným. Já chtěla pracovat v policejních silách. Byl to velký boj.”

„To moji rodiče nedělají. Jsou mrtví.”

„Já vím. Jde o Jodie.”

Zavrtěl hlavou. „Ne, nejde o Jodie. Jde o mne. Dělám to sobě.”

Opět přikývla. „Dobře.”

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Co bych měl udělat?”

Pokrčila unaveně rameny. „Nejsem na podobné otázky nejvhodnější osoba.”

„Proč ne?”

„Nemusela bych vám dát odpověď, na jakou čekáte.”

„Což by bylo?”

„Chcete, abych vám poradila, abyste zůstal s Jodie. Usadil se a vedl šťastný život.”

„To od vás chci slyšet?”

„Řekla bych, že ano.”

„A vy mi to nemůžete poradit?”

Zavrtěla hlavou.

„Ne, nemůžu. Měla jsem přítele. Byla to velice vážná známost. Pracoval jako policajt v Aspenu. Mezi policií a Úřadem panuje odjakživa napětí. Rivalita. Neexistuje pro ni žádný opodstatněný důvod, ale je to tak. Zasahuje i do osobních věcí. Můj přítel chtěl, abych skončila. Prosil mě. Váhala jsem, ale řekla ne.”

„Bylo to správné rozhodnutí?”

Přikývla. „Pro mě ano. Člověk musí dělat to, co opravdu chce.”

„Byla by to správná volba i pro mne?”

Pokrčila rameny. „Nevím. Ale patrně ano.”

„Nejdřív si musím ujasnit, co opravdu chci.”

„To moc dobře víte. Ví to každý člověk, instinktivně. A pochybnosti jsou jen zástěrkou před pravdou, kterou si nechcete přiznat.”

Uhnul pohledem a zadíval se do falešného okna.

„Povolání?” zeptala se.

„Hloupá otázka.”

„Napíšu poradce.”

Přikývl. „To zní dobře.”

Na chodbě se ozvaly kroky, dveře se opět otevřely a do místnosti se vrhli Blake s Poultonem. V rukách drželi další papíry a v obličejích jim zářil úspěch.

„Vypadá to, že jsme se pohnuli dopředu,” oznámil Blake. „Máme zprávy ze Spokane.”

„Místní řidič od UPS dal před třemi týdny výpověď,” přidal se Poulton. „Přestěhoval se do Missouly v Montaně a pracuje ve skladu. Telefonovali mu a má pocit, že si na tu zásilku pamatuje.”

„Copak nemají v kanceláři UPS nějaké doklady?” zeptala se Harperová.

Blake zavrtěl hlavou. „Po jedenácti dnech je archivují. A nám jde o zásilku doručenou před dvěma měsíci. Pomohlo by, kdyby si ten řidič vzpomněl na přesný den.”

„Vyznáte se někdo v baseballu?” zeptal se Poulton.

Reacher pokrčil rameny. „Pár odborníků vypracovalo souhrnný žebříček deseti nejlepších hráčů a jen dva měli ve jménu písmeno U.”

„Proč baseball?” ozvala se Harperová.

„V onen den se nějakému hráči ze Seattlu podařil velký slam,” vysvětlil Blake. „Řidič si pamatuje, že to říkali v rádiu.”

„V případě Seattlu se nedivím, že mu to utkvělo v paměti,” poznamenal Reacher. „Něco takového se jim nedaří často.”

„Babe Ruth,” řekl Poulton. „Jak se jmenuje ten druhý?”

„Honus Wagner,” doplnil Reacher.

Poulton se zatvářil zmateně. „Nikdy jsem o něm neslyšel.”

„A ozvala se půjčovna Hertz,” oznámil Blake. „Na letišti ve Spokane si možná pamatují krátkodobou půjčku přesně v den, kdy zemřela Alison. Jenom na dvě hodiny.”

„Sdělili jméno?” zeptala se Harperová.

Blake zavrtěl hlavou. „Mají spadlé počítače. Pracují ale na tom.”

„Pracovníci na přepážce si nic nepamatují?”

„Neblázni. Ti jsou rádi, když si zapamatují vlastní jméno.”

„Kdy nám ho tedy sdělí?”

„Nejspíš zítra. Při troše štěstí hned ráno. Jinak odpoledne.”

„Dělí nás tři hodiny. Takže to bude až odpoledne.”

„Patrně.”

„Takže Reacher přece jenom pojede?”

Blake se odmlčel a Reacher kývl.

„Pojedu,” řekl. „To jméno bude určitě falešné. A zásilka od UPS nás také nikam nedovede. Náš chlápek je příliš chytrý, než aby za sebou zanechával písemnou stopu.”

Všichni čekali. Potom Blake kývl hlavou.

„Má pravdu. Ať tedy jede.”

Odvezl je neoznačený chevrolet Úřadu a na letiště v D.C. dorazili ještě před soumrakem. Zařadili se do fronty na vnitrostátní kyvadlovou dopravu společně s právníky a lobbisty. Reacher jako jediný ze všech mužů i žen neměl oblek. Letušky většinu pasažérů znaly a zdravily je u dveří do letadla jako pravidelné zákazníky. Harperová prošla uličkou až dozadu a zastavila se u posledních sedadel.

„Nemusíme vystupovat jako první. Nikam nespěcháme. S Cozem se sejdete až zítra.”

Reacher neodpověděl.

„A Jodie ještě nebude doma. Právníci pracují dlouho do večera. Zejména ti, kteří se chtějí stát partnery.”

Reacher přikývl. Právě dospěl ke stejnému závěru.

„Takže můžeme zůstat vzadu,” řekla. Je tady větší klid.”

„Sedíme hned u motorů,” upozornil Reacher.

„Ale daleko od těch šašků v oblecích.”

Usmál se, zvolil místo u okýnka a zapnul si bezpečnostní pás.

„A můžeme si tady lépe povídat,” dodala. „Nemám ráda, když někdo poslouchá.”

„Měli bychom se vyspat,” namítl. „Čeká nás spousta práce.”

„Já vím. Dejte mi ale pět minut.”

„O čem si chcete povídat?”

„O těch škrábancích na obličeji. Potřebuju vědět, co znamenají.”

Podíval se na ni. „Proč? Chcete případ rozlousknout sama?”

Přikývla. „Kdyby se mi naskytla příležitost nasadit želízka, určitě bych ji neodmítla.”

„Ctižádostivost?”

Ušklíbla se. „Spíš soutěživost.”

Opět se usmál. „Lisa Harperová versus prvotřídní mozky.”

„Máte svatou pravdu,” souhlasila. „S řadovým agentem jednají jako s onucí.”

Motory se rozječely a letadlo začalo couvat od nástupního rukávu. Potom otočilo čumák a sunulo se ke vzletové dráze.

„Tak co ty škrábance na obličeji?” vyzvídala Harperová.

„Domnívám se, že potvrzují mou teorii. Zatím je to jediný hodnotný důkaz, který máme.”

„Proč?”

Pokrčil rameny. „Nevypadají přesvědčivě. Jako by byly jen na oko. Pachatel maskuje svoje sk utečné pohnutky. Předstírá. Přemýšlel jsem a pořád jsem si říkal, kam se podělo násilí. Kam se poděl hněv? A stejným způsobem přemýšlel i náš chlápek. Probíral v duchu jednotlivé kroky a napadlo ho: panebože, neprojevuju žádný hněv, a pokusil se to příště změnit. Žádný hněv však necítí, takže jeho pokus dopadl nanicovatě.”

Harperová přikývla. „Stavely tvrdí, že sebou ani necukla.”

„Neuronila ani kapku krve,” potvrdil Reacher. „Téměř doslova. Celá ta záležitost je technický proces, přízemní motiv skrytý za psychologickou maškarádou.”

„Přinutil ji, aby se poškrábala sama.”

„Řekl bych, že ano.”

„Proč ale?”

„Aby nezanechal otisky prstů? Aby neprozradil, jestli je levák nebo pravák? Předvedl svou nadvládu?”

„Musí se jednat o pěkně silnou nadvládu. Vysvětlovalo by to však, proč jsou ty škrábance tak mělké. Nezranila by se vážně.”

„Asi ne,” odpověděl ospale.

„Proč právě Alison Lamarrová? Proč čekal až do čtvrté oběti?”

„Patrně z neutuchající potřeby po dokonalosti. Chlap jako on neustále přemýšlí a vylepšuje.”

„Měl k ní zvláštní vztah? Byla důležitější?”

Reacher pokrčil rameny. „To ponechte chytrým mozkům. Kdyby k něčemu takovému dospěly, určitě se ozvou.”

„Možná ji znal lépe než ostatní. Pracovali víc společně.”

„Možná. Nezasahujte ale do cizího území. Zůstaňte stát nohama na zemi. Nezapomínejte, že jste obyčejnou agentkou.”

Harperová přikývla. „A obyčejným motivem jsou peníze.”

„Ano,” potvrdil Reacher. „Vždycky peníze nebo láska. A tady to láska být nemůže, protože láska zatemňuje mozek a náš chlápek ho zatemněný nemá.”

Letadlo se otočilo a prudce zastavilo na začátku vzletové dráhy. Na okamžik znehybnělo a potom poskočilo dopředu a

začalo prudce zrychlovat. Odlepilo se od země a ztěžka se vyhouplo do vzduchu. Za okýnky se mihla světla D.C.

„Proč změnil interval?” zakřičela Harperová do hluku stoupání.

Reacher pokrčil rameny. „Třeba se mu jenom zachtělo.”

„Zachtělo?”

„Možná se chtěl prostě pobavit. Nic vás nerozhodl’ víc než nabouraný vzorec.”

„Udělá to znovu?” Letadlo se zhouplo, narovnalo a motory se rozpředly cestovní rychlostí.

„Je po všem,” odpověděl Reacher. „Ty ženy dostaly ostrahu a velice brzy se vám podaří vytoužené zatčení.”

„Odkud pramení vaše jistota?”

Reacher ještě jednou pokrčil rameny. „Lepší než házet flintu do žita.”

Zívnul a vtlačil hlavu mezi sedadlo a umělohmotné pažení. Zavřel oči. „Vzbuďte mě, až přistaneme,” požádal.

Vzbudilo ho však bouchnutí vytaženého podvozku, tři tisíce stop nad zemí a tři míle východně od letiště La Guardie v New Yorku. Podíval se na hodinky a zjistil, že spal patnáct minut. V ústech cítil pachuť únavy.

„Nezajdeme na večeři?” navrhla Harperová.

Zamrkal a podíval se ještě jednou na hodinky. Do nejbližšího možného příchodu Jodie mu zbývala hodina. Spíš ale dvě. Možná i tři.

„Máte na mysli něco konkrétního?” odpověděl otázkou.

„V New Yorku se moc nevyznám. Jsem venkovanka z Aspenu.”

„Doporučoval bych jednu dobrou italskou restauraci.”

„Ubytovali mě v hotelu na rohu Park avenue a Třicáté šesté ulice. Předpokládám, že vy zůstanete u Jodie.”

Přikývl. „Také předpokládám.”

„Je ta restaurace blízko Park avenue a Třicáté šesté ulice?”

Zavrtěl hlavou. „Vezměte si taxíka. New York je velké město.”

„Taxík nepřipadá v úvahu. Pošlou nám auto. Na celou dobu pobytu.”

Řidič čekal u východu. Stejný, se kterým jeli předtím. Auto měl zaparkované v odstavném pruhu u příletů, s velkou kartou s vytištěným znakem Úřadu za okýnkem. Po celou cestu na Manhattan se pohybovali v hustém provozu. Panovala druhá polovina dopravní špičky. Řidič však jel, jako by mu dopravní policisté nemohli nic udělat, a za čtyřicet minut po přistání letadla zastavili před restaurací Mostro’s.

Ulice tonula v temnotě a restaurace slibně zářila. Čtyři stoly byly obsazené a hrál Puccini. Majitel zahlédl Reachera

na chodníku a se širokým úsměvem vyrazil ke dveřím. Usadil je ke stolu a osobně jim přinesl jídelní lístky.

„To je ta restaurace, co se o ni zajímal Petrosian?” zeptala se Harperová.

Reacher kývl směrem k majiteli. „Podívejte se na toho mužíčka. Zasloužil si něco takového?”

„Měl jste informovat policii.”

„To říkala Jodie také.”

„Očividně chytrá žena.”

Velká místnost byla vytopená. Harperová si svlékla sako a otočila se, aby si ho přehodila přes opěradlo. Košile následovala její pohyb, napnula se a povolila. Poprvé, co ji poznal, měla podprsenku. Všimla si jeho pohledu a zčervenala.

„Nebyla jsem si jistá, s kým budeme jednat,” vysvětlila.

Přikývl.

„S někým jednat budeme. Na beton. Dříve nebo později.”

Řekl to tak, že se na něj podívala.

„Teď ho chcete skutečně chytit, že je to tak?” zeptala se.

„Ano, nyní opravdu chci.”

„Kvůli Amy Callanové? Protože jste ji měl rád?”

„Docela ušla. Alison Lamarrová se mi však líbila víc, alespoň jak jsem ji stačil poznat. Chytit ho chci ale kvůli Ritě Scimece.”

„Také vás má ráda. Bylo to na ní vidět.”

Opět přikývl.

„Měl jste s ní poměr?”

Pokrčil rameny. „To je dost vágní pojem.”

„Milostný poměr?”

Zavrtěl hlavou. „Poznal jsem ji až po znásilnění. Kvůli znásilnění. Na navazování milostného poměru neměla myšlenky. A podle toho, jak vypadá, jí to vydrželo dodnes. Byl jsem starší, o pět, šest let. Stali jsme se přáteli, spíš ale jako otec s dcerou, což na jedné straně potřebovala, na druhé nesnášela. Dalo mi velkou práci, aby se na mne dívala alespoň jako na bratra. Několikrát jsme si vyšli, avšak naprosto platonicky. Připomínala mi vojáka, který se zotavuje po zranění.”

„Cítila to také tak?”

„Úplně stejně. Jako voják, který přijde o nohu. Nikdo mu ji už nevrátí, může se však bez ní naučit žít. A ona se učila žít.”

„A teď se všechno vrátilo zpátky.”

Reacher přikývl. „V tom právě spočívá problém. Pachatel se skrývá za škrabošku znásilnění a otvírá tím zacelené rány. Kdyby postupoval přímo, Rita by ho dokázala přijmout za nezávislého protivníka. Jako jednonohý voják bojující s chřipkou. Takhle se však před ní vynořil jako posměšný duch minulosti.”

„A to ji dovádí k šílenství.”

„Cítím za Ritu zodpovědnost. A když si pohrává s ní, pohrává si zároveň i se mnou.”

„A pohrávat by si s vámi lidé neměli.”

„Ne, neměli.”

„Jinak?”

„Jinak se octnou v maléru.”

Pomalu přikývla.

„Přesvědčil jste mě,” řekla.

Mlčel.

„Petrosiana jste přesvědčil také,” dodala.

„K Petrosianovi jsem se v životě nepřiblížil. Nikdy jsem ho neviděl.”

„Víte o tom, že jste svým způsobem domýšlivý? Žalobce, soudce, porotce, popravčí, všechno v jedné osobě. Kde zůstávají zákony?”

Usmál se.

„Jsou to moje zákony. Okusí je každý, kdo si se mnou pohrává.”

Harperová zavrtěla hlavou. „Toho chlápka zatkneme. Najdeme ho a zatkneme. V souladu se zákony. Mými zákony. Jasné?”

Reacher přikývl. „S tím jsem už souhlasil.”

Potom se vrátil číšník a vyčkával vztyčený jako svíčka u stolu. Objednali si každý dva chody a v tichosti čekali, až jim je přinesou. Mlčky jedli. Jídla nebylo moc. Chutnalo ale jako vždycky. Možná dokonce lépe. A Šlo na účet podniku.

Po kávě odvezl řidič FBI Harperovou do jejího hotelu a Reacher zamířil k Jodieině bytu. Po cestě vychutnával samotu. Vstoupil do haly a vyjel výtahem. Odemkl si dveře. V bytě panoval klid a ticho. Místnosti tonuly v temnotě. Nikdo nebyl doma. Rozsvítil světlo a stáhl žaluzie. Posadil se na pohovku v obývacím pokoji a čekal.

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

TENTOKRÁT JE BUDOU STŘEŽIT. To VÍTE JISTĚ. TAKŽE TENTOKRÁT TO BUDE obtížnější. Usmějete se a opravíte svou formulaci. Tentokrát to bude velice obtížné. Velice, velice obtížné. Avšak ne nemožné. Ne pro vás. Prostě další výzva. Rovnice doplněná hlídkami dodá celé záležitosti na zajímavosti. Posune ji do roviny, kde váš talent může skutečně zazářit a rozvinout se. Takové výzvě nemůžete odolat. A musíte ji pokořit.

Bez přemýšlení však nic nepokoříte. Nic nepokoříte bez pečlivého pozorování a plánování. Hlídka je nový faktor vyžadující analýzu. V ní však spočívá vaše síla. V přesné, chladnokrevné analýze. Nikdo ji neumí lépe než vy. Přece jste to již dokázali. Dokonce čtyřikrát.

Co tedy ty hlídky představují? Prvotní otázka spočívá v tom, kdo je drží. V Bohem zapomenutých končinách to musí být místní pitomí poldové. Žádný bezprostřední problém. Žádná bezprostřední hrozba. Druhou stranou mince je však skutečnost, že v Bohem zapomenutých končinách není pitomých místních poldů dostatek. Mrňavá vesnička na okraji Portlandu v Oregonu nebude mít dost poldů, aby se střídali celých dvacet čtyři hodin. Takže požádají o pomoc a poskytne jim ji FBI. Tím jste si jistí. Místní budou pravděpodobně hlídat ve dne a Úřad převezme noc.

Při takové volbě nemá cenu zaplést se s Úřadem. Vyhnete se noci. Zvolíte den, kdy vás od ní bude dělit jen místní tlusťoch v Crown Vic plném papírů od cheesburgerů a studené kávy. A den si zvolíte také proto, že je to mnohem elegantnější řešení. Jasné denní světlo. Tu Část milujete. Vždycky jste pracovali ve dne.

„Zločin byl spáchán za bílého dne,” zašeptáte si pro sebe. Proklouznout kolem místního poldy za denního světla nebude těžké. Přesto ho nesmíte podcenit. Ani nic uspěchat. Z povzdálí budete pečlivě pozorovat, dokud nezjistíte, jak to u ní chodí.

Nějakou dobu zasvětíte pečlivému, trpělivému pozorování. Naštěstí máte trochu času. A bude to snadné. Bydlí v horách. Hornaté oblasti mají dva rysy. Dvě výhody. Za prvé jsou plné idiotů ve sportovním s dalekohledy kolem krku. Za druhé poskytuje hornatý terén lepší rozhled. Prostě se schováte na nějakém vrcholu nebo kopci. Usadíte se, díváte se dolů a pozorujete. A čekáte.

Reacher čekal dlouhou dobu na pohovce v tichosti Jodieina obývacího pokoje. Z pozice v sedě přešel do pohodlného rozvalení. Po hodině se otočil a položil se.

Zavřel oči. Opět je otevřel a snažil se zůstat vzhůru. Znovu je zavřel. Držel je zavřené. Zhruba deset minut. Potom měl pocit, že zaslechl výtah. Nebo dveře. Nikdo však nepřijel. Když se probudil, zjistil, že se nad ním sklání a líbá ho na tvář.

„Nazdar, Reachere,” pozdravila tiše.

Přivinul ji k sobě a mlčky ji sevřel do pevného objetí. Také ho pevně objala, jednou rukou, protože v druhé stále držela kabelku.

„Jak jsi se dneska měla?” zeptal se.

„Později,” šeptla.

Upustila kabelku a on si ji přitáhl na sebe. Vysoukala se z kabátu a odhodila ho na podlahu. Hedvábná podšívka zašustila. Měla na sobě vlněné šaty se zipem po celé délce páteře. Pomalu je rozepnul a vychutnával teplo její pokožky. Zaryla se mu lokty do žaludku, jak vztyčila horní půlku těla. Chopila se jeho košile. Sesunul jí šaty z ramen. Vytáhla košili z kalhot. Uvolnila mu opasek.

Postavila se a šaty se svezly na zem. Napřáhla paže, vzala ho za ruce a vedla do ložnice. Za chůze ze sebe odhazovali oblečení. Došli až k posteli. Byla bílá a chladivá. Odrážely se na ní záblesky neonů z ulice.

Položila mu ruce na ramena a stlačila ho dolů. Měla sílu jako gymnastka. Lehla si na něj, pružná, naléhavá, plná energie. Zapomněl na okolní svět. Skončili zbroceni potem ve změti přikrývek. Tiskla se na něj. Na prsou mu bušilo její srdce. V ústech měl její vlasy. Ztěžka oddechoval. Usmívala se. Opírala si o něj hlavu a on ten úsměv cítil na rameni. Stejně jako tvar jejích úst, chladivost zubů a netrpělivou křivku svalů na tváři.

Byla krásnější, než by dokázal popsat. Vysoká, štíhlá a půvabná, plavovlasá, lehce opálená, s nádhernými vlasy a očima. Její největší krása však spočívala v něčem jiném. Prostupovala ji energie, vůle a vášeň. Jiskřila nedočkavou inteligencí. Přejel jí rukou po hebké lince zad. Natáhla nohu a pokusila se chodidlem proplést jejich prsty. Stále se tajemně usmívala, obličej zabořený do jeho krku.

„Teď se mě můžeš zeptat, jak jsem se dneska měla,” řekla, aniž by pohnula hlavou.

„Jak jsi se měla?”

Položila mu dlaň na prsa a zvedla se na lokti. Našpulila ústa a odfoukla si vlasy z obličeje. Potom se opět usmála.

„Skvěle,” odpověděla.

Také se usmál. „V jakém směru?”

„Interní drby. Moje sekretářka se při obědě bavila se sekretářkou z horního patra.”

„O čem?”

„Za několik dní se koná porada o novém partnerovi.”

„A koho zvolí?”

„Sekretářka z horního patra právě dopsala pořad jednání. Chystají se vyslovit nabídku.”

Usmál se. „Komu?”

Na rtech jí pohrával úsměv. „Jednomu ze spolupracovníků.”

„Kterému?”

„Hádej.”

Zatvářil se, že přemýšlí. „Vyberou si někoho mimořádného. Toho nejlepšího. Nejchytřejšího, nejpilnějšího a s největším šarmem.”

„Přesně tak obvykle postupují.”

Přikývl. „Gratuluju, holčičko. Zasloužila sis to. Víc než kdokoliv jiný.”

Šťastně se usmála a objala ho kolem krku. Přitiskla se na něj, celou délkou svého těla.

„Partnerka,” vydechla. „Přesně, co jsem si vždycky přála.”

„Zasloužila sis to,” zopakoval. „Opravdu.”

„Partnerkou ve třiceti. Dokážeš si to představit?”

Díval se do stropu a usmíval se. „Ano, dokážu. Kdyby ses dala na politiku, byla bys teď prezidentkou.”

„Nemůžu tomu uvěřit. Jako pokaždé, když dosáhnu něčeho, po čem jsem toužila.”

Potom se na okamžik odmlčela.

„Ještě mě nezvolili. Možná bych měla počkat, až to bude jisté.”

„Už je to jisté.”

„Zatím znám jen pořad jednání. Třeba budou všichni hlasovat proti.”

„Nebudou.”

„Uspořádají večírek. Přijdeš?”

Jestli si to přeješ. Nechtěl bych ti ničit pověst.”

„Mohl by sis koupit oblek. Vzít si vyznamenání. Sedli by si před tebou na zadek.”

Chvíli mlčel a uvažoval o koupi obleku. Kdyby to udělal, byl by to první oblek, který měl kdy na sobě.

„Ty jsi dosáhl všeho, co sis přál?” zeptala se.

Vzal ji do náručí. „V tuto chvíli?”

„Všeobecně.”

„Chtěl bych prodat dům.”

Na okamžik znehybněla.

„Dobře,” řekla. „Moje svolení k tomu nepotřebuješ.”

„Tíží mě jako závaží. Nevím si s ním rady.”

„Nemusíš mi nic vysvětlovat.”

„Do konce života bych mohl žít z peněz, které za něj dostanu.”

„Nezapomínej na daně.”

Přikývl. „Tak zaplatím daně. Ze zbytku si budu moct dovolit spoustu motelových pokojů.”

„Měl by sis to pořádně rozmyslet. Jiný majetek nevlastníš.”

„Nepotřebuju vlastnit majetek. Stačí mi peníze na motely. Ten dům je břemenem.”

Mlčela.

„Také se chystám prodat auto,” pokračoval.

„Myslela jsem si, že se ti líbí.”

Přikývl. „Docela ujde. Nejsem však rád majitelem.”

„Být majitelem auta není nic hrozného.”

„Pro mne ano. Představuje příliš mnoho starostí. Musí se pojistit a tak podobně.”

„Ty ho nemáš pojištěné?”

„Uvažoval jsem o tom. Chtěli po mně ale spoustu papírů.”

Na chvíli zmlkla.

„Jak budeš cestovat?”

„Stejně jako dřív. Stopem, autobusem.”

Opět se odmlčela.

„Dobře, když chceš, prodej auto. Ten dům si však ponechej. Bude se ti hodit.”

Zavrtěl hlavou, těsně u její. „Dovádí mě k šílenství.”

Cítil, jak se usmála.

„Jsi jediná mně známá osoba, která chce žít jako bezdomovec,” řekla. „Většina lidí dělá všechno pro to, aby se takovému osudu vyhnula.”

„Po ničem jiném netoužím víc. Stejně jako ty se chceš stát partnerkou, já chci být volný.”

„Chceš se osvobodit i ode mne?” zeptala se tiše.

„Chci se osvobodit od domu. Svazuje mě. Jako železná koule na noze. Ty mě nesvazuješ.”

Přestala ho objímat kolem krku a opřela se o loket.

„Nevěřím ti,” řekla. „Nelíbí se ti, jak tě dům svazuje, já tě ale také svazuju.”

„V domě se necítím dobře. S tebou je mi dobře. Řídím se jenom svými pocity.”

„Takže až prodáš dům, zůstaneš v New Yorku?”

Nějakou dobu mlčel.

„Možná se trochu porozhlédnu po okolí,” odpověděl. „Hodně cestuješ. Máš málo času. Mohlo by to klapat.”

„Odcizíme se.”

„To si nemyslím.”

„Budeš pryč pořád delší a delší dobu.”

Zavrtěl hlavou. „Nic se nezmění. Jenom nebudu mít na krku dům.”

„Ty už jsi se rozhodl, že je to tak?”

Přikývl. „Dům mě dovádí k zoufalství. Nepamatuju si ani směrovací číslo. Nejspíš proto, že si ho ve skrytu duše nechci pamatovat.”

„Moje svolení nepotřebuješ,” zopakovala.

Potom se odmlčela.

„Zlobíš se?” zeptal se bezradně.

„Mám strach.”

„Nic se nezmění,” ujistil ji znovu.

„Tak proč to děláš?”

„Protože musím.”

Neodpověděla.

Potom usnuli, v pevném objetí a se stínem melancholie, který se mezi ně vetřel. Nadešlo ráno a na další rozhovor nezbyl čas. Jodie se osprchovala a odešla bez snídaně a optání, co bude dělat nebo kdy se vrátí. Také se osprchoval, oblékl, zamknul byt a vyšel na ulici. Lisa Harperová na něj již čekala. Měla na sobě svůj třetí oblek a opírala se o blatník auta Úřadu. Ve vlasech jí hrálo studené ranní slunce. Auto stálo u obrubníku, na okraji hustého provozu. Řidič Úřadu seděl bez pohnutí za volantem, pohled upřený dopředu. Vzduch byl plný hluku.

„Jste v pořádku?” zeptala se.

Pokrčil rameny. „Doufám, že ano.”

„Tak pojeďme.”

Řidič prokličkoval kolem dvou bloků a zajel do podzemní garáže plné aut, do stejné, do jaké ho přivezla Lamarrová. Použili stejný výtah v rohu. Vyjeli do dvacátého prvního patra. Vystoupili do známé tiché chodby. Řidič ukázal jako hostitel doleva.

„Třetí dveře,” oznámil.

James Cozo seděl za psacím stolem a vypadal, že už tam tráví nejméně hodinu. Byl jenom v košili. Sako měl pověšené na věšáku z ohýbaného dřeva. Díval se na televizi, na politický kanál, kde ze sebe vážný reportér před Kapitolem sypal zprávy pro Hoover Building. Slyšení o rozpočtu.

„Návrat ztraceného násilníka,” pravil Cozo.

Kývl na pozdrav Harperové a zavřel pořadač. Stáhl zvuk na televizi, odsunul se od stolu a promnul si ruce, jako by si je myl nad umyvadlem.

„Tak co potřebujete?” zeptal se.

„Adresy,” odpověděl Reacher. „Petrosianových chlapů.”

„Těch dvou, co jste poslal do špitálu? Nebudou mít z vaší návštěvy radost.”

„Budou mít radost, až odejdu.”

„Hodláte je opět zranit?”

„Patrně.”

Cozo přikývl. „Proti tomu nic nemám.”

Vytáhl z hromady složku a začal jí listovat. Na kus papíru opsal adresu.

„Bydlí spolu. Jsou to bratři.”

Potom se zamyslel a papír roztrhal. Otočil složku, vzal nový list papíru a položil na něj propisovačku.

„Napište si tu adresu sám. Nechci, aby bylo kdekoliv vidět můj rukopis. Doslova i obrazně.”

Bydleli u Páté avenue na Šedesáté šesté ulici.

„Hezká oblast,” poznamenal Reacher. „A drahá.”

Cozo opět přikývl. „Lukrativní kšefty.”

Potom se usmál.

„Alespoň dřív. Dokud jste se v Chinatownu neobjevil vy.”

Reacher neodpověděl.

„Jeďte taxíkem,” poradil Cozo Harperové. „A vy se držte mimo hru. Úřad nemá s touhle akcí nic společného. Jasné?”

Harperová neochotně přikývla.

„Mnoho štěstí,” popřál Cozo.

Přešli na Madison avenue. Harperová natahovala krk jako turistka. Zastavili taxík a nechali se odvézt na roh Šedesáté ulice.

„Zbytek dojdeme pěšky,” oznámil Reacher.

„Dojdeme?” podivila se Harperová. „Dobře. Nechce se mi držet mimo hru.”

„To stejně nemůžete. Protože bez vás bych do toho nešel.”

Adresa je zavedla o šest bloků dál na sever, k nenápadnému středně velkému činžovnímu domu obloženému šedivými cihlami. Bez balkonů, s kovovými okenními rámy. Pod okny vývody klimatizace. U vchodu ani markýza, ani vrátný. Dům byl ale čistý a dobře udržovaný.

„Drahé bydlení?” zeptala se Harperová.

Reacher pokrčil rameny. „Nevím. Patrně ne nejdražší. Za babku ale také nebude.”

Dveře na ulici byly otevřené. Za nimi úzká hala, se střízlivými štukovými stěnami pečlivě nastříkanými barvou, aby vypadaly jako z mramoru. Jediný výtah byl vzadu v hale, za úzkými hnědými dveřmi.

Byt, který hledali, se nacházel v osmém patře. Reacher stiskl tlačítko a dveře výtahu se otevřely. Všechny čtyři stěny kabiny byly obložené bronzovým zrcadlem. Harperová nastoupila a Reacher se natlačil za ní. Zmáčkl osmičku. Po celou cestu nahoru kolem nich tančila změť odrazů.

„Vy zaklepete na dveře,” řekl Reacher. „Ukážete se jim. Mně by neotevřeli, kdyby mě viděli kukátkem.”

Přikývla a výtah se zastavil v osmém patře. Dveře se otevřely. Vystoupili do bezvýrazné chodby stejného tvaru jako vstupní hala. Hledaný byt byl v zadní části na pravé straně.

Reacher se přitiskl na stěnu a Harperová se postavila před dveře. Sklonila hlavu a prudkým pohybem si přehodila vlasy na záda. Nadechla se, pozvedla ruku a zaklepala. Chvíli se nic nedělo. Potom ztuhla, jako by na ni někdo upřel zkoumavý pohled. V bytě zazvonil řetěz a dveře se pootevřely.

„Správa budovy,” ohlásila Harperová. „Provádíme kontrolu klimatizace.”

Špatné roční období, napadlo Reachera. Harperová však byla přes šest stop vysoká, s dlouhými světlými vlasy, a ruce

měla zastrčené do kapes, takže košile se jí napínala přes hruď. Dveře se na okamžik zavřely, opět zazvonil řetěz, znovu se otevřely. Harperová přijala pozvání a vstoupila dovnitř.

Reacher se odlepil od stěny, a ještě než se dveře stačily zavřít, vešel za ní. Ocitl se v malém tmavém bytě s výhledem do světlíku. Všechno mělo hnědou barvu, koberečky, nábytek i závěsy. Malá předsíň vedla do malého obývacího pokoje. V obývacím pokoji stála pohovka, dvě křesla a Harperová. A oba chlapi, které Reacher naposledy viděl klopýtat z uličky za Mostro’s.

„Nazdar, hošani,” pozdravil.

„Jsme bratři,” vysvětlil první chlápek zbytečně.

Oběma svítila na čelech bílá nemocniční gáza, o něco širší a delší než štítky, které jim tam Reacher nalepil. Jeden z nich měl zavázané ruce. Oblečení byli jako dvojčata do stejných svetrů a golfek. Bez mohutných kabátů působili menší. Jeden měl na nohou tenisky se silnou podrážkou. Druhý mokasíny, které vypadaly, jako by si je sám ušil z balicího papíru. Reacher se na ně díval a cítil, jak ho opouští nenávist.

„Do prdele,” řekl.

Vraceli mu pohled.

„Posaďte se,” poručil.

Posadili se, jeden vedle druhého na pohovku. Pozorovali ho, vyděšenýma očima zastíněnýma směšnou gázou.

„Jsou to opravdu ti chlapi?” zeptala se Harperová.

Reacher přikývl.

„Časy se mění,” poznamenal.

„Petrosian je mrtvý,” ozval se první chlápek.

„To už víme,” opáčil Reacher.

„Víc vám toho povědět nemůžeme,” přidal se druhý chlápek.

Reacher zavrtěl hlavou. „To neříkejte. Můžete mi povědět spoustu věcí.”

„Například?”

„Například jaké je to v Bellevue.”

První chlápek znervózněl. „V Bellevue?”

Reacher přikývl. „V nemocnici, do které vás odvezli.”

Oba bratři se podívali do zdi.

„Líbilo se vám tam?” zeptal se Reacher.

Ani jeden neodpověděl.

„Chtěli byste se tam vrátit?”

Ticho.

„Že mají pěknou pohotovost?” pokračoval Reacher. „Skvělou na ošetření nejrůznějších zranění. Zlomených paží, zlomených nohou, na co si jen vzpomenete.”

Bratr se zavázanýma rukama byl starší. Vystupoval jako mluvčí.

„Co chcete?” zeptal se.

„Obchod.”

„Co za co?”

„Informaci,” vysvětlil Reacher. „Výměnou za to, že vás nepošlu zpátky do Bellevue.”

„Dobře,” souhlasil starší bratr.

Harperová se usmála. „Jde nám to jako po másle.”

„Lépe než jsem si myslel,” potvrdil Reacher.

„Časy se mění,” zopakoval starší bratr. „Petrosian je mrtvý.”

„Ty zbraně, co jste měli,” řekl Reacher. „Odkud pocházely?”

Starší bratr se zatvářil ostražitě.

„Zbraně?”

„Zbraně,” potvrdil Reacher. „Odkud pocházely?”

„Dal nám je Petrosian.”

„Odkud pocházely?”

„Nevíme.”

Reacher se usmál a zavrtěl hlavou. „Takhle nemluvte. Neříkejte my nevíme. To nezní přesvědčivě. Klidně řekněte já nevím, ale neodpovídejte za svého bratra. Nemůžete si být jistý, co ví a co ne.”

„Nevíme,” zablekotal starší bratr ještě jednou.

„Pocházely z armády,” řekl Reacher.

„Koupil je Petrosian.”

„Zaplatil za ně,” opravil Reacher.

„Koupil je.”

„Dohodněme se na tom, že zařídil jejich koupi.”

„Dal nám je,” ozval se mladší bratr.

„Přišly poštou?”

Starší bratr horlivě přikývl. „Ano, poštou.”

Reacher zavrtěl hlavou. „Ne, nepřišly. Poslal vás je někam vyzvednout, v tom mercedesu, kterým jste jezdili.”

Bratři se dívali do zdi a přemýšleli, jako by se měli rozhodnout.

„Kdo jste?” zeptal se starší.

„Nikdo,” odpověděl Reacher.

„Nikdo?”

„Nejsem ani policajt, ani z FBI, ani z ATF.”

Ticho.

„Z čehož plyne jedna kladná stránka a jedna záporná,” pokračoval Reacher. „Když mi povíte, co potřebuju, zůstane to mezi námi. Nikomu tu informaci nepředám. Nezajímám se o vás, ale o armádu. Zápornou stránkou je, že když mi to neřeknete, nepošlu vás před soud zaručující všechna lidská práva. Pošlu vás do Bellevue se zlomenými končetinami.”

„Jste z INS?”

Reacher se usmál. „Ztratili jste své zelené karty?”

Bratři mlčeli.

„Nejsem z INS. Už jsem vám říkal, že nejsem odnikud. Jenom chlápek, který chce slyšet odpověď. Když mi vyhovíte, můžete u nás zůstat, jak dlouho chcete, a těšit se z výdobytků americké civilizace. Začíná mi však docházet trpělivost. Boty vás nebudou chránit věčně.”

„Boty?”

„Nechce se mi uhodit majitele takových mokasínů.”

Rozhostilo se ticho.

„New Jersey,” řekl starší bratr. „Za Lincolnovým tunelem stojí na křižovatce silnice číslo tři a placené dálnice hospoda.”

„Jak se jmenuje?”

„Nepamatuju se. Něčí bar. Irské jméno začínající na Mac.”

„S kým jste se tam setkali?”

„S chlapem, který si říká Bob.”

„Příjmení?”

„To neznám. Vizitky jsme si nevyměnili. Petrosian mu říkal Bob.”

„Voják?”

„Patrně ano. Byl sice v civilu, ale vlasy měl ostříhané hodně nakrátko.”

„Jak ta transakce probíhá?”

„Vejdete do baru, najdete ho, předáte mu hotovost, on vás vezme na parkoviště a vyndá z kufru auta zboží.”

„Má Cadillac,” doplnil druhý bratr. „Starý DeVille, tmavá barva.”

„Kolikrát jste tam byli?”

„Třikrát.”

„Co jste převzali?”

„Beretty. Pokaždé dvanáct.”

„V kolik hodin?”

„Večer, kolem osmé.”

„Museli jste mu předtím zavolat?”

Mladší bratr zavrtěl hlavou.

„Kolem osmé je vždycky na místě. Alespoň podle toho, co říkal Petrosian.”

Reacher přikývl.

„Jak ten Bob vypadá?”

„Stejně jako vy,” odpověděl starší bratr. „Veliký a prohnaný.”

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

PODLE ZÁKONA O NARKOTIKÁCH MŮŽE BÝT ODSOUZENÝM KROMĚ JINÝCH trestů také zabaven majetek, takže newyorská DEA vlastní tolik automobilů, že přebytečné půjčuje dalším policejním složkám, včetně FBI. FBI je používá, když potřebuje anonymní vozy, které nevypadají jako vládní majetek. Nebo když si chce udržet odstup od nějaké ne zcela oficiální akce. Proto jim James Cozo vzal sedan Úřadu, odvolal řidiče a svěřil Harperová klíčky od rok starého černého Nissanu Maximy zaparkovaného v zadní řadě v podzemní garáži.

„Hodně štěstí,” popřál ještě jednou.

Harperová si sedla za volant. V New Yorku řídila poprvé a byla z toho nervózní. Propletla se kolem několika bloků a zamířila po Páté avenue na jih. Jela pomalu a ze všech stran se kolem nich míhaly troubící taxíky.

„Co podnikneme teď?” zeptala se.

Teď zabijeme trochu času, pomyslel si Reacher.

„Bob přijde až kolem osmé,” odpověděl. „Zbývá nám celé odpoledne.”

„Přesto bychom neměli mrhat časem.”

„Žádný spěch,” řekl Reacher. „Máme ještě tři týdny.”

„Tak co podnikneme?”

„Ze všeho nejdřív se najíme,” rozhodl Reacher. „Ještě jsem nesnídal.”

Snídani jste oželeli rádi, protože potřebujete mít jistotu. Předpokládáte, že místní policie a Úřad si rozdělily službu rovným dílem, se střídáním v osm hodin večer a v osm hodin ráno. Viděli jste, jak se střídají v osm večer, takže jste se teď vrátili, abyste viděli, jak to zopakují v osm ráno. Odporná snídaně u švédského stolu v hale motelu za takovou jistotu stojí. Stejně jako dlouhá cesta na místo pozorování. Nejste tak hloupí, abyste se ubytovali někde v okolí.

Stejně jako nejste tak hloupí, abyste jeli přímo. Propletete se horami a necháte auto na štěrkovém rozšíření silnice půl míle od vašeho místa. Auto je tam v bezpečí. Tahle rozšíření budovali zejména proto, aby na nich mohli parkovat idioti, kteří jdou pozorovat orly, drápat se po skalách nebo obdivovat krásy přírody. Auto z půjčovny stojící na štěrkovém rozšíření je stejně neviditelné jako tašky na karuselovém pásu na letišti. Prostě součást scenerie.

Z cesty vyšplháte na pahorek zhruba sto stop vysoký. Všude rostou hubené stromky sahající do výšky ramen. Listy opadaly, ale kryje vás terén. Nacházíte se v široké prohlubni. Uhnete doprava a doleva a obejdete bludné kameny. Na vrcholku pahorku jdete po hřebeni doleva. Přikrčíte se, když se terén začne svažovat na druhou stranu. Spustíte se na kolena a plížíte se ke dvěma obrovským kamenům opřeným o sebe. Z trojúhelníku mezi nimi se otevírá nádherný výhled do údolí. Opřete se pravým ramenem o pravý kámen a do přesného středu zorného úhlu se vyhoupne dům nadporučice Rity Scimecy, jen o něco přes dvě stě yardů vzdálený.

Dům leží lehce na severozápad od vašeho místa, takže vidíte celou přední stranu vedoucí na ulici. Stojí tři sta stop pod vámi, jako by ho narýsoval architekt. Před domem parkuje auto Úřadu. Čistý tmavomodrý buick. Sedí v něm jeden agent. Podíváte se dalekohledem. Agent je stále vzhůru. Hlavu drží vztyčenou. Příliš se nerozhlíží. Upírá pohled dopředu, znuděný k smrti. Nedivíte se mu. Dvanáct hodin přes noc v díře, kde k poslední velké události patřil vánoční trh.

Na pahorku je zima. Kámen vám vysává teplo z ramene. Slunce nesvítí. Obří vrcholky hor se noří do temných mraků. Odvrátíte se a natáhnete si rukavice. Omotáte si šálu přes dolní půlku obličeje. Částečně proto, aby vás zahřála, a částečně kvůli obláčkům páry, které se vám srážejí kolem úst. Otočíte se zpátky. Pohnete nohama a protáhnete se. Uděláte si pohodlí. Opět pozvednete dalekohled.

Kolem celé zahrady domu se táhne plot. S vjezdem na příjezdovou cestu. Příjezdová cesta je krátká. Vede ke dveřím do garáže pod verandou. Z příjezdové cesty se vine pěšinka kolem úhledné skalky ke vstupním dveřím. Auto Úřadu parkuje u chodníku naproti vjezdu na příjezdovou cestu, o kousek nahoru nad jejím přesným středem. Předkem ze svahu. Řidiči se tak otevírá výhled přímo na ústí chodníčku. Chytrá pozice. Když kráčíte do kopce k domu, vidí vás přicházet. Když se přiblížíte zezadu, zahlédne vás možná v zrcátku a v každém případě v okamžiku, kdy ho budete míjet. Potom na vás uvidí celou dobu, co budete kráčet po chodníčku. Chytrá pozice, ale od Úřadu nemůžete čekat nic jiného.

Půl míle na západě a dvě stě stop pod sebou zahlédnete pohyb. Černobílý Crown Victoria projíždějící pravoúhlou zatáčku. Pomalu a ostražitě. Proplíží se zákrutami a zabočí do její ulice. Z výfuku stoupá bílý kouř. Motor se ještě nezahřál. Auto stálo celou noc za tichou policejní stanicí. Vyjede nahoru, zpomalí a zastaví blatník na blatníku s buickem. Auta stoji stopu od sebe. Nevidíte to zřetelné, jste si ale jistí, že okýnka sjedou dolů. Padnou pozdravy. Je předána informace. Všechno v pořádku, sdělí agent Úřadu. Přeju hezký den, dodá. Místní polda zavrčí. Předstírá nudu, ve skutečnosti se však chvěje blahem, že dostal tak důležitý úkol. Patrné první ve svém životě. Večer na shledanou, loučí se agent Úřadu.

Černobílé auto popojede do svahu a otočí se. Buick nastartuje a poskočí, jak řidič zařadil. Černobílý se zařadí za něj. Buick se rozjede ze svahu. Černobílý popojede a zastaví. Na naprosto stejném místě, kde stál buick. Dvakrát se zhoupne na pérech a znehybní. Motor zmlkne. Bílý kouř se zvedne a rozpustí. Policajt natočí hlavu doprava a zaměří pohled na chodníček. Možná přece jen není takový hlupák.

Harperová zajela s maximou do nákupní garáže na západní části Deváté ulice, hned poté, co jí Reacher sdělil, že roštový povrch silnice brzy skončí a přejde do bláta. Vrátili se pěšky na jihovýchod a našli bistro s výhledem na Washington Square Park. Servírka si zapsala objednávku na účtenku podloženou sborníkem filozofických statí. Studentka z newyorské univerzity připravující se na závěrečné klání. Vzduch byl studený, ale na modré obloze svítilo slunce.

„Líbí se mi tady,” oznámila Harperová. „New York je skvělé město.”

„Řekl jsem Jodie, že prodám dům,” opáčil Reacher.

Podívala se na něj. ,Jak to vzala?”

Pokrčil rameny. „Dělá si starosti. Nechápu proč. Budu šťastnější, tak proč si láme hlavu?”

„Protože se z vás stane svobodný člověk.”

„Nic se tím nezmění.”

„Tak proč to děláte?”

„Na to se také ptala.”

Harperová přikývla. „Pochopitelně. Lidé jednají z nějakého důvodu. Takže přemýšlí, jaký důvod máte vy.”

„Zcela prostý. Nechci vlastnit dům.”

„Důvody se však skládají z mnoha prvků. Tohle je jen ten základní. A ona by chtěla vědět, proč nechcete vlastnit dům.”

„Protože mi vadí potíže s ním spojené. Ví o tom. Pověděl jsem jí to.”

„Byrokratické potíže?”

Přikývl. „Lezou mi krkem. Ona si však myslí, že byrokratické potíže jsou záminkou pro něco jiného.”

„Pro co?”

„Abych mohl být svobodný.”

„Pohybujete se v kruhu.”

Jenom vám říkám, co si myslí.”

Studentka filozofie přinesla kávu a dánské buchty. Položila na stůl účtenku napsanou úhledným akademickým písmem. Harperová po ní sáhla.

„Zaplatím,” sdělila.

„Dobře,” souhlasil Reacher.

„Musíte ji přesvědčit,” pokračovala Harperová. „Aby věřila, že zůstanete nablízku, i když prodáte dům.”

„Také jsem jí řekl, že prodám auto.”

Přikývla. „To možná pomůže. Nebude se bát, že odjedete.”

Na okamžik se odmlčel.

„Pověděl jsem jí, že budu trochu cestovat.”

Vytřeštila na něj oči. „Panebože, Reachere, to jí moc jistoty nedodá.”

„Také cestuje. Letos byla dvakrát v Londýně. A nic jsem jí nevyčítal.”

„Jak moc chcete cestovat?”

Pokrčil rameny. „Nevím. Moc daleko patrně ne. Chtěl bych se porozhlédnout po okolí. Potřebuju to. Vyprávěl jsem jí o tom.”

Harperová chvíli mlčela.

„Víte co?” řekla. „Než přesvědčíte ji, že neodjedete daleko, měl byste nejdřív přesvědčit sám sebe.”

„Jsem přesvědčený.”

„Opravdu? Nebo si představujete, že čas od času zmizíte, a potom se zase někdy vrátíte?”

„Čas od času bych zmizet chtěl.”

„Odcizíte se.”

„To také říkala.”

Harperová přikývla. „Není divu.”

Neodpověděl. Jenom upíjel kávu a ukusoval buchtu.

„Je načase, abyste se rozhodl,” podotkla Harperová. „Nemůžete zároveň cestovat a zároveň být nablízku.”

Rozhodli jste se, že první velkou zkouškou bude přestávka na oběd. Nejprve jste uvažovali, jak to má polda

zařízené s toaletou, ale vešel prostě do domu a použil její. Z auta vystoupil po devadesáti minutách, když začala působit ranní káva. Na chodníku se zastavil a protáhl. Potom prošel po točitém chodníčku a zazvonil u dveří. Posunete dalekohled a zaostříte. Ji nevidíte. Zůstala vevnitř. Vidíte však němou řeč jeho těla. Je mu nepříjemně a trochu se stydí. Nemluví. Na nic se neptá. Prostě jen stojí přede dveřmi. Takže se domluvili už před tím. Pro Scimecu trochu drsné, napadne vás, z psychologického pohledu. Znásilněná žena a vstupu k ní se domáhá velký mužský vetřelec s jasnou potřebou svého penisu. Proběhlo to však hladce. Vešel dovnitř, dveře se zavřely, uplynula minuta, dveře se opět otevřely a vyšel ven. Zamířil k autu a trochu se rozhlédl. Předvedl ostražitost. Otevřel dvířka auta, vklouzl dovnitř a scéna se vrátila do normálu.

Takže z přestávky na toaletu nic nebude. Další příležitost skýtá oběd. Dvanáct hodin bez jídla nevydrží. Policajti jedí pořád. Znáte to ze zkušenosti. Koblihy, pečivo, káva, sendvič se stejkem a vejci. Pořád jedí.

Harperová se chtěla podívat na město. Chovala se jako turistka. Reacher ji vzal na jih přes Washington Square Park až na západní Broadway k World Trade Centre. Ušli zhruba míli a tři čtvrtě. Kráčeli volným procházkovým krokem a trvalo jim to patnáct minut. Obloha byla jasně studená a město klokotalo životem.

„Mohli bychom nahoru do restaurace,” navrhl Reacher. „Dát si oběd na účet Úřadu.”

„Právě jsem vám oběd koupila,” namítla Harperová.

„Ne, to byla pozdní snídaně.”

„Copak pořád jenom jíte?”

„Jsem velký chlap. Potřebuju živiny.”

Uložili si kabáty do šatny v hale a vyjeli na vrcholek budovy. Zařadili se do fronty před vstupem do restaurace. Harperová se přitiskla na prosklenou stěnu a kochala se výhledem. Potom ukázala svou placku a získala stůl pro dva hned u okna vedoucího na západní Broadway a Pátou avenue čtvrt míle v hlubině.

„Nádherné,” vydechla.

Bylo to nádherné. Průzračný vzduch jiskřil podzimním světlem a viděli stovku mil daleko. Město pod nimi leželo olivově šedé. Praskající ve švech, komplikované a plné lidské činnosti. Stužky řek svítily šedozeleně. Vnější městské okresy přecházely do Westchestru, Connecticutu a Long Islandu. Druhým směrem se na břeh řeky mačkala New Jersey a stáčela se do dálky.

„Tam někde se pohybuje Bob,” podotkla Harperová.

„Někde ano,” souhlasil Reacher.

„Kdo je Bob?”

„Bob je hajzl.”

Usmála se. „To není zrovna přesný kriminalistický popis.”

„Pracuje ve skladu, od devíti do pěti, když může být každý večer v baru.”

„Naším mužem ale není?”

Ani náhodou, pomyslel si Reacher.

„Je jenom malou rybou,” odpověděl nahlas. „Čím jiným, když prodává z kufru auta na parkovišti? Nedotáhl to daleko. Alespoň ne tak daleko, aby se mu vyplatilo zabíjet.”

„Jak nám tedy může pomoct?”

„Může nám prozradit jména. Má své dodavatele a ví, kdo jsou další hráči. Jeden z nich zná další jména a tak dále a tak dále.”

„To se znají navzájem?”

Reacher přikývl. „Jenom si rozdělili kšefty. Mají své specializace a území.”

„Takové pátrání může trvat věčnost.”

„Nahrává nám zeměpis.”

„Zeměpis? Proč?”

„Protože souhlasí. Jste v armádě, chcete ukrást zbraně, tak kde je vezmete? Nebudete se plížit v noci kolem kasáren a vytahovat je z kufrů, na které narazíte. Získala byste jenom osmihodinový náskok, dokud se kluci neprobudí a nezeptají se ksakru, kam se poděla moje beretta.”

„Kde byste je tedy ukradl?”

„Někde, kde je nebudou postrádat, což znamená sklad. Ze zásob připravených na další válku.”

„A kde takové zásoby najdete?”

„Podívejte se na mapu silnic mezi státy.”

„Proč silnic mezi státy?”

„Kvůli čemu si myslíte, že je budovali? Rozhodně ne pro Harperovou, aby mohla dojet z Aspenu na prázdniny do Yellowstonského parku. Jsou určené pro armádu, aby mohla rychle přesunovat své jednotky a zbraně.”

„Opravdu?”

Reacher přikývl. „Samozřejmě. Nechal je stavět Eisenhower v padesátých letech na vrcholu studené války a Eisenhower patřil v první řadě k West Pointu.”

„A dál?”

„Podívejte se, kde se mezistátní silnice setkávají. Tam umístíte zásoby, aby je bylo možné v co nejrychlejší době poslat jakýmkoliv směrem. Většinou hned u pobřeží, protože starý Ike neměl ani tak strach z parašutistů, které shodí do Kansasu, jako spíš z lodí, které připlují po moři.”

„New Jersey těmto podmínkám vyhovuje?”

Reacher opět přikývl. „Má skvělou strategickou polohu. Proto v ní leží spousta skladů, ve kterých se hodně krade.”

„Takže Bob by mohl něco vědět?”

„Navede nás novým směrem. Víc nám nepomůže.”

Přestávka na oběd nevypadá dobře. Ani trochu. Držíte si dalekohled těsně u očí a sledujete, jak probíhá. Zpoza rohu se vynořilo druhé černobílé auto a pomalu se šine do vrchu. Zastavuje blatník na blatník u prvního a motor stále běží. Dvě policejní vozidla přitištěná na sebe. Patrně celá místní flotila, která se vám předvádí přímo před očima.

Vidíte je z boku. Řidiči stáhnou okénka. Objeví se hnědý papírový sáček a zavřený pohárek s kávou. Nový policista je podává, loket zdvižený, aby nerozlil kávu. Zaostříte dalekohled. Čekající policista natáhne ruku. Celá scéna je plochá, dvourozměrná a zrnitá, přiblížená na maximum. První policista si vezme nejprve kávu. Otočí hlavu, aby ji postavil do stojánku. Potom převezme sáček. Opře si ho o dvířka a otevře ho. Nakoukne dovnitř. Usměje se. Má velký masitý obličej. V sáčku našel cheesburger nebo něco podobného. Možná dva a kus koláče.

Sáček opět zavře a odhodí ho dovnitř. S největší pravděpodobností na sedadlo spolujezdce. Pohybuje hlavou. Baví se se svým kolegou. Raduje se ze života. Je mladý. Obličej mu ještě nestačil povadnout. Září sebevědomím. Dodala mu ho důležitost jedinečného poslání. Se zaujetím ho pozorujete. Vpíjíte se do jeho šťastného výrazu. Uvažujete, jak se zatváří, až bude potřebovat na záchod, zazvoní a nikdo mu neotevře. Protože právě v tuto chvíli jste dospěli ke dvěma rozhodnutím. Vejdete dovnitř a vykonáte svou práci. A hlídkujícího policistu nezabijete, protože chcete vidět, jak se jeho výraz změní.

Nissan Maxima patřil krátkou dobu k oblíbeným vozům překupníků drog, takže Reacher s ním neváhal zajet až před hospodu v New Jersey. Na parkovišti nevzbudí ničí pozornost. Bude vypadat opravdově. Neoznačené vládní vozy tak nikdy nevypadají. Normální člověk, který utratí dvacet tisíc za sedan, pokračuje dál a objedná si pochromovaná kola a perlovou metalýzu. Což vláda nikdy neučiní, takže její auta vypadají nepřirozeně prostě a klidně by mohla mít na stranách nastříkáno neoznačené policejní vozidlo. Kdyby Bob takové auto viděl, porušil by dlouholetý zvyk a strávil večer někde jinde.

Řídil Reacher. Harperové se ve tmě a dopravní špičce nechtělo. A dopravní špička dosáhla vrcholu. Auta se sunula po páteři Manhattanu a pěchovala se před vjezdem do tunelu. Reacher naladil na rádiu stanici, kde mu ženský hlas oznámil, jak dlouho bude muset čekat. Čtyřicet pět minut. Což bylo dvakrát pomalejší než pěšky a přesně tak se cítil.

Sunul se hluboko pod řekou Hudson. Jeho útočiště leželo šedesát mil proti proudu. Trčel v dopravní zácpě, promítal si v duchu obrazy svého domova a zvažoval své rozhodnutí. Krásná zahrada táhnoucí se do nekonečna. Rozhodně úrodná. Stačilo otočit hlavu, podívat se zpátky a tráva poporostla o stopu. Spousta stromů. Javory ověnčené krásou podzimu. Cedry, které musel zasázet Leon, protože tvořily malebná seskupení. Javory ztratily listy a z cedrů opadaly červené bobule. Za holými stromy se otevřel výhled na druhý břeh řeky. Stál na něm West Point a ten patřil neoddělitelně k jeho životu.

Nebyl vsak nostalgikem. Tulák se dívá dopředu a neohlíží se za minulostí. Záleží mu na tom, co ho očekává. A vnitřní pocit mu napovídal, že dívání se dopředu souvisí s hledáním nového. S hledáním míst, která nikdy nenavštívil, a věcí, které nikdy neviděl. Cestoval sice po celém světě, ale nikdy ho pořádně nepoznal. Voják běží úzkou chodbou s pohledem zaměřeným k východu. Míjí spoustu svůdných pohledů, které nevnímá. A on by je chtěl nyní poznat. Cestovat bez pevného cíle, z náhlého popudu a bez časového omezení.

A vracet se každý večer na stejné místo by nebylo to pravé. Takže se rozhodl správně. Ještě si své rozhodnutí zopakoval. Prodáš dům. Musíš ho prodat. Zopakoval si ta slova a opadla z něj váha břemene. Nejenom praktická váha, i když ta také rozhodla. Už si nebude muset dělat starosti s netěsnícím potrubím, složenkami, dodávkami nafty a pojištěním. Šlo však především o úlevu. Začal opět svobodně dýchat. Narostla mu křídla a byl připraven vyletět.

Jako by zahlédl na konci temného tunelu sluneční světlo. Usmál se.

„Vás opravdu jen tak něco nerozhází,” promluvila Harperová.

„Právě si užívám nejlepší dopravní zácpu svého života.”

Čekáte a pozorujete, hodinu za hodinou. Takový perfekcionismus jen tak nenajdete. Vy jste ale perfektní a perfektní zůstanete. Musíte mít jistotu. A nyní jste si jisti, že policista se nehne z místa. Jí v autě a jenom si čas od času zajde na záchod. Takže uvažujete, jestli byste ho neměli přepadnout a zneškodnit, nejspíš zítra ráno, těsně před osmou. Převzít jeho službu. Představujete si, jak byste chvíli seděli v jeho autě a potom prošli ke dveřím, zaklepali a tvářili se, že si potřebujete ulevit. Vteřinu a půl o tom přemýšlíte a potom ten nápad samozřejmě zavrhnete. Jeho uniforma by vám nepadla. A při předávání ranní služby byste si museli povídat s agentem Úřadu. Okamžitě by vás odhalil. Zdejší policejní oddělení není anonymní jako v New Yorku nebo L.A.

Takže musíte policistu buď odlákat, nebo proklouznout kolem něho. Nejprve si pohráváte s nápadem odvrácení pozornosti. Co by ho mohlo odlákat? Patrně velká dopravní nehoda na hlavní křižovatce. Nebo možná požár ve škole.

Pokud ale víte, vesnice žádnou školu nemá. Na silnici jste viděli žluté školní autobusy směřující do Portlandu. Škola patrně spadá pod jiný okrsek. A zaranžovat dopravní nehodu by bylo těžké. Rozhodně byste se do ní nemohli zaplést. A jak přinutíte dva řidiče, aby se srazili?

Možná hlášení o bombě. Ale kde? Na nádraží? To by k ničemu nevedlo. Policista by dostal pokyn zůstat na místě, dokud zprávu neprověří. Kde jinde? Na nějakém místě, kde se shromažďují lidé. Aby ho muselo evakuovat celé policejní oddělení. Vesnice je ale malá. Kam lidé chodí? Patrně do kostela. Za silnicí vykukuje věž. Nemůžete ale čekat až do neděle. Knihovna? Nejspíš bude prázdná. Sedí v ní nanejvýš dvě stařenky a místo čtení vyšívají. Evakuaci by zvládl jeden policista během tří vteřin.

A hlášení o bombě znamená použít telefon. Začínáte o tom přemýšlet. Odkud byste zavolali? Telefonáty se dají vystopovat. Mohli byste se vrátit do Portlandu a zavolat z letiště. Vystopovat telefonát do budky na letišti je stejné jako ho nevystopoval vůbec. V kritickou dobu byste ale byli na míle daleko od svého cíle. Bezpečný telefonát, ale k ničemu. Hlava 22. A okolo místa, kde se schováváte, žádné telefonní budky nestojí. Rozhodně ne uprostřed Skalistých hor, nebo jak se ty zatracené kopce jmenují. Mobil také použít nemůžete, protože telefonát by se později objevil na účtu, což by se rovnalo přiznání v soudní síni. A komu byste zavolali? Nemůžete si dovolit, aby někdo slyšel váš hlas. Dal by se rozeznat. Takové nebezpečí nesmíte podstoupit.

Čím víc však přemýšlíte, tím víc se vaše taktika točí kolem telefonu. Jedna osoba by váš hlas mohla slyšet bez nebezpečí. Představuje to však geometrický problém. Čtyřrozměrný. Čas a prostor. Museli byste zavolat ze svého místa pod širým nebem na dohled domu, nemůžete však použít svůj mobilní telefon. Slepá ulička.

Vyjeli z tunelu a zamířili v proudu aut na západ. Silnice číslo 3 uhýbala lehce na sever k placené dálnici. V New Jersey panovala prozářená noc. Na vlhkém asfaltu se odrážely náhrdelníky sodíkových světel ověnčených kroužky noční mlhy. Po obou stranách se míhaly osvětlené billboardy a neonové nápisy. Za rozbitými asfaltovými plochami stály nejrůznější podniky.

Hostinec našli na volném okraji křižovatky tří silnic. Neonová tabule pivovaru hlásala MacStiophan’s, což, pokud Reacher správně rozuměl, znamenalo v keltštině U Stevensona. Byla to nízká budova s plochou střechou. Stěny měla pobité hnědými prkny a v každém okně svítil zelený neonový trojlístek. Parkoviště bylo temné a ze tří třetin prázdné. Reacher zaparkoval maximu nedbale přes dvě místa u vchodu. Vystoupil a rozhlédl se. Zakousla se do něj zima. Opsal kruh a prohlédl si parkoviště proti světlům z ulice.

„Po Cadillacu De Ville ani stopa,” oznámil. „Ještě nepřijel.”

Harperová se podívala opatrně na vchod do baru. „Je trochu brzy. Budeme muset počkat.”

„Jestli chcete, můžete počkat venku.”

Zavrtěla hlavou.

„Už jsem navštívila horší podniky.”

Reacher si nedokázal představit kde a jaké. Vnější dveře vedly do předsíňky šest na šest stop veliké, s automatem na cigarety a sisalovou rohožkou ošoupanou do mastného lesku. Za vnějšími dveřmi byla nízká tmavá místnost plná pivních výparů a kouře. Ventilace neběžela. Zelené trojlístky na oknech zářily i vevnitř a dodávaly celému prostoru bledý umrlčí nádech. Dřevěné obložení na stěnách bylo ztmavlé a olepené padesáti lety vytrvalého kouření. Dlouhý dřevěný bar podpíraly rozpůlené sudy. U baru stály stoličky s červenými vinylovými sedátky a jejich kratší verze doplňovaly nízké stolky ze sudů natřených barvou s překližkovými koly přibitými jako desky. Překližku ohladily tisíce špinavých zápěstí a rukou.

Za barem stál barman a u stolků sedělo osm hostů. Pouze muži. Všichni měli před sebou na překližce pivo. A všichni zírali na nové příchozí. S armádou neměli nic společného. Na vojáky byli příliš staří nebo příliš měkcí, několik jich mělo dlouhé vlasy. Prostě normální dělníci. Nebo nezaměstnaní. Čišelo z nich však nepřátelství. Mlčeli, jako by se právě zarazili uprostřed tiché nezřetelné věty. Snažili se je zastrašit pohledem.

Reacher po nich přejel očima, na každém obličeji se na chvíli zarazil, natolik dlouho, aby věděli, že z nich nemá strach, a natolik krátce, aby si nemysleli, že ho jakkoli zajímají. Potom přistoupil k baru a přisunul Harperové stoličku.

„Co čepujete?” zeptal se barmana.

Barman měl na sobě špinavou frakovou košili bez límečku. Na prsou nařasenou. Přes rameno mu visela utěrka. Zhruba padesátník, s velkým břichem a šedivým obličejem. Neodpověděl.

„Co nabízíte?” zeptal se Reacher ještě jednou.

Ticho.

„Copak jste hluchý?” křikla na něj Harperová.

Seděla napůl na stoličce, jednu nohu na podlaze a druhou na trnoži. Sako měla rozhalené a otáčela se v pase. Rozpuštěné vlasy jí padaly na záda.

„Pojďme se dohodnout,” navrhla. „Dáte nám pivo, my vám zaplatíme a vy si peníze strčíte do pokladny. Takhle to v hospodách chodí. Když to pochopíte, mohl byste jednou prosperovat.”

Barman se k ní otočil.

„Nikdy jsem vás tady neviděl,” řekl.

Harperová se usmála. „Jsme noví. Snažíme se vám rozšířit zákaznickou základnu. Obslužte nás a budeme vás vychvalovat po celém Zahradním státě.”

„Co si dáte?” zeptal se barman.

„Dvě piva,” objednal Reacher.

„A kromě toho?”

„Stačí přátelská atmosféra vašeho podniku.”

„Lidi jako vy chodí do podobných podniků, jenom když něco potřebujou.”

„Čekáme na Boba,” oznámila Harperová.

„Na jakého Boba?”

„Na Boba s hodně krátkými vlasy a starým Cadillacem De Ville,” odpověděl Reacher. „Na Boba od armády, který se objevuje v osm večer.”

„Vy na něj čekáte?”

„Ano, my na něj čekáme,” potvrdila Harperová.

Barman se usmál. Ukázal prořídlé žluté zuby.

„Tak to se načekáte.”

„Proč?”

„Kupte si něco k pití a povím vám to.”

„Něco k pití se pokoušíme koupit už pět minut,” opáčil Reacher.

„Co si dáte?”

„Dvě piva,” objednal Reacher. „Co čepujete?”

„Budweiser nebo Budweiser Lite.”

„Tak od každého jeden.”

Barman sundal z police nad sebou dvě sklenice a naplnil je. V místnosti stále panovalo ticho. Reacher cítil, jak se mu do zad propaluje osm párů očí. Barman postavil piva na pult. Měla na sobě palec vysokou mýdelnatou pěnu. Potom barman odloupl z hromádky dva koktejlové ubrousky a rozdal je jako karty. Harperová vytáhla peněženku a položila mezi sklenice desetidolarovku.

„Drobné si nechte,” řekla. „Tak proč se na Boba načekáme?”

Barman se znovu usmál a natáhl se po bankovce. Složil si ji do dlaně a zastrčil ruku do kapsy.

„Protože, pokud vím, Bob sedí v kriminále,” odpověděl.

„Kvůli čemu?”

„Něco s armádou. Podrobnosti neznám a nechci znát. Takhle to, slečno, v naší branži v tomhle koutě Zahradního státu chodí, ale o tom patrně nemáte tušení.”

„Co se stalo?” zeptal se Reacher.

„Přišla pro něj vojenská policie a sbalila ho, přímo tady v sále.”

„Kdy?”

„Bylo zapotřebí šesti mužů, aby ho zdolali. Rozmlátili stůl. Právě mi přišel od armády šek. Až z Washingtonu D.C. Z Pentagonu. Poštou.”

„Kdy k tomu došlo?” zopakoval Reacher otázku.

„Kdy jsem dostal šek? Před několika dny.”

„Ne, kdy ho zatkli?”

„Nevím přesně. Pořád se hrál baseball, na to si pamatuju. Normální sezona. Zhruba před pár měsíci.”

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

NECHALI STÁT NEDOTČENÉ PIVO NA BARU A VYŠLI NA PARKOVIŠTĚ. Odemkli nissan a nastoupili. „Před pár měsíci,” ozvala se Harperová. „Takže jsme namydlení. Vypadává ze hry.”

„Nikdy ve hře nebyl” odpověděl Reacher. „Přesto si s ním promluvíme.”

„Jak to chcete udělat? Pohltil ho armádní systém.”

Podíval se na ni. „Harperová, pracoval jsem třináct let jako vojenský policista. Kdo jiný by ho měl najít?”

„Může být kdekoliv.”

„Ne, to nemůže. Jestli je tenhle pajzl jeho domovský podnik, musel sloužit někde v okolí. Nízkou šarží jako on se zabývá lokální vojenská policie. Zatkli ho přede dvěma měsíci, takže se ještě nedostal před vojenský soud a sedí ve vyšetřovací vazbě v hlavním stanu místní vojenské policie, který je pro tuhle oblast umístěn ve Fort Armstrongu na okraji Trentonu, což je asi dvě hodiny jízdy odtud.”

„Jste si jistý?”

Reacher pokrčil rameny. „Pokud se zvyky za poslední tři roky radikálně nezměnily, tak ano.”

„Máte možnost to zjistit?”

„Nemusím nic zjišťovat.”

„Neměli bychom mrhat časem.”

Reacher neodpověděl a Harperová se usmála a otevřela tašku. Vytáhla mobilní telefon velikosti krabičky od cigaret.

„Zavolejte si z mého mobilu,” nabídla.

Každý používá mobil. V kteroukoliv denní dobu a neustále. Patří k fenoménům moderní doby. Všichni mluví, mluví a mluví, malé černé telefony přitištěné na tvář. Kde se všechny ty rozhovory vzaly? Co se s nimi před vynálezem mobilu dělo? Tísnily se schované pod pokličkou? Propalovaly lidské vnitřnosti? Nebo se jen prostě vyvinuly s nástupem techniky?

Toto téma vás zajímá. Popudy lidského chování. Podle vašeho odhadu slouží jen malé procento telefonátů k užitečné výměně informací. Zbývající spadají do dvou kategorií. Buď do kategorie čiré zábavy, nebo do kategorie posílení ega. A zjistili jste, že tyto kategorie podmiňuje pohlaví. Je to jen váš osobní názor, ale jste přesvědčeni, že ženy hovoří, protože je to baví, a muži si posilují sebevědomí. Nazdar miláčku, právě vystupuji z letadla, oznamují. A co má být? Koho to zajímá?

Muži mobil víc spojují s potřebami své osobnosti, takže je k němu váže pevnější vztah a používají jej s větší

naléhavostí. Když ukradnete mobilní telefon muži, zjistí to dřív a jeho emoce zareagují bouřivěji. Takového jste názoru. Takže sedíte v bistru na letišti a pozorujete ženy.

K dalším výhodám patří, že ženy mají menší kapsy. Někdy nemají vůbec žádné. Proto nosí kabelky, do kterých cpou všechny své propriety. Peněženky, klíče, líčidla. A mobilní telefony. Vytáhnou je, aby si zatelefonovaly, nechají je chvíli ležet na stole a potom je zastrčí zpátky do kabelky. Když si jdou pro čerstvou kávu, vezmou si kabelku samozřejmě s sebou. To je hluboce zakořeněný zvyk. Nikdy nezapomínej na kabelku. Některé mají ale ještě další zavazadla. Kufříky na laptop, které se v dnešní době vyrábějí s mnoha přihrádkami na diskety, cédéčka a kabely. A některé jsou vybaveny kapsami na mobil, malými koženými obdélníčky připomínajícími pouzdra na cigarety z dob, kdy lidé ještě kouřili. Tyhle kufříky s sebou obvykle neberou. Když jdou jenom k pultu, nechají je ležet na stole, částečně aby jim držely místo, a částečně proto, že laptop, kabelku a horkou kávu nepoberou.

Zen s kufříky na laptop si však nevšímáte. Protože jejich drahé provedení v kůži naznačuje zodpovědné zaměstnání. Vrátí se za hodinu domů, budou si chtít přečíst e-maily nebo dokončit ekonomickou rozvahu, otevřou kufřík a zjistí, že mobil je pryč. Informují policii, zmrazí účet, vystopují volání, všechno během jediné hodiny. To by vám překřížilo plány.

Takže pozorujete ženy, které necestují služebně. Ženy s malými nylonovými batůžky, které si berou do kabiny jako příruční zavazadlo. A zaměřili jste se zejména na ty, které opouštějí město. Naposledy ještě několikrát zavolají z letiště, potom mobil zastrčí do batůžku a zapomenou na něj, protože opouštějí místní oblast a nechtějí platit za roaming. Možná odlétají do zámoří, v tom případě jim bude telefon na nic stejně jako klíče od domu. Něco co si vzaly s sebou, ale vypustily z mysli.

Nejpozorněji sledujete přibližně třiadvacetiletou ženu čtyřicet stop od vás. Má na sobě pohodlné oblečení na dlouhý let, opírá se na židli s hlavou nakloněnou doleva a tiskne na ucho telefon. Při hovoru se nepřítomně usmívá a hraje si s nehty na rukou. Pozvedne je proti světlu a prohlíží si je. Prázdně klábosí s přítelkyní. V obličeji se jí nezračí žádné emoce. Mluví, jenom aby mluvila.

Příruční zavazadlo má ‘na podlaze u nohy. Jde o malý značkový batůžek s mnoha poutky, přezkami a zipy. Očividně tak složitými, že je nechává otevřené. Popadne kelímek s kávou a zase ho položí. Je prázdný. Mluví, podívá se na hodinky a stočí pohled k obslužnému pultu. Ukončí hovor. Zaklapne telefon a vhodí ho do batůžku. Uchopí kabelku stejné značky, postaví se a zamíří pro kávu.

Okamžitě jste na nohou. V ruce držíte klíčky od auta. Vyrazíte přes místnost, deset stop, dvacet, třicet. Pohupujete klíčky. Vypadáte uspěchaně. Mladá žena stojí ve frontě.

Bude na řadě. Upustíte klíčky a ty se rozletí po dlaždicích. Sehnete se, abyste je sebrali. Rukou jí zajedete do batůžku. Narovnáte se a držíte klíčky a telefon. Pokračujete v chůzi. Klíčky si zasunete do kapsy. Telefon stále držíte v ruce. Neexistuje nic běžnějšího než člověk kráčející letištní halou s mobilem v ruce.

Jdete normální rychlostí. Zastavíte se a opřete se o sloup. Otevřete telefon, přiložíte si ho k obličeji a předstíráte hovor. Nyní jste neviditelní. Další telefonující člověk opírající se o sloup. V okruhu dvaceti stop jich kolem vás stojí tucet. Ohlédnete se zpátky. Vrátila se ke stolu a popíjí kávu. Čekáte a šeptáte banality do telefonu. Stále pije. Tři minuty. Čtyři. Pět. Vymačkáte nahodilé číslo a opět začnete hovořit. Další telefonát. Jste nesmírně zaměstnaní. Patříte k davu. Zvedá se. Stahuje šňůrky na batohu. Popadne je na koncích a táhne celou vahou svého těla, aby držely. Zaklapne přezky. Přehodí si batůžek přes rameno a popadne kabelku. Otevře ji a podívá se, jestli v ní má letenku. Opět ji zavře. Rozhlédne se a zamíří odhodlaně z bistra. Blíží se k vám. Projde pět stop okolo a zmizí v odletech. Zavřete telefon, zastrčíte si ho do kapsy obleku a vyrazíte opačným směrem. Za chů ze se usmíváte. Klíčový telefonát půjde na cizí účet. Nic vám nehrozí.

Důstojník konající službu ve Fort Armstrongu do telefonu nic oficiálně nepotvrdil, ale jeho vytáčky byly tak průhledné, že je Reacher po třinácti letech u vojenské policie pochopil jako místopřísežné prohlášení před notářem.

„Je tam,” oznámil.

Harperová telefonát vyslechla a netvářila se dvakrát přesvědčeně.

„Copak vám to potvrdil?” zeptala se.

„Svým způsobem ano.”

„Má tam cenu jezdit?”

Reacher přikývl. „Je tam. Na beton.”

V nissanu nenašli žádnou mapu a Harperová neměla tušení, kde právě jsou. Reacher se v New Jersey vyznal jen zběžně, věděl, jak se dostat z bodu A do bodu B, ale nedokázal zvolit nejkratší cestu. Vyjel tedy z parkoviště a zamířil na nájezd na placenou dálnici. Došel k závěru, že jet hodinu na jih bude nejlepší začátek. Během chvíle poznal, že si vybral stejnou trasu, kterou ho před několika dny vezla Lamarrová. Mžilo a nissan byl nižší než její velký buick. Projížděl vodní tříští. Přední okýnko pokrývala městská mastnota a stěrače ji jenom rozmazávaly. Ručička na ukazateli stavu paliva klesla pod spodní čtvrtinu.

„Měli bychom zastavit,” ozvala se Harperová. „Natankovat a nechat umýt skla.”

„A koupit mapu,” dodal Reacher.

Zastavil u prvního motorestu s benzinovou pumpou. Podobal se místu, kde s Lamarrovou obědvali. Stejné uspořádání, stejné budovy. Zajel deštěm k benzinové pumpě do pruhu s plnou obsluhou. Když se vrátil s barevnou mapou složenou do neskladného obdélníku, byla nádrž plná a obsluha myla skla.

„Jedeme po nesprávné dálnici,” oznámil. „Jednička by byla výhodnější.”

„Dobře, sjedeme na příštím výjezdu,” naklonila se Harperová nad mapou. „Devadesát pětka nás dovede na jedničku.”

Přejela prstem po dálnici číslo jedna na jih. Na okraji žlutého obrysu představujícího Trenton našla Fort Armstrong.

„Kousek od Fort Dixu,” zjistila. „Tam jsme už jednou byli.”

Reacher neodpověděl. Obsluha domyla přední sklo a Harperová jí okénkem zaplatila. Reacher si otřel rukávem vodu z obličeje a nastartoval. Zabočil na dálnici a díval se po výjezdu na devadesát pětku.

Na silnici 95 panoval chaos. Jednička byla lepší. Stáčela se přes Highland Park a potom vedla přímo dvacet mil až do Trentonu. Reacher si pamatoval, že když se vyjíždí z Trentonu na sever, leží Fort Armstrong po levé straně. Oni jedou na jih, takže musí odbočit doprava, na rovnou příjezdovou cestu, která je dovede k závoře před dvoupatrovou cihlovou strážní budovou.

Za strážnicí viděli další cesty a budovy. Cesty byly ploché, s bílými obrubníky, a budovy cihlové, se zaoblenými rohy a vnějšími schodišti vyrobenými z ocelových trubek natřených na zeleno. Okna zasazená v kovových rámech. Klasická vojenská architektura padesátých let postavená z neomezeného rozpočtu a v neomezeném rozsahu. S neomezeným optimismem.

„Armáda Spojených států,” poznamenal Reacher. „Kdysi jsme se cítili jako vládci světa.”

Okno vedle závory tlumeně žhnulo. Proti světlu se v něm rýsovala tmavá silueta strážného, mohutná v pláštěnce a helmě. Strážný se podíval ven a přistoupil ke dveřím. Otevřel je a vyšel k autu. Reacher stáhnul okénko.

„Vy jste ten chlápek, co volal kapitánovi?” zeptal se strážný.

Byl to udělaný černoch. Měl dunivý hlas a mluvil pomalým přízvukem hlubokého jihu. Daleko od domova v deštivé noci. Reacher přikývl. Strážný se zazubil.

„Napadlo ho, že se možná objevíte osobně. Pokračujte v cestě.”

Vrátil se do strážní budovy a závora se zvedla. Reacher opatrně přejel přes hřeby a zabočil doleva.

„To bylo snadné,” ozvala se Harperová.

„Už jste se někdy setkala s agentem FBI ve výslužbě?” zeptal se Reacher.

„Samozřejmě. Jednou nebo dvakrát. S několika starými veterány.”

,Jak jste se k nim chovala?”

Přikývla. „Podobně, jako se choval strážný k vám.”

„Všechny organizace jsou stejné. Vojenská policie možná ještě víc než ostatní. Zbytek armády ji nenávidí, tak drží při sobě.”

Zahnul doprava, potom znovu doprava a nakonec doleva.

„Vy už jste tady někdy byl?” zeptala se Harperová.

„Tahle místa jsou si podobná jako vejce vejci. Dívejte se po největším záhonu a najdete hlavní kancelář.”

Ukázala prstem. „Tamhle to vypadá slibně.”

Přikývl. „Pochopila jste, co mám na mysli.”

Reflektory ozářily záhon s růžemi velikosti olympijského stadionu. Z růží zbyly jen mrtvé stonky vykukující z koňské mrvy a drcené kůry. Za záhonem stála nízká symetrická budova s bílými schody vedoucími k dvojitým dveřím uprostřed. Ve středu levého křídla svítilo v jednom okně světlo.

„Služebna,” vysvětlil Reacher. „Strážný zavolal kapitánovi, jakmile jsme projeli branou, takže v tuto chvíli kráčí chodbou ke dveřím. Sledujte světla.”

Nadsvětlíky nade dveřmi se žlutě rozzářily.

„Teď vnější světla,” řekl Reacher.

Rozsvítily se dvě lampy na stěně u dveří. Reacher zastavil pod schody.

„Nyní se otevřou dveře,” předpověděl. Dveře se otevřely a vyšel z nich muž v uniformě.

„Takhle jsem vypadal před miliony lety já,” podotkl Reacher. Kapitán se zastavil nad schody, dostatečně vepředu, aby na něj dopadalo světlo z lamp, a dostatečně vzadu, aby nezmokl. Byl o hlavu menší než Reacher, avšak rozložitý a očividně ve formě. Tmavé vlasy úhledně sčesané, na nose brýle v prostých ocelových obroučkách. Bundu od uniformy zapnutou, avšak obličej otevřený. Reacher vyklouzl z auta a obešel předek. Harperová se k němu připojila pod bílými schody.

„Pojďte se schovat, ať na vás neprší,” zavolal kapitán.

Mluvil městským přízvukem východního pobřeží. Hlas měl živý a inteligentní. Přátelsky se usmál. Reacher vyšel po schodech jako první. Harperová si všimla, že po sobě na bílém vápně zanechává mokré stopy. Podívala se dolů a zjistila, že dělá to samé.

„Promiňte,” zamumlala.

Kapitán se opět usmál.

„To nevadí,” řekl. „Vězňové schody natírají každé ráno.”

„Tohle je Lisa Harperová,” představil ji Reacher. „Pracuje u FBI.”

„Těší mě,” odpověděl kapitán. „Já jsem John Leighton.”

Všichni tři si potřásli u dveří rukou a kapitán je uvedl dovnitř. Otočil vypínačem za dveřmi a zhasl venkovní světlo. Potom zhasl v chodbě.

„Rozpočet,” poznamenal. „Nemůžeme si dovolit plýtvat penězi.”

Kancelář nechal otevřenou a do chodby se z ní linulo světlo. Zamířil k němu. Zastavil se u dveří a pokynul, aby vešli. Vybavení kanceláře pocházelo z padesátých let a doplňovalo ho jen několik moderních nezbytností. Starý psací stůl, nový počítač, stará skříň na pořadače, nový telefon. Police na knihy přetékaly a na všech plochách se vrstvily haldy papírů.

„Koukám, že se nenudíte,” utrousil Reacher.

Leighton přikývl. „Práce mám až nad hlavu.”

„Tak to vás nebudeme dlouho zdržovat.”

„Rád si na vás udělám čas. Trochu jsem se po vašem telefonátu poptával. Přítel mého přítele tvrdí, že za to stojíte. Prý jste slušný chlap, alespoň na majora.”

Reacher se krátce usmál.

„Vždycky jsem se snažil. Jako major. Kdo je přítelem vašeho přítele?”

„Pracoval pro vás, když jste pracoval pro Leona Garbera. Prý jste vždycky jednal na rovinu a starý Garber na vás nedal dopustit, což je nejlepší doporučení, jakého se vám u této generace může dostat.”

„Lidé si na Leona Garbera ještě pamatují?”

„Pamatují si stoupenci Yankees na Joe DiMaggia?”

„Chodím s Garberovou dcerou.”

„Já vím. Už se to rozkřiklo. Máte štěstí. Jodie Garberovou si pamatuju jako skvělou holku.”

„Vy ji znáte?”

Leighton přikývl. „Setkal jsem se s ní na základně, když jsem začínal.”

„Budu ji od vás pozdravovat.”

Potom se ponořil do mlčení a vzpomínal na Jodie a na Leona. Chystá se prodat dům, který mu Leon odkázal, a Jodie je kvůli tomu smutná.

„Posaďte se,” vyzval je Leighton.

Před psacím stolem stály dvě rovné židle z trubek a plátna, takové, jaké kdysi dávno odprodávaly kostely.

„Co pro vás mohu udělat?” zeptal se Leighton Reachera, ale podíval se na Harperovou.

„Vysvětlete mu to,” vyzval ji Reacher.

Harperová podala stručný přehled událostí od počátku až do současného stavu. Trvalo jí to sedm, osm minut. Leighton pozorně naslouchal a na několika místech ji přerušil.

„O těch ženách vím,” řekl. „Doneslo se to k nám.”

Zakončila Reacherovou kouřovou teorií, možností krádeží v armádě a stopou vedoucí od Petrosianových nohsledů v New Yorku k Bobovi v New Jersey.

„Jmenuje se Bob McGuire,” prozradil Leighton. „Zásobovací seržant. Ale není mužem, kterého hledáte. Sedí u nás již dva měsíce a je příliš pitomý.”

„To jsme si také mysleli,” potvrdila Harperová. „Mohl by nám ale prozradit jména, která by nás zavedla k někomu pravděpodobnějšímu.”

„K větší rybě?”

Harperová přikývla. „K někomu, kdo jel v tak velkém kšeftě, že se mu vyplatí zabíjet svědky.”

Leighton také přikývl.

„Teoreticky by mohl takový člověk existovat,” připustil opatrně.

„Máte nějaké jméno?”

Leighton se na ni podíval a zavrtěl hlavou. Opřel se o opěradlo a promnul si rukama oči. Najednou vypadal velice unaveně.

„Problém?” zeptal se Reacher.

„Jak dlouho jste z armády venku?” odpověděl Leighton otázkou, oči zavřené.

„Zhruba tři roky.”

Leighton zívl, protáhl se a narovnal.

„Čas plyne a armáda se změnila,” řekl.

„Co se změnilo?”

„Všechno,” odpověděl Leighton. „Hlavně tohle.” Naklonil se a poklepal nehtem na obrazovku počítače. Zazvonila jako skleněná láhev. „Menší armáda se lépe organizuje a má víc času. Tak nás propojili počítači. Usnadňují komunikaci. Víme, co dělají ostatní. Máme větší přehled o zásobách. Chcete vědět, kolik vlastníme pneumatik pro džípy Willys, i když je už nepoužíváme? Dejte mi deset minut a povím vám to.”

„Takže?”

„Takže můžeme všechno daleko lépe inventarizovat. Víme například, kolik Berett M9 nám dodali, kolik jich bylo legálně přiděleno a kolik zůstalo ve skladu. A pokud tato čísla nesouhlasí, vytáhneme do boje.”

„A souhlasí ta čísla?”

Leighton se pousmál. „Nyní ano. Stoprocentně. Za poslední rok a půl nikdo Berettu M9 armádě neukradl.”

„Tak co Bob McGuire ještě před dvěma měsíci prováděl?” zeptal se Reacher.

„Vyprodával staré zásoby. Kradl nejméně deset let. Potvrdila to počítačová analýza. On a několik jemu podobných v půltuctu odlišných lokalit. Krádeže jsme zastavili a všechny zloděje prodávající zbytky sebrali.”

„Úplně všechny?”

„Podle počítače ano. Zbraně se nám ztrácely jako na běžícím pásu, nejrůznější druhy, na půltuctu místech, tak jsme sebrali půltucet zlodějů a krádeže přestaly. McGuire byl poslední, popřípadě předposlední, tím si nejsem tak jistý.”

„Od té doby se žádné zbraně neztratily?”

„Krádeže patří minulosti. Dnešní armádu byste nepoznal.”

Rozhostilo se ticho.

„Dobrá práce,” pochválil Reacher. „Gratuluju.”

„Menší armáda. Máme víc času.”

„To jste zatkli úplně všechny?” ozvala se Harperová.

Leighton přikývl. „Úplně. Velký úder v celosvětovém měřítku. Nebylo jich mnoho. Pomohly počítače.”

Ticho v kanceláři.

„Takže se můžeme jít s naší teorií klouzat,” povzdechla si.

Dívala se do podlahy. Leighton zavrtěl obezřetně hlavou.

„Třeba ne. Máme svou vlastní teorii.”

Zvedla hlavu. „O velké rybě?”

Leighton přikývl. „Správně.”

„Kdo to je?”

„Zatím existuje jen teoreticky.”

„Teoreticky?”

„Není aktivní. Nekrade. Už jsem vám říkal, že jsme našli všechny trhliny a podařilo se nám je utěsnit. Na soud čeká půltucet chlapů, ze všech oblastí, odkud zbraně mizely. Dostali jsme se jim na kobylku pomocí tajných policistů, kteří si od nich zbraně koupili. Chytili jsme je do pasti. Například Bob McGuire prodal dvě berretty dvěma nadporučíkům v baru.”

„Právě jsme z něj přijeli,” řekla Harperová. „Jmenuje se MacStiophan’s a leží u placené dálnice v New Jersey.”

„Přesně tak,” potvrdil Leighton. „Naši chlapi si od něj koupili dvě emdevítky z kufru auta, dvě stě dolarů za kus, což je zhruba třetina ceny, kterou za ně zaplatila armáda. McGuirea jsme sebrali a začali zpovídat. Víme takřka přesně, kolik toho za celá ta léta ukradl, díky počítačové inventarizaci, a známe průměrnou cenu, takže jsme začali pátrat po penězích. Našli jsme jen polovinu, měl je na účtech v bance nebo v podobě majetku, který si za ně pořídil.”

„A dál?”

„Shromáždili jsme informace a zjistili, že ve všech případech je situace podobná. Chybí polovina peněz. Stejná poměrná částka. A nezapomínejte, že ti zloději nepatří k nejchytřejším. Nedokázali by před námi peníze schovat. A i kdyby se jim to podařilo, proč by všichni ukryli přesně polovinu? Proč by jeden neschoval všechno, další dvě třetiny a jiný tři čtvrtiny? V každém případě jinou poměrnou částku?”

„Vezměme v úvahu teoretickou velkou rybu,” navrhl Reacher.

Leighton přikývl. „Přesně tak. Jiné vysvětlení se nenabízí. Octli jsme se před skládačkou, kde chybí jeden díl. Začali jsme uvažovat o duchovním otci, postavě stojící ve stínu, která všechno organizuje a nabízí ochranu za polovinu peněz.”

„Nebo za polovinu zbraní,” doplnil Reacher.

„Správně,” souhlasil Leighton.

Nastala dlouhá pomlka.

„To nevypadá z našeho pohledu špatně,” promluvila Harperová. „Takový chlap by musel být chytrý a schopný a pohyboval by se na různějších místech, aby řešil problémy. Vysvětlovalo by to jeho zájem o široké spektrum žen. Ne proto, že znaly jeho, ale proto, že znaly jednoho z jeho klientů.”

„Časově to také odpovídá,” potvrdil Leighton. „Jestli se skutečně jedná o vašeho pachatele, začal by jednat před dvěma, třemi měsíci, když se dozvěděl, že jeho klienty zavíráme.”

Harperová se naklonila dopředu. „Jak moc se před dvěma, třemi lety kradlo?”

„Ve velkém měřítku,” odpověděl Leighton. „Ptáte se na to, kolik toho ty ženy mohly vidět?”

„Ano.”

„Mohly toho vidět spoustu.”

„Jak si váš případ stojí? Například s Bobem McGuirem?”

Leighton pokrčil rameny. „Nic moc. Zatkli jsme ho kvůli těm dvěma berettám, které prodal našim lidem. Zbytek je těžko prokazatelný, zejména když chybí polovina peněz.”

„Takže likvidace svědků před zahájením procesu by dávala smysl.”

Leighton přikývl. „Velký smysl.”

„Kdo je tedy postavou stojící ve stínu?”

Leighton si opět promnul oči. „Nemáme tušení. Nevíme ani, jestli skutečně existuje. Jedná se jen o domněnku. O teorii.”

„Nikdo nic neprozradil?”

„Ani slovo. Dva měsíce je intenzivně vyslýcháme. Všichni drží jazyk za zuby. Domníváme se, že mají strach ze svého šéfa.”

„Rozhodně je nebezpečný,” řekla Harperová. „Podle toho, co o něm víme.”

Rozhostilo se ticho, rušené pouze šustěním deště na okně.

„Pokud existuje,” podotkl Leighton.

„Existuje,” prohlásila rozhodně Harperová.

Leighton přikývl. „Jsme stejného názoru.”

„V tom případě potřebujeme zjistit jeho jméno,” řekl Reacher.

Nedočkal se odpovědi.

„Chtěl bych si promluvit s McGuirem,” dodal.

Leighton se usmál. „Celou dobu čekám, až o to požádáte. Chystal jsem se vám sdělit, že by to nebylo vhodné. Ale víte co? Právě jsem změnil názor. Rozhodl jsem se odpovědět ano, zajděte za ním. Považujte se za mého hosta.”

Vězení bylo jako ve všech oblastních velitelstvích umístěno v podzemí, pod nízkou cihlovou budovou s železnými dveřmi stojící osamoceně na druhé straně záhonu s růžemi. Leighton šel k ní s nimi deštěm, límce ohrnuté a brady skloněné na prsa. Použil staromódní zvonek s táhlem a dveře se po vteřině otevřely. Objevila se za nimi jasně osvětlené chodba s obrovským seržantem. Seržant ustoupil stranou a Leighton je uvedl dovnitř.

Stěny byly z bílých glazovaných cihel. Podlahy a stropy z pečlivě uhlazeného betonu natřeného zelenou barvou. Zářivky chránily bytelné drátěné kryty. Železné dveře měly nahoře čtvercové zamřížované průhledy. Na pravé straně se nacházela malá kancelář s dřevěnou deskou s klíči na čtyřpalcových kovových kroužcích. Na velkém stole se vršily video nahrávače zaznamenávající mléčně šedivý blikotající obraz z dvanácti malých obrazovek. Obrazovky ukazovaly cely, jedenáct prázdných a jednu s vybouleným obrysem pod dekou na posteli.

„V Hiltonu panuje poklidná noc,” poznamenal Reacher.

Leighton přikývl. „V sobotu večer to bývá horší. V tuto chvíli je ale McGuire naším jediným hostem.”

„Ty video nahrávače představují problém,” upozornil Reacher.

Jsou hrozně nespolehlivé,” odpověděl Leighton.

Sklonil se, aby si prohlédl dění na obrazovkách. Opřel se rukama o stůl. Naklonil se ještě blíž. Sevřel pravou ruku a dotkl se kloubem vypínače. Hučení nahrávačů ztichlo a z rohů obrazovek zmizel nápis REC.

„Vidíte?” řekl. „Neustále vypadávají.”

„Oprava bude trvat několik hodin,” přidal se seržant. „V nejlepším případe.

Seržant byl obrovský, s lesklou pokožkou barvy kávy. Jeho bunda od uniformy připomínala polní stan. Vešli by se do ní Reacher i s Harperovou. Možná i s Leightonem. Představoval ideální prototyp roťáka vojenské policie.

„McGuire má návštěvu, seržante,” sdělil Leighton. Hlasem, který se neobjeví na záznamu. „Nemusíte ji zapisovat do návštěvní knihy.”

Reacher si sundal kabát a sako. Odložil si je na seržantovu židli. Seržant sundal z dřevěné desky svazek klíčů a přešel k vnitřním dveřím. Odemkl je a otevřel. Reacher jimi prošel a seržant je za ním opět zamkl. Seržant ukázal ke schodišti klesajícímu do hloubky.

„Po vás,” řekl.

Schody byly cihlové, zakulacené na hranách. Stěny pokrývala stejná bílá glazura. Po dvanácti palcích z ní trčela kovová madla. Pod schodištěm další zamčené dveře. Potom chodba a opět zamčené dveře. Za nimi předsíň se třemi zamčenými dveřmi vedoucími ke třem blokům s celami. Seržant odemkl prostřední. Cvrnknul do vypínače. Zářivka zablikala a ozářila jasným bílým světlem prostor zhruba čtyřicet stop na dvacet. Nacházela se v něm přístupová zóna táhnoucí se podél celého bloku a zaujímající třetinu jeho hloubky. Zbytek byl rozdělen na čtyři cely ohraničené mohutnými železnými mřížemi. Mříže pokrývala silná vrstva emailové barvy. Cely byly přibližně deset stop široké a dvanáct stop hluboké. Každá cela měla vysoko na protější stěně namontovanou kameru. Tři zely prázdnotou, vchod otevřený. Třetí byla zamčená. Přebýval v ní McGuire. Snažil se posadit, překvapený jasným světlem.

„Máte návštěvu,” zavolal seržant.

V přístupové zóně stály v rohu u východu dvě vysoké dřevěné stoličky. Seržant jednu přinesl a postavil ji před McGuireovu celu. Vrátil se zpátky a usedl na druhou. Reacher si stoličky ani nevšiml a zůstal stát s rukama za zády. Mlčky se díval přes mříže. McGuire odhodil deku a položil nohy na podlahu. Měl na sobě olivově zelené tílko a olivově zelené šortky. Byl obrovský. Přes šest stop vysoký, přes dvě stě liber těžký, věk něco přes třicet pět. S mohutnými svaly, širokým zátylkem, velkými pažemi a velkýma nohama. Nakrátko sestřižené řídnoucí vlasy, malé oči, několik tetování. Reacher stál naprosto nehybně, pozoroval ho a mlčel.

„Kdo, krucinál, jste?” zeptal se McGuire. Jeho hlas odpovídal postavě. Byl hluboký a slova mu duněla v rozložité hrudi. Reacher neodpověděl. Zvolil techniku, kterou piloval půlku svého života. Stojíte zcela klidně, nemrkáte, nemluvíte. Čekáte, až proberou všechny možnosti. Kamarád to není. Právník také ne. Tak kdo tedy? Počkáte, až dostanou strach.

„Kdo, krucinál, jste?” zeptal se McGuire ještě jednou.

Reacher se otočil. Přešel k seržantovi, sklonil se a zašeptal mu do ucha. Obrovitý seržant povytáhl obočí. Jste si jistý? Reacher opět zašeptal. Seržant přikývl, postavil se a podal mu svazek klíčů. Vyšel dveřmi a zavřel je za sebou. Reacher pověsil klíče na kliku a vrátil se k McGuireově cele. McGuire na něj zíral přes mříže.

„Co chcete?” zeptal se.

„Chci, abyste se na mě podíval,” odpověděl Reacher.

„Proč?”

„Co vidíte?”

„Nic,” zavrčel McGuire.

„Jste slepý?”

„Nejsem.”

„V tom případě lžete,” prohlásil Reacher. „Něco vidět musíte.”

„Vidím chlapa.”

„Vidíte chlapa většího než vy, který absolvoval speciální trénink. V době, kdy jste se přehraboval v papírech v nějakém Bohem zapomenutém zásobovacím skladu.”

„A co má být?”

„Nic. Jenom si to zapište do paměti.”

„Proč?”

„To zjistíte později,” ujistil ho Reacher.

„Co chcete?”

„Chci důkaz.”

„Čeho?”

Jestli jste opravdu tak zabedněný sráč, na jakého vypadáte.”

McGuire strnul. Zúžil oči, na čele mu naskočily hluboké vrásky.

„To se vám to nadává, když stojíte šest stop od mříže.”

Reacher udělal přehnaně dlouhý krok dopředu.

„Nyní stojím pět stop od mříže a pořád jste zabedněný sráč.”

McGuire také udělal krok dopředu. Octl se stopu od mříže a sevřel ji v pěstech. Z očí mu čišel chlad. Reacher přikročil k mříži.

„Teď jsem stopu od mříže, stejně jako vy. A pořád jste zabedněný sráč.”

McGuireova ruka prolétla mříží, sbalila se do pěsti a paže vyrazila jako píst. Mířila Reacherovi na hrdlo. Reacher ji popadl za zápěstí, naklonil se, odmrštil pěst od své hlavy, zapřel se vahou svého těla a přitiskl McGuirea na mříž. Otočil zápěstí dlaní nahoru, ustoupil stranou a ohnul paži v loketním kloubu.

„Vidíte, jak jste pitomý? Když půjdu dál, zlomím vám ruku.”

McGuire lapal po dechu, přitisknutý na mříž. Reacher se usmál a pustil zápěstí. McGuire se na něj chvíli díval, potom ruku stáhl a zakroutil ramenem, aby zjistil rozsah škod.

„Co chcete?” zeptal se znovu.

„Mám otevřít celu?”

„Cože?”

„Klíče visí támhle na klice. Chcete si se mnou popovídat v rovnocennějších podmínkách?”

McGuire ještě víc zúžil oči. Přikývl. „Ano, otevřete.”

Reacher došel k východu a vzal si klíče. Zatřásl s nimi a našel ten pravý. Rukama mu už prošla spousta klíčů od cel. Našel by je i se zavřenýma očima. Vrátil se a odemkl celu. Otevřel ji. McGuire se nehýbal. Reacher přešel zpátky k východu a pověsil svazek klíčů na kliku. Zůstal stát čelem ke dveřím a zády k cele.

„Posaďte se,” zavolal. „Připravil jsem vám stoličku.”

Cítil, jak McGuire vychází z cely. Slyšel pleskot jeho bosých nohou na betonové podlaze. Slyšel, jak se zastavil.

„Co chcete?” zopakoval McGuire otázku.

Reacher k němu pořád stál otočený zády. Připravil se na útok. Nedošlo k němu.

„Odpověď není jednoduchá. Musíte se nejdřív prokousat několika faktory.”

„Jakými faktory?” zeptal se McGuire nechápavě.

„Prvním faktorem je skutečnost, že jsem zde neoficiálně.”

„Co to znamená?”

„Na to byste měl přijít sám.”

„Nemám tušení.”

Reacher se otočil. „Znamená to, že nepatřím k vojenské policii, nepatřím k civilní policii, nepatřím vůbec nikam.”

„Proč mi to říkáte?”

„Abyste věděl, že na mě nikdo nemůže. Nehrozí mi disciplinární řízení, ztráta penze ani cokoliv jiného.”

„No a?”

„Můžu vás beztrestně zřídit tak, že budete do konce života chodit o holích a pít brčkem.”

„Co chcete?”

„Druhý faktor spočívá v tom, že vám můžu provést horší věci, než jakými vám vyhrožuje váš chlebodárce.”

„Jaký chlebodárce?”

Reacher se usmál. McGuire zaťal ruce v pěst. Mohutné bicepsy, široká ramena.

„Nyní se dostáváme k třetímu faktoru,” pokračoval Reacher. „Je složitý, tak se soustřeďte, abyste ho pochopil. Když mi prozradíte jeho jméno, zmizí na věky. Už vám nebude moct ublížit. Do konce života, chápete?”

„Jaké jméno. Jaký chlebodárce?”

„Chlebodárce, kterému jste přenechával polovinu svého výdělku.”

„Nikdo takový neexistuje.”

Reacher zavrtěl hlavou. „Tohle stadium jsme už překonali. Víme, že existuje. Tak nezdržujte, ať se dostaneme k nejdůležitější části.”

McGuire se napjal. Zhluboka oddechoval. Potom se uklidnil. Povadl a oči se mu opět zúžily.

„Soustřeďte se,” vyzval ho Reacher. „Myslíte si, že když ho prásknete, dostanete se do ještě většího maléru. V tom se ale mýlíte. Když ho prásknete, budete do konce života v bezpečí, protože ho hledají kvůli daleko horším věcem než okrádání armády.”

„Co udělal?”

Reacher se usmál. Zalitoval, že videokamery jsou vypnuté. Skutečně existuje. Leighton by skákal do stropu radostí.

„FBI se domnívá, že zabil čtyři ženy. Prozraďte mi, jak se jmenuje, a zbavíte se ho na věky. Budou ho vyšetřovat kvůli něčemu úplně jinému.”

McGuire mlčel. Přemýšlel. Nebyl to nejrychlejší proces.

„Další dva faktory,” pokračoval Reacher. „Když mi jeho jméno prozradíte tady na místě, přimluvím se za vás. Vyhoví mi, protože jsem býval jedním z nich. Policajti drží při sobě. Můžu vám zpříjemnit život.”

McGuire neodpověděl.

„Poslední faktor,” pronesl Reacher mírně. „Uvědomte si, že dříve nebo později mi to stejně povíte. Jde jenom o otázku času. Záleží na vás. Můžete mi to povědět okamžitě, nebo teprve za půl hodiny, až vám zlomím paže a nohy a budu se vám chystat přerazit páteř.”

„Je nebezpečný,” řekl McGuire.

Reacher přikývl. „O tom nepochybuju. Ale musíte si stanovit priority. Ať už vám vyhrožuje čímkoliv, jsou jeho výhrůžky teoretické, týkají se vzdálené budoucnosti, a jak jsem vám už říkal, stejně na ně nikdy nedojde. To, k čemu se chystám já, proběhne okamžitě. Tady na tom místě.”

„Nic nepodniknete.”

Reacher se obrátil a popadl dřevěnou stoličku. Otočil ji nohama vzhůru a pozvedl k prsům. Backhandovým hmatem ji pevně uchopil za dvě nohy, nahrbil se v ramenou a táhl. Potom se zhluboka nadechl, trhl dozadu lokty a nohy odletěly od trnože. Trnož dopadla s bouchnutím na podlahu. Obrátil stoličku, podržel levou rukou sedátko a pravou uvolnil jednu nohu. Odhodil trosky a nohu si ponechal. Byla zhruba yard dlouhá, velká a těžká jako baseballová pálka.

„Teď jste na řadě vy,” oznámil.

McGuire dělal, co mohl. Otočil svou stoličku a popadl nohy. Svaly se mu napjaly a tetování naběhla, ale ničeho nedosáhl. Jenom tam stál a držel stoličku vzhůru nohama.

„Vaše smůla,” ocenil jeho výkon Reacher. Jenom jsem se vám snažil dát fér šanci.”

„Sloužil ve speciální jednotce. Absolvoval Pouštní bouři. Opravdu drsný chlap.”

„Nevadí. FBI ho zlomí, i kdyby kladl odpor. Žádný problém.”

McGuire mlčel.

„Nedozví se, že ta informace pochází od vás,” ujistil ho Reacher. „Narafičí to, aby si myslel, že po sobě zanechal stopu.”

McGuire stále mlčel. Reacher se rozmáchl nohou od stoličky.

„Levá nebo pravá?” zeptal se.

„Cože?”

„Kterou ruku vám mám zlomit jako první?”

„LaSalle Kruger,” řekl McGuire. „Velící důstojník zásobovacího praporu. Je plukovníkem.”

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

UKRÁST TELEFON BYLA HRAČKA, ALE PRŮZKUMNÁ VÝPRAVA UŽ TAK snadná není. Nejdůležitější je správné načasování. Musíte počkat, až se úplně setmí, a nejlepší by bylo vydržet do poslední hodiny policajtovy služby. Protože policajt není tak schopný jako agent Úřadu a poslední hodina služby je vždycky lepší než první hodina někoho druhého. Pozornost opadne. Nastoupí nuda. Oči mu zesklovatí a těší se na pivo s kamarády nebo na večer u televize s manželkou. Nebo na cokoliv, co večer dělá.

Takže máte k dispozici čtyřicet minut, řekněme od sedmi do sedmi čtyřiceti. Rozdělíte si je na dvě poloviny. Nejprve dům a potom okolí. Vrátíte se z letiště po hlavní silnici. Projedete křižovatkou tři ulice od jejího domu. Zastavíte na parkovišti pro turisty dvě stě yardů severněji. Vede z něj široká štěrková cesta východně na Mount Hood. Vystoupíte z auta, obrátíte se ke štěrkové cestě zády a šplháte se svou vlastní trasou řídce zalesněným terénem. Dostanete se zhruba na úroveň své první pozorovatelny, ale z druhé strany domu. Vidíte ho nyní zezadu.

Vzhledem k terénu nemají domy velké zahrady. Úzký upravený pruh za budovou, potom plot, za ním strmý svah s divokými keři. Proderete se keři a vynoříte se u jejího plotu. Nehnutě stojíte v temnotě a pozorujete. Závěsy má zatažené. Obklopuje vás ticho. Nesou se k vám tiché tóny klavíru. Dům je vestaven do svahu, v pravém úhlu k ulici. Jeho boční strana je ve skutečnosti čelní. Po celé délce se táhne veranda. Díváte se na stěnu posetou okny. Žádné dveře. Přesunete se podél plotu a prozkoumáte druhou stranu, která tvoří zadní část domu. Také žádné dveře. Takže dovnitř se dostanete jen předními dveřmi na verandě nebo dveřmi do garáže vedoucími na ulici. Není to ideální, ale víc jste nečekali. Připravili jste se. Připravili jste se na každou eventualitu.

„Takže plukovník Kruger,” zajásal Leighton. „Trefa do černého.”

Seděli opět ve služebně, navlhlí po běhu nočním deštěm, plní euforie, zčervenalí studeným vzduchem a úspěchem. Potřásli si rukama, plácli se do dlaní, Harperová se rozesmála a objala Reachera. Potom zasedl Leighton k počítači a začal se probírat nabídkou na obrazovce. Reacher s Harperovou seděli bok po boku před jeho psacím stolem na starých rovných židlích a zrychleně dýchali. Harperová se stále usmívala, v oparu úlevy a triumfu.

„Nejvíc se mi líbilo to číslo se stoličkou,” vyhrkla vzrušeně. „Sledovali jsme vás na videu.”

Reacher pokrčil rameny.

„Švindloval jsem,” přiznal. „Prostě jsem si vybral správnou stoličku. Spočítal jsem si, že při návštěvních hodinách sedí seržant na té u dveří a z nudy se na ní vrtí. Při jeho váze musí být spoje rozviklané. Téměř se mi rozpadla pod rukama.”

„Vypadalo to ale skvěle.”

„Součást taktiky. Ať děláte cokoliv, musíte vzbudit skvělý dojem.”

„Máme ho na seznamu,” oznámil Leighton. „LaSalle Kruger, slávou ověnčený plukovník, přímo tady.”

Poklepal nehtem na obrazovku. Skleněně zazvonila, zvuk, který už znali.

„Jel v něčem?” zeptal se Reacher.

„To zatím nevím,” odpověděl Leighton. „Myslíte, jestli má záznam u vojenské policie?”

„K něčemu dojít muselo,” řekl Reacher. „Zvláštní jednotka v Pouštní bouři a teď pracuje ve skladu? To je podivné.”

Leighton přikývl. „Prověříme záznamy. Mohlo by se jednat o disciplinární přestupek.”

Opustil seznam příslušníků armády a kliknul na další nabídku. Potom znehybněl.

„Bude mi to trvat celou noc,” řekl.

Reacher se usmál. „Nechcete, abychom viděli něco, co není určené pro naše oči.”

Leighton se také usmál. „Přesně tak. Můžete si dle libosti pohrávat s našimi vězni, ale nemáte přístup do našeho počítače. Víte, jak to chodí.”

„Samozřejmě,” souhlasil Reacher.

Leighton čekal.

„Mluvil jste o soupisu pneumatik na džípy,” ozvala se nečekaně Harperová. „Dokázal byste také vystopovat chybějící barvu?”

„Možná,” odpověděl Leighton. „Teoreticky by to neměl být problém.”

„Vyhlédl si jedenáct žen, což dělá tři sta galonů kamuflážní barvy. Kdybyste ji dokázal dát do souvislosti s Krugerem, byla bych štěstím bez sebe.”

Leighton přikývl.

„A data. Pokuste se zjistit, jestli neměl volno, když ty ženy zemřely. A porovnejte lokality. Abychom věděli, jestli došlo na místech, kde sloužily, ke krádežím. Jestli mohly něco vidět.”

Leighton se na ni podíval. „Armáda mi poděkuje. Kruger patří nám a já prosedím celou noc u počítače, abych ho mohl předat Úřadu.”

„Bohužel. Rozdělení pravomocí je však jasné. Vražda má přednost před krádeží.”

Leighton přikývl, najednou zcela střízlivý.

„Jako nůžky vítězí nad papírem,” řekl.

Z domu jste už viděli dost. Stát ve tmě a naslouchat, jak hraje na ten pitomý klavír, vám nepomůže. Takže se odlepíte od plotu, vnoříte se do křoví a propracováváte se na jihovýchod zpátky k autu. Oprášíte se, nastoupíte, nastartujete a zamíříte zpátky přes křižovatku. Čeká vás druhý úkol a máte na něj dvacet minut. Pokračujete v cestě. Dvě míle západně od křižovatky leží po levé straně silnice malé nákupní středisko. Staromódní jednopatrový komplex ve tvaru seříznutého písmene C. Uprostřed stojí samoobsluha a na ni se z obou stran lepí malé jednotkové obchody. Některé jsou zabedněné a prázdné. Zajedete na zadní konec parkoviště a opatrně se sunete podél ohnivzdorné stěny. Díváte se. Našli jste přesně, co jste chtěli, tři obchody od samoobsluhy. Čekali jste, že to najdete, ale přesto sevřete ruku v pěst a udeříte jí o okraj volantu. Usmíváte se.

Potom se otočíte, plížíte se zpátky a prohlížíte si parkoviště. Úsměv vám odumře. Nelíbí se vám. Ani trochu. Je naprosto přehledné. Z každého výkladu se na něj otvírá přímý pohled. Nyní tone v temnotě, ale za denního světla to bude jiné. Tak zajedete za nožičku písmene C a opět se usmějete. Táhne se za ní řada parkovacích míst, podél prostých, barvou natřených vrat pro zásobování v zadní stěně nákupního střediska. Sténaje bez oken. Zastavíte a rozhlédnete se. Opíšete očima kruh. Našli jste své místo. Bezpochyby. Dokonalejší byste si nemohli přát.

Zajedete zpátky na hlavní parkoviště a zaparkujete vedle skupinky dalších vozů. Vypnete motor a čekáte. Pozorujete hlavní silnici. Čekáte deset minut a potom zahlédnete buick Úřadu. Projíždí kolem, ani rychle, ani pomalu, aby převzal službu.

„Příjemnou noc, “zašeptáte.

Potom opět nastartujete, projedete parkovištěm a zamíříte opačným směrem.

Leighton jim doporučil motel míli daleko po silnici číslo jedna směrem k Trentonu. Prý v něm přespávají návštěvy vězňů, je levný a čistý, jediný v širokém okruhu, a zná jeho telefonní číslo. Řídila Harperová a našli ho bez potíží. Zvenku vypadal přijatelně a měli v něm spoustu volných pokojů.

„Dvanáctka je hezký dvoulůžák,” oznámil recepční.

Harperová přikývla.

„Dobře, tak nám ho dejte,” požádala.

„Opravdu?” podivil se Reacher. „Dvoulůžkový pokoj?”

„O tom se můžeme dohadovat později,” utnula jeho protesty Harperová.

Zaplatila v hotovosti a recepční jí podal klíč.

„Číslo dvanáct,” zopakoval. „Na dolním konci.”

Reacher šel deštěm a Harperová přivezla auto. Zaparkovala před chatičkou a zjistila, že Reacher už čeká přede dveřmi.

„Co se vám nelíbí?” zeptala se. „Spát stejně nebudeme. Jenom čekáme na telefonát od Leightona. A je lepší sedět na pokoji než v autě.”

Reacher jen pokrčil rameny a počkal, až odemkne. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Následoval ji.

„Jsem tak rozrušená, že bych ani neusnula,” podotkla.

Ocitli se ve standardním motelovém pokoji, příjemně známém. Bylo v něm přetopeno a déšť hlasitě bušil do střechy. Pod oknem stál stůl s dvěma křesílky. Reacher k nim přešel a usadil se do pravého. Opřel se lokty o stůl a položil si hlavu do dlaní. Seděl naprosto nehybně. Harperová neklidně přecházela.

„Uvědomujete si, že jsme ho dostali?” vyhrkla.

Reacher neodpověděl.

„Měla bych zavolat Blakeovi a podělit se s ním o dobré zprávy.”

Reacher zavrtěl hlavou. „Ještě počkejte.”

„Proč?”

„Nechte Leightona dovést vyšetřování do konce. Kdyby se do něj v tuto chvíli zamíchalo Quantico, stáhli by ho z případu. Je jenom kapitánem. Povolají nějakého dvouhvězdičkového náfuku a on si už ani neškrtne. Zaslouží si slízat smetanu.”

Vešla do koupelny a prohlédla si police s ručníky, lahvičky se šampony a balíčky mýdla. Vrátila se do pokoje a sundala si sako. Reacher uhnul pohledem.

„Žádný strach,” ujistila ho. „Mám podprsenku.”

Reacher mlčel.

„Co se děje?” zeptala se. „Něco se vám honí hlavou.”

„Myslíte?”

Přikývla. „Určitě. Poznám to. Jsem žena. A ženy takové věci vycítí.”

Podíval se přímo na ni. „Nechce se mi být s vámi sám v jedné místnosti s postelí.”

Šťastně se zasmála a v obličeji se jí mihl uličnický výraz. „Pokušení?” „Jsem jenom člověk.”

„Lidé jsou křehké nádoby. Když se ale dokážu brzdit já, zvládnete to určitě také.” Neodpověděl.

„Půjdu se osprchovat,” oznámila. „Panebože,” zamumlal.

Je to standardní motelový pokoj, jakých najdete od pobřeží k pobřeží tisíce. Dveře, napravo koupelna, nalevo záchod, manželská postel, prádelník se zrcadlem, stůl a dvě křesla. Stará televize, kbelík na led, hnusný obraz na zdi. Pověsíte si kabát do skříně, rukavice si ale nesvléknete. Zbytečně byste po sobě zanechali otisky prstů. Není pravděpodobné, že tenhle pokoj někdy najdou, opatrnosti však není nikdy nazbyt. Rukavice odkládáte jen při mytí, protože v motelových koupelnách vám nic nehrozí. Odhlásíte se v jedenáct a ve dvanáct už pokojská rozprašuje čistící prostředky a otírá veškeré plochy vlhkým hadrem. V motelové koupelně nikdo otisk prstu nenajde.

Projdete pokojem a posadíte se do levého křesla. Opřete se, zavřete oči a začnete přemýšlet. Zítra. Musí se to stát zítra. Postupujete odzadu a připravujete si časový rozvrh. Když vyjdete, musí být tma. To je základní podmínka. Podle ní se řídí všechno ostatní. Chcete ale, aby ji našel policista. Pravda, jedná se jen o rozmar, copak však život nepotřebuje trochu zpestřit? Takže musíte vyjít po setmění, ale před policistovou poslední návštěvou toalety. Tím je časové rozpětí přesně dané. Mezi šestou a půl sedmou. Pro jistotu pět čtyřicet. Ne, raději pět třicet, protože se musíte stihnout vrátit na pozorovatelnu, abyste viděli policajtův obličej.

Dobře, pět třicet. Šero, nikoliv úplná tma, to bude ale stačit. Nejdéle vám zatím celá akce trvala dvacet dvě minuty. Ani u ní se nezdržíte déle, ale pro jistotu počítáte s půl hodinou. Takže v pět musíte být v domě a začít. Potom uvažujete z jejího zorného úhlu a je vám jasné, že zavolat musíte kolem druhé.

Takže z téhle díry se odhlásíte v jedenáct, na místo pozorování dorazíte před dvanáctou, budete Čekat a pozorovat a ve dvě zavoláte. Rozhodnuto. Otevřete oči a postavíte se. Svléknete se a zajdete do koupelny. Odtáhnete pokrývky a vklouznete do postele, na sobě jen rukavice.

Harperová vyšla z koupelny, omotaná pouze ručníkem. Obličej jí zářil čistotou a vlasy měla mokré. Pod tíhou vody jí padaly až pod pas. Bez nalíčení působil její obličej zranitelně. Chrpově modré oči, bílé zuby, lícní kosti, pokožka. Vypadala na čtrnáct, až na to, že byla přes šest stop vysoká. A na takovou výšku jsou klasické motelové ručníky příliš krátké. „Měla bych zavolat Blakeovi,” řekla. „Musím se ohlásit.”

„Nic mu neprozrazujte,” připomenul Reacher. „Jinak by se nám situace vymkla z rukou.”

Přikývla. „Jenom mu povím, že jsme na stopě.”

Zavrtěl hlavou. „To je příliš konkrétní. Povězte mu, že se zítra setkáme s člověkem, který by nám mohl pomoct.”

„Budu opatrná,” slíbila. Posadila se k zrcadlu. Ručník se jí vyhrnul. Začala si prohlížet vlasy.

„Mohl byste mi podat z kabelky telefon?” požádala.

Přešel k posteli a zajel rukou do kabelky. Zavanula z ní lehká vůně parfému. Našel telefon, vytáhl ho a odnesl k ní.

„Nic konkrétního,” zdůraznil ještě jednou.

Přikývla a otevřela telefon.

„Nebojte se,” ujistila ho.

„Půjdu se také osprchovat.”

Usmála se. „Jen do toho. Slibuju, že vás nebudu rušit.”

Odešel do koupelny a zavřel za sebou dveře. Oblečení Harperová viselo na háčku. Úplně všechno. Spodní prádlo měla z bílé krajky. Uvažoval, jestli na sebe nepustí ledovou vodu, rozhodl se však, že síla vůle bude stačit. Nastavil tedy sprchu na teplou a svlékl se. Oblečení nechal ležet na podlaze. Vytáhl z kapsy saka skládací kartáček a vyčistil si zuby čistou vodou. Potom se postavil pod sprchu a umyl se stejným mýdlem a šamponem jako Harperová. Stál tam dlouhou dobu a snažil se uvolnit. Potom to vzdal a pustil studenou vodu. Zalapal po dechu a nechal ji na sebe téct. Jednu minutu. Dvě. Potom vodu zavřel a natáhl se po ručníku.

Zaklepala na dveře.

„Už jste hotový?” zavolala. „Potřebovala bych oblečení.”

Rozložil ručník a ovázal si ho kolem pasu.

„Dobře, tak pojďte dál,” křikl.

Jenom mi ho podejte.”

Popadl oblečení do ruky a sundal ho z háčku. Pootevřel dveře a vystrčil ho ven. Vzala si ho a zmizela. Otřel se téměř do sucha a oblékl se, stísněný v malém prostoru. Prohrábl si prsty vlasy. Na chvíli zůstal nehnutě stát. Potom vzal za kliku a vyšel ven. Stála u postele, napůl oblečená, zbytek šatů přehozený přes opěradlo křesla. Vlasy měla sčesané dozadu. Zavřený telefon ležel vedle kbelíku na led.

„Co jste mu pověděla?” zeptal se.

„Přesně to, co jste mi poradil. Máme se zítra ráno setkat s nějakým člověkem.”

Měla na sobě košili, avšak kravata visela přes opěradlo křesla. Stejně jako podprsenka. A kalhoty od obleku.

„Sdělil vám něco zajímavého?” zeptal se.

„Poulton je ve Spokane. S Hertzem jsme se kojili zbytečnými nadějemi, auto si půjčila nějaká žena na služební cestě. Ale řidič od UPS by nám mohl pomoct. Poulton se s ním dneska večer setká, ale jsou tři hodiny za námi, takže musíme počkat do rána. Také se j im podařilo určit datum toho baseballového utkání a UPS prochází záznamy.”

„LaSalle Krugera v záznamech rozhodně nenajdou.”

„Nejspíš ne, ale není to jedno? Dopadli jsme ho.”

Posadila se na okraj postele, zády k němu.

„Děkuju,” zašeptala. „Měl jste naprosto u pravdu. Chytrý chlap s velice prostým motivem.”

Opět se neklidně postavila. Přešla od postele ke stolu. Pod cípy košile jí vykukovaly spodní kalhotky. Měla nádherný zadek. Štíhlé, dlouhé nohy. A překvapivě jemná a malá chodidla, jaká by při její výšce nečekal.

„Měli bychom to oslavit,” navrhla.

Reacher opřel polštáře o pelest postele a lehl si na ně. Díval se do stropu a snažil se soustředit na déšť bubnující do střechy.

„Službu na pokoj tady nemají,” řekl.

Otočila se k němu. Horní dva knoflíky košile měla rozepnuté. U košilí závisí účinek na rozestupu knoflíků. Když jsou příliš u sebe, nepůsobí dráždivě. Na její košili je dělily ideální čtyři palce.

„Je to kvůli Jodie?” zeptala se.

Přikývl. „Samozřejmě.”

„Bez ní byste chtěl?”

„Chci i tak,” přiznal.

Potom se odmlčel.

„A zároveň nechci. Kvůli ní.”

Podívala se na něj a potom se usmála.

„To se mi na mužích líbí.”

Mlčel.

„Spolehlivost.”

Neodpověděl. V pokoji se rozhostilo ticho. Rušené jen vytrvalým, naléhavým bubnováním deště na střeše.

„Je to vzácná vlastnost,” dodala.

Díval se do stropu.

„A ne vaše jediná.”

Naslouchal dešti. Zlehka si povzdechla. O kousek ustoupila. Jen o malý kousek, stačil však zažehnat krizi.

„Takže se budete držet kolem New Yorku,” řekla.

Přikývl. „Nějak tak si to představuju.”

„Bude naštvaná kvůli domu. Její otec vám ho odkázal.”

„Možná ano. Bude se s tím však muset vyrovnat. Dívám se na to tak, že mi Leon přenechal rozhodnutí. Buď dům, nebo peníze, které za něj dostanu. Moje rozhodnutí. Znal mě. Nepřekvapilo by ho. Ani nerozhněvalo.”

„Jedná se však o emociální záležitost.”

„Nechápu proč. Nevyrůstala v něm. Ani v něm nikdy pořádně nebydlela. Je to jen dřevěná budova.”

„Která působí jako kotva. Tak to vidí ona.”

„Proto ho chci prodat.”

„Kvůli čemuž si dělá, samozřejmě, starosti.”

Pokrčil rameny. „Zvykne si. Budu se držet na dosah, i bez domu.”

V pokoji se opět rozhostilo ticho. Déšť ustával. Sedla si na postel, naproti němu. Nahé nohy složila pod sebe.

„Chtělo by se mi oslavovat,” řekla.

Položila ruce do prostoru, který je dělil, opřela se o dlaně a naklonila.

„Polibek na oslavu,” zašeptala. „Nic víc. Slibuju.”

Podíval se na ni, natáhl levou paži a přitáhl si ji k sobě. Políbil ji na rty. Položila mu ruku na zátylek a zajela mu prsty do vlasů. Zaklonila hlavu a otevřela ústa. Ucítil na zubech její jazyk. Zavřel oči. S prudkou naléhavostí mu zajela jazykem do hloubky úst. Příjemný pocit. Otevřel oči a podíval se na její, příliš blízko, aby na ně dokázal zaostřit. Měla je pevně zavřené. Pustil ji a odtáhl se, s palčivým pocitem viny.

„Musím vám něco říct.”

Lapala po dechu a vlasy měla rozcuchané.

„Co mi musíte říct?”

„Nebyl jsem k vám upřímný.”

„Jakto?”

„Nemyslím si, že je Kruger pachatelem.”

„Prosim?”

Ticho. Seděli na posteli, pár palců od sebe. Stále ho držela za hlavu, prsty zabořené do vlasů.

„Je pachatelem pro Leightona, nikoliv pro nás. Nikdy jsem ho pořádně nepodezíral.”

„Prosím? Tvrdil jste, že je to on. Byla to vaše teorie. Proč ji teď odvoláváte?”

„Protože jsem ji nemyslel vážně. Jenom jsem nahlas uvažoval. Vodil jsem vás za nos. Překvapilo mě, že takový člověk vůbec existuje.”

Ohromeně odtáhla ruku.

„Byla to ale vaše teorie,” zopakovala.

Pokrčil rameny. „Vymyslel jsem si ji. Nebral jsem ji vážně. Jenom jsem potřeboval věrohodnou záminku, abych mohl vypadnout z Quantica.”

Zírala na něj. „Vymyslel?. Nebral vážní!”

Ještě jednou pokrčil rameny. „Zněla docela přesvědčivě. Nevěřil jsem v ni však.”

„Tak proč jste s ní, krucinál, přišel?”

„Už jsem vám to řekl. Potřeboval jsem vypadnout. Získat čas na přemýšlení. A byla to zkouška. Chtěl jsem vidět, kdo ji bude podporovat a kdo se postaví proti. Chtěl jsem vidět, komu skutečně záleží na vyřešení případu.”

„To nemyslíte vážně,” vydechla. „Proč?”

„Proč ne?”

„Všichni ho chceme vyřešit.”

„Poulton se proti mé teorii postavil.”

Ze vzdálenosti jedné stopy na něj třeštila oči.

„O co vám jde? Jakou hru hrajete?”

Neodpověděl. Mlčelo se. Minutu, dvě, tři.

„Co si to vůbec dovolujete? V sázce jsou lidské životy.”

Ozvalo se zaklepání na dveře. Hlasité a naléhavé. Odtáhla se od něj. Také se odtáhl, položil nohy na podlahu a postavil se. Prohrábl si rukou vlasy a přikročil ke dveřím. Dveře znovu zaduněly. Bušila na ně těžká ruka sevřená v pěst.

„Už jdu,” zavolal.

Bušení ustalo. Otevřel dveře. Před chatičkou parkoval vojenský chevrolet. Na verandě stál Leighton, ruku zdviženou, bundu rozepnutou, na ramenech kapičky deště.

„Rruger je náš chlap,” oznámil. Protáhl se do pokoje. Všiml si Harperové zápasící s knoflíky na košili.

„Promiňte,” zamumlal.

„Je tady hrozné horko,” utrousila a uhnula očima.

Leighton se překvapeně podíval na postel.

„Je naším chlapem. Bezpochyby,” řekl. „Všechno do sebe dokonale zapadá.”

Mobil Harperové začal zvonit. Ležel na toaletním stolku u kyblíku na led a pískal jako budík. Leighton se zarazil. Rukou naznačil můžu počkat. Harperová přelezla přes postel a otevřela telefon. Reacher zaslechl otcovský hlas, vzdálený a nezřetelný. Harperová naslouchala a Reacher pozoroval, jak se jí vytrácí barva z obličeje. Potom telefon zavřela a odložila jako křehké sklo.

„Máme se vrátit do Quantica,” sdělila. „Okamžitě. Získali kompletní údaje o Caroline Cookeové. Měl jste pravdu, sloužila všude možně. Ke zbraním se však nikdy nedostala. Ani jedinkrát.”

„To jsem vám právě přišel sdělit,” ozval se Leighton. „Kruger je naším chlapem, vaším ale není.”

Reacher jenom přikývl.

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

LEIGHTON PŘESEL PŘES POKOJ A POSADIL SE KE STOLU. DO STEJNÉHO pravého křesílka, ve kterém seděl Reacher. Opřel se lokty o stůl a položil si hlavu do dlaní. Stejné gesto.

„Nejprve mi chyběl seznam,” pustil se do vysvětlování. „Chtěla jste po mně, abych zjistil, jestli ke krádežím docházelo na místech, kde pracovaly ty ženy, takže jsem potřeboval jejich seznam. Pokusil jsem se ho najít, ale bezúspěšně. Zavolal jsem pár lidem a zjistil, že když za námi přišli před měsícem vaši lidé, museli jsme ho začít vyrábět na koleně. Procházet všechny záznamy byla úmorná práce. Tak někdo dostal spásný nápad nastolit krátký proces a zavolat pod věrohodnou záminkou jedné z těch žen. Domnívám se, že to byla dokonce Alison Lamarrová, a ona nám ten seznam dodala. Postižené ženy si před několika lety založily podpůrnou skupinu.”

„Scimeca se o nich zmínila jako o svých sestrách,” doplnil Reacher. „Pamatujete se? Řekla čtyři z mých sester jsou mrtvé.”

„To byl její vlastní seznam?” podivila se Harperová.

„My jsme žádný neměli,” potvrdil Leighton. „A potom začaly docházet Krugerovy záznamy a nesouhlasila ani data, ani místa.”

„Nemohl je zfalšovat?”

Leighton pokrčil rameny. „Teoreticky mohl. Na falšování soupisů svých zásob byl rozhodně odborník. Ještě jsem vám ale nepověděl to nejhorší.”

„Což je?”

„Jak už se zmínil Reacher, sestup ze speciální jednotky do zásobovacího praporu zavání. Tak jsem se Krugerovi podíval na zoubek. V Perském zálivu sloužil jako velké zvíře. Hvězda první velikosti, hodnost majora. Operovali v poušti za frontovou linií a hledali pohyblivé odpalovače raket Scud. Malá jednotka se špatným rádiovým spojením. Nikdo pořádně netušil, kde se v danou chvíli vyskytují. Zahájili dělostřeleckou palbu a Krugerova jednotka to koupila. Z vlastních řad. Velké ztráty na životech. Kruger byl vážně raněn. Život bez armády si však nedokázal představit a chtěl v ní zůstat. Tak ho povýšili až na plukovníka a našli mu místo, kde mohl se svými zraněními pracovat. Za psacím stolem. Domnívám se, že zatrpkl a do podloudných obchodů se pustil z pomsty. Bojoval proti armádě a vůbec celému životu.”

„Co je ale ta nejhorší zpráva?” zeptala se Harperová.

Leighton se odmlčel.

„Ta palba z vlastních řad,” řekl. „Kruger při ní přišel o obě nohy.”

Ticho.

„Je upoutaný na invalidní vozík.”

„Do prdele,” povzdechla si.

„Přesně tak. V žádném případě by nemohl běhat po schodech a ze schodů do koupelny. To naposledy dělal před deseti lety.”

Podíval se do zdi.

„Dobře,” pronesla potichu. „Naše teorie nevyšla.”

„Obávám se, že máte pravdu. A to, co říkají o Cookeové, souhlasí. Také jsem prošel její záznamy a v ruce nikdy netřímala nic těžšího než tužku, po celou svou krátkou kariéru. Přišel jsem vám ale povědět ještě něco jiného.”

„Dobře,” zopakovala Harperová.

Prohlížela si zeď.

„Každopádně vám děkujeme,” povzdechla si. „Musíme teď odjet. Zpátky do Quantica schytat si následky.”

„Počkejte,” zarazil ji Leighton. „Ještě jsem vám neřekl o té barvě.”

„Další špatné zprávy?”

„Podivné zprávy. Začal jsem pátrat po chybějící zelené kamufláži, jak jste mě požádala. Našel jsem ji v zahrabaných, uzavřených aktech. Krádež sto deseti třígalonových plechovek.”

„To souhlasí,” potvrdila Harperová. „Tři sta třicet galonů. Jedenáct žen, třicet galonů na každou.”

„Průkazní materiál hovoří jasnou řečí. Ukazuje na zásobovacího seržanta z Utahu.”

„Kdo je ten chlap?”

„Žena. Seržantka Lorraine Stanleyová.”

Naprosté ticho.

„To není možné,” vyhrkla Harperová. „To jméno patří jedné z obětí.”

Leighton potřásl hlavou. „Volal jsem do Utahu. Spojil jsem se s vyšetřovacím důstojníkem. Vytáhl jsem ho z postele. Potvrdil, že to byla na sto procent Stanleyová. Měla prostředky i příležitost. Pokusila se zamést stopy, ale počínala si nešikovně. Jasné jako facka. Nezasáhli proti ní, protože to tenkrát nebylo politicky možné. Měla právě za sebou tu záležitost se sexuálním obtěžováním. Nemohli to na ni vytáhnout. Tak ji jen pozorovali, dokud neodešla. Byla to však ona.”

„Jedna oběť ukradla barvu?” ozval se Reacher. „A druhá dodala seznam?”

Leighton vážně přikývl. „Přesně tak, věřte mi. Nesnažil bych se obelhat jednoho z Garberových mužů.”

Reacher jen kývl hlavou.

Potom už nemluvili. Místnost se ponořila do ticha. Leighton seděl u stolu. Harperová se mechanicky oblékla. Reacher vklouzl do kabátu a našel v saku Harperová klíčky od nissanu. Vyšel ven a zůstal stát na dešti. Potom odemkl auto a nastoupil. Harperová s Leightonem opustili motel společně. Harperová zamířila k nissanu a Leighton ke svému autu. Krátce mávl rukou na rozloučenou. Reacher nastartoval a pomalu vyjel z parkoviště.

„Podívejte se na mapu,” požádal.

„Silnice 295 a potom placená dálnice,” zjistila.

Přikývl. „Dál je mi to jasné. Jeli jsme tamtudy s Lamarrovou.”

„Proč by Lorraine Stanleyová kradla barvu?”

„Nevím,” odpověděl.

„A nechcete mi prozradit důvody svého chování? Věděl jste, že teorie s armádou splaskne jako mýdlová bublina, a přesto jsme s ní ztratili třicet šest hodin. Proč?”

„Už jsem vám to řekl. Jednalo se o zkoušku a potřeboval jsem čas k přemýšlení.”

„O čem?”

Neodpověděl. Chvíli mlčela.

„Dobře že jsme neslavili,” řekla.

Stále neodpovídal. Mlčeli celou cestu. Jen odbočoval na správné silnice a řítil se deštěm. V hlavě se mu honily nové otázky a snažil se na ně najít odpovědi, avšak na žádnou nepřišel. Nedokázal myslet na nic jiného než na dotek jejího jazyka. Měla ho jiný než Jodie. Chutnal odlišně. Každý člověk ho má patrně jiný.

Jel rychle a vzdálenost z okraje Trentonu až do Quantica zvládli za necelé tři hodiny. Zabočil na neoznačenou silnici 95, projel v temnotě strážním stanovištěm námořní pěchoty a zabrzdil u závory. Strážný FBI si posvítil na jejich průkazy, podíval se jim do obličejů, zvedl pruhovanou závoru a pokynul, aby pokračovali. Malé auto tvrdě přeskákalo přes silniční vlny. Prokličkoval prázdnými parkovišti a zastavil před prosklenými dveřmi. Pršet přestalo v Marylandu. Ve Virginii bylo sucho.

„Tak do toho,” řekla Harperová. „Pojďme si vyslechnout kázání.”

Reacher přikývl. Vypnul motor, zhasl světla a na chvíli zůstal mlčky sedět. Vyměnili si pohledy, vystoupili z auta a zamířili ke dveřím. Zhluboka se nadechli. V budově však panoval klid. Nikoho nebylo vidět. Nikdo na ně nečekal. Sjeli výtahem do Blakeovy podzemní kanceláře. Našli ho sedět za psacím stolem, jednu ruku na telefonu a v druhé list papíru z faxu. Televize tiše hrála, politický kanál, muži v oblecích u mohutného stolu. Blake si jí nevšímal. Prázdně zíral do bodu mezi telefonem a papírem z faxu. Harperová kývla na pozdrav, Reacher mlčel.

„Fax od UPS,” oznámil Blake mírným hlasem. Přátelsky, dokonce vlídně. Vypadal sklíčeně, bezmocně a zmateně. Jako by utrpěl porážku.

„Víte, kdo poslal barvu Alison Lamarrové?” zeptal se.

„Lorraine Stanleyová,” odpověděl Reacher.

Blake přikývl.

„Správně. Z malého městečka v Utahu, ze kterého se vyklubal vojenský sklad. A schválně jestli uhodnete, komu ji ještě poslala.”

„Všem ostatním.”

Blake opět přikývl. „UPS našlo jedenáct zásilek s po sobě jdoucími čísly, které obsahovaly jedenáct identických kartonů. Doručili je na jedenáct různých adres, včetně vlastního domu Stanleyové v San Diegu. A hádejte co ještě.”

„Co ještě?”

„Když tu barvu ve skladu připravovala, žádný dům nevlastnila. Počkala téměř rok, než se usadí, a teprve potom se vrátila do Utahu a rozeslala ji. Co to podle vás znamená?”

„Nevím,” odpověděl Reacher.

„Já také ne,” povzdechl si Blake.

Zvedl telefon. Díval se na něj. Potom ho zase položil.

„A volal Poulton. Ze Spokane. Víte, co mi sdělil?”

„Co vám sdělil?”

„Právě se setkal s řidičem od UPS. Na všechno si dobře pamatuje. Opuštěné místo, těžká krabice, přesně, jak jsme předpokládali.”

Jak předání zásilky proběhlo?”

„Alison zastihl doma. Poslouchala v kuchyni stejný baseballový zápas. Pozvala ho dovnitř, nabídla mu kávu a grand slam si vyslechli společně.

Trochu jásali, trochu tančili, vypili další kávu a potom jí oznámil, že pro ni má těžkou krabici.”

„Jak reagovala?”

„Řekla fajn, děkuju. Řidič se vrátil k autu, naložil krabici na nákladní vozík, ona zatím vyklidila místo v garáži, řidič tam krabici složil a ona jenom zářila.”

„Jako by na tu zásilku čekala?”

Blake přikývl. „Přesně takovým dojmem působila. A víte, co udělala potom?”

„Co udělala?”

„Strhla doručenku a odnesla ji do kuchyně. Řidič šel s ní, aby dopil kávu. Vyndala doručenku z umělohmotného obalu, roztrhala ji na kousky a společně s obalem vyhodila do odpadků.”

„Proč?”

Blake pokrčil rameny. „Jak to mám, sakra, vědět? Ten řidič pracoval pro UPS čtyři roky, z deseti lidí zastihl doma šest a nikdy nic takového neviděl.”

„Dá se mu věřit?”

„Poulton se domnívá, že ano. Prý je solidní, inteligentní a výřečný, ochotný odpřisáhnout svou výpověď na bibli.”

„K jakému jste došel závěru?”

Blake potřásl hlavou. „Až mě nějaký napadne, budete první, komu ho sdělím.”

V kanceláři se rozhostilo noční ticho.

„Omlouvám se,” promluvil Reacher. „Moje teorie byla k ničemu.”

Blake se ušklíbl. „Nelámejte si s tím hlavu. Zněla věrohodně. A stála za pokus. Jinak bychom vás tam neposlali.”

„Kde je Lamarrová?”

„Proč?”

„Měl bych se jí také omluvit.”

„Je doma. Ještě se nevrátila. Prý je hrozně unavená a vůbec se jí nedivím. Má nárok na trochu odpočinku.”

Reacher přikývl. „Užila si víc než dost. Měla by jet na dovolenou.”

Blake pokrčil rameny. „Kam? Do letadla nenasedne. A nechci, aby v takovém stavu řídila.”

Potom se mu v očích objevil odhodlaný výraz. Vypadal, že se opět vrátil na zem.

„Najdu si nového poradce. Až ho budu mít, můžete odjet. Vaše vyšetřování nikam nevede. S lidmi v New Yorku si budete muset poradit sám.”

Reacher přikývl.

„Dobře,” souhlasil.

Blake se podíval stranou, Harperová pochopila narážku a odvedla Reachera z kanceláře. Do výtahu, nahoru do

přízemí a potom do třetího patra. Chodbou spolu prošli ke známým dveřím.

„Jak je možné, že tu zásilku očekávala?” zeptala se Harperová. „Proč Alison zásilku očekávala a ostatní o ní neměly tušení?”

Pokrčil rameny. „Nevím.”

Harperová otevřela dveře od jeho místnosti.

„Dobrou noc,” rozloučila se.

„Zlobíte se na mě?”

„Promrhal jste třicet šest hodin.”

„Nikoliv, využil jsem je.”

„V jakém směru?”

„To zatím nevím.”

Pokrčila rameny. „Jste divný pavouk.”

„To říkají všichni.”

Potom ji, než stačila uhnout, zlehka políbil na tvář. Vkročil do místnosti. Počkala, až se dveře zavřou, a zamířila zpátky k výtahu.

Postel byla převlečená a čekaly na něj čerstvé ručníky. Stejně jako nové mýdlo, šampon, žiletky a pěna na holení. Otočil skleničku a vložil do ní kartáček na zuby. Přešel k posteli a lehl si na ni, stále oblečený a v kabátu. Díval se do stropu. Potom se opřel o loket a zvedl telefon. Vytočil Jodieino číslo. Její ospalý hlas se ozval po čtvrtém zazvonění.

„Kdo volá?” zeptala se.

„To jsem já,” odpověděl.

„Ve tři hodiny ráno?”

„Ještě ne úplně.”

„Probudil jsi mě.”

„Promiň.”

„Odkud voláš?”

„Trčím zamčený v Quanticu.”

Odmlčela se a slyšel jen šumění a vzdálené zvuky nočního New Yorku. Slabé troubení aut, vytí policejních sirén.

„Jak pokračuje vyšetřování?” zeptala se.

„Přešlapujeme na místě. Chystají si za mne najít náhradu. Brzy se vrátím domů.”

„Domů?”

„Do New Yorku.”

Mlčela. Dolehlo k němu naléhavé zakvílení sirény. Nejspíš přímo na Broadwayi. Pod jejím oknem. Smutný, osamělý zvuk.

„Prodejem domu se nic nezmění. Už jsem ti to řekl.”

„Zítra proběhne hlasování o partnerovi.”

„Tak to budeme muset oslavit. Až se vrátím. Pokud mě nezavřou. Mám ještě nevyřízené účty s Deerfieldem a Cozem.”

„Myslela jsem si, že na ně chtěli zapomenout.”

„Když jim najdu pachatele. Což se mi nepodařilo.”

Opět se odmlčela.

„V první řadě jsi se do toho vůbec neměl zaplést.”

„Já vím.”

„Přesto tě miluju,” řekla.

„Já tebe taky. Přeji ti na zítra hodně štěstí.”

„Tobě taky.”

Zavěsil, položil se a pokračoval v pozorování stropu. Snažil se vybavit její obraz, rušily ho však Lisa Harperová a Rita Scimeca, dvě poslední ženy, se kterými by se rád vyspal, ale vzhledem k okolnostem nemohl. V případě Scimecy by to bylo naprosto nevhodné. Kdyby se vyspal s Harperovou, dopustil by se nevěry. Dokonalé důvody, ale ani sebelepší důvod nedokáže potlačit prvotní popud. Představoval si tělo Harperové, způsob, jakým se pohybuje, její bezelstný úsměv a upřímný, podmanivý pohled. Viděl obličej Scimecy, s neviditelnými pohmožděninami a bolestí v očích. Její nový život v Oregonu, květiny, klavír, naleštěný nábytek, žárlivě střežený domov. Zavřel oči, znovu je otevřel a upíral pohled do bílého stropu nad sebou. Opět se opřel o loket a zvedl telefon. Vytočil nulu a doufal, že se spojí s ústřednou.

„Ano?” ozval se hlas, který nikdy před tím neslyšel.

„Tady je Reacher. Ze třetího patra.”

„Vím, kdo jste a kde se nacházíte.”

„Je Lisa Harperová ještě v budově?”

„Agentka Harperová? Počkejte, prosím.”

Linka zmlkla. Neozvala se žádná hudba. Ani reklamy z pásku. Nikdo neoznámil váš telefonát je pro nás nesmírně důležitý. Jen ticho. Potom se telefonistka vrátila.

„Agentka Harperová ještě neodjela.”

„Vyřiďte jí, že bych ji chtěl vidět. Hned teď.”

„Řeknu jí to.”

Potom se spojení přerušilo. Reacher zhoupl nohy na podlahu, posadil se na okraj postele, čelem ke dveřím, a čekal.

Ve tři hodiny ráno ve Virginii je na pacifickém pobřeží půlnoc a o půlnoci chodila Rita Scimeca spát. Každou noc dodržovala stejný postup. Částečně proto, že byla od přírody puntičkářský člověk, a částečně proto, že v ní armádní výcvik tuto vlastnost ještě posílil. A když jste vždycky žila sama a sama zůstanete, kolik způsobů odchodu do postele se nabízí?

Začínala v garáži. Vypnula přívod proudu k otvírači dveří, zasunula závoru, podívala se, jestli je auto zamčené, zhasla světlo. Zamkla a zajistila spojovací dveře, zkontrolovala kotel. Vyšla po schodech, zhasla, zamkla dveře do sklepa. Vyzkoušela hlavní dveře, zajistila je zástrčkou, zavěsila řetěz.

Potom přešla k oknům. V domě jich bylo celkem čtrnáct a všechna měla zámek. V chladném pozdním podzimu

bývala zavřená a zamčená, ale přesto zkontrolovala jedno po druhém. Patřilo to k jejímu zaběhnutému postupu. Pak se vrátila do předního salonu s hadříkem na klavír. Hrála čtyři hodiny, většinou Bacha, většinou polovičním tempem, ale neustále se zlepšovala. Nyní musela utřít klávesnici. Bylo důležité odstranit kyselinu z pokožky prstů. Věděla, že klávesy jsou z nějaké vysoce kvalitní umělé hmoty a nedají se patrně zničit, ale utírala je z nábožné pověrčivosti. Klavír se jí za péči odmění.

Rázně otřela všech osmdesát osm kláves, od hlubokých basových tónů až na druhý konec klávesnice. Zavřela víko, zhasla a odnesla hadřík zpátky do kuchyně. Zhasla světlo v kuchyni a potmě došla do ložnice. Otevřela dveře do koupelny, použila toaletu, umyla si ruce, vyčistila zuby, opláchla obličej, vše v přesně zavedeném pořadí. K umyvadlu stála natočená bokem, aby se nemusela dívat na vanu. Od té doby, co jí Reacher řekl o zelené barvě, o ni nezavadila pohledem.

Potom přešla k posteli a vklouzla pod pokrývku. Přitáhla si kolena a stočila se do klubíčka. Myslela na Reachera. Měla ho ráda. Hodně. Jeho návštěva ji potěšila. Potom se ale otočila na druhou stranu a vypudila ho z mysli, protože nečekala, že se s ním ještě někdy setká.

Čekal dvacet minut. Potom se otevřely dveře a vešla Harperová. Nezaklepala, jen si odemkla a vstoupila do místnosti. Byla pouze v košili, rukávy vyhrnuté. Předloktí měla štíhlá a opálená. Vlasy jí padaly volně na záda. Podprsenka chyběla. Možná ještě ležela v motelovém pokoji v Trentonu.

„Chtěl jste se mnou mluvit?” zeptala se.

„Ještě pořád pracujete na případu?” odpověděl otázkou.

Popošla dopředu a podívala se do zrcadla. Zůstala stát u nočního stolku a obrátila se k němu.

„Jasně. Výhodou řadového agenta je, že nepykáte za chyby jiných.”

Mlčel. Dívala se na něj.

„Co jste chtěl?”

„Položit vám jednu otázku. Co by se stalo, kdybychom už věděli o zásilce s barvou a místo řidiče UPS se na ni zeptali Alison Lamarrové? Co by nám odpověděla?”

„Patrně to samé. Poulton tvrdí, že řidič působí věrohodným dojmem.”

„Ne,” nesouhlasil Reacher. „Řidič je věrohodný, Alison by nám však lhala.”

„Lhala? Proč?”

„Protože všechny lžou. Mluvily jsme se sedmi ženami a všechny nás obelhaly. Nepřesvědčivé historky o spolubydlících a omylech zásilkové služby? Blbost.

Kdybychom stejnou otázku položili Alison Lamarrové, odpověděla by nám podobnou vytáčkou.”

„Jak to víte?”

„Protože Rita Scimeca také lhala. Bez pochyby. Právě jsem si to uvědomil. Žádnou spolubydlící neměla. Nikdy. Spolubydlící se k ní nehodí.”

„Proč?”

„Navštívila jste její dům. Viděla jste, jak bydlí. Veškeré vybavení úhledně uspořádané, čisté a naleštěné. Nikoho cizího by u sebe nesnesla. Dokonce i nás pěkně rychle vyhodila a to jsem její přítel. A kvůli penězům spolubydlící také nepotřebovala. Pamatujete si na její auto? Velký nový sedan. A na klavír? Víte, kolik stojí? Patrně víc než auto. A všimla jste si nářadí zavěšeného na desce v garáži? Všechny kolíčky zajištěné malými plastikovými kroužky.”

„To vycházíte z plastikových kroužků na kolíčcích?”

„Nejenom. Vycházím i z ostatních věcí. Vypovídají o její osobnosti.”

„Kam míříte?”

„Tu zásilku čekala, stejně jako Alison. Jako všechny z nich. Kartony dorazily, ony utrousily fajn, děkuju, uvolnily prostor a nechaly je stát.”

„To není možné. Proč by to dělaly?”

„Protože ten chlap má nad nimi moc. Přinutil je, aby se spoluúčastnily. Alison vydala seznam. Lorraine Stanleyová ukradla barvu, ukryla ji v Utahu a ve správný čas rozeslala.

Přijaly zásilku a uskladnily ji do té doby, než bude připravený. Zničily doručenku a lhaly, když se jich někdo zeptal.”

Harperová se na něj vytřeštěně dívala. „Ale jak? Jak, krucinál? Jak by je mohl přimět?”

„Nevím,” odpověděl Reacher.

„Vydíráním?” navrhla. „Výhrůžkami? Nahnal jim strach? Slíbil, že když poslechnou, ostatní zemřou, ale ji ušetří? Rozeštval je proti sobě?”

„Nevím. Nesedí ani jedna z možností. Nebyly žádné bázlivky. Rozhodně Alison tak nevypadala. A vím, že Rita Scimeca má pro strach uděláno.”

Stále na něj zírala.

„Nejde ale jen o spoluúčast, že ne?” řekla. „Jde o víc. Přinutil je, aby to dělaly s radostí. Alison řekla, fajn, děkuju, když ten karton dorazil.”

Rozhostilo se ticho.

„Ulevilo se jí? Dohodli se na znamení? Když zásilku přiveze UPS a ne FedEx, odpoledne nebo v určitý den v týdnu, nic se jí nestane?”

„Nevím,” zopakoval Reacher.

Ticho.

„Co chcete, abych udělala?”

Pokrčil rameny. „Nejlepší bude, když se zamyslíte. Jste jediná, kdo může v tuto chvíli něco podniknout. Ostatní na nic nepřijdou, protože pátrají nesprávným směrem.”

„Měl byste o tom povědět Blakeovi.”

Zavrtěl hlavou. „Blake by mě nevyslechl. Vyčerpal jsem jeho dávku důvěry. Nyní je řada na vás.”

„Možná jste vyčerpal i mou dávku důvěry.”

Posadila se vedle něho na postel, jako by ji najednou přestaly poslouchat nohy. Podíval se na ni, v očích podivný výraz.

„Co se děje?” zeptala se.

„Kamera pořád běží?”

Zavrtěla hlavou. „Vzdali to. Proč?”

„Protože bych vás chtěl znovu políbit.”

„Z jakého důvodu?”

„Líbilo se mi to.”

„Proč bych měla chtít políbit já vás?”

„Protože se vám to také líbilo.”

Začervenala se. „Jenom polibek?”

Přikývl.

„Tak dobře,” souhlasila.

Otočila se k němu, on ji vzal do náručí a políbil. Zaklonila hlavu jako při prvním polibku. Přitiskla se k němu a přejela mu jazykem po rtech a po zubech. Pronikla do jeho úst. Zajel jí rukou k pasu. Zabořila mu prsty do vlasů. Zesílila polibek. Jazykem pohybovala s náruživou nedočkavostí. Potom se mu opřela dlaní o prsa a odtáhla se. Prudce oddechovala.

„Teď bychom měli přestat,” řekla.

„Patrně ano.”

Nejistě se postavila. Předklonila se, trhla hlavou a přehodila si vlasy na záda.

„Dobrou noc,” rozloučila se. „Uvidíme se zítra.”

Otevřela dveře. Vyšla do chodby. Slyšel, jak čeká v chodbě, až se dveře zavřou. Potom se její kroky vzdalovaly směrem k výtahu. Lehl si na postel. Nespal. Přemýšlel o poslušnosti a podrobení se, o prostředcích, motivech a příležitostech. O pravdách a lžích. O těchto tématech přemýšlel celých pět hodin.

Vrátila se v osm ráno. Osprchovaná, zářící, v novém obleku a kravatě. Sálala z ní energie. On byl unavený, pomačkaný a zpocený, rozpalovalo ho horko a zároveň se třásl zimou. Čekal však připravený u dveří, kabát zapnutý, srdce bušící naléhavostí.

„Jdeme,” zavelel. „Honem.”

Blake seděl u psacího stolu ve své kanceláři, stejně jako předešlý večer. Možná ani nešel spát. Fax od UPS mu stále ležel u lokte. Televize tiše hrála. Stejný kanál. Washingtonský reportér stojící na Pennsylvania avenue, za zády Bílý dům. Počasí vypadalo dobře. Blankytně modrá obloha, jasný studený vzduch. Ideální den na cestování.

„Dneska se znovu podíváte na pořadače,” oznámil Blake.

„Ne, musím do Portlandu,” odmítl Reacher. „Půjčíte mi letadlo?”

„Letadlo?” zopakoval Blake. „Zbláznil jste se? Za nic na světě.”

„Dobře,” řekl Reacher.

Přistoupil ke dveřím. Naposledy se rozhlédl po kanceláři a vyšel do úzké chodby. Zůstal nehybně stát. Harperová se protáhla za ním.

„Proč do Portlandu?” zeptala se.

Podíval se na ni. „Pravdy a lži.”

„Co to má znamenat?”

„Pojeďte se mnou a uvidíte.”

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

„CO SE, SAKRA, DĚJE?” ZEPTALA SE. Zavrtěl hlavou. „To vám teď nemohu prozradit. Myslela byste si, že jsem zešílel. Nechala byste mě stát a utekla.” „Co je šíleného? Povězte mi.”

„Ne, nemohu. V tuto chvíli nemám nic v ruce. Nevěřila byste mi. Nikdo by mi nevěřil. Tak musíte se mnou, abyste se sama přesvědčila. Musíte se přesvědčit na vlastní oči. A potřebuju vás, abyste provedla zatčení.” „Koho mám zatknout?” Opět zavrtěl hlavou. „Kde máte auto?” „Na parkovišti.” „Tak jedeme.”

Po celou svou vojenskou dráhu vstávala Rita Scimeca v 6.00 a tohoto zvyku se držela i v civilním životě. Spala denně šest hodin, od půlnoci do šesti ráno, čtvrtinu svého života. Potom vstávala, aby si poradila se zbývajícími třemi čtvrtinami.

Nekonečná řada prázdných dní. V pozdním podzimu neměla na zahradě co dělat. Zimní nízké teploty by všechny mladé rostliny zahubily. Vysazování patřilo k jaru, prořezávání, čištění a zakončovací práce na konec léta. Pozdní podzim a zimu trávila zamčená v domě.

Ten den si naplánovala Bacha. Pokoušela se vybrousit Trojhlasy. Milovala je. Líbilo se jí, jak s nevyhnutelnou logikou postupují dopředu, a potom se vracejí na počátek. Podobně jako obrazy schodišť Maurice Eschera.

Schody stoupají, stoupají a potom padají k zemi. Nádherné. Byly to však náročné skladby. Hrála je velice pomalu. Chtěla se naučit každou notu, potom návaznost, pak význam a nakonec správné tempo. Neexistuje nic horšího než rychlá a špatná interpretace Bacha.

Osprchovala se v koupelně a oblékla v ložnici. Rychle, protože v domě příliš netopila. Podzimy na severozápadě bývají chladné. Ten den se však obloha tvářila přívětivě. Podívala se z okna a zahlédla první pruhy svítání táhnoucí se z východu na západ jako tyče naleštěné oceli. Později se zatáhne, slunce však pronikne přes mraky. Podobně jako spousta jejích dní. Ani ošklivé, ani zářící. Ale k žití.

Harperová se na okamžik zastavila v podzemní chodbě a potom vyjela s Reacherem výtahem a vyšla do denního světla. Chladným ránem zamířili k jejímu autu. Bylo to malé žluté dvousedadlové vozítko. Uvědomil si, že ho před tím nikdy neviděl. Odemkla dvířka a Reacher sklonil hlavu a nasoukal se na místo spolujezdce. Vrhla po něm pronikavý pohled, přitiskla si kabelku do klína a usedla za volant. Moc místa jim nezbývalo. Auto nebyla automatika a vrazila do něj loktem, když zařadila jedničku.

„Jak se tam dostaneme?”

„Budeme muset letět linkou,” odpověděl. „Nejlépe z vnitrostátního letiště. Máte kreditní karty?”

Zavrtěla hlavou.

„Nevezmou je. Všechny účty mám přetažené.”

„Úplně všechny?”

Přikývla. „V současné době jsem švorc.”

Neodpověděl.

„Co vy?” zeptala se.

„Já jsem švorc pořád.”

Pátému z Bachových trojhlasů dali katalogové číslo 791 a byl jedním z nejtěžších v kánonu, ale Rita ho nadevše milovala. Plně záležel na tónu vycházejícím z mysli k ramenům, pažím a prstům. Bylo důležité, aby zněl zároveň vrtošivě i jistě. Celá skladba byla směsicí nesmyslů a tón ji musel podtrhovat, ale současně působit vážně, aby jí dodal na věrohodnosti. Musel se linout vybroušeně, ale šíleně. Došla k tajnému přesvědčení, že Bach šílený byl.

Klavír jí pomáhal. Byl dostatečně zvučný, aby rezonoval, a dostatečně jemný, aby zněl svižně. Odehrála celou skladbu dvakrát v polovičním tempu a výsledek ji potěšil. Rozhodla se pokračovat další tři hodiny, potom si udělat přestávku a trochu se uklidit. Nebyla si jistá, co podnikne odpoledne. Možná bude ještě trochu hrát.

Své postavení jste zaujali brzy ráno. Brzy natolik, abyste se stali svědky další výměny stráží. Díváte se, jak probíhá. Stejným způsobem jako včera. Agent Úřadu je stále vzhůru, ale již méně pozorný. Příjezd studeného Crown Vicu. Pozdravy vyměněné z okénka do okénka. Buick startuje, Crown Vic se otáčí na silnici, buick sjíždí ze svahu a Crown Vic se zasunuje na jeho místo. Motor umlká a policista natáčí hlavu. Zaboří se do sedadla a jeho poslední směna u policie začíná. Zítra mu nesvěří ani řízení dopravy za polárním kruhem.

„Jak se tam dostaneme?” zopakovala Harperová otázku.

Reacher se odmlčel.

„Takhle,” řekl.

Rozepnul její kabelku a vytáhl telefon. Zavřel oči a snažil se vybavit si, jak seděl v Jodieině kuchyni a vytáčel číslo. Snažil se vzpomenout si na přesnou posloupnost čísel. Pomalu je vymačkal. Doufal, že správně. Stiskl volání.

Poslouchal, jak telefon zvoní. Potom se ozval hluboký, lehce zadýchaný hlas.

„Plukovník John Trent,” představil se.

„Trente, tady je Reacher. Ještě stále ke mně cítíte náklonnost?”

„Prosím?”

„Potřebuju letadlo, z Andrews do Portlandu v Oregonu.”

„Na kdy?”

„Na teď. Okamžitě.”

„Děláte si ze mě legraci?”

„Ne, právě vyjíždíme. Za půl hodiny jsme u vás.”

Krátké ticho.

„Z Andrews do Portlandu v Oregonu?” ujistil se Trenton.

„Přesně tak.”

„Jak rychle se tam potřebujete dostat?”

„Co nejrychleji.”

Opět odmlka.

„Dobře,” řekl Trenton.

Spojení se přerušilo a Reacher zaklapl telefon.

„Udělá to?” zeptala se Harperová.

Reacher přikývl.

„Splácí starý dluh. Tak pojeďme.”

Pustila spojku a zamířila z parkoviště na silnici. Malé auto tvrdě přeskákalo přes silniční vlny. Projela kolem stráže FBI, přidala plyn, vjela do zatáčky a prohnala se prvním stanovištěm námořní pěchoty. Reacher koutkem oka zahlédl, jak se za nimi otáčí obličeje pod zelenými helmami.

„O co kráčí?” zeptala se.

„O pravdy a lži,” odpověděl. „A o prostředky, motivy, příležitosti. O Nejsvětější Trojici policejní práce. Souhlasí všechny tři prvky.”

„Nechápu ani jediný. V čem spočívá klíč?”

Prořítili se druhým stanovištěm námořní pěchoty. Otočily se za nimi další hlavy v helmách.

„V jednotlivých kusech skládačky. Všechny je už známe. Některé několik dní. Zvorali jsme ale, co se dalo. Dopustili jsme se velkých chyb a došli k nesprávným závěrům.”

Mechanicky zabočila doleva na pětadevadesátku. Panoval na ní hustý provoz. Ocitli se ve vzdálené ozvěně dopravní špičky v D.C. Přejela do vedlejšího pruhu a prudce zabrzdila před pomalu se sunoucími auty.

„Do prdele,” ulevil si Reacher.

„Nebojte. Scimecu hlídají. I všechny ostatní.”

„Ale ne dostatečně. Musíme si pospíšit. Máme proti sobě velice logicky uvažujícího protivníka.”

Přikývla a snažila se najít nejrychlejší pruh. Všechny byly zacpané. Ze čtyřiceti zpomalili na třicet. Potom na dvacet.

Pozvednete dalekohled a pozorujete první přestávku na záchod. Hodinu seděl v autě a popíjel kávu, kterou si přivezl. Teď se jí musí zbavit. Dvířka řidiče se otvírají, otáčí se na sedadle, klade své velké nohy na zem a vystupuje. Je celý ztuhlý. Opře se rukou o střechu a protáhne se. Zavře dvířka, obejde předek auta a vstoupí na příjezdovou cestu. Kráčí po chodníčku. Vidíte, jak vchází na verandu. Mačká zvonek. Ustupuje dozadu a čeká.

Ji ve dveřích nevidíte. Díváte se na ně ze špatného úhlu. Policista ale kýve hlavou, něčemu se usměje a vchází dovnitř. Držíte dalekohled u očí a za čtyři minuty se objevuje zpátky na verandě, ohlíží se přes rameno a hovoří. Potom se obrátí dopředu a vrací se po chodníčku. Dolů po příjezdové cestě. Obchází předek auta. Nastupuje. Pera se zhoupnou a dvířka se zavírají. Zaboří se do sedadla. Otáčí hlavu. Pozoruje.

Strhla své malé auto doprava a rozjela se po krajnici. Zrychlila na třicet pět a dopravní zácpa se začala propadat dozadu. Nerovný povrch krajnice byl posetý kamínky a odpadky. Pneumatiky velkých náklaďáků na levé straně jim sahaly až nad hlavu.

Jakých chyb jsme se dopustili? zeptala se. „K jakým nesprávným závěrům jsme došli?”

„Vzhledem k okolnostem se jedná o velice ironické omyly. Není to však jen naše vina. Také jsme spolkli pár velkých lží.”

„Jakých lží?”

„Velkých, nádherných, beroucích dech. Tak velkých a očividných, že je nikdo neviděl.”

Zhluboka vydechla a pokusila se po odchodu policisty uvolnit. Celý den courá dovnitř a ven. Ruší její soustředění. Abyste tu skladbu zahráli pořádně, musíte upadnout do transu. A ten pitomý policista ji z něj neustále vytrhuje.

Posadila se a znovu celou skladbu přehrála, desetkrát, patnáctkrát, dvacetkrát, od prvního taktu k poslednímu. V notách se ani jednou nespletla, ale to nic neznamená. Zachytila význam? Vložila do hudebního projevu dostatek citu? Nakonec došla k závěru, že ano. Ještě jednou skladbu přehrála a potom podruhé. Usmála se. Zahlédla odraz svého obličeje v naleštěném víku klávesnice a znovu se usmála. Zlepšuje se. Nyní zbývá přidat na tempu. Ne o mnoho. Líbilo se jí, když se Bach hraje pomalu. Příliš vysoké tempo ho bagatelizuje. I když jeho hudba je v podstatě triviální.

Patří to k jeho šílenství. Úmyslně psal triviální hudbu, která se má hrát s velkou pompou.

Postavila se a protáhla. Zavřela víko klavíru a vyšla do haly. Další problém představoval oběd. Musela se do něj nutit. Se stejným problémem se potýká každý, kdo žije sám. Jíst v jednom nepřináší žádnou radost. Na parketách v hale se táhly stopy. Po velkých zablácených botách. Ten zatracený policista jí všechno jenom ničí. Ruší hudební soustředění, špiní naleštěnou podlahu. Dívala se na znesvěcené parkety a v tu chvíli zazvonil zvonek. Ten idiot je zase zpátky. Co si vůbec myslí? Má nemocný močový měchýř? Překročila blátivé stopy a otevřela dveře.

„Ne,” prohlásila.

„Prosím?”

„Ne, nemůžete použít mou koupelnu. Mám vás plné zuby.”

„Paní, musím na záchod. Přece jsme se dohodli.”

„Dohoda neplatí. A nepřeju si, abyste ještě zvonil. Doháníte mě k šílenství.”

„Musím vás hlídat.”

„O vaši ochranu se neprosím. Buďte tak hodný a vypadněte.”

Prudce zabouchla dveře. Zamkla je a zamířila do kuchyně. Zprudka oddechovala.

Nevešel dovnitř. Sledujete ho velice pozorně. Zůstal stát na verandě, nejprve překvapený. Potom trochu rozladěný. Vidíte to na řeči jeho těla. Pronesl tři sdělení, naklonil se v sebeobraně dozadu a potom se mu dveře musely zavřít před nosem, protože odskočil. Tváří se zraněně. Chvíli jen stojí a zírá, potom se otáčí a vrací se na chodníček, dvacet vteřin poté, co vstoupil na verandu. Co to má znamenat?

Obešel předek auta a otvírá dvířka. Sedá si, nohy nechává vystrčené a natahuje se po mikrofonu. Drží ho v ruce, dívá se na něj a přemýšlí. Potom ho pokládá zpátky. Očividně se mu do zavolání nechce. Nechce se mu sdělit seržantovi, pane, nedovolila mi vyčurat se. Co tedy podnikne? Změní se situace?

Téměř celou cestu do Andrews urazili po krajnici. Do levého pruhu odbočovali jen v nejnutnějších případech. Základna připomínala oproti silnici oázu klidu a míru. Nic se na ní nedělo. Ve vzduchu se pohyboval jediný vrtulník, tak daleko, že ho neslyšeli. Trent musel informovat strážného na bráně. Už je očekával. Zvedl závoru a poradil jim, aby zaparkovali před dopravní kanceláří a přihlásili se v ní.

Harperová postavila své žluté autíčko ke čtyřem šedozeleným chevroletům a vypnula motor. Připojila se k Reacherovi a následovala ho do kanceláře. Službu konající desátník si ji prohlédl od hlavy až k patě a poslal je za seržantem. Seržant ji přejel očima a řekl, že mají jít za kapitánem. Kapitán ji zhltnul pohledem a oznámil, že zkušební let dopravního boeingu do San Diega byl přesměrován do Portlandu. Můžou s ním letět. Budou jedinými pasažéry. Odlet za tři hodiny.

„Za tři hodiny?” namítl Reacher.

„Portland je civilní letiště. Vyskytly se problémy s letovým řádem.”

Reacher neodpověděl. Kapitán pokrčil rameny.

„Víc pro vás plukovník udělat nemůže.”

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITÁN JE ZAVEDL DO ČEKÁRNY VE DRUHÉM PATŘE. BYLA TO PROSTÁ místnost s linoleem na podlaze a umělohmotnými židlemi neuspořádaně přistrkanými k nízkým stolkům. Na stolcích se rýsovala stará kolečka po kávě a odpadkový koš v rohu přetékal pomačkanými pohárky.

„Nic moc, ale jinou místnost nemáme,” prohodil kapitán. „Na odlet v ní čekala už pěkná řádka nejvyšších šarží.”

Reachera napadlo musely čekat tři hodiny? Nahlas se však nezeptal. Poděkoval kapitánovi, postavil se oknu a upřel pohled na vzletové dráhy. Na letištní ploše se toho příliš nedělo. Harperová k němu na okamžik přistoupila a potom se otočila a sedla si na židli.

„Povídejte si se mnou,” požádala. „O co jde?”

„Dobře,” podvolil se Reacher. „Jaký má motiv?”

„Nevím.”

„Vraťme se k Amy Cookeové. Dejme tomu, že by byla jedinou obětí. Koho byste vyšetřovali jako prvního?”

„Manžela.”

„Proč právě manžela?”

„Motivy jsou často osobní. A manžel má k ženě nejblíž.”

„A jak byste ho vyšetřovali?”

„Jak? Stejně jako vždycky. Vyslechli bychom ho, ověřili si jeho alibi a natahovali bychom ho na skřipec tak dlouho, dokud by nevyklopil pravdu.”

„Nevydržel by a přiznal by se?”

„Dříve nebo později by se přiznal.”

Reacher přikývl. „Dobře. Dejme tomu, že pachatelem je manžel Amy Callanové. Jak by se podobnému výslechu nejlépe vyhnul?”

„Nemohl by se mu vyhnout.”

„Ale ano, mohl. Kdyby si našel skupinku žen s podobným osudem a začal je zabíjet. Bizarním způsobem, kterým od sebe odvede pozornost. Jinými slovy, kdyby skutečný cíl zamaskoval dalšími mrtvolami. Jeho osobní motiv by se ztratil v zavádějící změti jiných podezření. Kde se nejlépe schová zrnko písku?”

Přikývla. „Na pláži.”

„Správně.”

„Takže pachatelem je manžel Callanové?”

„Ne, není. Ale?”

„Ale potřebujeme najít motiv jenom k vraždě jedné z žen. Nikoliv společný pro všechny dohromady. Pouze jeden motiv je skutečný, zbytek slouží jako zástěrka. Písek na pláži.”

„Kamufláž,” doplnil. „Divadelní kulisa.”

„Která z nich? Která je skutečným cílem?”

Reacher neodpověděl. Odstoupil od okna, posadil se a čekal.

Čekáte. V horách je zima. Celí prokřehlí se krčíte za kameny. Ze západu vane vlhký vítr. Ale čekáte. Pozorování je důležité. Jistota k nezaplacení. Když si udržíte přehled, jste schopni všeho. Naprosto všeho. Tak čekáte.

Pozorujete policistu v autě a v duchu se bavíte jeho utrpením. Sedí jen několik stovek stop od vás, ale v úplně jiném světě. Vy se můžete odlepit od kamene a k dispozici se vám nabízí miliony akrů horské krajiny. On se nachází v civilizaci. Obklopen ulicemi, chodníky a cizími zahradami. Na nich si ulevit nemůžete. Zadrželi by vás. Musel by zadržet sám sebe. A motor jeho auta neběží. Určitě je v něm zima. Tím hůř nebo lépe?

Pozorujete ho a čekáte.

Kapitán se vrátil o něco dřív než za tři hodiny. Odvedl je dolů ze schodů a ven stejnými dveřmi, kterými vstoupili. Čekalo na ně služební vozidlo.

„Příjemný let,” popřál.

Auto je odvezlo míli podél hranice základny a potom zamířilo k boeingu stojícímu osaměle na letištní ploše. Právě odpojovali tanker na doplňování pohonných hmot a pozemní personál se činorodě hemžil. Letadlo bylo zbrusu nové a zářivě bílé.

„Natíráme je, až když víme, že fungují,” vysvětlil řidič.

K předním dveřím byl přistaven pojízdný žebřík. Nahoře postávala posádka v uniformách, v rukách narvané aktovky a tlusté bloky.

„Vítejte na palubě,” pozdravil je druhý pilot. „Volné místo určitě najdete.”

Volných míst se nabízelo dvě stě šedesát. Bylo to normální cestovní letadlo okleštěné na minimum. Bez televize, zábavných časopisů, tlačítek na přivolání letušky. Všechna sedadla měla stejnou khaki barvu. Voněla novotou. Reacher pro sebe zabral tři, posadil se bokem, opřel se zády o okénko a natáhl nohy.

„Za poslední dny jsme se něco nalétali,” poznamenal.

Harperová si spořádaně sedla za něj. Zapnula si bezpečnostní pás.

„Pro jistotu,” utrousila.

„Haló, vy dva,” zavolal na ně druhý pilot uličkou. „Nesedíte na palubě aerolinií, takže si budete muset vyslechnout vojenské předletové ponaučení. Nepropadejte panice, protože nespadneme. A i kdyby k tomu došlo, zbyla by z vás jen hromádka ohořelých kostí, takže to hlášení je vám úplně k ničemu.”

Reacher se usmál. Harperová upozornění ignorovala.

„Která z nich je tedy skutečným cílem?” zopakovala otázku.

„Pokuste se na to přijít sama.”

Letadlo se pohnulo dozadu a otočilo se. Zamířilo ke vzletové dráze. O minutu později se vyhouplo do vzduchu, plynule, tiše a s ohromující elegancí. Potom se pod nimi mihly budovy D.C. a začali prudce stoupat. Vysoko nad mraky nabralo letadlo západní kurs.

Pořád trpí. Nevystoupil a auto stále stojí před domem. Pozorujete příjezd kolegy. Přivezl mu sáček s obědem a velký pohárek kávy. Ta chudákovi ještě dodá. Jeho muka však nemají na váš plán vliv. Jak by mohla? Jsou dvě hodiny a čas zavolat.

Otevřete ukradený mobil. Vymačkáte číslo. Stisknete malý obrázek zeleného telefonu. Slyšíte, jak telefon vyzvání. Přitisknete se k závětrné straně kamene, připraveni hovořit. Za kamenem je tepleji. Nefouká na vás. Telefon stále zvoní. Zvedne ho ? Možná ne. Zarytá potvora, která odmítne své tělesné stráží přístup na záchod, může nechat zvonící telefon bez povšimnutí. Projede vámi osten paniky. Co si počnete? Co když telefon nezvedne?

Zvedla ho.

„Haló?” ptá se.

Opatrně, podrážděně, připravená k obraně. Čeká rozhněvaného policejního seržanta. Nebo koordinátora Úřadu, který seji bude snažit přivést k rozumu.

„Nazdar, Rito, “pozdravíte.

Poznala váš hlas. Ulevilo se jí.

„Ano?”

Povíte jí, co má udělat.

„První to nebude,” uvažovala Harperová nahlas. „Ta se stala obětí jen náhodně. Aby nás svedla ze stopy. Druhá patrně také ne. Zemřela, aby ustanovila vzorec.”

„Souhlas,” potvrdil Reacher. „Callanová a Cookeová vytvořily kulisu. Začaly mlžit skutečnosti.”

Harperová přikývla. Zmlkla. Zvedla se ze svého místa a natáhla se na sedadla naproti Reacherovi. Sedět v prázdném letadle byl zvláštní pocit. Důvěrně známý a zároveň naprosto cizí. Obklopovaly je úhledné uniformní řady neobsazených sedadel.

„Nenechal by si ji na konec,” pokračovala. „Cíl musí zasáhnout dřív, než se něco zhatí.”

„Souhlas,” zopakoval Reacher.

„Takže je to třetí nebo čtvrtá.”

Reacher mlčky přikývl.

„Ale která?” zeptala se Harperová. „V čem spočívá klíč?”

„Ve všem,” odpověděl Reacher. „Jako vždycky. Ve vodítkách. V zeměpise, barvě a nepřítomnosti násilí.”

K obědu si dala scvrklé jablko a plátek švýcarského sýra, což byly jediné zásoby v ledničce. Pro zachování jistého řádu si je položila na talíř. Potom talíř umyla, vrátila do skříně, prošla halou a odemkla hlavní dveře. Na okamžik se zastavila na čerstvém vzduchu a sešla po chodníčku k příjezdové cestě. Policejní auto pořád stálo naproti vjezdu. Policajt ji zahlédl přicházet a stáhl okýnko.

„Chtěla bych se vám omluvit,” řekla. Snažila se, aby to vyznělo co nejpřátelštěji. „Nezachovala jsem se správně. Trochu mi pochodují nervy. Moji koupelnu můžete, samozřejmě, kdykoliv použít.”

Policista se na ni nejistě podíval, jako by si myslel ženské! Nepřestávala se usmívat, pozvedla obočí a naklonila hlavu. Aby svému pozvání dodala na přesvědčivosti.

„V tom případě bych koupelnu rád použil okamžitě,” přijal policista. „Jestli vám to skutečně nevadí.”

Přikývla a počkala, až vystoupí. Všimla si, že okénko na straně spolujezdce nechal otevřené. Až se vrátí, bude mít v

autě zimu. Vykročila k domu. Pospíchal za ní. Musí, chudák, trpět, napadlo ji.

„Víte, kde je toaleta,” řekla. Počkala na něj v hale. Vrátil se s blaženým výrazem ve tváři. Podržela mu hlavní dveře.

„Kdykoliv budete potřebovat,” zopakovala. „Stačí zazvonit.”

„Děkuju. Když vás to neobtěžuje.”

„Neobtěžuje. Oceňuju, co pro mě děláte.”

„Od toho jsme tady,” odpověděl s nesmělou hrdostí. Pozorovala ho, jak se vrací k autu. Zamkla dveře a vešla do salonu. Zastavila se, vrhla pohled na klavír a rozhodla se, že bude ještě tři čtvrtě hodiny hrát. Možná hodinu.

To je lepší. A načasování také odpovídá. I když tím si nemůžete být jistí. Rozumíte spoustě věcí, urologie k nim však nepatří. Pozorujete ho, jak se vrací k autu. je příliš mladý, než aby ho trápily problémy s prostatou, takže záleží na plnosti jeho měchýře a dávce nesmělosti. Nechce ji obtěžovat příliš často. Nyní je půl třetí, takže do osmi bude muset ještě nejméně dvakrát. Nejspíš jednou před její smrtí a podruhé, až zemře.

Mraky se protrhly nad Severní Dakotou. Sedm mil pod nimi se otevřela země. Druhý pilot se vrátil do prostoru pro cestující a ukázal, kde se narodil. V malém městečku jižně od Bismarcku. Protékala jím řeka Missouri, tenká stříbrná nitka. Potom se vrátil do kabiny a Reacher začal uvažovat o navigaci. Neměl o ní nejmenší tušení. Z Virginie do Oregonu by letěl přes Kentucky, Illinois, Iowu, Nebrasku, Wyoming a Idaho. Severní Dakota by mu nepřišla na mysl. Z nějakého důvodu jsou však široké oblouky kratší než přímá cesta. To věděl. Nechápal však proč. Jak může být delší trasa kratší?

„Lorraine Stanleyová ukradla barvu,” ozvala se Harperová. „Nepřítomnost násilí dokazuje, že pachatel hraje divadlo. Co však dokazuje zeměpis?”

„Už jsme o tom mluvili,” odpověděl Reacher.

„Demonstruje rozsah.”

„A rychlost.”

Přikývla.

„A pohyblivost,” dodal. „Nezapomínejte na pohyblivost.”

Nakonec cvičila hodinu a půl. Policista neotravoval, uvolnila se a hrála lépe než kdykoliv před tím. Upnula se k notám a neustále zrychlovala, až do bodu, kdy dříve začínala dělat chyby. Potom opět zpomalila, o něco víc než předepisovala partitura. Přesně tak se jí to však líbilo. Dokonce víc než Bach hraný přesně správným tempem. Zněl zaníceně, logicky a neochvějně. Měla ze svého výkonu radost.

Odstrčila stoličku, propletla si prsty a protáhla ruce nad hlavu. Pak zavřela víko a postavila se. Vyšla do haly a vystoupala po schodech do své ložnice. Zastavila se před zrcadlem a učesala se. Potom sešla dolů k šatníku a vyndala kabát. Natolik krátký, aby se v něm dalo řídit, a dostatečně teplý, aby ji zahřál v chladném podzimu. Obula si bytelnější boty. Odemkla dveře ke schodům do sklepa a sestoupala po nich. Odemkla dveře do garáže a dálkovým ovladačem na klíčkách si otevřela auto. Rozsvítilo se v něm světlo. Zapnula otvírač dveří, vklouzla do auta, nastartovala a dveře od garáže se zvedly.

Vycouvala na příjezdovou cestu a stisknutím tlačítka dveře zase zavřela. Otočila se na sedadle a zjistila, že policejní auto jí blokuje výjezd. Nechala běžet motor, vystoupila a vykročila k němu. Policista ji pozoroval. Stáhl okénko.

„Jedu nakoupit,” oznámila.

Policista se na ni podíval, jako by se dopustila něčeho zakázaného.

„Jak dlouho vám to bude trvat?” zeptal se.

Pokrčila rameny.

„Půl hodiny. Hodinu.”

„Do obchodu a zpátky?” ujistil se.

Přikývla. „Potřebuju jen pár věcí.”

Měřil si ji pohledem a dospěl k rozhodnutí.

„Dobře, já ale počkám tady. Máme hlídat dům, nikoliv vás. Říká se tomu ostraha potenciálního místa činu.”

Znovu přikývla. „To je v pořádku. V obchodě se mi nic nestane.”

Policista neodpověděl. Nastartoval a zacouval do svahu, aby kolem něj mohla projet. Díval se, jak sjíždí z kopce, a potom zaujal původní pozici.

Vidíte, jak se otevírají dveře od garáže, vyjíždí auto a dveře se zase zavírají. Zastavuje na příjezdové cestě a vystupuje. Hovoří do okénka Crown Vicu. Policista couvá a ona vyjíždí na silnici. Policista se vrací na původní pozici, ona mizí ze svahu. Usmějete se a pozpátku se vyplížíte ze skrytu kamenů. V bezpečné vzdálenosti se narovnáte. Musíte se pustit do práce.

Pod kopcem zahnula doleva a potom doprava na hlavní silnici vedoucí do Portlandu. Byla zima. Jestli se bude ještě

týden ochlazovat, napadne sníh. Její výběr auta potom začne působit trochu hloupě. Všichni ostatní jezdí s velkými terénními vozy, buď s džípy, nebo s otevřenými dodávkami. Ona si koupila rychlý nízký sedan, zhruba čtyřikrát delší než vyšší. Zlatý, s pochromovanými koly a měkkými sedadly z jemné kůže. Vypadal skvěle, měl však jen náhon na přední kola a chyběla mu redukce. Spodek zůstane viset na sebemenší sněhové kouli. Po zbytek zimy bude chodit pěšky nebo prosit sousedy, aby ji svezli.

Byl však svižný, tichý a řídil se jedna báseň. Ujela dvě míle na západ a zpomalila před odbočkou doleva k nákupnímu středisku. Počkala na protijedoucí supící náklaďák a zabočila na parkoviště. Objela pravé křídlo komplexu a zaparkovala na místě pro zásobování. Vytáhla klíčky a hodila si je do kabelky. Vystoupila a chladným vzduchem prošla k samoobsluze.

Uvnitř bylo tepleji. Vzala si vozík a pomalu projela všemi uličkami. Nakupovala bezcílně. Jen se dívala a brala si, co si myslela, že potřebuje. Čehož nebylo moc, protože nevedli věci, o které měla skutečně zájem. Žádné knihy o hudbě, žádné zahradní rostliny. Nakonec měla ve vozíku tak málo zboží, že zamířila k expresní pokladně.

Pokladní jí nákup vložila do papírového sáčku, ona zaplatila v hotovosti, popadla sáček do podpaží a vyšla ven. Na úzkém chodníku zabočila doprava a kráčela podél výkladních skříní jednotlivých obchodů. U úst se jí srážely obláčky páry. Zastavila se před železářstvím. Byl to starodávný obchod se vším možným. Již v něm nakupovala, pytle s kostní moučkou a vřesovcové hnojivo na azalky.

Jednou paží přidržela sáček s potravinami a druhou otevřela dveře. Rozcinkal se zvonek. U pokladny stál starý muž v hnědém kabátu. Kývla na pozdrav. Zamířila uličkou mezi přeplněnými regály. Minula nářadí a hřebíky a našla oddělení s malířskými potřebami. Nabízelo role levných tapet a balíčky s lepidlem. Štětce a válečky. A plechovky s barvou. Vyrovnané až do výsky její hlavy. Na policích visely barevné vzorkovnice. Postavila sáček s potravinami na podlahu, vzala si jednu vzorkovnici a rozevřela ji. Před očima se jí roztančily barvy duhy. Nejrůznější možné odstíny.

„Můžu vám, slečno, pomoct?”

Hlas patřil staříkovi. Přikradl se k ní zezadu, snaživý a dychtivý udělat obchod.

„Dá se tahle barva rozmíchat ve vodě?” zeptala se.

Stařík přikývl.

„Jmenuje se latex. Což neznamená nic jiného, než že je vyrobena na vodním základě. Můžete ji ředit vodou a štětec vymývat také vodou.”

„Chci tmavě zelenou,” požádala.

Ukázala na vzorkovnici.

„Nejspíš tuhle olivovou.”

„Avokádový odstín je žádanější,” navrhl stařík.

„Příliš světlý,” odmítla.

„Hodláte barvu ředit vodou?”

Přikývla. „Patrně.”

„Tím ještě zesvětlí.”

„Vezmu si olivovou,” rozhodla. „Chci, aby vypadala vojensky.”

„Dobře,” podřídil se stařík. „Kolik jí potřebujete?”

„Jednu plechovku. Galonovou.”

„Na moc vám nevystačí. I když naředěním nabude na objemu.”

Odnesl plechovku k pokladně a vytáhl zásuvku. Zaplatila v hotovosti a prodavač vložil barvu do sáčku. Potom přidal dřevěnou tyčku na míchání. Bylo na ní vytištěné jméno obchodu.

„Děkuju,” řekla.

Popadla pod jednu paži sáček s potravinami a do druhé barvu. Prošla podél obchodů. Byla jí zima. Podívala se na oblohu. Začínala se zatahovat černými mraky. Zabočila za poslední obchod. Pospíchala k autu. Odhodila nákupy na zadní sedadlo, usedla za volant, zabouchla dvířka a nastartovala.

Policista mrznul, což zostřovalo jeho pozornost. V létě by na něj šel z nicnedělání spánek, ale při nízkých teplotách

pozdního podzimu nic takového nehrozilo. Takže blížící se postavu zahlédl sto yardů pod sebou. Zpoza zakřivení svahu se nejprve vyhoupla hlava, potom ramena a pak prsa. Rychle se blížila, vynořovala se zpoza horizontu a rostla. Hlava byla šedivá, s hustými, pečlivě upravenými vlasy. Ramena vězela ve vojenské uniformě s orly na náramenících a v klopách. Plukovník. Místo košile a kravaty kolárek. Kaplan. Vojenský kaplan blížící se chvatně po chodníku. Obličej mu při každém kroku poskočil. Stejně jako bílý kolárek pod ním. Kráčel rázně. S cílevědomým odhodláním.

Zprudka se zastavil yard od pravého reflektoru policejního auta. Naklonil hlavu a prohlížel si dům Scimecy. Policista stáhl okénko spolujezdce. Nevěděl, co říct. Na místního občana by křikl pane, neokounějte, natolik rozhodně, že by oslovení pane ztratilo na zdvořilosti. Tohle však byl kaplan a plukovník k tomu. Téměř džentlmen.

„Promiňte?” zavolal.

Plukovník se rozhlédl a prošel kolem blatníku. Sklonil se. Byl vysoký. Jednou rukou se opřel o střechu Old Vicu a druhou o dvířka. Podíval se do otevřeného okénka.

„Můžu vám pomoct?” zeptal se policista.

„Přišel jsem navštívit dámu, která bydlí v tomhle domě,” řekl kaplan.

„Odjela nakupovat. A jsem tady služebně.”

„Služebně?”

„Hlídám ji. Nemohu prozradit proč. Musím vás ale požádat, abyste nastoupil a prokázal se.”

Plukovník na okamžik zaváhal, jako by nevěděl, jak se zachovat. Potom se narovnal a otevřel dvířka spolujezdce. Nasoukal se na sedadlo a sáhl si do vnitřní kapsy. Vytáhl náprsní tašku. Otevřel ji a vytáhl ošoupaný vojenský průkaz. Podal ho policistovi. Policista si ho přečetl a porovnal fotografii s obličejem. Vrátil průkaz a přikývl.

„Dobře. Jestli chcete, můžete počkat v autě. Venku je zima.” „To máte pravdu,” souhlasil plukovník, i když policista si všiml, že se lehce potí. Patrně po výstupu do svahu.

„Nic mě nenapadá,” povzdechla si Harperová.

Letadlo začalo klesat. Reacher to cítil v uších. A vnímal, jak se prudce vychyluje. Pilot byl vojenský, takže používal směrové kormidlo. Civilní piloti se směrovému kormidlu vyhýbají. Letadlo pod jeho vedením klouže jako saně. Pasažéři ten pocit nemají rádi. Takže civilní piloti otáčejí letadlo za pomoci motorů. Na jedné straně je přiškrtí a na druhé přidají šťávu. Letadlo se potom plynule otočí. Vojenským pilotům ale na pohodlí pasažérů nezáleží. Nekoupili si lístky u pokladny.

„Pamatujete si na Poultonovo hlášení ze Spokane?” zeptal se.

„Na jakou část?”

„V něm spočívá klíč. Jasný a průkazný.”

Zabočila doleva z hlavní silnice a doprava k sobě do ulice. Policista stál na původním místě. Na sedadle vedle něj seděl nějaký člověk. Zastavila uprostřed silnice a doufala, že policista pochopí a popojede. Místo toho otevřel dvířka a vystoupil, jako by jí chtěl něco říct. Přešel k jejímu autu, ztuhlý ze sezení, opřel se rukou o střechu a sklonil hlavu. Otevřela okénko, policista nakoukl dovnitř a podíval se na sáčky s nákupem.

„Dostala jste, co jste potřebovala?” zeptal se.

Přikývla.

„Nějaké problémy?”

Zavrtěla hlavou.

„Máte návštěvu,” oznámil. „Vojenského kaplana.”

„Ten člověk, co sedí u vás v autě?” zeptala se, aby něco řekla. O koho se jedná, bylo jasné i na dálku. Kolárek bíle svítil.

„S hodností plukovníka,” potvrdil policista. „Papíry má v pořádku.”

„Zbavte se ho,” požádala.

Policista vykulil oči.

„Přijel za vámi až z D.C. Podle průkazu tam pracuje.”

„To je mi úplně jedno. Nechci se s ním setkat.”

Policista neodpověděl. Jen se ohlédl přes rameno. Plukovník vystoupil z auta. Narovnal se na chodníku. Vykročil k nim. Scimeca nechala běžet motor a otevřela dvířka. Vyklouzla z auta a pozorovala, jak se blíží. Kabát si zimomřivě přitáhla těsně k tělu.

„Rita Scimeca?” zeptal se kaplan, když k nim došel.

„Co po mně chcete?”

„Přišel jsem se podívat, jestli jste v pořádku.”

„V pořádku?” zopakovala.

„Jestli jste se zotavila. Z problémů, které jste měla.”

„Z problémů?”

„Po tom znásilnění.”

„A když jsem se nezotavila?”

„Možná bych vám mohl pomoct.”

Hlas měl teplý, hluboký a zvučný. Rozhodně věrohodný. Církevní.

„Poslala vás armáda?” zeptala se. „S oficiálním pověřením?”

Zavrtěl hlavou.

„Bohužel ne. Mnohokrát jsme o tom diskutovali.”

Přikývla. „Kdyby souhlasili s duševní podporou, přiznali by odpovědnost.”

„Přesně tak uvažují,” potvrdil plukovník. „Naneštěstí. Takže jsem se za vámi vypravil soukromě. Jednám vlastně tajně, proti předpisům. Jde však o otázku svědomí.”

Scimeca uhnula pohledem.

„Proč jste si vybral právě mě?” zeptala se. „Trpělo nás mnohem víc.”

„Vy jste moje pátá. Začal jsem u těch, které žijí samy. Myslel jsem si, že moji pomoc potřebují nejvíc. Navštívil jsem nejrůznější místa. Někde jsem slavil úspěch, jinde mrhal časem. Nikoho nenutím. Pokládám však za svou povinnost alespoň se pokusit.”

Chvíli mlčela. Nepřátelsky. „Obávám se, že v tom případě jste opět mrhal časem. Děkuji za nabídku, ale vaši pomoc nepotřebuju.”

Plukovníka její odpověd’ nepřekvapila. Jste si jistá?”

Přikývla.

„Naprosto jistá.”

„Opravdu? Zvažte to, prosím. Urazil jsem za vámi dlouhou cestu.”

Neodpověděla. Jenom se netrpělivě podívala na policistu. Ten přenesl váhu z nohy na nohu a upoutal plukovníkovu pozornost na sebe.

„Slyšel jste odpověď,” prohlásil tónem právníka.

Na ulici se rozhostilo ticho. Motor běžel na volnoběh a z výfuku stoupal sloupec smrdutého kouře. Rozpouštěl se v čerstvém podzimním vzduchu.

„Nyní vás, pane, musím požádat, abyste odešel,” prohlásil policista. „Jsem tady služebně.”

Plukovník zůstal nehnutě stát. Potom přikývl.

„Moje nabídka zůstává otevřená,” řekl. „Kdykoliv se mohu vrátit.”

S tím se rázně otočil a rychlým krokem zamířil dolů ze svahu. Horizont z něj postupně ukrajoval nohy, záda a ramena. Scimeca počkala, až zmizí i hlava, a potom nastoupila zpátky do auta. Policista se spokojeně usmál a poklepal na střechu.

„Hezké autíčko,” poznamenal konverzačně.

Odpovědi se nedočkal.

„Takže zatím na shledanou,” rozloučil se.

Přešel ke svému autu. S otevřenými dveřmi zacouval do svahu. Zabočila na příjezdovou cestu. Stiskla dálkové ovládání a dveře garáže se otevřely. Zajela dovnitř a opět stiskla dálkové ovládání. Zahlédla, jak se policista vrací na původní místo, potom se dveře zavřely a obklopila ji temnota.

Otevřela dvířka od auta a rozsvítilo se stropní světlo. Zmáčkla postranní páčku a víko kufru nadskočilo. Vystoupila, sebrala ze zadního sedadla nákupy a odnesla je po schodech nahoru do kuchyně. Postavila je na kuchyňskou linku, posadila se na stoličku a čekala.

Je to dlouhé elegantní auto s prostorným kufrem, který však není příliš vysoký. Ležíte stočení na boku. Nohy přitištěné na prsa, ve fetální poloze. Nastoupit nebyl problém. Nechala auto odemčené, přesně, jak jste jí řekli. Sledovali jste, jak mizí za nákupním střediskem, a potom jste prosté otevřeli dvířka na straně řidiče, našli páčku a víko kufru nadskočilo. Potom jste dvířka opět zavřeli, obešli auto a nadzvedli víko kufru. Nic prostšího pod sluncem. Nikdo vás neviděl. Překulili jste se dovnitř a kufr nad sebou zavřeli. Velice snadné. Uvnitř jste našli žebra výztuže. Praktická na uchopení.

Pak vám nezbylo než čekat. Konečně se vrátila a motor naskočil. Pod stehny jste ucítili teplý závan z výfuku. Existují pohodlnější způsoby cestování. Trochu to s vámi házelo. V duchu jste sledovali jednotlivé odbočky a poznali, že dorazila ke svému domu.

Slyšíte policistu. Vyskytl se problém. Potom přesvědčování nějakého pitomého kaplana. Napnete se. Zmocňuje se vás panika. Co to má, sakra, znamenat? Co když ho pozve dovnitř? Posílá ho však k čertu. Mrazivým hlasem. Usmějete se a vítězoslavně sevřete pěsti. Zajíždí do garáže. Mění se akustika. Zvuk motoru zní hlasitěji. Kašlání výfuku se odráží od stěn a podlahy. Potom motor umlká a garáž se noří do ticha.

Nezapomene stisknout páčku od kufru. Věděli jste, že to udělá, protože tak zněl váš příkaz. Potom slyšíte, jak odchází, otevírají se a zavírají dveře do sklepa. Nadzvednete kufr a vylezete. Postavíte se a protáhnete v temnotě. Promnete si trochu přehřátá stehna. Potom přejdete dopředu. Natáhnete si rukavice, posadíte se na blatník a Čekáte.

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

LETADLO PŘISTÁLO ZCELA NORMÁLNĚ NA MEZINÁRODNÍM LETIŠTI V PORTLANDU, ale zastavilo kus od odbavovací budovy a zůstalo čekat na vzdálené parkovací ploše. Pomalu se k němu přiblížil malý náklaďák se schody složenými na plošině. Za náklaďákem dorazila dodávka. Obě vozidla zářila čistotou a byla natřená v barvách boeingu. Posádka zůstala na palubě, aby vyhodnotila počítačová data. Dodávka odvezla Reachera s Harperovou před budovu, kde u příletů čekala šňůra taxíků. Jako první stál otlučený Caprice se šachovnicovým pásem na boku. Řidič nebyl místní. Malou vesničku na úbočí Mount Hoodu musel vyhledat na mapě.

Nebyla doma ani pět minut a rozezněl se zvonek u dveří. Opět ten zatracený policista. Vyšla z kuchyně, prošla halou a odemkla. Otevřela. Stál na verandě, nic neříkal a snažil se svou potřebu vyjádřit žalostným obličejem.

„Nazdar,” pozdravila.

Potom se na něj jen dívala. Bez jediného pokusu o úsměv.

„Dobrý den,” odpověděl.

Čekala. Ať něco řekne. Nemá se za co stydět.

„Víte co?” dostal ze sebe.

„Co?”

„Potřeboval bych si odskočit.”

Na nohy jí táhl chladný vzduch. Cítila, jak jí proniká pod džíny.

„Samozřejmě,” souhlasila.

Zavřela za ním dveře, aby zbytečně nevětrala. Počkala u nich, až se vrátí.

„Máte tady příjemné teplo,” pochválil.

Přikývla, i když to nebyla pravda. Snažila se topit co nejméně. Kvůli klavíru. Aby nevyschnul.

„V autě je proklatá zima,” postěžoval si.

Opět přikývla.

„Pusťte si motor. Zapněte topení.”

Zavrtěl hlavou. „Nesmím. Máme zakázáno pouštět motor na prázdno. Kvůli životnímu prostředí.”

„Tak si udělejte přestávku. Jeďte se projet, ať se zahřejete. Mně se nic nestane.”

Očividně to nebylo pozvání, na které čekal, chvíli však o jejím návrhu přemýšlel. Potom znovu zavrtěl hlavou.

„Suspendovali by mě. Musím zůstat na stanovišti.”

Neodpověděla.

„S tím kaplanem mě to mrzí,” řekl, aby naznačil, jak šikovně se ho zbavil.

Přikývla.

„Přinesu vám kávu. Za pět minut.”

Zatvářil se potěšené. Nesměle se usmál.

„Budu pak muset zase na záchod.”

„Kdykoliv budete potřebovat.”

Zavřela za ním dveře, vrátila se do kuchyně a zapnula kávovar. Na stoličce u nákupů počkala, až bude káva hotová. Našla největší hrnek, jaký vlastnila, a naplnila ho. Z ledničky přidala kávu a ze skříňky cukr. Vypadal, že je na sladké. Mladý a trochu obtloustlý. Vyšla s kávou před dům a nesla ji po chodníčku. Kouřilo se z ní a pára za ní zůstávala viset ve vzduchu jako vodorovná stužka. Zaklepala na okýnko a policista se otočil, usmál a spustil okýnko. Neohrabaně si hrnek oběma rukama vzal.

„Děkuju.”

Dotkl se rty okraje, gesto vděčné zdvořilosti. Prošla po příjezdové cestě a chodníčku zpátky ke dveřím. Zavřela je za sebou, zamkla, otočila se a host, na kterého čekala, stál nad schody do garáže.

„Nazdar, Rito,” pozdravil.

„Vítej.”

Taxík jel po silnici číslo 205 na jih a potom zabočil na východ na silnici číslo 26. Vypadal, že brzy skončí na skládce. Vnitřní barva dveří neodpovídala vnějšímu nátěru. Patrně si už Odsloužil pár let v New Yorku a další roky na předměstí Chicaga. Pohyboval se ale vpřed a taxametr tikal daleko pomaleji než v New Yorku nebo Chicagu. Což bylo důležité, protože Reacher zjistil, že u sebe nemá skoro žádné peníze.

„Proč hraje demonstrace mobility tak důležitou roli?” zeptala se Harperová. „Protože se jedná o jednu z velkých lží. Spolkli jsme ji i s navijákem.”

Scimeca zůstala stát klidně za dveřmi. Host si ji zkoumavě měřil z druhého konce haly.

„Koupila jsi barvu?”

Přikývla.

„Ano, koupila,” odpověděla.

„Jsi připravená?”

„Nevím.”

Host si ji ještě chvíli měřil, chladným, pronikavým pohledem.

„Teď jsi připravená?”

„Nevím,” zopakovala.

Host se usmál.

„Myslím, že jsi. Co říkáš? Jsi připravená?”

Pomalu přikývla.

„Ano. Jsem připravená,” odpověděla.

„Omluvila jsi se tomu poldovi?”

Opět přikývla. „Ano. Pověděla jsem mu, že mě mé chování mrzí.”

„Může dovnitř?”

„Kdykoliv bude potřebovat.”

„Musí tě najít. Přeju si, aby to byl právě on.”

„Dobře,” souhlasila Scimeca.

Host se na dlouhou dobu odmlčel, jen tiše stál a pozorně ji sledoval. Scimeca rozpačitě čekala.

„Měl by mě najít jako první,” řekla. „Přesně, jak si přeješ.”

„S tím kaplanem jsi se zachovala dobře,” pochválil ji host.

„Chtěl mi pomoct.”

„Nikdo ti nemůže pomoct.”

„Patrně ne,” potvrdila Scimeca.

„Pojďme do kuchyně,” přikázal host. Scimeca ustoupila ode dveří. Protáhla se kolem návštěvníka a zavedla ho do kuchyně.

„Barva je tady.”

„Ukaž.”

Scimeca vytáhla z pytlíku plechovku a podržela ji za drátěné ucho.

„Olivově zelená,” oznámila. „Co nejvěrnější odstín.”

Host přikývl. „Dobře. To jsi zvládla na jedničku.”

Scimeca se zapýřila radostí. Lehký ruměnec na křídově bílém obličeji.

„Teď se musíš soustředit,” poručil host. „Protože ti sdělím pár informací.”

„O čem?”

„O tom, co chci, abys udělala.”

Scimeca přikývla.

„Dobře.”

„Za prvé se musíš usmívat. To je velice důležité. Záleží mi na tom.”

„Dobře.”

„Mohla by ses tedy usmát?”

„Nevím.”

„Zkus to.”

„Už jsem zapomněla, jak se to dělá.”

Host soucitně přikývl. „Já vím, ale pokus se.”

Scimeca sklonila hlavu, soustředila se a vyloudila plachý, nepatrný úsměv. Jen lehké zakřivení rtů, ale i to byl úspěch. Zoufale se ho snažila udržet.

„Hezké,” pochválil ji host. „Nezapomínej, že chci, aby ses usmívala celou dobu.”

„Ano.”

„Aby se nám dobře pracovalo.”

„Budu se usmívat.”

„Potřebujeme něco na otevření plechovky.”

„Nářadí mám dole v garáži.”

„Také šroubovák?”

„Samozřejmě. Osm nebo devět druhů.”

„Přines, prosím, ten největší.” „Ano.”

„A nezapomeň se usmívat.” „Promiň.”

Hrnek byl tak velký, že se nevešel do držáku v Crown Vicu. Vypil ho tedy najednou, protože ho nemohl odložit. To se mu stávalo pokaždé. Když stál na večírku s lahví piva v ruce, vypil ji mnohem rychleji, než kdyby seděl na baru a mohl si ji postavit na pult. To samé s cigaretami. Když si mohl cigaretu odložit na popelník, vydržela mu daleko déle, než když s ní přecházel, a vykouřil ji za minutu a půl.

Takže seděl s prázdným hrnkem opřeným o stehno a uvažoval, jestli jí ho nemá odnést do domu. Tady máte hrnek. Mockrát děkuju. Mohl by učinit další narážku, jaká je mu zima. Možná by ji přesvědčil, aby mu dovolila postavit si židli do haly. Zbytek služby by strávil v teple a nikdo by mu nic nevyčítal. Lepší ochrana neexistuje.

Nechtělo se mu ale opět zvonit. Byla pěkně rázná. Kdo ví, jak by reagovala, i když by jenom zdvořile vrátil hrnek? Přes to, že jí pomohl zbavit se kaplana? Balancoval s hrnkem na koleni a snažil se rozhodnout mezi zimou a jejím hněvem.

Taxík pokračoval v cestě, přes Grasham, Kelso a Sandy. Silnice číslo 26 dostala jméno, Mount Hood Highway. Stále víc stoupala. Starý osmiválec temně duněl.

„Kdo to je?” zeptala se Harperová. „Odpověď obsahuje Poultonovo hlášení ze Spokane.” „Opravdu?”

Přikývl. „Zcela jasně. Nějakou dobu mi však trvalo, než jsem ji našel.” „Zpráva od UPS? Rozebrali jsme ji do nejmenší podrobnosti.” Zavrtěl hlavou. „První část. Informace od Hertze. O půjčeném autě.”

Scimeca vystoupala po schodech ze sklepa se šroubovákem v ruce. S třetím největším, jaký měla, přes osm palců dlouhým, se špičkou natolik tenkou, aby zajela pod víko plechovky, ale dostatečně širokou, aby se při páčení nevysmekla.

„Tenhle bude nejlepší,” oznámila. „Pro náš účel.”

Host si ho zdálky prohlédl. „Dobře. Hlavně aby vyhovoval tobě. Já s ním pracovat nebudu.”

Scimeca přikývla.

„Vyhovuje mi.”

„Kde máš koupelnu?”

„Nahoře.”

Ukážeš mi ji?”

„Samozřejmě.”

„Vezmi s sebou barvu. A šroubovák.”

Scimeca vešla do kuchyně a popadla plechovku s barvou.

„Budeme také potřebovat tyčku na míchání?” křikla.

Host zaváhal. Nový postup vyžaduje novou techniku.

„Ano, vezmi také tyčku na míchání.”

Tyčka byla zhruba dvanáct palců dlouhá a Scimeca ji přitiskla ke šroubováku v levé ruce. Pravou rukou uchopila ucho plechovky.

„Tudy,” řekla.

Vykročila ke schodišti. Přes halu v prvním patře k sobě do ložnice. Z ložnice do koupelny.

„Moje koupelna,” oznámila. Host si ji prohlédl. Začínal si připadat jako odborník. Ostatně tohle už byla pátá. Středně drahá. Trochu staromódní.

Ale hodila se k věku domu. Moderní mramorové vybavení by působilo jako pěst na oko.

„Odlož plechovku, šroubovák a tyčku na podlahu.”

Scimeca se sklonila a odložila plechovku. Zazvonila o dlaždičky. Sklopila drátěné držadlo a na víko položila šroubovák a tyčku na míchání. Host vytáhl z kapsy od kabátu černý umělohmotný pytel na odpadky. Zatřásl s ním a rozložil ho.

„Naskládej do něj oblečení.”

Vystoupil z auta, s hrnkem v ruce. Obešel předek a vkročil na příjezdovou cestu. Pokračoval po chodníčku. Vystoupal po schodech na verandu. Přendal si hrnek do druhé ruky a natáhl se po zvonku. Potom se zarazil. V domě panovalo ticho. Klavír nehrál. Dobré, nebo špatné znamení? Byla hudbou posedlá, donekonečna opakovala stejnou skladbu. Nelíbilo se jí, že ji vyrušuje. Když ale nehraje, věnuje se možná něčemu ještě důležitějšímu. Třeba odpočívá. Agent Úřadu říkal, že vstávala v šest. Možná si odpoledne chodí lehnout. Nebo si čte. Ať už se ale věnuje čemukoli, nesedí a nečeká, až zazvoní. To mu už dala několikrát najevo.

Nerozhodně zůstal stát a držel ruku kousek od zvonku. Potom ji stáhl, otočil se a sešel na chodníček. Vrátil se po příjezdové cestě k autu. Nastoupil, sklonil se a postavil hrnek na zem pod sedadlo spolujezdce.

Scimeca se zatvářila zmateně. „Jaké oblečení?” zeptala se. „To, co máš na sobě.” Scimeca nejistě přikývla.

„Dobře,” souhlasila.

„Nelíbí se mi tvůj úsměv,” napomenul ji host. „Trochu jsi na něj pozapomněla.”

„Promiň.”

„Podívej se do zrcadla, jestli takhle vypadá šťastný výraz.”

Scimeca se otočila k zrcadlu. Chvíli na sebe zírala a potom začala upravovat svůj úsměv, sval po svalu. Host pozoroval její odraz.

„Ještě trochu širší. Opravdu radostný.”

Scimeca se obrátila k hostu.

„Takhle?” zeptala se a usmívala se, co nejvíc mohla.

„Výborně,” vysloužila si pochvalu. „Chceš mě přece potěšit.”

„Ano, to chci.”

„Tak odlož oblečení do pytle.”

Scimeca si svlékla svetr. Ručně pletený s rolákem. Popadla ho za lem a přetáhla přes hlavu. Obrátila ho na líc, sklonila se a upustila ho do pytle. Pod svetrem měla flanelovou košili sepranou do beztvaré měkkosti. Rozepnula si ji až k pasu a vytáhla z džín. Setřásla ji z ramen a odhodila do pytle.

„Teď je mi zima,” postěžovala si.

Rozepnula si zip na džínách a stáhla si je ke kolenům. Odkopla boty a vystoupila z nich. I s džínami je sbalila do

koule a strčila do pytle. Sundala si ponožky a jednu po druhé vhodila za džínami.

„Pospěš si, Rito,” vyzval ji host.

Scimeca přikývla, natáhla ruce za záda a vyvlékla háček na podprsence. Stáhla si ramínka a odhodila ji do pytle. Vystoupila z kalhotek. Sbalila je a vložila do pytle. Zůstala stát zcela nahá a čekala.

„Napusť vanu,” vyzval ji host. „Pěkně teplou, ať se zahřeješ.”

Scimeca se naklonila a zastrčila zátku. Prostou gumovou na řetízku. Otevřela kohoutky, na třičtvrtě s teplou vodou a na čtvrtinu se studenou.

„Otevři barvu.”

Scimeca přidřepla a zvedla šroubovák. Zastrčila špičku pod víko a zapáčila. Dvakrát plechovku objela a víčko se zasyčením nadskočilo.

„Opatrně. Nechci žádný nepořádek.”

Scimeca odložila víčko opatrně na dlaždičky. Tázavě vzhlédla.

„Nalij barvu do vany.”

Scimeca uchopila oběma rukama plechovku. Byla široká a špatně se držela. Stiskla ji dlaněmi a odnesla k vaně. Předklonila se v pase a obrátila ji dnem vzhůru. Barva byla hustá. Páchla po čpavku. Pomalu stékala přes okraj plechovky a řinula se do vody. Zachytil ji proud z kohoutků. Vířila v kruzích a klesala ke dnu. Voda začal rozpouštět okraj spirály a barva se měnila v zelený oblak. Držela plechovku tak dlouho, až byla prázdná.

„Opatrně,” připomněl host. „Odlož plechovku. Ale neušpiň podlahu.”

Obrátila plechovku dnem dolů, opět přidřepla a položila ji opatrně vedle víčka. Prázdně zazvonila.

„Vezmi tyčku. Zamíchej vodu.”

Uchopila tyčku a přiklekla k okraji vany. Vložila ji do místa, kde byla barva nejhustší, a míchala.

„Rozpouští se,” oznámila.

Host přikývl. „Proto jsi koupila latex.”

Odstín barvy se měnil. Z tmavě olivové přešel do barvy trávy ve vlhkém lesíku. Zřídla do konzistence mléka. Host se pozorně díval. Docela to ušlo. Výsledný efekt nebyl tak působivý jako u skutečné barvy, ale základní prvek zůstal zachován.

„Dobře, to stačí. Odlož tyčku do plechovky. Dej pozor, aby nekapala.”

Scimeca vytáhla tyčku ze zelené vody a opatrně ji oklepala. Pečlivě ji postavila do prázdné plechovky.

„Teď šroubovák.”

Opřela šroubovák o tyčku.

„Polož na plechovku víčko.”

Uchopila do špiček prstů víčko a položila ho na plechovku. Nezapadlo, protože mu bránila příliš dlouhá tyčka na míchání.

„Můžeš zavřít kohoutky.”

Obrátila se zpátky k vaně a zavřela kohoutky. Voda sahala šest palců pod okraj.

„Kde jsi uskladnila karton?”

„Ve sklepě. Ale odvezli ho.”

Host přikývl. „Já vím. Jistě si však pamatuješ, kde stál.”

Scimeca kývla hlavou.

„Stál tam hodně dlouho.”

„Polož plechovku na jeho místo. Přesně, kde jsi ho měla.”

Scimeca opět kývla hlavou.

„Ano, to není problém.”

Popadla drátěné držadlo. Vyrovnala klouzající víčko. Nesla plechovku před sebou, v jedné ruce držadlo, druhou jistila víčko. Sestoupila po schodech do haly a garáží prošla do sklepa. Na okamžik zůstala stát bosá na betonové podlaze a očima hledala přesně správné místo. Potom udělala krok doleva a položila plechovku na podlahu. Do středu místa, kde stával karton.

Taxík dýchavičně vystoupal do posledního svahu a projel kolem malého nákupního střediska. Samoobsluha a z obou stran řada malých obchodů. Parkoviště téměř prázdné.

„Proč jedeme právě sem?” zeptala se Harperová.

„Protože Scimeca je další na řadě.”

Taxík pokračoval v namáhavé cestě. Harperová potřásla hlavou.

„Prozraďte mi kdo.”

„Zeptejte se spíš jak. V tom spočívá konečný důkaz.”

Scimeca posunula prázdnou plechovku o palec doprava. Zkoumavě si ji změřila. Spokojeně přikývla a vyběhla po schodech. Musí si pospíšit.

„Zadýchaná?” zeptal se host.

Scimeca zalapala po dechu a přitakala.

„Běžela jsem. Celou cestu nahoru.”

„Tak si trochu odpočiň.”

Zhluboka se nadechla a shrnula si vlasy z obličeje.

„Jsem v pořádku.”

„Tak si vlez do vany.”

Scimeca se usmála.

„Budu celá zelená,” namítla.

„Ano, budeš celá zelená.”

Scimeca se postavila k vaně a zvedla nohu. Natáhla špičku a vnořila ji do vody.

„Teplá,” oznámila.

Host přikývl. „To je dobře.”

Scimeca přenesla váhu na nohu ve vaně a přitáhla druhou. Stála po kotníky v zelené vodě.

„Posaď se. Opatrně.”

Zapřela se rukama o okraj a sedla si.

„Natáhni nohy.”

Natáhla nohy a kolena zmizela pod hladinou.

„Ponoř paže.”

Pustila se okraje a přitiskla paže ke stehnům.

„Dobře. Teď se ponoř celá, pomalu a opatrně.”

Vklouzla pod hladinu. Vystrčila kolena. Měla je zelená, s bílými klikyháky, jak jí po kůži stékaly čůrky barvy. Položila se na záda a zalilo ji teplo. Cítila, jak jí objímá ramena.

„Zakloň hlavu.”

Zaklonila hlavu a podívala se do stropu. Vlasy jí pluly po hladině.

„Už jsi někdy jedla ústřice?” zeptal se host.

Přikývla. Vlasy se jí zhouply.

„Jednou nebo dvakrát.”

„Pamatuješ si, jaké to bylo? Vložila sis je do úst a polkla. Bez kousání.”

Opět přikývla.

„Chutnaly mi.”

„Představ si, že tvůj jazyk je ústřice,” nakázal host.

Překvapeně se na něj podívala.

„Tomu nerozumím.”

„Chci, abys spolkla svůj jazyk. Na jedno nadechnutí jako ústřici.”

„Nevím, jestli se mi to podaří.”

„Můžeš se pokusit?”

„Pokusím se.”

„Tak do toho.”

Soustředila se a zkusila to. Prudce polkla. Nic se však nestalo. Jenom zachrčela.

„Nejde mi to.”

„Pomož si prstem,” poradil jí host. „Ostatní ho také musely použít.”

„Prstem?”

Host přikývl. „Přitlač na jazyk prstem. Všem se to zatím povedlo.”

„Dobře.”

Pozvedla ruku. Barva jí stékala po paži, s malými nerozmíchanými hrudkami.

„Který prst mám použít?” zeptala se.

„Zkus prostředníček. Je nejdelší.”

Napřímila prostředníček a skrčila ostatní prsty. Otevřela ústa.

„Vlož si ho pod jazyk. A zatlač dozadu.”

Otevřela ústa dokořán a vší silou zatlačila.

„Teď polkni.”

Polkla. Vytřeštila vyděšeně oči.

KAPITOLA TŘICÁTÁ

TAXÍK ZASTAVIL U PŘEDKU POLICEJNÍHO AUTA. REACHER VYSKOČIL JAKO první, částečně proto, že ho poháněla nervozita, a částečně proto, že potřeboval, aby zaplatila Harperová. Zastavil se na chodníku a rozhlédl se. Vstoupil zpátky do vozovky a přešel k policistovu okýnku.

„Všechno v pořádku?” zeptal se.

„Kdo jste?”

„FBI,” odpověděl Reacher. „Je všechno v pořádku?”

„Můžete se prokázat?”

„Harperová, ukažte mu placku,” křikl Reacher. Taxík zacouval a otočil se na silnici. Harperová vytáhla z kabelky peněženku a vylovila z ní placku, zlatého orla na zlatém pozadí s hlavou skloněnou doleva. Policista se na ni podíval a uvolnil se. Harperová zasunula placku zpátky do kabelky a pohlédla na dům.

„Naprostý klid,” oznámil policista okýnkem.

„Je doma?” zeptal se Reacher.

Policista ukázal na dveře od garáže.

„Právě se vrátila z nákupu.”

„Ona byla na nákupech?” podivil se Reacher.

„Nemohl jsem jí v tom zabránit.”

„Prohlédl jste její auto?”

„Byla sama, s dvěma sáčky z obchodu. Přišel ji navštívit kaplan. Plukovník, chtěl jí pomoct s duševními problémy. Poslala ho k čertu.”

Reacher přikývl. „Církevní rady nepotřebuje. Není pobožná.”

„To mi povídejte,” povzdechl si policista.

„Dobře. Půjdeme se za ní podívat.”

„Jenom nechtějte na záchod.”

„Proč?”

„Na podobné vyrušování reaguje poněkud citlivě.”

„Nedá se nic dělat.”

„Mohli byste jí něco odnést?” požádal policista.

Sehnul se a sebral zpod sedadla spolujezdce prázdný hrnek. Podal ho okýnkem.

„Přinesla mi kávu. Příjemná žena, když ji trochu poznáte.”

„To máte pravdu,” potvrdil Reacher.

Vzal si hrnek a vykročil za Harperovou po příjezdové cestě. Prošli po chodníčku, vystoupali po schodech na verandu a zastavili se u dveří. Harperová stiskla zvonek. Naslouchal, jak se zvonění odráží od naleštěného dřeva v domě. Harperová počkala deset vteřin a zazvonila ještě jednou. Kovové zacinkání, ozvěna, ticho.

„Kde je?” zeptala se.

Zazvonila potřetí. Zacinkání zvonku, ozvěna, ticho. Znepokojeně se podívala na Reachera. Reacher se podíval na zámek na dveřích. Velký a bytelný. Pravděpodobně zbrusu nový. Se všemi možnými zárukami a zvýhodněními od pojišťovny. Zajištěný pevnou západkou přiléhající těsně do lůžka pečlivě vytaseného v rámu dveří. Rám bude ze sto let staré oregonské borovice. Nejlepší stavební dříví ztvrdlé věkem na kámen.

„Do prdele,” zaklel.

Ustoupil k okraji verandy a postavil policistův hrnek na zábradlí. Rozehnal se dopředu a kopl botou do zámku.

„Co to, krucinál, děláte?” zeptala se Harperová.

Otočil se kolem své osy a znovu kopl do zámku. Jednou, dvakrát, třikrát. Dřevo zaskřípělo. Chopil se zábradlí jako skokan na lyžích, odrazil se a vrhl se s nataženou nohou dopředu. Plnou vahou svých dvě stě třiceti liber se trefil patou přímo do zámku. Rám se roztříštil a trosky dveří odletěly do haly.

„Nahoru,” zasupěl. Vyrazil po schodišti, s Harperovou v závěsu. Vrazil do ložnice. Nesprávné. Zašlé povlaky a zápach zatuchliny. Ložnice pro hosty. Vrhl se do dalších dveří. Správná ložnice. Ustlaná postel, proleželé polštáře, vůně spánku, telefon, sklenice vody na nočním stolku. Spojovací dveře pootevřené. Přeběhl místnost a rozrazil je. Otevřel se mu pohled do koupelny.

Zrcadla, umývadlo, sprchový kout.

Vana plná ohyzdné zelené vody.

Ve vodě Scimeca.

A na okraji vany Julia Lamarrová.

Julia Lamarrová se otočila, narovnala a podívala se na něj. Měla na sobě svetr, kalhoty a na rukách černé kožené rukavice. Obličej jí zbělel nenávistí a strachem. Pootevřela ústa. Vycenila pokřivené zuby. Popadl ji za předek svetru, škubl s ní do strany a udeřil ji do hlavy. Surová rána obrovskou pěstí umocněná divokým vztekem a pohybovou energií. Zasáhla ji do čelisti. Hlava jí poskočila dozadu, odrazila se od stěny a Lamarrová se skácela jako sražená bleskem. Dopadnout na podlahu ji už neviděl, protože se otočil k vaně. Scimeca byla prohnutá do oblouku, nahá, pokrytá slizem, oči vyvalené, hlavu zvrácenou, ústa otevřená.

Nehýbala se.

Nedýchala.

Zasunul jí ruku pod krk, narovnal hlavu, natáhl prsty na druhé ruce a zastrčil jí je do úst. Jazyk nenašel. Sevřel ruku v pěst a vrazil ji, co nejdál mohl. Ústa se mu obemkla kolem zápěstí a kůže na kloubech se roztrhla o zuby. Zašátral v krku, zahákl prst za jazyk. Byl kluzký jako úhoř. Dlouhý, těžký sval. Stočil se, projel hrdlem a vyklouzl do úst. Vytáhl ruku a ještě víc si ji poškrábal. Sklonil se, aby jí vdechl vzduch do plic, ale když přiblížil obličej, prudce vydechla, rozkašlala se a hruď se jí začala zvedat. Křečovitě lapala po dechu. Vzal jí hlavu do náručí. Sípala. Zoufalý zápas zmučeného hrdla.

„Pusťte sprchu,” zařval.

Harperová přeběhla ke sprchovému koutu a pustila vodu. Podepřel Scimecu pod zády a vytáhl zátku z vany. Hustá zelená břečka začala klesat. Popadl ji pod rameny a koleny. Narovnal se, ustoupil a držel ji uprostřed koupelny. Na dlaždičky kapala zelená barva.

„Musíme ji nějak umýt,” pronesl bezradně.

„Udělám to,” nabídla se Harperová tiše.

Uchopila ji pod pažemi a zcela oblečená Zacouvala do sprchového koutu. Opřela se o stěnu a držela ji vzpřímenou jako opilce. Barva pod sprchou nejprve zesvětlala a potom se pod ní objevila začervenalá pokožka. Harperová ji pevně svírala, dvě minuty, tři, čtyři. Byla promočená skrz naskrz a oblečení měla plné zelených šmouh. Pomalu se otáčela v bizarní taneční figuře, aby Scimecu omyla ze všech stran. Potom opatrně ustoupila dozadu a nechala jí vodu stékat na vlasy. Nekonečně dlouho se barvila do zelena. Harperové docházely síly. Barva byla mazlavá. Scimeca jí klouzala z rukou.

„Podejte ručníky,” zasupěla. „Najděte župan.”

Ručníky visely na háčcích, přímo nad bezvládnou Lamarrovou. Reacher dva sundal a Harperová vyklopýtala ze sprchového koutu. Reacher podržel ručník v napřažených pažích a Harperová mu do něj Scimecu předala. Zachytil ji do nadýchané froté látky a zabalil ji. Harperová zavřela šumící vodu a vzala si druhý ručník. Zůstala stát v náhlém tichu, prudce oddechovala a otírala si obličej. Reacher popadl Scimecu do náruče a odnesl ji do ložnice. Jemně ji položil na postel. Sklonil se k ní a shrnul jí z obličeje mokré vlasy. Stále sípala. Oči měla otevřené, ale naprosto prázdné.

„Je v pořádku?” křikla Harperová.

„Nevím,” odpověděl Reacher.

Pozoroval, jak dýchá. Hruď se jí prudce zvedala, jako by právě uběhla míli.

„Řekl bych, že ano. Dýchá.”

Vzal ji za zápěstí a nahmatal puls. Silný a rychlý.

„Nic jí není,” oznámil. „Puls souhlasí.”

„Měli bychom ji odvézt do nemocnice,” zavolala Harperová.

„Doma se bude cítit lépe.”

„Potřebuje ale sedativa. Probudí se v hrozném šoku.”

Zavrtěl hlavou. „Až se probudí, nebude si vůbec nic pamatovat.”

Harperová na něj vytřeštila oči. „Děláte si legraci?”

Podíval se na ni. Stála tam, držela župan, promočená až na kůži a opatlaná barvou. Košili měla olivově zelenou a průhlednou.

„Jednala ve stavu hypnózy,” vysvětlil.

Kývl bradou ke koupelně.

„Přesně tak to dělala. Krok za krokem. Je ostatně největší odbornicí Úřadu.”

„Hypnóza?” zapochybovala Harperová. Vzal si od ní koupací plášť a položil ho přes bezvládné tělo Scimecy. Pečlivě pod ni zastrčil okraje. Sklonil hlavu a poslechl si, jak dýchá. Stále prudce, ale začínala se uklidňovat. Vypadala jako člověk spící hlubokým spánkem, až na to, že oči měla široce otevřené a rozostřené.

„Tomu nevěřím,” prohlásila Harperová. Reacher utřel Scimece rohem ručníku obličej.

„Přesně tak to ale dělala,” zopakoval. Zavřel Scimece palcem oči. Očividně správný nápad. Zhluboka vydechla a pootočila hlavu. Mokré vlasy se posunuly po polštáři. Otočila hlavu na druhou stranu a zabořila do polštáře tvář jako neklidný spáč pronásledovaný sny. Harperová ji nehnutě pozorovala. Potom se obrátila a upřela pohled do koupelny.

„Jak dlouho to víte?” zeptala se.

„S jistotou? Od včerejší noci.”

„Jak vás to napadlo?”

Reacher ještě jednou použil ručník a otřel zelenou vodu odkapávající Scimece z vlasů.

„Donekonečna jsem všechno probíral. Od začátku, den po dni, přemýšlel, přemýšlel a přemýšlel, až jsem měl pocit,

že mi praskne hlava. Nejprve jsem se ptal co kdyby. A potom jsem přešel ke kdo jiný.”’

Harperová se na něj upřeně dívala. Přitáhl Scimece koupací plášť výš k ramenům.

„Věděl jsem, že s motivem se mýlí. Věděl jsem to celou dobu. Ale nechápal jsem proč. Nejsou žádní hlupáci. Přesto se hluboce mýlili. Uvažoval jsem proč. Proč? Zhloupli z čista jasna? Zaslepuje je odborná specializace? To jsem se nejprve domníval. Malé jednotky ve velké organizaci se chovají defenzivně. Je jim to vrozené. Hrstka psychologů placená, aby rozmotala velice komplikovaný případ, se nevzdá a neřekne, • že se ve skutečnosti jedná o triviální záležitost. Říkal jsem si, že možná jednají podvědomě. Potom jsem však svůj úsudek přehodnotil. Nemůžou se chovat tak nezodpovědně. Začal jsem tedy znovu. A nakonec zbyla jediná odpověď. Mýlí se, protože se chtějí mýlit.”

„A věděl jste, že Lamarrová prosazovala motiv. Vzala ten případ za svůj. Takže jste ji začal podezírat.”

Přikývl.

„Správně. Podezření na ni padlo v okamžiku, kdy zemřela Alison, protože je vázalo rodinné pouto, a jak jste sama řekla, rodinné vztahy vždycky hrají důležitou roli. Tak me napadlo, jestli nezabila všechny. Jestli nekryje osobní motiv náhodným výběrem předchozích tří obětí. Nechápal jsem však proč. Žádný osobní motiv neexistoval. Nebyly nejlepší kamarádky, ale vycházely spolu. V rodině nedošlo ke sporům. Dědictví mělo být rozděleno rovným dílem. Proč by tedy žárlila? A k tomu nelétala, takže jak by to mohla být ona?”

„Ale?”

„Ale potom mi to došlo. Vzpomněl jsem si na jednu Alisoninu poznámku. Můj otec umírá, sestry by si však měly pomáhat. Domníval jsem se, že mluví o morální podpoře. Pak mě napadlo, jestli ji nemyslela jinak. Jestli nemluvila o finanční pomocí. Jako když jste mě vy pozvala v New Yorku na oběd a potom se chopila účtenky a zaplatila. Co když za ni chtěla platit? Podělit se s ní? Protože věděla, že dědictví připadne celé jí a Julia zuří, že nedostane ani cent? Julia mi ale tvrdila, že jí připadne rovná půlka a díky velkomyslnosti a spravedlnosti nevlastního otce je už bohatá. Napadlo mě, jestli nelhala. Co když nevlastní otec nebyl velkomyslný a spravedlivý? Co když není bohatá?”

„Vás napadlo, že lhala?”

Reacher přikývl. „Určitě. Najednou jsem ji spatřil v pravém světle. Nebudila dojem, že je bohatá. Oblékala se velice levně. Měla levná zavazadla.”

„To jste svou úvahu založil na zavazadlech?”

Pokrčil rameny. „Stavěl jsem na vodě. Když má ale někdo vedlejší příjmy, musí se nějak projevit. Možná jen ve vkusných drobnostech, je to ale vidět. A u Lamarrové nic vidět nebylo. Byla chudá jako kostelní myš. Takže lhala. A Jodie mi prozradila, že ve firmě kladou otázku co ještě. Když někoho nachytají při lži, ptají se co ještě. O čem ještě lže? Tak mě napadlo, jestli také nelhala o svém vztahu k sestře. Co když ji nenávidí stejně jako v dětství? A co když nemluví pravdu o rovném dílu dědictví? Co když ji vůbec žádné dědictví nečeká?”

„Prověřil jste to?”

„Jak bych mohl? Prověřte to ale sama a uvidíte. Jiná možnost se nenabízí. Potom jsem pokračoval dál. O čem ještě lže? Co když je vylhané všechno? Co když lže o létání? Není to jen bohapustá lež, tak velká a očividná, že o ní nikdo nepřemýšlí? Dokonce jsem se vás ptal, jak jí to prochází. Odpověděla jste mi, že Úřad se s tím smířil. Stejně jako my všichni. Považovali jsme to za povahovou vlastnost. Přesně jak chtěla. Protože tím pádem nepřipadala jako pachatel v úvahu. Byla to však lež. Musela být. Strach z létání je v jejím případě příliš iracionální.”

„Takovou lež si však nemůžete vymyslet. Buď létáte, nebo ne.”

„Dříve létala. Řekla mi to. Potom se jí létání znelíbilo a přestala. Takže to znělo věrohodně. Nikdo ji v posledních letech neviděl nasednout do letadla. Tak jí každý věřil. Když ale potřebovala, dokázala do letadla nasednout. A měla pádný důvod. Největší motiv, jaký si můžete představit. Alison mělo připadnout dědictví – a ona ho chtěla pro sebe. Byla Popelkou spalovanou žárlivostí a nenávistí.”

„Věřila jsem jí. Bezmezně.”

Reacher pohladil Scimecu po vlasech.

„Všichni jsme jí věřili. Proto si zvolila nejodlehlejší lokality. Abychom uvažovali o zeměpise, rozsahu a vzdálenosti. A nebrali ji vůbec v úvahu.”

Harperová chvíli mlčela. „Byla ale tak rozrušená. Pamatujete se? Dokonce před námi plakala.”

Reacher zavrtěl hlavou. „Nebyla rozrušená. Měla strach. Ocitla se v krajním nebezpečí. Vzpomínáte, jak to probíhalo? Odmítla si vzít dovolenou. Protože potřebovala znát výsledek pitvy. A já jsem začal zpochybňovat motiv a ona se celá napjala, protože jsem mířil správným směrem. Potom jsem ale navrhl krádež zbraní v armádě a ona se rozplakala. Nikoliv však z rozrušení, ale úlevou. Nic jí nehrozilo. Nedostal jsem se jí na stopu. A pamatujete si, co udělala potom?”

Harperová přikývla. „Začala vaši teorii podporovat.”

„Přesně tak. Mohla se přetrhnout snaživostí. Vkládala mi slova do úst. Tvrdila, že musíme přehodnotit názor. Chopila se mé teorie, protože věděla, že nikam nevede. Usilovně přemýšlela, improvizovala jako šílená a snažila se nás vehnat do slepé uličky. Nepřemýšlela však dostatečné usilovně, protože přehlédla, že ta teorie je pitomost. Zela v ní hluboká díra.”

„Jaká díra?”

„Copak je pravděpodobné, aby se jedinými svědkyněmi krádeže stalo jedenáct žen, které žijí osaměle? Už jsem vám říkal, že to byl z mé strany tak trochu pokus. Chtěl jsem vědět, kdo se nepostaví na mou stranu. Udělal to pouze Poulton. Blakea nepočítám, byl bez sebe kvůli Lamarrové. Ale Lamarrová začala mou teorii vehementně prosazovat. Všemi prostředky, protože jí zaručovala bezpečí. A potom prohlásila, že jede domů, doprovázena soucitnými pohledy. Domů však nejela. A pokud ano, tak jenom aby si zabalila. Pak se vydala sem a pustila se do práce.”

Harperová zbledla.

„Vždyť se vlastně přiznala. Před námi přede všemi, těsně než odešla. Pamatujete? Řekla zabila jsem svou sestru. Protože jsem marnila čas. Měla však pravdu. Jednalo se o zvrácený vtip.”

Reacher přikývl. „Je zvrácená až do morku kostí. Zabila čtyři ženy kvůli penězům svého nevlastního otce. A ta záležitost s barvou? Od začátku působila bizarně. Tak bizarně, že se ocitla ve středu pozornosti. Ale byla také obtížná. Dokážete si představit, co kvůli ní musela podstoupit? Proč ji použila?”

„Aby nás zmátla.”

„A proč ještě?”

„Protože se bavila,” dodala Harperová pomalu. „Protože je opravdu zvrácená.”

„Neskutečně zvrácená,” potvrdil Reacher. „Ale také velice chytrá. Jenom si uvědomte, kolik času jí zabraly přípravy. Musela začít před dvěma lety. Její otčím tenkrát onemocněl a sestra odešla z armády. Dva základní předpoklady, které pečlivě rozvíjela. Velice pečlivě. Získala od sestry seznam podpůrné skupiny, vybrala podobně jako já osaměle žijící ženy a potom všech jedenáct tajně navštívila, patrně o víkendech letadlem. Oháněla se plackou FBI a dostala se všude, kam potřebovala. Stejně jako vy jste vstoupila k Alison a před chvílí prošla kolem policisty. Nic nepůsobí přesvědčivěji než žena s plackou FBI. Potom jim patrně předložila historku, jak se Úřad snaží dostat na kobylku armádě, a ony ji přijaly s vděčností. Tvrdila, že rozjíždí velké vyšetřování. Usadila se u nich v obývacím pokoji a požádala, jestli je nemůže podrobit hypnóze, aby získala zasuté informace.”

„Včetně vlastní sestry? Jak by se k ní dostala, když si Alison měla myslet, že nelétá?”

„Donutila Alison přijet do Quantica. Alison vyprávěla, že ji Julia pozvala do Quantica a pátrala v jejím podvědomí. Nešlo však o otázky týkající se znásilnění. Nešlo o vůbec žádné otázky, ale o pokyny do budoucna. Přikázala jí, jak se má zachovat, stejně jako ostatním. Lorraine Stanleyová tenkrát ještě sloužila, tak jí nařídila, aby ukradla barvu a schovala ji. Zbývajícím oznámila, že obdrží karton a mají ho uskladnit. Všem řekla, že je ještě navštíví a v mezičase nesmějí nikomu nic prozradit. Dokonce je vybavila výmluvami o smyšlených spolubydlících a omylech zásilkové služby.”

Harperová přikývla a podívala se na dveře do koupelny.

„Potom Stanleyové přikázala, aby začala rozesílat barvu,” řekla. „A pak se vrátila na Floridu a zabila Amy Callanovou. Po ní Caroline Cookeovou. Věděla, že její smrtí uvede v chod vzorec mnohonásobné vraždy a vyšetřování spadne do klína Blakeovi v Quanticu, kde ho bude moct úspěšně mařit. Panebože, mělo mě to napadnout. Chtěla na případu mermomocí pracovat. Odmítla se nechat odvolat. A kdo vypracoval profil? Ona. Kdo prosazoval spojitost s armádou? Kdo tvrdil, že pachatelem je voják? Opět ona. A dokonce vás navrhla jako ideální prototyp.”

Reacher neodpověděl. Harperová se dívala na dveře.

„Ale pouze Alison byla skutečným cílem,” řekla. „Zřejmě proto zkrátila interval. Nemohla se dočkat, až ji zabije.”

„A nás použila jako zvědy. Pamatujete se, jak se vyptávala na Alisonin dům? Zkrátila interval, takže neměla čas na pozorování, a použila nás. Vzpomínáte? Žije osaměle? Zamyká dveře? Všechno jsme jí pověděli.”

Harperová zavřela oči. „V den smrti Alison neměla službu. Byla sobota. V Quanticu panoval klid. Věděla, že v sobotu projde její nepřítomnost bez povšimnutí. Téměř nikdo nepracuje.”

„Je velice chytrá,” potvrdil Reacher.

Harperová přikývla. Otevřela oči. „A vysvětluje se tím nepřítomnost stop. Věděla, po čem budeme na místě činu pátrat.”

„A je ženou,” dodal Reacher. „Vyšetřovatelé hledali muže, na její radu. To samé platí o půjčovnách aut. Kdyby je někdo prověřoval, narazil by na ženské jméno, kterému by nevěnoval pozornost. K čemuž také došlo.”

„Ale jaké jméno? V půjčovně se musela prokázat.”

„Na letišti také. Určitě ale měla zásuvku plnou průkazů. Patřících ženám, které Úřad poslal do vězení. Určitě se vám je podaří vystopovat. Nic neříkající jména nevinných žen.”

Harperová se zatvářila kajícně. „Sama jsem vyřizovala vzkaz. Od Hertze. Pamatujete? Nic podstatného. Jenom nějaká žena na služební cestě.”

Reacher přikývl. „Je velice chytrá. Dokonce bych řekl, že se při návštěvě domu obětí oblékala jako ony. Pozorovala je, a když nosily bavlněné šaty, navlékla se do bavlněných šatů. Když nosily kalhoty, měla na sobě kalhoty. Teď zvolila vytahaný svetr jako Scimeca. Takže vlákna z oblečení patřila zdánlivě oběti. Chtěla vědět, jak se obléká Alison, vzpomínáte? Nezbyl jí čas na pozorování, tak se zeptala nás, naprosto nevinně a mezi řečí. Vypadá pořád sportovně, je opálená a obléká se do kovbojského? My jsme odpověděli ano, takže ji určitě navštívila v džínách a vysokých botách.”

„A poškrábala jí obličej, protože ji nenáviděla.”

Reacher zavrtěl hlavou.

„Obávám se, že za to jsem mohl já. Neustále jsem zpochybňoval nepřítomnost násilí, přímo před ní. Tak se rozhodla trochu přitvrdit. Měl jsem držet jazyk za zuby.”

Harperová mlčela.

„A díky tomu mi došlo, že ji najdeme tady. Protože se celou dobu pokoušela napodobit můj prototyp. A já jsem řekl, že Scimeca bude další na řadě. Takže jsem věděl, že ji zastihneme tady. Byla ale trochu rychlejší, než jsem předpokládal. A my trochu pomalejší. Nemrhala časem.”

Harperová se podívala na dveře do koupelny. Zachvěla se. Uhnula pohledem.

„Jak jste přišel na hypnózu?”

„Stejně jako na všechno ostatní. Domníval jsem se, že vím kdo a proč, ale vysvětlení jak působilo zcela nemožně, tak jsem ho neustále probíral. Proto jsem potřeboval uniknout z Quantica. Abych získal čas na přemýšlení. Přemýšlel jsem nesmírně dlouho. Nakonec se však nenabízela jiná možnost. Hypnóza vysvětlovala pasivitu, poslušnost i tichý souhlas. A to, jak vypadalo místo činu. Skutečně se jich nedotkla ani prstem. Jenom určovala tempo a říkala, co mají udělat, krok za krokem. Všechno vykonaly samy. Až po napuštění vany a spolknutí vlastního jazyka. Nezbylo na ní nic jiného, než jazyk zase vytáhnout. Aby se patologové nedovtípili, co je příčinou smrti.”

„Jak vás napadl jazyk?”

Na chvíli se odmlčel.

„Po vašem polibku.”

„Po polibku?”

Usmál se. „Dokážete s jazykem divy. Což mě přivedlo na myšlenku, že pouze jazyk odpovídá výsledku Stavelyovy pitvy. Ale jak někoho přinutíte, aby spolknul vlastní jazyk? Připadalo mi to nemožné, pak mi ale došlo, že je vraždí Lamarrová, která je velká hypnotizérka. Skládačka zapadla.”

Harperová mlčela.

„A víte co?” dodal Reacher.

„Co?”

„První noc, co jsem se s ní sešel, mě chtěla hypnotizovat. Údajně kvůli skutečnostem zasunutým v podvědomí, ale ve skutečnosti mi chtěla vštípit, abych se choval přesvědčivě a zmrazil vyšetřování na mrtvém bodě. Blake se mě snažil přemluvit, já jsem ale odmítl, se slovy, že by mě nechala běhat nahého po Páté avenue. Myslel jsem to jako žert. Ale byl jsem zatraceně blízko pravdě.”

Harperová se otřásla. „Kdy by se zastavila?”

„Nejspíš by zabila ještě jednu. Šest by stačilo. Šest by dostatečně zakrylo motiv. Písek na pláži.”

Sedla si k němu na okraj postele. Zadívala se na Scimecu, netečnou pod koupacím pláštěm.

„Bude v pořádku?” zeptala se.

„Patrně ano. Má tuhý kořínek.”

Harperová ho přejela pohledem. Košili a kalhoty měl mokré a umazané. Paže až k ramenům mu pokrývala zelená barva.

„Jste celý mokrý,” pronesla nepřítomně.

„Vy také. Mnohem víc než já.”

Přikývla. Odmlčela se.

„Oba jsme mokří,” podotkla. „Hlavně však máme nejhorší za sebou.”

Neodpověděl.

„Na úspěch,” řekla.

Naklonila se a objala ho vlhkými pažemi kolem ramen. Přitáhl ji k sobě a políbil, vášnivě na ústa. Na rtech ho zašimral její jazyk. Potom ustrnul. Odtáhla se.

„Zvláštní pocit. Nejsem si jistá, jestli ještě budu moct někoho líbat jazykem.”

Mlčel.

„Strašný způsob, jak umřít,” zašeptala.

Podíval se na ni a usmál se.

„I když tě kůň shodil, nasedneš opět do sedla.”

Naklonil se, vzal jí rukou za zátylek a přitáhl k sobě. Políbil ji na ústa. Na okamžik znehybněla. Potom se k němu přitiskla. Vpila se do jeho polibku. Pak se odtáhla a zdráhavě se usmála.

„Jdi ji probudit,” vybídl ji Reacher. „Proveď zatčení, začni s výslechem. Čeká tě velký případ.”

„Nebude se mnou chtít mluvit.”

Podíval se do spícího obličeje Scimecy.

„Ale ano. Kdyby se zdráhala, řekni jí, že jí zlomím ruku. Při dalším odporu jí zpřerážím všechny kosti v těle.”

Harperová se opět zachvěla a odvrátila se od něj. Postavila se a vykročila ke koupelně. V ložnici se rozhostilo ticho, rušené pouze dechem Scimecy, oddechující pravidelně jako parní stroj. Potom se Harperová po dlouhé chvíli vrátila, v obličeji bílá jako křída.

„Nebude se mnou mluvit.”

„Jak to víš, ještě ses jí na nic nezeptala.”

„Je mrtvá.”

Ticho.

„Zabil jsi ji.”

Ticho.

„Vlastní rukou.”

Ticho.

„Zlomil jsi jí vaz.”

V hale v přízemí se ozvaly hlasité kroky. Stoupaly po schodišti. Zastavily se v chodbě před ložnicí. Potom se ve dveřích objevil policista. V ruce svíral hrnek. Našel ho na zábradlí verandy. Vytřeštil oči.

„Co se děje?”

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

O SEDM HODIN POZDĚJI, NĚCO PO PŮLNOCI, SEDĚL REACHER ZAMČENÝ v cele předběžného zadržení v portlandské odbočce FBI. Věděl, že policajt zavolal seržantovi a ten informoval Úřad. Portlandská pobočka zavolala do Quantica, Quantico do Hoover Building a Hoover Building do New Yorku. Policajt ze sebe vzrušeně vysypal všechny poznatky. Seržant si nenechal ujít příležitost a dorazil osobně. Nadýmal se důležitostí. Harperová kamsi zmizela. Přijela záchranka. Odvezla Scimecu do nemocnice. Slyšel, jak se policejní oddělení bez odporu vzdává pravomoci. Potom přikvačili dva agenti z Portlandu a provedli zatčení. Nasadili mu pouta, odvezli ho do Portlandu, strčili do cely a vypařili se.

V cele bylo horko. Oblečení mu během hodiny uschlo jako prkno pokryté zelenou barvou. Kromě toho se nic nestalo. Patrně museli shromáždit všechny zúčastněné. Uvažoval, jestli přijedou do Portlandu, nebo zda ho letadlem dopraví do Quantica. Nic mu neřekli. Nikdo se k němu ani nepřiblížil. Nechali ho zcela samotného. Celou dobu se bál o Scimecu. Představoval si, jak ji neznámí lidé na pohotovosti ohledávají a zpovídají.

Události se daly do pohybu až dlouho po půlnoci. Budova ožila. Přijíždějící auta, naléhavé rozhovory. První osoba, kterou spatřil, byl Nelson Blake. Takže vážili cestu za ním. Museli absolvovat poradu a po dlouhé debatě nasednout do learu. Časově to souhlasilo. Otevřely se vnitřní dveře, mřížemi prošel Blake a s podivným výrazem ve tváři nakoukl do cely. Teď jsi to opravdu posral, snažil se sdělit. Vypadal unaveně a napjatě. Zrudlý i křídově bílý zároveň.

Potom se hodinu nic nedělo. Po jedné ráno dorazil Alan Deerfield. Až z New Yorku. Vnitřní dveře se otevřely a vstoupil dovnitř. Tichý, špatně naladěný, červené oči skryté za silnými brýlemi. Zastavil se. Podíval se přes mříže. Stejný hloubavý pohled, jaký použil první noc. Takže to jsi ty?

Odešel a další hodina proběhla v klidu. Ve dvě hodiny ráno vešel místní agent se svazkem klíčů. Odemkl dveře.

„Nadešel čas k rozhovoru,” prohlásil.

Vyvedl ho z vězeňského bloku do chodby. Chodbou ke konferenční místnosti. Menší než konferenční místnost v New Yorku, ale stejně levná. Stejné osvětlení, stejný stůl. Na jedné straně seděli Deerfield s Blakeem. Proti nim stála prázdná židle. Přešel k ní a usadil se. Rozhostilo se ticho. Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul. Potom Blake učinil první krok.

„Jeden z našich agentů je mrtvý,” prohlásil. „To se nám vůbec nelíbí.”

Reacher se na něj podíval.

„Zemřely čtyři ženy. A nechybělo mnoho a zemřela by i pátá.”

Blake zavrtěl hlavou. „Pátá by nikdy nezemřela. Měli jsme situaci pod kontrolou. Julia Lamarrová dorazila právě včas, aby ji zachránila. Což vám zkřížilo plány a zabil jste ji.”

Opět se rozhostilo ticho. Reacher pomalu přikývl.

„Takže to je vaše stanovisko?” zeptal se.

Deerfield vzhlédl.

„Jedná se o reálné stanovisko,” řekl. „Nemyslíte? Dostala ve svém volném čase spásný nápad, překonala strach z létání, dorazila těsně po pachateli, pustila se do oživování oběti a vám ruply nervy a udeřil jste ji. Je hrdinkou a vás čeká proces kvůli vraždě federálního agenta.”

Opět ticho.

„Časová posloupnost také souhlasí?” zeptal se Reacher.

Blake přikývl. „Samozřejmě. V devět hodin východního času vyjela z domova a kolem páté místního času dorazila do Portlandu. Což dělá jedenáct hodin. Měla spoustu času dostat nápad, dojet na národní letiště a nasednout do letadla.”

„Policajt viděl pachatele vcházet do domu?”

Deerfield pokrčil rameny. „Patrně usnul. Znáte to, vesničtí burani.”

„Viděl přijít kaplana. Takže byl vzhůru.”

Deerfield zavrtěl hlavou. „Armáda potvrdí, že nikdy žádného kaplana neposlala. Musel se mu jen zdát.”

„Viděl vcházet ji?”

„Pořád spal.”

Jak se dostala dovnitř?”

„Zaklepala na dveře, vyrušila pachatele. Proklouzl kolem ní a ona ho nepronásledovala, protože chtěla nejprve zachránit Scimecu. Jednala humánně.”

„Policajt viděl pachatele prchat?”

„Ještě se neprobudil.”

„A ona měla dost času zamknout za sebou dveře, i když jako správný lidumil pospíchala nahoru?”

„Očividně.”

Rozhostilo se ticho.

„Scimeca se už probrala?” zeptal se Reacher.

Deerfield přikývl. „Volali jsme do nemocnice. Na nic si nepamatuje. Vytlačila nepříjemné události ze svého vědomí. Seženeme hromadu cvokařů, kteří nám to potvrdí.”

Opět ticho.

„Kde je Harperová?”

„Dočasně propuštěná,” odpověděl Blake.

„Protože odmítla podpořit vaši teorii?”

„Propadla romantické iluzi. Vyprávěla nám spoustu nesmyslů.”

„Je vám jasné, do čeho jste se namočil?” vyštěkl Deerfield. „Lamarrovou jste nenáviděl od začátku. Takže

jste ji z osobních důvodů zabil a vymyslel si absurdní historku. Moc vám ale nepomůže. Není ji čím podložit. K Lamarrové nevede jediná stopa.”

„Žádné po sobě nezanechávala,” souhlasil Reacher.

Blake se usmál. „Není to ironie osudu? Přesně to jste nám celou dobu říkal. Abychom přemýšleli jako pachatel. A nyní se snažíte přesunout pachatelovy myšlenky na Lamarrovou.”

„Kde má auto?” zeptal se Reacher. „Z letiště se musela dostat k Scimece autem, tak kde stojí?”

„Ukradl ho pachatel,” odpověděl Blake. „Původně se musel přikrást pěšky zezadu, protože nevěděl, že policajt spí, a když ho Lamarrová vyrušila, prchl v jejím autě.”

„Najdete výpůjčku na její pravé jméno?”

Blake přikývl. „Pravděpodobně. Obvykle najdeme, co hledáme.”

„A co let z D.C.? Narazíte v počítači aerolinií na její jméno?”

Blake znovu přikývl. „Když budeme chtít, tak ano.”

„Už jste pochopil, v čem vězíte?” zopakoval Deerfield. „Nepřipadá v úvahu, aby zemřel agent a my neměli viníka.”

Reacher kývl hlavou. „A nepřipadá v úvahu připustit, že ten agent byl vrahem.”

„Ani se o to nepokoušejte,” potvrdil Blake.

„I když byla vražedkyní?”

„Nebyla vražedkyní,” zdůraznil Deerfield. „Pouze loajální agentkou, která vykonala svou práci.”

Reacher opět kývl.

„Jak vidím, nedostanu od vás ani vindru,” řekl.

Deerfield se ušklíbl, jako by ho do nosu udeřil nepříjemný zápach.

„Nežertujeme, Reachere,” upozornil. „To vám musí být jasné. Octl jste se ve velkém maléru. Můžete tvrdit, co se vám zachce. Klidně prohlašujte, že máte podezření. Jenom se ztrapníte. Nikdo vás nebude poslouchat. A stejně by to bylo jedno. Protože pokud jste měl podezření, měl jste nechat Harperovou, aby ji zatkla.”

„Málo času.”

Deerfield zavrtěl hlavou. „Blbost.”

„Viděl jste ji Scimece ubližovat?” zeptal se Blake.

„Potřeboval jsem ji odklidit z cesty.”

„Náš žalobce potvrdí, že i kdybyste jednal na základě upřímného přesvědčení, měl jste okamžitě vytáhnout Scimecu z vany a nechat Harperovou, aby si poradila s Lamarrovou. Byli jste dva na jednoho. A ušetřilo by vám to čas, když jste měl takový strach o svou kamarádku.”

„Ušetřilo by mi to půl vteřiny.”

„I půl vteřina může být kritická,” ozval se Deerfield. „V situaci, kdy jde o život. Náš žalobce to rozmázne. Řekne, že ztrácet čas rvačkou o čemsi hovoří. Například o osobním nepřátelství.”

Místnost ztichla. Reacher se díval do stolu.

„Odborníkovi na právo jako vy to musí být jasné,” ozval se Blake. „K upřímné mýlce dojít může, ale obrana oběti se musí odehrát přesně v okamžiku, kdy je oběť ohrožena. Nikoliv až následovně. Následovně se jedná o pomstu, nefalšovanou a jednoznačnou.”

Reacher neodpověděl.

„A nemůžete tvrdit, že jste se mýlil a zabil neúmyslně,”’ pokračoval Blake. „Pamatuji se, jak jste mi říkal, že dokážete rozbít lebku a v žádném případě se to nestane náhodou. Mluvil jste o těch chlapech v uličce. A co platí pro lebky, platí i pro zlomení vazu. Takže se nejednalo o náhodu. Zabil jste ji úmyslně.”

Ticho.

„Dobře,” promluvil Reacher. „Co po mně chcete?”

„Nic po vás nechceme,” vyštěkl Deerfield. „Půjdete do vězení.”

„Blbost. O něco vám jde,” opáčil Reacher. „Vždycky vám o něco jde.”

Opět ticho. Trvalo dlouhé minuty. Potom Blake pokrčil rameny.

„Dobře. Když budete spolupracovat, můžeme se dohodnout na kompromisu. Sdělíme, že Lamarrová spáchala sebevraždu, z lítosti nad smrtí svého otce a zdrcená, že nemohla zachránit sestru.”

„A vy budete mlčet,” doplnil Deerfield. „Nikomu nic neprozradíte a budete se držet naší verze.”

Další ticho.

„Proč bych to měl udělat?” zeptal se Reacher.

„Protože nejste hlupák,” poučil ho Deerfield. „Nezapomínejte, že na Lamarrovou nic nemáte. Moc dobře to víte. Vedla si velice chytře. Jistě, můžete se v případu dlouhá léta šťourat, pokud máte milion dolarů na účty od právníků. Přijdete na bezvýznamné podružné okolnosti, co by si s nimi však porota počala? Velký chlap nenávidějící malou ženu? On vandrák, ona federální agentka? Srazí jí vaz a hází vinu na ni? Absurdní historka o hypnóze? Zapomeňte na to.”

„Takže uvažujte realisticky,” vyzval ho Blake. „Od nynějška jste náš.”

Ticho. Potom Reacher zavrtěl hlavou.

„Ne. Nepřipadá v úvahu.”

„V tom případě půjdete do vězení.”

„Nejdřív bych se rád na něco zeptal.”

„Na co?”

„Zabil jsem Lorraine Stanleyovou?”

Blake zavrtěl hlavou. „Ne, nezabil.”

„Jak to víte?”

„Moc dobře víte, jak to víme. Celý týden jsme vás sledovali.”

„A dali kopii zprávy o sledování mému právníkovi.”

„Ano.”

„Výborně.”

„Co je na tom výborného, chytráku?”

„Můžu se na vás vykašlat.”

„Nechtěl byste to trochu rozvést?”

Reacher zavrtěl hlavou. „Lámejte si hlavu sami.”

Rozhostilo se ticho.

„Nad čím?” zeptal se Blake.

Reacher se na něj usmál. „Uvažujte o strategii. Možná mě můžete zavřít kvůli Lamarrové, ale nemůžete mi přišít vraždy ostatních žen, protože můj právník vlastní zprávu, která dokazuje, že jsem je nezabil. Co si tedy počnete?”

„Co je vám do toho?” zavrčel Blake. „Vy budete sedět v base.”

„Přemýšlejte o budoucnosti. Budete muset veřejnosti přiznat, že jsem to nebyl já, a budete zarytě tvrdit, že to nebyla ani Lamarrová. Takže pátrání bude pokračovat. Nemůžete z ničeho nic přestat. Vzbudilo by to pozornost. A představte si hanlivé novinové titulky. Elitní jednotka FBI přešlapuje deset let na místě. Možná ještě horší. A také nebudete moct odvolat hlídky, budete pracovat od rána do večera, budete potřebovat čím dál tím víc lidí, vynakládat stále větší energii a utrácet stále víc peněz. To všechno kvůli neexistujícímu pachateli. Jste ochotni něco takového podstoupit?”

Ticho.

„Ne, nejste,” řekl Reacher. „Když to ale neuděláte, přiznáte pravdu. Lamarrová je mrtvá, vyšetřování se zastavilo, já pachatelem nejsem, takže jím musí být Lamarrová. Měli byste se rozhodnout. Všechno nebo nic. Když nepřipustíte, že to byla Lamarrová, budete do konce své kariéry usilovně pátrat po pachateli, o kterém víte, že neexistuje. A když připustíte, že to Lamarrová byla, nemůžete mě zavřít, protože za daných okolností se dá její zabití ospravedlnit.”

Opět ticho.

„Takže táhněte k čertu.”

Ticho. Reacher se usmál.

„Jak se tedy rozhodnete?” zeptal se.

Ticho pokračovalo nekonečně dlouho. Potom se vzpamatovali.

„Zastupujeme Úřad,” prohlásil Deerfield. „Můžeme vám velice znepříjemnit život.”

Reacher zavrtěl hlavou.

„Můj život je obtížný i bez vás. Víc mi ho znepříjemnit nemůžete. Ale klidně přestaňte vyhrožovat. Vaše tajemství neprozradím.”

„Opravdu?”

Reacher přikývl. „Opravdu. Protože kdybych ho prozradil, ublížil bych Scimece. Je jedinou živoucí svědkyní. Všichni by si ji podali. Prokuratura, novináři, televize. Vyptávali by se jí na špinavé podrobnosti znásilnění a jak ji našli nahou ve vaně plné barvy. Trpěla by. A toho ji chci ušetřit.”

Ticho.

„Neprozradím ani slovo.”

Blake se díval do stolu. Potom přikývl.

„Dobře. Věřím vám.”

„Budeme vás však sledovat,” dodal Deerfield. „Napořád. Nezapomeňte na to.”

Reacher se opět usmál.

„Jak chcete. Ale nenechte se při tom nachytat. Protože vy zase nezapomeňte, co se stalo Petrosianovým nohsledům. Mějte to neustále na paměti.”

Tím své nerozhodné utkání zakončili. Víc nebylo řečeno. Reacher se postavil, protáhl se kolem stolu a vyšel z místnosti. Našel výtah a sjel do přízemí. Nikdo ho nenásledoval. Otevřel dveře z otlučeného dubu a skla vyztuženého drátem. Vkročil do chladu opuštěné noční ulice. Nepřítomně se zastavil na okraji chodníku.

„Reachere,” zavolala Harperová.

Vystoupila ze stínu sloupu u vchodu. Otočil se a zahlédl v temnotě světlý obrys jejích vlasů a bílý proužek košile vykukující pod sakem.

„Nazdar,” pozdravil. „Jsi v pořádku?”

Přikročila k němu.

„Všechno se srovná,” řekla. „Chci požádat o přeložení. Třeba sem do Portlandu. Líbí se mi tady.”

„Pustí tě?”

„Určitě. Pořád probíhá slyšení o rozpočtu a nemohou si dovolit vířit hladinu. Tohle bude nejtišší případ, k jakému kdy došlo.”

„Nikdy k němu nedošlo. Právě jsme se o tom nahoře dohodli.”

„Takže jste se rozešli v dobrém?”

„Nejlépe, jak to bylo možné.”

„Stála jsem při tobě. Ze všech sil.”

Přikývl. „Věděl jsem, že to uděláš. Škoda že FBI nemá víc takových agentů.”

„Něco pro tebe mám.”

Podala mu tenký kousek papíru. Byl to cestovní voucher vystavený kanceláří v Quanticu.

„Na let do New Yorku,” řekla.

„Co bude s tebou?”

„Řeknu, že jsem ho ztratila. Pošlou mi nový.” Natáhla se a políbila ho na tvář. Potom ustoupila a vykročila po chodníku.

„Hodně štěstí,” křikla.

„Tobě taky,” odpověděl.

Na letiště došel pěšky, dvanáct mil po krajnici silnice. Trvalo mu to tři hodiny. Vyměnil voucher za letenku a další hodinu čekal na odlet. Prospal čtyři hodiny ve vzduchu a tři hodiny časového rozdílu. Na La Guardia přistál v jednu hodinu odpoledne.

Zbytek drobných utratil za autobus na metro a za metro na Manhattan. Vystoupil na Canal Street a zamířil k jihu na Wall Street. Ve vestibulu Jodieiny kancelářské budovy stanul pár minut po druhé, obklopen davem pracovníků šedesáti pater vracejících se z oběda. Přijímací místnost u její kanceláře zela prázdnotou. Za pultem nikdo neseděl. Prošel otevřenými dveřmi a pokračoval chodbou obloženou právnickými knihami na dubových policích. Míjel vylidněné kanceláře. Na stolech se kupily papíry, přes opěradla židlí visela saka, nikde ale živá duše.

Došel až k dvojitým dveřím a dolehl k němu šum rušné konverzace. Cinkání skleniček. Smích. Otevřel pravé křídlo a hluk se na něj vyvalil plnou silou. Ocitl se v konferenční místnosti narvané lidmi. Tmavé obleky, sněhobílé košile, několik tmavých šatů a černých punčocháčů. Pod prosklenou stěnou stál dlouhý stůl pokrytý dlouhým bílým ubrusem s řadami jiskřivých skleniček a stovkou lahví šampaňského. Dva barmani nalévali šumivou zlatavou tekutinu jako o život. Lidé usrkávali, připíjeli a dívali se na Jodie.

Působila v hustém davu jako magnet. Ať se pohnula kamkoliv, lidé ji následovali a tvořili kolem ní malé skupinky. Nadšeně rozhazovali rukama. Otáčela se napravo a nalevo, pozvedala sklenku a potom vyrážela dál, s nahodilostí pingpongového míčku. Zahlédla ho ve dveřích ve stejném okamžiku, kdy se uviděl v zrcadle na stěně nad obrazem od Renoira. Byl neoholený a měl na sobě pomačkanou khaki košili potřísněnou zelenou barvou. Ona na sobě měla nové šaty za tisíc dolarů. Její pohled sledovala stovka očí a v místnosti se rozhostilo ticho. Na okamžik zaváhala, jako by činila rozhodnutí. Potom se prodrala davem a se skleničkou se šampaňským v ruce ho objala kolem krku.

„Oslava na tvou počest,” řekl. „Stala jsi se partnerkou.”

„Dokázala jsem to,” šeptla.

„Gratuluju, holčičko. A omlouvám se, že jdu pozdě.”

Vtáhla ho do davu a lidé je obklopili. Potřásl si rukou se stovkou právníků, stejným způsobem, jak to dělal s generály cizích armád. Nechte mě na pokoji a já vás také nechám. Hlavní šéf byl prošedivělý rudolící šedesátník, syn jednoho ze jmen stojících na bronzové tabuli v přijímací místnosti. Jeho oblek musel stát víc, než kolik Reacher za oblečení zaplatil za celý svůj život. Avšak v místnosti panovala tak povznesená nálada, že se k Reacherovi choval beze stopy nepřátelství. Patrně by si srdečně potřásl rukou i s Jodieiným liftboyem.

„Je skvělá právnička,” pravil bodře. „A jsem nesmírně vděčný, že přijala naši nabídku.”

„Nejlepší právnička, jakou jsem kdy potkal,” potvrdil Reacher do hluku oslavy.

„Pojedete s ní?”

„Kam?”

„Do Londýna,” odpověděl šéf. „Ona vám o tom neřekla? První povinností nového partnera je řídit několik let evropské operace.”

Potom se vrátila a se širokým úsměvem ho odtáhla stranou. Dav se začínal drobit do hloučků a rozhovor se točil kolem pracovních problémů a firemních drbů. Zavedla ho k oknu. Otvíral se z něj široký výhled na přístav lemovaný lodními jeřáby.

„Volala jsem do newyorské pobočky FBI. Měla jsem o tebe strach, navíc jsem teoreticky pořád tvým právníkem. Mluvila jsem s kanceláří Alana Deerfielda.”

„Kdy?”

„Před dvěma hodinami. Odmítli mi cokoliv prozradit.”

„Nic se prozrazovat nebude. Já jsem jim udělal laskavost a oni zase mně. Jsme si kvit.”

Přikývla. „Takže jsi nakonec dopadl pachatele.”

Potom se odmlčela.

„Předvolají tě jako svědka?” zeptala se. „Dojde k procesu?”

Zavrtěl hlavou. „Proces se konat nebude.”

Přikývla. „Jenom pohřeb?”

Pokrčil rameny. „Nezbyli žádní příbuzní.”

Opět se odmlčela, jako by se chystala k důležité otázce.

„Jaký z toho máš pocit? Odpověz jedním slovem.”

„Dobrý.”

„Udělal bys to znova? Za stejných okolností?”

Na okamžik se zamyslel.

„Za stejných okolností? Okamžitě.”

„Musím do Londýna. Na dva roky.”

„Já vím. Pověděl mi to tvůj šéf. Kdy odjíždíš?”

„Koncem měsíce.”

„Předpokládám, že nechceš, abych jezdil s tebou.”

„Budu mít hodně práce. Malá kancelář a velká zátěž.”

„A Londýn je civilizované město.”

Přikývla. „Přesně tak. Chtěl bys se mnou jet?”

„Na dva roky? Ne. Možná bych tě ale mohl čas od času navštívit.”

Chabě se pousmála. „To by bylo hezké.”

Neodpověděl.

„Patnáct let jsem nemohla žít bez tebe a nyní zjišťuju, že nemohu žít ani s tebou,” povzdechla si.

„Já vím. Naprosto moje vina.”

„Cítíš to samé, co já?”

Podíval se na ni.

„Patrně ano,” zalhal.

„Takže nám zbývá čas do konce měsíce,” řekla.

Přikývl.

„Víc než většině lidí. Můžeš si vzít odpoledne volno?”

„Samozřejmě. Jsem nyní partnerkou. Mohu si dělat, co chci.”

„Tak pojďme.”

Nechali prázdné skleničky na okenní římse a propletli se mezi hloučky lidí. Sledovali je očima ke dveřím a potom se vrátili ke svým tichým pomluvám.